Anna Kárníková: Klimatický zákon může být dobrým rámcem pro dlouhodobé investice

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Archiv Anny Kárníkové, Hnutí DUHA

Česká republika zatím nemá žádnou vlastní představu o tom, jak by měla směřovat ke klimatické neutralitě, píše v komentáři pro EURACTIV.cz ředitelka Hnutí DUHA Anna Kárníková.

Evropská komise představila klimatický zákon, který převádí do právního závazku prosincovou politickou dohodu. Evropská rada se v prosinci 2019 shodla na tom, že Evropská unie bude do roku 2050 směřovat ke klimatické neutralitě, to znamená k situaci, kdy vypouštíme tolik emisí, kolik jsme zároveň schopni absorbovat, ať už přirozenými procesy nebo systémy zachycování a ukládání uhlíku. K předložení klimatického zákona se zavázala předsedkyně Ursula von der Leyenová jako k jednomu z kroků v prvních 100 dnech funkčního období nové Evropské komise.

Klimatický zákon, který má legislativní formu nařízení, říká, že Evropská unie má nejenom politickou deklaraci, ale i právní závazek směřovat k uhlíkové neutralitě. Evropské komisi také dává od roku 2030 posílené pravomoci tento závazek implementovat. Nyní je to tak, že pokud začnou členské státy vyjednávat o navýšení klimaticko-energetických cílů, což je jednak cíl v oblasti snižování emisí, ale také cíl, který se týká obnovitelných zdrojů energie a úspor energie, tak to probíhá běžným legislativním procesem. Nové klimatické nařízení říká, že pokud máme zákonem schválený cíl, nemusíme vždy nově upravovat stávající legislativu. Od roku 2030 bude Evropská komise moci vydat tzv. akt v přenesené pravomoci (delegated act) a dílčí cíle pro období po roce 2030 stanoví v rámci tohoto procesu. Členské státy a Evropský parlament v tomto případě nemusí nic schvalovat, mají ale možnost do dvou měsíců od vydání aktu v přenesené pravomoci proces zastavit a pravomoc vydávat akty v přenesené působnosti s uvedením důvodu odvolat. Nelze proto říci, že by tento proces výrazně měnil pravomoci v porovnání s běžným procesem spolurozhodování, výrazně by ale měnil politickou dynamiku.

Nový klimatický zákon přinutí země EU splnit své sliby. Z uhlíkové neutrality se stává závazek

Evropská unie bude po roce 2050 vypouštět jen takový objem emisí, který je schopná odbourat, ať už pomocí stromů nebo moderních technologií. Počítá s tím nový klimatický zákon EU.

Zklamání ohledně cílů pro rok 2030

Pro bruselské neziskové organizace věnující se problematice klimatu byl návrh zákona zklamáním. Očekávaly totiž, že bude uvádět v život již některá konkrétní opatření zmíněná v Zelené dohodě pro Evropu. Zákon však jde zcela jinou cestou. Právně zakotvuje cíl klimatické neutrality do roku 2050 a říká, jak by rozhodování o dílčích cílech mělo od roku 2030 vypadat. Velkým zklamáním je zejména to, že nikam neposouvá debatu o klimatickém cíli pro rok 2030. Ten je nyní nastaven na 40procentní snížení emisí vůči roku 1990, což je trajektorie, která k naplnění cíle uhlíkové neutrality zdaleka nevede. Klimatický zákon proto zmiňuje nutnost navyšování cíle pro snižování emisí do roku 2030 na 50 až 55 %.

Vyjednávání o nových cílech pro rok 2030 by mělo proběhnout velmi rychle. Už v září bude totiž Evropská unie jednat s Čínou v rámci summitu v Lipsku o implementaci Pařížské smlouvy. EU musí zároveň jako celek předložit navýšení svých klimatických závazků (tzv. NDC, nationally determined contributions) před konáním COP26 v listopadu ve skotském Glasgow. Na podzim se tedy bude hrát o důvěryhodnost klimatického líderství, o které EU stojí, a bude třeba ukázat, že jsme schopni závazky naplňující pařížské cíle reálně naplnit.

