Jaroslav Hanák: Stav státních institucí je největší problém konkurenceschopnosti ČR

zdroj: Svaz průmyslu a dopravy ČR

„Stále poukazujeme na to, že státní a veřejná správa je příliš drahá, příliš rozbujelá, málo efektivní a nedostatečně transparentní,“ říká v rozhovoru prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Jaroslav Hanák. EurActiv s ním hovořil především o balíku prorůstových opatření, který v současné době projednává skupina NERVu.

  • Více než před rokem byla přijata Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti (SMK), na jejíž adresu se zpočátku ozývaly z mnoha stran pozitivní reakce. Nyní její implementace vázne. Čím to je? Svaz průmyslu a dopravy ČR nedávno inicioval vznik balíku prorůstových opatření, který by měl realizaci alespoň některých bodů strategie zajistit. Jaká je aktuální situace?

Zúčastnili jsme se přípravy a zpracování většiny kapitol této strategie. Pojali jsme ji jako směrování hospodářské politiky, tedy něčeho, co v České republice nebylo dopracováno a chybělo. Proto jsme dokument podpořili jak na tripartitě, tak v době projednávání vládou. Základní cíl, aby se Česká republika dostala mezi dvacet nejkonkurenceschopnějších zemí světa, byl chvályhodný, ale i ambiciózní. Mezitím došlo k rozporům uvnitř vládní koalice i jednotlivých politických stran, takže ačkoliv by to měl být dlouhodobý materiál, kterým se bude vláda pravidelně zabývat, opak je pravdou. Na druhé straně je třeba říci, že některé výseky strategie, jako je podpora exportu nebo technického vzdělání, se začaly výrazně oživovat, když se ministrem průmyslu a obchodu stal Martin Kuba.

Otázku Strategie jsme v září otevřeli na našem Sněmu a shodli jsme se, že bylo chybou, že se materiálem jednotlivá ministerstva přestala zabývat. Došli jsme k závěru, že vláda již nemá potřebnou sílu na to, aby dokument rozpracovala. Proto jsme vyjádřili požadavek, aby se vybraly rozhodující výseky strategie, a ty byly dotaženy. Mělo by k tomu dojít prostřednictvím skupiny Národní ekonomické rady vlády (NERV) pro prorůstová opatření. Pracovní tým tvoří pět náměstků ekonomických ministerstev, pět členů NERVu a pět zástupců byznysu. Dnes (16. listopadu) se bude o dokumentu dále jednat.

  • Jaká konkrétní opatření v  prorůstovém balíku prosazujete?

Jde o pět prioritních oblastí, na které nechceme rezignovat – jsou to instituce, inovace, infrastruktura, dále vzdělanost s důrazem na technické vzdělávání a podpora exportu. Do této posledně zmíněné oblasti patří nová exportní strategie, definování prioritních a zájmových zemí pro export, ale také stabilita Exportní garanční a pojišťovací společnosti (EGAP), České exportní banky (ČEB) a stabilita spojených agentur CzechInvest a CzechTrade. Tyto oblasti jsou pro nás důležité, a navíc je to pravděpodobně také maximum toho, co můžeme od současné vlády v její aktuální situaci očekávat.

  • Jaké změny je tedy podle průmyslu potřeba přijmout v jednotlivých oblastech? Co by se mělo například zlepšit ve fungování českých institucí?

Stav a fungování institucí je podle mého názoru největším problémem konkurenceschopnosti České republiky a důvod, proč jsme v žebříčku konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra spadli z 38. na 39. místo. Stále poukazujeme na to, že státní a veřejná správa je příliš drahá, příliš rozbujelá, málo efektivní i stále ještě nedostatečně transparentní. Důkazem toho jsou čísla, která ukazují, že u nás dochází k největšímu zneužívání veřejných prostředků z celé Evropské unie. Pokud jde o instituce, leží v nich nepředstavitelně vysoké prostředky, které ve skutečnosti nepotřebují.

