Expertka na podnikání: Čeští manažeři mají tendenci sami sebe shazovat

Martina Jakl.

Čeští manažeři v rozhovorech pro žebříčky konkurenceschopnosti postrádají sebevědomí a často sami sebe shazují. I přesto, že je Česká republika konkurenceschopná země schopná inovací, stojí si tím trochu v cestě. V rozhovoru pro EurActiv to uvedla podnikatelka a expertka na transfer technologií a inovační prostředí Martina Jakl.

V posledních letech platí, že se Česká republika v různých evropských i světových žebříčcích, které měří konkurenceschopnost, propadá. Jak to vnímáte Vy?
Dá se na to dívat ze dvou uhlů pohledu. Jedním je skutečná realita a druhým obraz, který jsme si sami schopni vytvořit. Pomohu si příkladem Švýcarska, kde jsem 35 let žila a znám ho nejlépe. Švýcarsko se v těchto hodnoceních nachází na předních příčkách, maximálně klesne ke čtvrtému místu. Pravdou je, že Švýcaři mají největší počet patentových přihlášek na hlavu na celém světě, ale na stranu druhou sami přiznávají, že mají problémy z toho vytěžit větší komerční hodnotu pro celou společnost. I přesto se jim image konkurenceschopnosti daří zdárně vytvářet. Dbá na to nejen švýcarská vláda, ale i průmysl. I když se Švýcarsko propadá v žebříčcích, tak se i tato poměrně konzervativní a „pomalá“ země snaží situaci rychle napravovat.  

Česká republika je také konkurenceschopná a inovativní země, ale zároveň si sama sobě stojí tak trochu v cestě. Neumí se prodat, a na tom musí zapracovat. Realita je tedy v případě Česka lepší než image, kterou jsme si sami o sobě vytvořili, jenom to nedokážeme prodat a společně realizovat.

„Česká republika se neumí prodat a na tom musí zapracovat.“

Proč tomu tak je?
Není to tím, že by nám třeba klesalo HDP, ale v obyčejných rozhovorech a i v rámci interview pro žebříčky konkurenceschopnosti mají naši manažeři bohužel tendence sami sebe shazovat, a to samé platí také pro úředníky. Neumíme také využívat potenciálu, který máme. S tím souvisí i dlouhodobě kritizovaná spolupráce akademické sféry s průmyslem. Legislativu k tomu máme, ale v praxi se tak neděje. 

Hovoříte o tom, že Česká republika má potenciál, jak svou konkurenceschopnost ještě rozvíjet. V čem spočívá?
Myslím, že je to v hlavně v tom, že tu máme velmi schopné mozky, ať mezi vědci, nebo v kreativitě podnikatelů. Bohužel ale nejsme schopni tyto lidi adekvátně podpořit a ohodnotit. Znovu musím zmínit nedostatečnou spolupráci akademické sféry s průmyslem. V neposlední řadě máme problémy využít inovativní potenciál, tedy schopných zaměstnanců, ve firmách. To se týká malých společností, ale i větších korporací.

Česká republika má tedy velký potenciál, jak se zlepšovat, dokonce k tomu má i podmínky, ale neumí zapracovat na své image. Máte nápad, jak to řešit? Existuje na to vůbec nějaký univerzální recept?
Receptů existuje spousta, patří k nim třeba i vědecké zájmové diskuse, které se točí kolem otázky, zda se nejlepší zkušenosti z celého světa dají překlopit z jedné země do druhé apod. Závěr z nich je ale takový, že to není až tak jednoduché. Čili standardní kuchařka neexistuje. Poukázaly na to i pokusy o kopírování fenoménu „silicon valley“, nebo přenášení izraelských start-up nation do jiných zemí, kde se ale více než ten beton realizovat nedokázalo. V České republice podobné úvahy chybí.  

Jakou cestu byste zvolila Vy?
V každém případě bych silně doporučila, aby spolu začaly různé úřady spolupracovat což je podle mě jeden z faktorů úspěchu jiných zemi. V opačné situaci to je nejen neefektivní, ale působíme i na zahraničních trzích jakousi roztříštěností. Tím se zbytečně oslabujeme.

