Ondřej Felix: Rozvoji digitální infrastruktury prospěje moudrá poptávka

zdroj: Aspen Institute Prague

„Neznám v podstatě jiný nástroj pro podporu rozvoje digitální infrastruktury než generování poptávky. Když do toho nepustíte investice, nic se nestane,“ říká v rozhovoru digitální šampion ČR Ondřej Felix. EurActiv s ním hovořil například o tom, proč se dosud nedařilo realizovat „digitalizační strategie“, které v ČR vznikají.

Ondřej Felix je hlavním architektem českého e-Governmentu a digitálním šampionem České republiky (digitální šampion působí na ministerstvu vnitra a jeho úkolem je propagovat využívání ICT mezi širokou veřejností – pozn. red.). V minulosti působil mimo jiné jako vedoucí české pobočky Oracle a jako ředitel této společnosti pro oblast veřejných služeb ve střední a východní Evropě. Byl rovněž předsedou představenstva Českého Telecomu a jeho generálním ředitelem. EurActiv.cz s ním hovořil u příležitosti setkání policy makerů, expertů a podnikatelů na téma internetové ekonomiky, které minulý měsíc pořádal Aspen Institute Prague ve spolupráci se společností Google Česká republika.

  • Digitalizace je tematická oblast, kterou mají v České republice na starosti v podstatě dvě ministerstva – ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) a ministerstvo vnitra. K agendě ale mají co říci i další resorty a částečně se týká i takových institucí, jako je Úřad pro ochranu osobních údajů. Prakticky pak v této oblasti někdy vzniká trochu zmatek, kdy není úplně jasné, co přesně je v gesci toho kterého úřadu. Nebo je to jenom můj dojem?

V České republice jsou smazány některé hranice, které by se měly doopravdy dodržovat. Ministerstvo průmyslu a obchodu by se mělo zabývat regulací na soukromoprávní straně. Jinými slovy by se podle mého přesvědčení nemělo pouštět do úprav výkonu veřejné správy, ale věnovat se tomu, jak fungují právní předpisy a regulační pravidla pro soukromý sektor. Ministerstvo vnitra má minimálně metodicky na starosti výkon veřejné správy jako celku. Pokud je někdo „generální ředitel veřejné správy“, mělo by to být právě vnitro, které má na starost tu veřejnoprávní část agendy. Tato základní dělba se ale ne vždy dodržuje, a proto někdy není úplně jasné, „na které straně“ kdo stojí. Funguje základní ústavní princip – na veřejnoprávní straně děláte jen to, co máte zákonem dovoleno, zatímco na soukromoprávní děláte to, co vám zákon nezakazuje. A tyto dvě věci se velmi často míchají dohromady, což není dobře. Je důležité vědět, jestli vytvářím předpis pro výkon nějaké agendy nebo jestli je to regulace soukromoprávního subjektu.

  • Ze strany podniků lze slyšet stížnosti na to, že pokud jde o digitalizaci, panuje v České republice jistá roztříštěnost. Pokud se například podíváme na dokument Digitální Česko 2.0, který připravilo ministerstvo průmyslu, jednou z jeho hlavních myšlenek je, že strategie pro digitalizaci by měla být na úrovni jednotlivých resortů lépe koordinována. Má být například posílena koordinační role MPO…

Co ale znamená slovo „digitalizace“? Protože mně není úplně jasné, co tím myslíte, a to jsem digitální šampion.

  • To je právě ta věc – stále se hovoří o digitalizaci, ale význam toho pojmu někdy není úplně jasný.

Já se domnívám, že tomu rozumět lze, ale je právě nutné rozlišovat, zda se nacházím v regulační nebo procesní části, jestli je role úřadu motivační nebo například vzdělávací. Nelze ale jednoduše říct „digitalizace“, takový pojem z mého pohledu neexistuje.