Jako podnikatelé potřebujeme, aby práce lidí v institucích byla efektivní a koncepční a instituce byly stabilní. V poslední době je podnikatelská sféra stavěna před překvapivá fakta, na která se nemůže dodatečně připravit. Velký problém spatřujeme v resortismu, kdy nejsou jednotlivé politiky provázány a rozhodnutí nejsou ani transparentní. U strategických rozhodnutí by se měla vládní koalice hledat konsensus napříč společností a domlouvat se i s opozicí.

  • Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti byla přijata na ministerstvu průmyslu a obchodu (MPO). Na jejím vzniku se významně podílel tehdejší náměstek Martin Tlapa, který již ministerstvo opustil. Nyní se do státní správy vrací a otázkou konkurenceschopnosti by se měl zabývat na Úřadu vlády. Znamená to v souvislosti s tím, co jste říkal, pozitivní změnu – může se stát přístup ke konkurenceschopnosti nadresortním?

Martin Tlapa této oblasti velmi dobře rozumí. Ale jak jsem řekl, zázraky již během funkčního období této vlády nelze očekávat.

  • Podívejme se na další bod, který jste zmiňoval, a tím je podpora inovací. Co by se mělo změnit v tomto směru?

Ani jedna z českých vlád si dosud nebyla schopná poradit s neefektivním fungováním Akademie věd. Ve všech úspěšných evropských zemích, jako jsou Dánsko, Německo nebo Rakousko, je poměr základního a aplikovaného výzkumu 60 na 40. Česká republika to má opačně. Lze přitom uvést zajímavý příklad. Pokud je do inovací v podnicích vložena stokoruna, výsledný zisk činí 260 korun. V případě vysokých škol je to zisk ve výši 25 korun. Tam lze ovšem dosáhnout zlepšení, když se vysoké školství více propojí s byznysem a dojde ke zkvalitnění technického vzdělávání. Pokud je ale 100 korun vloženo do Akademie věd, zpět se vrátí pouze 17 až 20 korun – z toho 9 korun činí výnosy z geniality profesora Antonína Holého. Chápu, že v základním výzkumu se z deseti projektů může nakonec vydařit jeden nebo dva. Není ale možné, aby se navzdory složité ekonomické situaci v některých institucích nesnižovaly prostředky, zatímco jinde se škrtá. Byla sice zřízena Rada pro výzkum, vývoj a inovace pod vedením Miroslavy Kopicové a cítím, že by se něco mohlo trochu pohnout. Vláda ale není dostatečně razantní, aby v této oblasti pomohla.

  • Do jakých oborů by měly v Česku konkrétně směřovat finance, pokud jde o výzkum a vývoj?

Měly by se podpořit ty směry, kde jsme úspěšní. Kapacity této země jsou omezené, nemůžeme dělat na evropské či světové úrovni všechno. Určitě bych vzpomenul oblast lékařských věd, kde jsme mimořádně dobří. Jsou to i nanotechnologie, matematické vědy. Ocenění naši výzkumníci sklidili v elektronových mikroskopech, rentgenových laserech, za samorozhodující systém s prvky umělé inteligence a v řadě dalších oblastí. Chytré hlavy v naší zemi jsou.  Pokud jde o průmyslové inovace, české firmy na tom nejsou špatně. Je ale ještě třeba zlepšit spolupráci s vysokými školami. Proto funguje Fórum průmyslu a vysokých škol, které nyní budeme personálně obměňovat, a doufáme, že se v této oblasti podaří někam pokročit. 

  • Jaké jsou z pohledu Svazu průmyslu priority v oblasti infrastruktury?

