Tento článek je součástí Special reportu: České priority v evropské politice 2024
Pokud se soustředíme úzce na klimatickou politiku, nebudeme schopni se posunout dál. Posunout se musíme i v sociální dimenzi, říká v rozhovoru pro Euractiv.cz Anna Kárníková.
Anna Kárníková je ředitelkou Hnutí DUHA, české členské organizace největší mezinárodní federace ekologických organizací Friends of the Earth.
Co nám výsledky evropských voleb říkají o budoucím směřování evropské klimatické a environmentální politiky?
Je tu zjevný trend, který se ještě teď neprojevil naplno, ale pravděpodobně se tak stane za dalších pět let. V evropské společnosti se naakumulovala energie, která vytváří politický protipohyb vůči klimatické politice. Před volbami se hovořilo o tom, že přijde tektonický posun, což se sice nestalo, ale nemyslím si, že to znamená, že máme vyhráno. Znamená to, že se ten protipohyb zatím nezhmotnil ve své plné síle. V Hnutí DUHA teď přemýšlíme, co se dá v následujících pěti letech udělat, aby ten protipohyb nebyl úplně extrémní.
Výsledky voleb v Česku pak trochu předznamenaly trajektorie domácí politiky, které také nejsou moc výhodné pro klimatické politiky či pro ochranu životního prostředí. V Česku vidíme konsolidaci na národovecké pravici, kde se možná tvoří koaliční partneři pro stranu ANO. Klimatická politika se tak nejen v Evropě, ale i v Česku může dostat do poměrně složité situace.
Co způsobilo ten zmiňovaný protipohyb vůči klimatické politice? Přehnali jsme to v Evropě s ochranou klimatu nebo jsme to nedokázali lidem vhodně vysvětlit?
Evropská komise na to hodně šlapala, což je ale pochopitelné. Musíme do toho šlapat. Ale viděli jsme například při zemědělských protestech, že přicházejí nové nároky a že se některé skupiny cítí společensky stísněné. U zemědělců je to podle mě hlavně sociální problém, který vyplývá z nastavení dotací, volného trhu a soutěže se zemědělci ze třetích zemí. V takto složité sociální situaci a s malou praktickou podporou pro změnu samotnou je velmi těžké prodat ambiciózní projekt ochrany klimatu.
Myslím si, že pojem spravedlivá transformace by měl být v Česku pojímán šířeji než jen jako debata o tom, co se stane s lidmi v uhelných regionech. V Česku se ten pojem usazoval hrozně pomalu, přišlo to až s obrovským nárůstem cen energií a s inflací.
V Hnutí DUHA tedy vidíme, že klimatické politiky kulhají na sociální nohu. Je to jejich velká slabina. Je to ale zároveň širší společenský problém. Potřebovali bychom udělat velkou redistribuci, dělat významné kompenzace a měnit poměrně velké zavedené struktury. Víme třeba, že spousta lidí čelí dopravní chudobě, kdy jsou v podstatě uvěznění ve svých domovech, těžce cestují k lékařům nebo za jinými službami. Do toho na ně přijde zatížení pohonných hmot skrze zpoplatnění uhlíku v tomto sektoru. A my nemáme dobrá řešení, efektivní redistribuční kanály a cesty, jak těmto lidem zajistit třeba dostatečně pružnou dobrou hromadnou dopravu a jak jim kompenzovat zvýšené náklady.
Znamená to tedy, že by se EU nebo i Česko mělo více zaměřit na sociální politiku? Nutno podotknout, že zatímco v klimatické politice má EU velké možnosti rozhodovat o různých opatřeních, v sociální politice má jen omezené pravomoci…
Zcela určitě bude potřeba posílit sociální nohu klimatických politik, ale nejsem si jistá, zda to bude stačit. Myslím, že už je to hodně rozjeté kupředu a v detailních debatách například o nastavení sociálního klimatického fondu vidíme, že ta dobrá řešení zatím nemáme. Některé země se například rozhodly pro plošné kompenzace – příkladem je Rakousko a jeho „klimabonus“.