  • Můžeme se tedy bavit o digitalizaci ve smyslu „digitalizace státní správy“, digitalizace ve smyslu rozvoje širokopásmového připojení nebo třeba podpory digitální gramotnosti.

Přesně tak.

  • Někdy je ale obtížné rozlišit ty jednotlivé kousky od sebe navzájem, protože všechno je „nahuštěno“ do jednoho pojmu, a tím je právě „digitalizace“.

Jednotlivé části toho tématu se spíše překrývají a prolínají. V neprázdném průniku těch jednotlivých kousků pak někdy dochází ke kolizím, a ve „válce“ mezi ministerstvy se někdy ztrácí i řada užitečných věcí.

  • Jak potom máme k takové komplexní otázce přistupovat, aby to fungovalo? Rozvoj digitalizace na všech frontách po svých členských státech žádá i Evropská unie…

Nejde ani tak o to, že to po nás žádá Evropská unie, ale o to, že je to prospěšné pro Českou republiku.

  • To je určitě pravda. Ale je otázka, jak daleko jsme v procesu digitalizace postoupili a jakou roli v tom ten „tlak“ ze strany EU hrál. To téma je jistě aktuální samo o sobě, na druhé straně určité požadavky a podpora z unijní úrovně by měly trochu „popostrčit“ realizaci důležitých projektů.

To, co se dnes vytváří jako struktura e-Governmentu, existuje v záměrech již od roku 1998. Dokonce to téma bylo ve dvou po sobě jdoucích oficiálních vládních politikách, chyběla ovšem politická vůle a také prostředky. Nebýt strukturálních fondů, tak by se projekt nikdy nerealizoval, protože bez Evropské unie by pro to nebyly investiční prostředky. Nejde ale o to, že by nás do něčeho tlačila EU, ale o to, že si neumíme udělat pořádek na vlastním dvorku. Různých strategií už především bylo tolik, že už ani nevím, kolik jich vlastně pamatuju. U takových dlouhodobých témat nemůže jedna vláda vyhodit z okna vše, co vytvořila vláda předchozí. To se ale u našich rozvojových strategií děje s železnou pravidelností.

  • Když se například podíváme na strategii s názvem Digitální Česko, která vznikla v roce 2011 (a má být nahrazena právě dokumentem Digitální Česko 2.0 – pozn. red.), nebyla příliš úspěšná. Proč se setkala s neúspěchem?

Protože byla nerealizovatelná. Nebyly tam žádné nástroje, jak by měl stát podpořit rozvoj digitální infrastruktury. Já ve své zásadě neznám jiný nástroj než generování poptávky, což znamená investice. Když do toho nepustíte investice, nic se nestane. Můžeme například použít čistě ilustrativní příklad škol. Když si budete chtít pustit na tabletu jakýkoliv film, potřebujete přenosové pásmo minimálně 2 až 3 Mb, ale spíše jich potřebujete 10. Když si film bude chtít pustit deset žáků ve škole, nepotřebuje 100 Mb, ale přibližně 20 nebo 30 Mb. Když si vezmete, že máte takové třídy ve škole čtyři, tak si můžete představit, jakou přenosovou kapacitu pro školu potřebujete, aby mohla využívat výuku na tabletech online. V tom případě máte dost poptávky na to, aby vám to tam libovolný komerční operátor natáhl. Nepotřebujete k tomu žádný projekt Internet do škol a jiné šílené státní projekty. Budíte zkrátka poptávku.

  • Je z tohoto pohledu nové Digitální Česko (tedy verze 2.0) lepší?

Já tam vidím stále ten stejný problém s realizací. Řeknu to ještě jinak. Když si dnes chcete otevřít školu nebo školku, máte povinné zařizovací standardy. Musíte mít nějaký počet umyvadel, světelné podmínky, musíte větrat a topit. Kde jsou ale jakékoliv parametry pro informační vybavení? Nikde. Jestliže takové standardy nebudou existovat, tak ani ta poptávka nebude příliš silná. A právě tu by měl stát podporovat. Ne bláznivou, ale moudrou poptávku. A pak ta infrastruktura přijde.