Je tragické, že v tomto týdnu skončil další z řady ministrů dopravy. Výstavba dopravní infrastruktury je přitom naprosto klíčová. Je to jedna z priorit, která má mimo jiné velké multiplikační efekty. Kvůli častému střídaní lidí na klíčových místech jsme ale ztratili důvěryhodnost k českým stavbám ze strany Evropské unie. Navíc jsme nyní v budování dálnic a silnic první třídy v takové fázi, že v podstatě nestavíme skoro nic. Velký problém spočívá také v investiční a projekční přípravě. Příprava dopravní stavby trvá devět let. Pokud se zabrzdila investiční a projektová příprava, můžeme zanedlouho zjistit, že nejen nestavíme, ale nejsme ani připraveni na stavbu. Proto je jednou z našich zásad, aby bylo přesně stanoveno, co se bude stavět a jakou mají jednotlivé projekty prioritu. To platí i pro železniční dopravu.

  • Je budování dopravní infrastruktury pro Českou republiku opravdu nejdůležitější? Jaký důraz by měl být kladem na infrastrukturu energetickou a digitální?

Česká republika nemá dokončenou síť, která by byla napojena na Evropu. Pokud jde o silnice a dálnice, je stále ještě třeba dobudovat základní síť. Investice do dopravní infrastruktury tedy budeme prosazovat. Pokud jde o energetickou infrastrukturu, bojuje Česká republika s problémem kruhových toků elektřiny z Německa, které v případě větrných dnů vzhledem k velké výrobní kapacitě větrných elektráren na severu Německa destabilizují českou přenosovou síť. Budeme proto požadovat, aby se investovalo do jejího posílení, a to ve spolupráci s Evropskou unií, ale i s přispěním Německa.

Je potřeba rozvíjet digitální infrastrukturu. Je ale třeba dávat pozor na to, abychom najednou neinvestovali všechny finance do ICT infrastruktury a propojení a pak zjistili, že došlo k přeinvestování. Na všechny tři oblasti je třeba klást důraz. Dopravní a energetickou infrastrukturu dobudovat a digitální infrastrukturu budovat s racionálními výdaji. V jejím případě práce spíše teprve začínají. Na MPO vzniká přepracovaná strategie Digitální Česko – i my požadujeme, aby byla meziresortní koncepcí.

  • Digitální Česko 2.0 je vedle Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti a Exportní strategie další koncepcí, která v poslední době vzniká. Vláda nyní také projednala Státní energetickou koncepci a bude jednat o Surovinové politice. Není těch strategií v Česku nějak moc?

Již jsem uvedl, že požadujeme, aby byly jednotlivé politiky daleko lépe koordinovány. Větší koordinace lze dosáhnout tím, že se sníží počet strategií. Není možné, aby jich bylo tolik, protože to automaticky přináší nepřehlednost a účelové použití, kdy si z nich každý vybere jen to, co chce. Měly by být lépe provázány, a to i hierarchicky. V opačném případě jsou to jen popsané papíry, které skončí v šuplíku. Je nezbytné vytvořit institucionální podmínky pro jejich implementaci, vhodným nástrojem by proto bylo ministerstvo hospodářství. 

  • Když se podíváme na další z prorůstových opatření, která navrhujete, dostáváme se k podpoře technického vzdělávání. Co se děje v této oblasti?

Co mě děsí nejvíc, je katastrofální propad ve vzdělanosti národa a proces takřka zániku technického vzdělávání. Za posledních sedm let dokončilo školu 110.000 vysokoškoláků, z toho bylo jen 10.000 absolventů technických škol. Další otázkou je samotná úroveň vzdělání. Nejen, že nemáme technicky vzdělané lidi, ale například se v praxi ukazuje, že absolventi ekonomických škol neumí dostatečně jazyky, což je pro naši exportně orientovanou zemi zcela zásadní. Požadujeme proto komplexní reformu školství od samých základů, tedy od mateřských škol až po univerzity. Chceme, aby se matematika vrátila mezi povinné maturitní předměty. Nejde nám jen o technické vzdělávání, ale o matematickou gramotnost celého obyvatelstva, protože matematika je způsobem logického myšlení a vidění věcí v souvislostech. Přišli jsme s mnoha návrhy a programy. Podporujeme projekt Matematika hrou, která má matematiku přibližovat dětem ve školkách zábavným způsobem. Podporujeme projekt Matematika s chutí, jehož se nyní účastní stovka učitelů matematiky na základních školách. Chceme obnovit polytechnickou výchovu na školách.

