Martina Dlabajová: Politici musí najít odvahu zakročit proti nezaměstnanosti mladých

Martina Dlabajová.

„Politici řeší velké dilema, zda je větší prioritou mít plné vysoké školy, anebo se soustředit na specializace a podporu technických řemesel. Je velká škoda, že jsme v Evropě ztratili úctu ke klasickým řemeslům,“ říká v rozhovoru pro EurActiv česká europoslankyně Martina Dlabajová (ALDE), která se problému nezaměstnaných mladých dlouhodobě věnuje.

Nezaměstnanost mladých lidí v EU v současnosti přesahuje 20 %, což znamená, že se bez práce nachází každý pátý mladý člověk. Mezi členskými státy jsou navíc propastné rozdíly, Německo udává 7,2 %, některé země na jihu Evropy, například Španělsko nebo Řecko, více než polovinu. Jak to, že se některým státům daří s nezaměstnaností bojovat, a jiným ne?
Nezapomeňme, že i Německo se v minulosti potýkalo s vysokou nezaměstnaností. Před deseti lety však prošlo obrovskými strukturálními reformami a byla to právě tato odvaha, která podle mne zemi zachránila.

Trhy práce potřebují strukturální reformy, ale bohužel nelze využít jeden univerzální model. Každý trh si žádá jinou reformu a jiný přístup a je třeba brát v potaz jednotlivá národní specifika a kulturní rozdíly. Vezměme si míry nezaměstnanosti v Německu, Rakousku a Dánsku, které jsou z celé Evropy nejnižší. Tyto země jsou nejlepším příkladem propojení praxe a vzdělávání. Může to být shoda okolností, ale já bych se přikláněla k tomu, že spíš ne. Pokud přizpůsobíte vzdělávání mladých lidí tomu, co bude v budoucnosti reálně vyžadovat trh práce, a umožníte jim získat praxi, tak to určitě bude fungovat.

„Je důležité se ptát, co trh práce potřebuje a jaké obory jsou pro vzdělávací systém perspektivní.“

V jihoevropských zemích, kam se řadí Řecko, Španělsko, Itálie, ale třeba i Chorvatsko, nemůže práci najít každý druhý mladý člověk. Tyto státy vždy pečovaly o zaměstnané občany, ale nikdy nesledovaly, jak se bude trh práce vyvíjet v dalších letech. Dnes si to už uvědomují, ale je pozdě. Německu trvaly reformy deset let, a pokud tyto země začnou až nyní, tak si na viditelnější změny budou muset ještě nějakou dobu počkat.

Studovala jste v Itálii, takže znáte tamní situaci a můžete lépe porovnávat. V čem spočívá největší potíž v této zemi?
Řekla bych, že v posledním desetiletí stát v Itálii lidi velmi rozmazlil. Země dlouho prosperovala a byla bohatá. Po skončení války se tu objevila generace podnikatelů, kterým se neskutečně dařilo. Mladým lidem vytvořila skvělé podmínky, ale zároveň je tím připravila o jakoukoliv motivaci. Mezi mnou a mými vrstevníky byla v tomto ohledu obrovská propast. Jim totiž nikdo neříkal, že by měli studovat a že by mohli dělat práci, která bude nejen užitečná pro celou společnost, ale zároveň je bude bavit a naplňovat.

Rozumím tomu, že se nelze řídit nějakým univerzálním modelem, nicméně některá opatření, která přijalo třeba zmiňované Německo nebo Rakousko, zabírají. Vlády v jihoevropských zemích to přece musí vědět, a přesto se v reformách zdráhají. Proč? Bojí se třeba, že by jim to u voličů neprošlo?
Je to otázka priorit, žebříčku hodnot. Američané již roky razí heslo, že síla národa spočívá ve vzdělání. Evropa se touto cestou také vydává. Na druhou stranu i v Evropě některé země podceňují význam podnikatelského sektoru a jeho zásadní vliv na ekonomickou prosperitu. Proto je tak důležité se ptát, co trh práce skutečně potřebuje, jaké obory jsou pro vzdělávací systém opravdu perspektivní.