  • Když říkáte, že v Digitálním Česku 2.0 vidíte podobné problémy, jako v předchozím dokumentu, znamená to buď, že u nás podobnou strategii neumí nikdo napsat, nebo že je strategie zbytečná, anebo že zkrátka v České republice neumíme strategie realizovat…

Je to asi půl na půl. Když ještě existovalo ministerstvo informatiky, vznikla státní informační a komunikační politika, která velmi důsledně říkala, že zavádění širokopásmového připojení bude technologicky neutrální. Po deseti letech máme dnes broadband, který je jedním z nejrozprostřenějších v Evropě, co se týče technologií. Já myslím, že to není špatně, jenom tehdy ta strategie nepředvídala, co se bude dít s mobilním broadbandem. A mobilní broadband se takřka zmonopolizoval podle všech pravidel hlasového mobilního trhu.

Takže některé věci jdou a některé věci jsou čistě o investicích. A vlastní výkon veřejné správy musí být priorita. Pro vlády to prozatím ale priorita nebyla, a pokud ano, tak se reformy dělaly institucionálně – zkrátka šlo o zrušení některých úřadů. A tam to jde na hranici vlastních možností. Důležitější je zaměřit se na vytváření procesů, což je složitější než škrtat úřady.

  • Zmiňoval jste ministerstvo informatiky, které bylo zrušeno v roce 2007. Proč vlastně ministerstvo informatiky nemáme – a měli bychom ho mít?

Jde vždycky o to, jestli potřebujete spíše slabé nebo silné ministerstvo, a síla ministerstva se měří velikostí rozpočtové kapitoly. Ministerstvo informatiky odvedlo velmi slušnou práci v některých regulacích a potom v mravenčí systematické práci dodávat ke všem zákonům doložku „a s dálkovým přístupem“. Takže díky ministerstvu informatiky existuje spousta portálů, přes které se lze dostat k ledasčemu. Ministerstvo informatiky nikdy nemělo na mysli udělat procesní reformu veřejné správy, protože na to byl ten rozpočet opravdu příliš malý, a tím pádem i vliv. Já nevím, jestli máme mít ministerstvo informatiky, ale máme mít procesní reformu veřejné správy.

  • Peníze se na to ale stejně budou muset najít…

Jestli je pravda, že výkon veřejné správy stojí 125 miliard ročně, tak je těch peněz poměrně dost. Ale je to docela choulostivá otázka.

  • Když jsme hovořili o několika rovinách, na kterých se digitalizace pohybuje, pojďme se podívat třeba právě na digitalizaci státní správy. Co se vlastně aktuálně na tomto poli děje? Minulý rok byly spuštěny základní registry, e-Government ale není jen o nich…

Nejsou to jenom základní registry. Především jsou to 4,5 tisíce informačních systémů ve veřejné správě, které jedou a ve kterých je od července minulého roku konečně přehled, protože do té doby jich bylo registrováno asi 170. Je to zajímavé čtení. Můžeme obsloužit celý stát s jedním živnostenským rejstříkem, který provozuje MPO pro celý stát a pro celou veřejnou správu, ale potřebujeme více desítek nebo spíše stovek instancí pro stavební zákon, protože stavební řízení je totálně decentralizované. Zbytek je „tak mezi“. Čili skutečná digitalizace už vlastně proběhla, protože jsou sice agendy, které nejsou vykonávány prostřednictvím informačního systému, ale už jich není mnoho. Podstatné na tom ovšem je, aby se to neustále neopakovalo a nedublovalo a neřešily se ty samé záležitosti, což se děje a stát zatím nemá metodu, jak rozhodnout, jestli potřebuje datové schránky a daňové schránky, nebo jestli stačí datové schránky.