Až odejde moje generace, bude mít tato země velké problémy s technickou vzdělaností, se znalostí matematiky, s logickým myšlením. Návrhy jsme projednali s ministrem školství, částečně i s opozicí a čekáme, až oficiálně zvolí nového šéfa Asociace krajů, protože základní, střední a především učňovské školství spadá pod působnost krajů. Mám v této oblasti velká očekávání od ministra Petra Fialy a věřím, že se mu podaří naše společné zájmy posunout dál.

  • Nakonec jste zmiňoval ještě podporu exportu…

Na proexportní strategii se Svaz podílel a z našeho pohledu funguje poměrně dobře. Bylo vybráno 12 prioritních a 25 zájmových proexportních zemí. Prioritní země již podnikatelské mise v podstatě všechny navštívily, věřím, že se ještě vypravíme do Vietnamu a Spojených států, kam již mise byly plánovány, ale kvůli vnitropolitické situaci se neuskutečnily. Nyní by také měli být vybráni noví ředitelé do čela EGAP a ČEB. Je třeba říci, že je to po dlouhé době transparentní proces ve státní správě za účasti byznysu. Připravujeme i výběr lidí, kteří budou nově vysláni do prioritních i závislých zemí a budeme se toho procesu nadále účastnit.

  • Dostali jsme se tedy k nejdůležitějším bodům, které v rámci prorůstového balíku prosazujete. Když se na konkurenceschopnost z pohledu průmyslu podíváme v obecnější rovině, jaký má na Českou republiku vliv členství v Evropské unii?

Evropská unie nepochybně v řadě záležitostí domácí politiku předurčuje. Domníváme se však, že její politika není vůči průmyslu příliš pozitivní. V některých otázkách, jako je oblast klimatické politiky, je dokonce protiprůmyslová. Je tu ovšem i druhá stránka mince. Česká republika má ve vztahu k Bruselu v podstatě tři politické linie. Jednu z nich reprezentuje ministerstvo zahraničí, druhou tajemník při Úřadu vlády a vlastní linii vytváří pan prezident. Vážím si Václava Klause jako úspěšného člověka, ale některé jeho reakce směrem k Evropské unii naší republice neprospívají.

Postoj republiky k Bruselu se tedy odvíjí podle toho, kdo zrovna do zahraničí jede – takovým způsobem by ale evropská politika neměla být prováděna. Za řadu problémů si můžeme sami. Pokud na jedné straně od Unie něco požadujeme a na druhé straně komplikujeme situaci svými neprůhlednými postoji, nemůžeme se divit důsledkům, které to přináší.

Co je také ve vztahu ke státní správě neodpustitelné, je skutečnost, že Česká republika nemá v Bruselu téměř žádné lidi na klíčových pozicích. Přitom nejsme malá země. Vždyť v Evropské unii jsme podle počtu obyvatel na dvanáctém místě. Že nemáme kvalitní zastoupení, je chyba politické reprezentace a její roztříštěnosti. To se projevuje v tom, že nedostatečně spojujeme zájmy ČR s ostatními zeměmi, které mají v důležitých otázkách podobné postoje.  

  • Říkal jste, že politiky EU jsou v některých případech dokonce protiprůmyslové. Jak se v této souvislosti díváte na nový cíl pro rok 2020, který navrhuje Evropská komise, a podle kterého by se měl průmysl podílet na tvorbě evropského HDP dvaceti procenty?

Jako politická deklarace to vypadá velmi dobře, ačkoliv tento cíl přichází pozdě, protože evropský průmysl již v řadě oblastí ztrácí konkurenceschopnost. Alespoň si ale někdo uvědomuje, jak důležitý průmysl pro Evropskou unii je. Je to spíše symbol tohoto uvědomění. Jestli se ale cíl fakticky naplní, na to si budeme muset počkat.