Za další je také dobré budovat si sebedůvěru s ohledem na konkurenceschopnost, to lze provést nejen skrz veřejnou podporu, například u statusu podnikatelů a inovátorů. Pokud je někdo dobrý, tak dostane pomocnou ruku, a to nejen přes evropské fondy. Pomáhají například různé soutěže typu Česká hlava, Česká inovace apod. Podnikatele, ale i inovátory nebo vědce je třeba ocenit a říct jim, že to dělají dobře a že si jich za to společnost váží. To je poměrně levný, ale efektivní způsob, jak povzbudit image konkurenceschopnosti. 

Co může dělat stát v tom, aby budoval lepší image České republiky směrem do zahraničí?
Jak už jsem říkala, Česká republika má problém s tím, že není moc vidět a slyšet. Chybí tu tzv. brand building, ve kterém například vyniká zmiňované Švýcarsko, například v oblasti exportu nebo lákaní investorů. Pokud navštívíte nějakou mezinárodní výstavu a vidíte tam bílý kříž na červeném pozadí, okamžitě se vám vybaví právě Švýcarsko a s tím spojené vlastnosti jako inovace, schopnost, kvalita nebo preciznost.

To ale nebude pouze problém České republiky, takových zemí je více… 
Ano, Němci mají podobný problém jako my. Je to velká federace, která je tvořena několika zeměmi. Každá země, například Bavorsko, si buduje svou image a Německo na to jako celek naráží právě třeba na zmiňovaných výstavách. Těžko se prezentuje. Může se pak i stát, že si některé německé země konkurují. 

A právě v tom spatřuji i určité nebezpečí pro Českou republiku. Pokud nezačne stát budovat nějakou jednotnou image, tak na tom začnou samostatně pracovat jednotlivé regiony, což by mohlo prohloubit zmíněnou roztříštěnost.  

Je to tedy opravdu na státu, samotné firmy to neutáhnou a k celonárodní značce přispějí jen okrajově. Firmy se mohou snažit, ale chybí jim celkové zastřešení. Ve Spojených arabských emirátech třeba znají firmu Moser nebo návrhářku Blanku Matragi, ale už netuší, že pocházejí z České republiky.

Jako jakýsi zdroj inspirace pro budování image země jste zmiňovala Švýcarsko. Existuje v Evropě ještě nějaký další stát, který by v tomto ohledu stál za slovo?
Různé státy mají různé ambice. Obdivuji třeba severské země Švédsko a Finsko, a také Velkou Británii. Mají velmi dobře rozvinuté programy k podpoře sebedůvěry a cíleně podporují státní image. Co se týče start-upů malých a středních firem, jejich mezinárodních ambicí a budování image, tak se mi velmi líbí Dánsko a Švédsko. Ale sebekriticky si musíme také přiznat, že obzvlášť baltické zemi v tom jsou velice excelentní a nás v tom předehnaly. 

Neumíme věci dotáhnout do konce 

Opusťme nyní image země a věnujme se domácí situaci. Máte pocit, že se v České republice podniká dobře?
Ano a ne. Není to podle mě tak špatné, jak si všichni myslí. Čechy podnikání neodrazuje. Na trhu jsou příležitosti. Pravdou ale je, že tu jsou i určitá úskalí, například nestabilní daňové prostředí, což nám ukázal průzkum Global Entrepreneurship Monitor, který jsme nedávno dokončili na VŠE. 

V zakládání firem jsme dosáhli určitého pokroku, to už nepředstavuje tak velký problém jako v minulosti. Není to pořád jednoduché, ale dá se to, třeba s pomocí právníka, zvládnout. Pokud chcete založit firmu, tak jestli to bude trvat den či týden, už takovou roli nehraje, jako kdyby to byly týdny až měsíce. 