To, co se implementovalo v posledních čtyřech nebo pěti letech, jsou základy infrastruktury pro výkon veřejné správy. Univerzální samoobslužný kontakt pro soukromou sféru zajišťují datové schránky – mohu poslat formulář komukoliv a ten ho musí vzít na zřetel. Univerzální asistovaný kontakt zajišťují Czech Pointy – mohu opět poslat formulář komukoliv a on ho opět musí vzít na zřetel. A univerzální systém pro sdílení dat a vytváření identit jsou právě základní registry. Na těchto třech základních pilířích vše stojí a okolo nich je realizováno několik desítek až stovek projektů, které u některých pokročilých institucí umí zařídit, že když přijde zpráva v datovém formátu do datové schránky, příslušný systém ji vyzvedne a zpracuje a nemusí se to zanášet do spisu. Nebo že když něco dorazí na Czech Point, zpracuje se to automaticky a úředník to nemusí dělat ručně. Tak pomalým tempem pokračujeme a pod neustálým tlakem budeme postupovat dál. Bude to ale ještě nějakou chvíli trvat, protože – marná sláva – sedm a půl tisíce úřadů je sedm a půl tisíce úřadů.

  • Říkáte to trochu s ironií. Co všechno je tedy ještě potřeba vylepšovat, aby ten systém fungoval opravdu efektivně?

Je to hlavně o procesní legislativě. V zákoně o základních registrech je napsáno, že údaje v základních registrech nesmíte vyžadovat po svých klientech. Existují desítky zákonů, které říkají, že pokud se Vám změní trvalé bydliště, do čtrnácti dnů se musíte dostavit a ohlásit to. Pak je to nekonečná legislativní válka o to, zda má přednost zákon speciální nebo obecný, a dokud se tyto ohlašovací povinnosti z dílčí legislativy nedostanou, budou úředníci tento argument vždy používat, když budou chtít. To jsou právě ta veřejnoprávní specifika, kdy po nás veřejná správa vyžaduje dodržovat to, co požaduje zákon. Legislativu proto bude potřeba pročistit, a to tak rychle, jak to bude dovolovat politická vůle.

  • Jak je na tom Česká republika ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, pokud jde o elektronizaci státní správy? Když se podíváme třeba na sousední Slovensko?

Před Slovenskem jsme, jak co se týče datových schránek, tak základních registrů. Nevím, jestli už začali realizovat projekt „Czech Pointů“. Obojí už ale začínají realizovat, nebo jsou respektive ve fázi plánování. V datových schránkách jsme předskočili například i Dánsko, kterého si velmi vážím, protože ti ten projekt rozjížděli minulý rok v září. Pojetí základních registrů je v současné době v Evropě takové, že severské země a Francie se blíží k modelu Velkého bratra, kde má ten stát mnohem větší pravomoci, než aby šlo o rozhraní pro sdílení údajů. Registry jsou ale dnes po Evropě všude a budou základem elektronické identity. Proto bych řekl, že Česká republika se pohybuje někde v průměru.  

  • Na závěr bych se ještě ráda dotkla digitalizace ve smyslu rozvoje infrastruktury. V současné době se do finále blíží vyjednávání o evropském víceletém finančním rámci pro období 2014 až 2020. V rámci rozpočtu má fungovat i nový Nástroj pro propojení Evropy (CEF), který má být určen pro financování dopravní, energetické a digitální infrastruktury. Ta digitální kapitola ale nakonec byla v návrhu členských států výrazně snížena. Panuje spíše takové přesvědčení, že financování této infrastruktury by mělo probíhat na základě tržních pravidel. Předpokládám, že s tímto pojetím souhlasíte…

Pokud vím, tak tato část infrastruktury měla být stejně zajišťována prostřednictvím finančních nástrojů, takže to v podstatě měla být úvěrová politika pro poskytovatele komunikačních služeb. Pokud bude v tomto modelu dobře vytvořená poptávka, soukromý sektor financování zajistí celkem s klidem. To je ovšem optimistický výklad.