Jiří Nantl: Nahnat co nejvíc lidí do technických oborů nedává smysl

zdroj: archiv Jiřího Nantla; autor: Richard Cortés, MAFRA

„Ani z čistě ekonomického pohledu není zřejmé, proč se při postupu automatizace výroby a zvyšování efektivity práce někdo domnívá, že potřebujeme do průmyslově orientovaných oborů nahnat co nejvíce lidí. Nová řešení s vysokou přidanou hodnotou často vznikají na průsečících oborů,“ říká v rozhovoru o sociálních inovacích a roli společenských a humanitních věd bývalý náměstek ministra školství Jiří Nantl, který působí ve Středoevropském technologickém institutu v Brně.

Jiří Nantl působil na Masarykově univerzitě jako vedoucí studijního odboru rektorátu, později jako kancléř a ředitel právních a korporátních vztahů. Na ministerstvu školství pracoval v letech 2010–2013 v pozici ředitele odboru vysokých škol a náměstka ministra. Je členem správních rad několika veřejných vysokých škol a předsedou dozorčí rady Centra pro studium vysokého školství. V současné době působí jako Operační ředitel Středoevropského technologického institutu v Brně (CEITEC).

Vystoupil jste jako jeden z řečníků na brněnské konferenci věnované vědě a výzkumu ve společenskovědních oborech a ve svém příspěvku jste se věnoval sociálním inovacím. Co vlastně tento pojem znamená?
Sociální inovace se definuje jako nové řešení společenského problému, které je účelnější, účinnější, udržitelnější nebo spravedlivější než dosavadní řešení, a z něhož profituje především společnost jako celek.

„Stavět technické obory proti oborům humanitním je pomýlené.“

O konceptu sociální inovace se mluví od 60. let 20. století. Jeho průkopníkem byl mimo jiné britský sociolog a zakladatel Open University Michael Young. Zejména v poslední dekádě pak ve sféře veřejné politiky sílí povědomí o tom, že bychom se neměli zaměřovat jen na inovace vedoucí k přímému ekonomickému užitku, ale také na inovativní tvorbu a vývoj společenských hodnot a konceptů.

Jak se vlastně sociální inovace liší od inovace technologické?
Na rozdíl od technologických inovací je inovace sociální daleko méně lineární. To znamená, že jen málokdy bude výsledkem posloupnosti „základní výzkum – aplikovaný výzkum – vývoj – inovace“.

Znamená to, že nemusí nutně vznikat v akademické sféře?
Sociální inovace je obvykle produktem samotné praxe, ovšem akademický výzkum přispívá k empirickému vyhodnocení, reflexi, zlepšování a šíření sociálních inovací.

Můžete uvést nějaké příklady sociálních inovací, které se podařilo využít nebo by bylo možné využít v České republice nebo Evropě obecně?
Řada známých příkladů sociálních inovací se týká například vzdělávání. Jde třeba o nové formy organizace škol, jako jsou charter schools v USA (školy, které jsou placené státem, ale nezávisle řízené – pozn. red.). U nás bychom k takovým inovacím mohli řadit třeba koncept Scioškoly, který zahajuje Ondřej Šteffl, lesní školky a jiné alternativní formy organizace vzdělávání.

V oblasti péče o zdraví jde například o koncept ambulantní psychiatrické péče, který by nahradil současnou míru užívání psychiatrických ústavů. Samozřejmě, že příkladů může být velmi mnoho v jakékoli oblasti života společnosti. Známe je všichni, ale většinou si vůbec neuvědomujeme, že se tomu říká sociální inovace.

K čemu jsou společenské vědy

S otázkou inovací souvisí otázka investic. Jak lze v kontextu společenských věd vnímat pojem „investice“? Co návratnost? Těžko se dá asi měřit stejným způsobem jako u technologií.
Především si musíme říct, že celá současná debata vedená v řadě zemí – včetně České republiky – která staví proti sobě obory přírodovědné a technologické a obory humanitní a společenskovědní, je pomýlená, nešťastná a iracionální. Ani z čistě ekonomického pohledu není zřejmé, proč se při současném postupu automatizace průmyslové výroby a zvyšování efektivity práce někdo domnívá, že potřebujeme do průmyslově orientovaných oborů nahnat co nejvíce lidí. Nová řešení s vysokou přidanou hodnotou navíc často vznikají na průsečících oborů. Řada průmyslových odvětví dnes staví na oborech, které jsou kategorizovány jako humanitní, například umění.

To znamená, že i někdy podceňované sociální nebo humanitní vědy mají pro společnost a ekonomiku přínos.
Význam společenských věd je dnes dán i tím, že nejdůležitější dlouhodobé výzvy, které současná společnost řeší, nejsou primárně technologické. Stárnutí populace, mizení pracovních míst, masová migrace obyvatelstva – to všechno jsou témata, s nimiž nám samotné přírodovědné a technické znalosti moc nepomohou. Udržování a rozvoj určité akademické kapacity k předvídání a řešení společenských problémů, z nichž mnohé zatím třeba ani nevidíme a neprožíváme, je proto ve veřejném zájmu.