Politici řeší velké dilema, zda je větší prioritou mít plné vysoké školy, anebo se soustředit na specializace a podporu technických řemesel. Je velká škoda, že jsme v Evropě ztratili úctu ke klasickým řemeslům. Na jihu je to vidět ještě mnohem více. Politici musí proto najít odvahu a říct, že vzdělanost není jen o tom, že všichni vystudují vysokou školu. Bez odborníků, techniků, zručných řemeslníků se neobejdeme.  

Jsem přesvědčená, že Evropa nyní stojí na křižovatce a musí se rozhodnout, jestli dá větší váhu pasivní podpoře nezaměstnaných, nebo aktivní politice zaměstnanosti.

Jak je nezaměstnanost mladých vnímána v Evropském parlamentu?
Jedná se o společný problém, na jehož řešení bychom se měli snadno a rychle shodnout. Nikdy bych proto neřekla, že otázka zaměstnanosti bude europoslance tolik rozdělovat. V Parlamentu se střetávají pozice lidí, kteří dříve pracovali v odborech či veřejné správě, a těch, co v minulosti sami podnikali. Pohledy jsou naprosto odlišné a stejně tak argumenty.

Některé frakce třeba pořád za každou cenu prosazují silná práva zaměstnanců a je tu i snaha neustále zvyšovat věkovou hranici, do které by mladí lidé měli získávat podporu. Já s tím nesouhlasím, protože si myslím, že ve 35 letech musí být člověk dostatečně připraven na život a nelze jej už v žádném případě považovat za absolventa.

S tím souvisí i problém dlouhodobé nezaměstnanosti, která vede k tomu, že člověk ztrácí důležité pracovní návyky, ráno se mu nechce vstávat a vůbec těžko si znovu zvyká na myšlenku, že má nějaké povinnosti. Z tohoto důvodu jsem přesvědčená, že je potřeba, aby mladí lidé měli alespoň nějakou pracovní smlouvu, byť krátkodobou, nebo chodili na stáž. Některé frakce ale neustále prosazují, aby mladým lidem byly za každou cenu garantovány smlouvy na dobu neurčitou. Argumentují tím, že mladí lidé by mohli být v opačném případě firmami zneužíváni jako levná pracovní síla. To je oprávněný argument, ale myslím si, že podnikatelé jsou dnes již zodpovědnější a nevydávají se touto cestou. Ojedinělé případy se mohou řešit individuálně.

Kde v hledání řešení spatřujete prostor pro EU?
Musíme umět doporučovat a více ukazovat příklady dobré praxe. I když každý trh práce funguje jinak a potřebuje něco jiného, země musí být maximálně vnímavé a brát si ponaučení z přešlapů, ale i úspěchů ostatních.

Jaký příklad dobré praxe považujete osobně za nejzajímavější?
Moc se mí líbí, jak to funguje v Dánsku. Sama jsem tuto zemi nedávno navštívila, a když jsem hovořila s lidmi, kteří zastupovali svazy podnikatelů a odborů, tak jsem nepoznala, kdo je odborář a kdo podnikatel. Mají stejný cíl, mluví stejně a také to vidí stejně.

V jihoevropských zemích to je úplně jiné. Odbory tu mají historicky silné postavení, a když prezentují své názory vedle podnikatelů, jsou to dvě odlišné planety.

Pasivní podpora, nebo aktivní politika?

Evropské instituce mají jen velmi omezené pravomoci, jak do problematiky zasáhnout. Když byste měla možnost poradit Evropské komisi, jak se má v této situaci chovat, co byste jí řekla?
Komise by měla více podporovat projekty, které se budou lépe zaměřovat na propojenost vzdělávání s praxí a také na rekvalifikace mladých lidí. Firmy dneska utrácejí neskutečné peníze za rekvalifikační kurzy, protože systém jim nedodává mladé lidi s potřebnými schopnostmi a kvalifikací. To je dlouhodobě neúnosné.