„Pokud ČR nezačne budovat jednotnou image, tak na tom začnou samostatně pracovat jednotlivé regiony. To prohloubí roztříštěnost.“

Problém ale může nastat například tehdy, pokud se mladá firma rozhodne stát se mezinárodní, případně má velké růstové ambice. Česká republika pro to neskýtá příliš dobré podmínky, například se teprve rozvijí trh pro financování včetně rizikového kapitálu, ale také statní podpora teprve začíná objevovat rodicí a začínající firmy jako příjemce podpory. Není to proto, že by tomu chtěl někdo bránit ze strany státu, ale spíše se na to nemyslelo. 

České republice se někdy vyčítá, že má příliš mnoho strategií. Souhlasíte?
Vytvořit strategii je jedna věc a implementovat ji je věc druhá. A jsme zase u toho, co jsem říkala. Je potřeba, aby rezorty spolupracovaly. Je totiž také potřeba, aby se ta strategie udržela. To v případě České republiky považuji za opravdu velkou výzvu. Bohužel neumíme věci dotáhnout do konce. Doplácí na to pak naše konkurenceschopnost. 

Je tu totiž řada zemí, které jsme dříve jako konkurenci nebrali, například Polsko. Polákům se podařilo přilákat několik výzkumných center IT firem. Pro Českou republiku je to škoda, jsou tu pro to dobré předpoklady. Je to tedy závod s časem a my musíme začít implementovat. Za rok dva musíme dělat velké pokroky. 

Máte zkušenosti s podnikatelskými start-upy. Na jaké překážky narážejí v České republice začínající podnikatelé? Je situace lepší než před lety?
Ano, situace se skutečně lepší. Myslím, že je to hlavně tím, že start-up začíná být tématem, o kterém se mluví, a to nejen v oblasti IT. Velmi také pomohlo to, že se na podnikatele už tolik nepohlíží jako na zloděje, jako tomu bylo dříve. I v tisku narazíme stále častěji na osoby, které v podnikání něco dokázaly.

Problém ale nadále spatřuji v určité nezkušenosti lidí, což může být spojeno i s terciárním vzděláváním. Pokud se podíváme do zahraničí, studenti jsou tam lépe připraveni na praktický život. Na tom se musí zapracovat a už se tak mnohde děje. Například některé vysoké školy pořádají kurzy, které se zaměřují na začátky podnikání, a více integrují praxi do vzdělávání. Studenti se pro podnikání nadchnou a už také mají větší schopnosti a dokáží překlopit nápady do praxe. 

Čeho se začínající podnikatelé nejvíce obávají?
Evropští podnikatelé se potýkají s kulturně podmíněným postojem k riziku. Takže začínající podnikatelé se podle mě nejvíce obávají toho, co se stane, pokud jejich podnikání nevyjde. Mají také obavy z toho, co si o nich budou myslet ostatní a že se na ně budou kvůli neúspěchu dívat skrz prsty. V USA nebo Izraeli tomu tak není, krach firmy neznamená tak velkou tragédii jako v Evropě. Máme tedy před sebou v tomto ohledu ještě velký kus cesty.

Jak si v České republice vedou ženy podnikatelky?
Kromě obavy z rizika ženy pociťují i nedostatek podpory, což nám ukázal průzkum GEM. Česko je na tom bohužel špatně, co se týče začínajících podnikatelek, tedy žen, které teprve chtějí založit firmu, nebo tak učinily před velmi krátkou dobou. Často totiž slýchají věty typu: Proč bys to chtěla dělat? Opravdu si myslíš, že na to máš? Ženy pak získají dojem, že na to opravdu nestačí. Muži mají opačný problém že se přeceňují. Ženy tedy musí mít hroší kůži hlavně v začátcích.

Co je potřeba udělat pro to, aby se to překonalo?
Ženy se spíše podceňují a z toho pak vzniká situace, kdy si řeknou, že raději zůstanou pracovat někde jinde, nebo půjdou na mateřskou dovolenou. Do podnikání se nehrnou. To je ale škoda a je potřeba je v tom podpořit, a to i tehdy, pokud mají doma malé dítě. Nemusí to vždy znamenat, že založí start-up firmu s cílem prosadit se na mezinárodním trhu. Česko potřebuje různorodé firmy, i ty malé s pár zaměstnanci.   

Autor: Lucie Bednárová.