Středoevropský technologický institut, ve kterém působíte, se zabývá výzkumem v oblasti přírodních věd. Mohou nalézt společenské vědy uplatnění i v práci podobných institucí? Jak lze obecně propojovat výzkum v přírodních a společenských vědách?
Propojování, nebo někdy spíše návaznosti, mezi přírodovědným a společenským výzkumem, jsou určitě jak možné, tak žádoucí. Přímé propojení je samozřejmě proveditelné jen někdy. Například výzkumné aktivity Středoevropského technologického institutu zahrnují program v oblasti výzkumu mozku a lidské mysli, který lze velmi dobře propojovat – a také se to děje – s psychologickým, pedagogickým nebo také muzikologickým výzkumem. Výzkumné kapacity našeho institutu například mohou sloužit k tomu, aby se zcela jinými postupy verifikovala a konfrontovala zjištění z empirických pozorování problémové mládeže v pedagogicko-psychologických poradnách.

Kromě toho bychom neměli zapomínat na to, že výsledky přírodovědného výzkumu nejen umožňují, ale přímo vyžadují důkladnou společenskovědní, někdy také právní, případně filozofickou reflexi. Zejména technologický pokrok možností v práci s lidským genomem vyvolává otázky, která se týkají samotné podstaty a základních etických principů fungování lidské společnosti.

Inovacím škodí rezortismus

Je správný předpoklad, že pro převod sociálních inovací do praxe je nutná dobrá komunikace vědecké sféry s politiky? Mluvil jste o vzdělávání, zdravotní péči…
Otázku bych postavil odlišně. Je dobré, aby politická reprezentace a veřejná správa přemýšlela o společenských problémech inovativně? Pokud si řekneme, že ano, komunikace akademické sféry s politicko-administrativním aparátem je zásadní. Odpověď na tuto otázku je však sama o sobě věcí společenských preferencí. V českém prostředí mi situace nepřipadá tak zcela jasná. V řadě důležitých oblastí veřejné politiky můžeme pozorovat tendenci společnosti preferovat hledání řešení, která odpovídají vzorcům minulosti.

„Že rezortismus nefunguje, se ukazuje například u operačních programů. Je to větší problém než korupce.“

Dá se k tomu uvést nějaký příklad?
Dobrým příkladem je vzdělávací politika. Ačkoli na akademických institucích i v nevládním sektoru nesporně existuje expertní kapacita, která by mohla podporovat inovativní řešení, většinová společenská preference do jisté míry vede politickou reprezentaci k hledání řešení orientovaných do minulosti. Stačí si povšimnout, jak moc jsou řešení v české vzdělávací politice vedena snahou něco „obnovit“ – vážnost maturity, prestiž učňovských oborů apod.

Co ještě podle Vás sociálním inovacím v Česku překáží?
Existují samozřejmě i obecnější faktory, které v českém prostředí působí proti inovativnosti veřejné politiky nebo ji znesnadňují. Jde zejména o systém organizace veřejné správy, která je velmi silně rezortní. Naopak máme – mimo jiné i v důsledku praxe koaličních vlád – slabý prvek koordinace politik napříč vládou. V podstatě by asi bylo velmi těžké najít u nás úspěšný a dlouhodobě fungující příklad mezirezortní koordinace politik. Zásadní celospolečenské problémy však přirozeně logiku dělby kompetencí v rámci vlády nerespektují.

Potřebujeme se třeba postavit k otázce, co budou za čas dělat všichni ti lidé, kteří nebudou specificky chytří ani manuálně zruční, na trhu práce pro ně nebudou žádná pracovní místa, protože budou vytlačena automatizací, která velmi rychle postupuje právě ve službách, kde se až dosud typicky uplatňují, ale přesto se budou dožívat stále vyššího věku. To je problém pro ministerstvo práce, školství, nebo koho?

Bohužel, česká vládní praxe má sklon k řešení spíše operativních než strategických problémů, takže tyto deficity nejsou zatím tak patrné. Můžeme si ale povšimnout, že rezortismus nám již zcela zjevně nefunguje u operačních programů. Ty jsou postaveny podle pravidel EU tematicky, s orientací na průřezové problémy, a nízká schopnost českého vládního systému takto uvažovat je významnějším zdrojem problémů s fondy EU než přeceňovaná korupce.

Existují naopak nějaké pozitivní příklady?
Obecně platí, že kdekoli není vládní sféra dostatečně inovativní, začíná na toto pole vstupovat privátní a nevládní sektor v podobě takzvaných sociálních podnikatelů. Tedy soukromých subjektů, které své aktivity realizují s cílem nikoli profitovat, ale vyvolat systémové společenské změny. Ukázkovým příkladem je ve vzdělávací politice činnost organizace EDUIN, nebo vznik zmíněných Scioškol Ondřeje Šteffla.

Rozhovor vznikl u příležitosti 7. ročníku tzv. Česko-německého dne, který se tentokrát věnoval tématu „Věda a výzkum v sociálněvědních oborech“. Konferenci pořádal Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity ve spolupráci s nadací Konrad-Adenauer-Stiftung.  

Adéla Denková