Evropská komise by měla rovněž podporovat pracovní mobilitu. Neříkám tím, že by se všichni mladí Španělé či Italové měli hned přestěhovat do Prahy, protože tu zrovna bude spousta volných míst. Budu ale vždy tvrdit, že každá zahraniční zkušenost, ať již při studiu nebo zaměstnání, je pro lidi obrovským přínosem do budoucnosti a má pozitivní dopad na celý pracovní trh.

EU může členským státům poskytovat prostředky a také doporučení, kam je posílat, ale vždy bude primárně záležet na členských státech, jak této příležitosti využijí. Dá se to nějak zefektivnit?
Ano, z tohoto důvodu je velmi důležitá kontrola. Je potřeba se dívat na výsledky a nehodnotit pouze to, zda jsou formálně splněny administrativní náležitosti projektu. Je třeba dívat se na to zpětně a na základě zjištěného doporučit nápravu do budoucna.

„EU stojí na křižovatce a musí se rozhodnout, jestli dá větší váhu pasivní podpoře nezaměstnaných, nebo aktivní politice zaměstnanosti.“

Tohle je i důležitá práce pro poslance, kteří si musí říct: Evropská komise má možnost poskytovat určité podpory, ale my musíme říct, jakého výsledku chceme dosáhnout. I členské státy musí podporu a programy nastavit tak, aby výsledky byly měřitelné a dopad na trh práce byl viditelný.

Evropská komise představila v minulých letech celou řadu iniciativ, pomocí nichž chce přispět k řešení nezaměstnanosti mladých. Příkladem za všechny může být Inciativa na podporu nezaměstnaných mladých. Myslíte, že mají podobné programy smysl?
Ano, mají, avšak je důležité, aby se tato pasivní podpora zkombinovala s aktivní politikou zaměstnanosti. Pokud se to nepovede, tak to příliš k ničemu nebude. Nelze neustále zvyšovat věk, do něhož budeme podporovat mladé nezaměstnané, ale musí se přistoupit ke strukturálním reformám a aktivní politice zaměstnanosti. Je potřeba si stanovit jasný cíl a k němu se za pomoci nejrůznějších prostředků, včetně programů Komise, snažit dostat.

Instituce nedávno rozhodly o navýšení předfinancování pro Iniciativu pro podporu zaměstnanosti mladých lidí, ale podle mých informací je jen hrstka států, které nabízené prostředky dokázaly využít. V čem je chyba?
To je pravda. Komise to těmto státům také pořádně vyčítá. Je opravdu nutné, aby se členské státy zapojily. Vždycky tu bude diskuse, kdo nese zodpovědnost, zda Komise či členské země. Avšak na tomto příkladu je názorně vidět, že nástroje máme k dispozici, ale členským státům se je zatím nedaří implementovat.

Sama jste patronkou jednoho projektu, který pomáhá mladým lidem zajištovat stáže. V čem tento projekt spočívá?
Hned na začátku svého mandátu jsem spustila projekt motivačních stáží na podporu zaměstnanosti mladých, protože si myslím, že motivace je jednou z nejdůležitějších věcí, kterou musíme mladým lidem vrátit. Musí mít touhu někam směřovat a někam se posouvat.

Projekt se jmenuje „PročByNe“, což je zkratka hlavního poslání projektu: Propojení českého byznysu proti nezaměstnanosti. Snažíme se plnit profesní sny mladých lidí tím, že jim nabízí stáže na místech, kam by se běžně nedostali. Je to jen kapička v moři, ale i ta se počítá. Lidé, kteří stáží projdou, budou něco jako „ambasadoři motivace“ a budou sami vysvětlovat dalším mladým lidem, že to má smysl a že stojí za to si něco vyzkoušet.

Lucie Bednárová