Málo obnovitelných zdrojů, závislost na uhlí a špatné silnice. Komise vystavila Česku vysvědčení

Česko bude mít s přechodem ke klimaticky neutrální ekonomice problém. Málo využívá obnovitelné zdroje energie a je stále silně závislé na uhlí.

Česká klimatická neutralita

Česká republika v prosinci minulého roku nakonec souhlasila s cílem klimatické neutrality do roku 2050, ale velmi silně akcentuje náklady, které pro nás jako průmyslovou zemi transformace bude mít.  Důraz na náklady je zčásti pochopitelný, zdá se ale, že nám zavírá oči k příležitostem, jakou je například vznik nových pracovních míst v sektorech spojených s obnovitelnými zdroji nebo prostor pro zvýšení energetické i materiálové efektivity. Nicméně právě pro státy, u kterých lze předpokládat zvýšené náklady transformace, Evropská komise v lednu představila návrh nového Fondu spravedlivé transformace (Just Transition Fund), z kterého by se zvýšené náklady pro silně průmyslové země měly hradit. Právě dodatečné finance budou hlavním prostředkem, jak sladit představy skupiny států s vysokými klimatickými ambicemi a států, které ohledně navýšení cílů váhají.

Komise odhalila transformační mechanismus. Do uhelných regionů půjde minimálně 100 miliard euro

Dnes představila Evropská komise europoslancům rámec pro Mechanismus spravedlivého přechodu, jehož součástí je transformační fond. Mechanismus s balíčkem 100 miliard euro by měl pomoci regionům s přechodem na „čistou“ ekonomiku.

Naším problémem ovšem je, že zatím nemáme žádnou vlastní představu o tom, jak bychom ke klimatické neutralitě měli směřovat. Současná platná strategie politiky ochrany klimatu pracuje s 80procentním snížením emisí do roku 2050, což je velmi daleko od evropského cíle. Jak by mohly vypadat scénáře pro snižování emisí, zatím nevíme.

Klimatický zákon má význam z hlediska předvídatelnosti regulatorního rámce, což je klíčový impuls pro investory a firmy. To je významné zejména s ohledem na to, že transformace musí být hluboká a poměrně rychlá. Závaznost klimatického zákona nám dává jasný rámec, který bude velmi důležitý proto, aby transformace proběhla co nejvíce ekonomicky a co nejrychleji. V ideálním případě by měla být do budoucna jasná trajektorie snižování emisí k jednotlivým milníkům (nyní máme pouze rok 2030 a 2050). To je totiž jistota, kterou v tuto chvíli zodpovědné sektory nemají.

Legislativně zakotvený cíl snižování emisí je také efektivním způsobem, jak sladit politiky na národní úrovni k jednomu cíli. Například Velká Británie byla od roku 2008, kdy přijala svůj Climate Change Act, schopna snížit emise zhruba o 30 procent, což je v porovnání s českými 9 procenty výrazný rozdíl.

Češi se obávají klimatických změn a podporují uhlíkovou neutralitu

Změny klimatu způsobené lidskou činností ohrožují jejich budoucnost. Myslí si to 84 procent Čechů. Devět z deseti Čechů se navíc domnívá, že bez snižování emisí českou krajinu neochráníme.

Dosud jsme se hodně soustředili na zdroje emisí, což bylo dáno i konstrukcí cílů pro snižování emisí. Klimatická neutralita má ale jinou konstrukci, která ukazuje význam tzv. propadů, tedy systémů nebo technologií, které jsou schopny emise pohlcovat. Dosažení klimatické neutrality závisí na dosažení rovnováhy mezi emisemi a kapacitou propadů. Můžeme očekávat, že právě propady se dostanou do centra diskuse o budoucích scénářích v České republice. Největšími propady byly z hlediska kapacity dlouhodobě lesy a lesní půda. Kvůli kůrovcové kalamitě už to bohužel není pravda, a dokonce se blížíme do momentu, kdy naše lesy, respektive holiny, které po nich zbyly, začnou fungovat jako zdroje emisí. Dalším významným systémem propadů je zemědělská půda. Způsob hospodaření může významně ovlivnit její schopnost ukládat uhlík. Neměli bychom se soustředit jen na klasické sektory odpovědné za emise, jako je energetika, doprava, případně odpady, ale musíme se dívat také na oblasti, jako je lesnictví a zemědělství.