U nás jsme ale tak trochu bezradní. Jsou tu i některé dobré příklady, třeba aktivity cílené na energetickou chudobu a úsporné programy se připravily dobře, snad i díky našemu tlaku. Stále tu ale máme ohromné segmenty lidí žijících v nájemních domech, kterým nejsme schopní pomoci. Neumíme motivovat pronajímatele k tomu, aby svůj byt zateplili a pak ty lidi nevystěhovali poté, co má ten daný byt vyšší hodnotu. V zemích, kde se jim problém v nájemním bydlení řešit daří, mají většinou poměrně robustní politiku sociálního bydlení nebo mají velký poměr veřejného bydlení. U nás to chybí. Narážíme tedy na strukturální problémy, o kterých dlouhodobě víme. A teď nás budou hrozně brzdit.
V Green Dealu zbývá řada nesplněných úkolů
Můžeme od evropské klimatické politiky očekávat nastavování nějakých dalších cílů, nebo se spíše soustředíme na implementaci těch, které se v EU schválily v uplynulém funkčním období?
Balíček Green Dealu se nepodařilo kompletně dodělat na úrovni cílů. Pozorovali jsme to například v oblasti zemědělství. Kolegové, kteří to podrobně sledují, říkají, že aktuální společná zemědělská politika je výrazně méně ambiciózní než ta předchozí. Kvůli tlakům, které vznikaly kolem inflace a které šikovně zneužila lobby velkého průmyslového zemědělství, jsme se vlastně vrátili z hlediska ekologického nastavení dotací o deset let zpátky. Z Green Dealu nám tedy na toto funkční období zbývá řada nesplněných úkolů.
Na strategické agendě EU pro období 2024–2029 je jasně vidět, že do popředí jdou jiná témata, než je právě klima a ochrana přírody. Klima je zmiňováno především ve vazbě na investice, dominuje tam spíš průmysl a konkurenceschopnost.
Někteří lidé říkají, že chtějí revidovat již schválenou legislativu, což ale nebude jednoduché, protože ne všechna má revizní klauzule. Co si ale myslíme, že je možné, je separátní balíček – Industrial Deal (rozhovor byl pořízen 15. července, dne 18. července zvolená předsedkyně Evropské komise informovala o tom, že představí „Clean Industrial Deal“ v prvních sta dnech svého mandátu – pozn. red), který bude zaměřený na průmysl a konkurenceschopnost. Všechno se to děje v kontextu soutěžení Spojených států a Číny, které závodí, kdo dříve obsadí kritické sektory.
Jak v evropských debatách o klimatické politice vystupuje Česko? Jsme konstruktivní nebo si jen stěžujeme a brzdíme?
Musím se přiznat, že většinou sleduji až ten moment, kdy se o evropské politice bavíme na české úrovni. Když se ale řeší nějaké cíle, často slyším takovou tu českou klasiku „my to nezvládneme“. Týká se to například obnovitelných zdrojů energie, kde říkáme, že cíle jsou příliš ambiciózní a nad naše možnosti. Přitom existují modely, které jasně ukazují, že bychom to zvládnout mohli.
V Česku nesvítí a nefouká, tvrdí řada místních politiků…
To mě fascinuje. Nicméně si myslím, že i v tomto se debata v Česku už trochu posunula dál. Například jsme konečně implementovali – poměrně kvalitně – zákony zavádějící komunitní energetiku.
Unie už neponese klimatickou agendu tak hrdě na štítu
Co by se mělo ještě stát na evropské úrovni? Něco, co by bylo prospěšné pro Česko?
Pokud se soustředíme úzce na klimatickou politiku, nebudeme schopni se posunout dál. Posunout se musíme i v sociální dimenzi, to by bylo opravdu vhodné. Potřeba by byla alespoň nějaká doporučení, koordinace, a to i v otázkách daňových.
Jsou namístě obavy, že v novém funkčním období EU na klimatickou politiku zanevře?
Zatím vidíme, že většina v Evropském parlamentu zůstane a že by mohla pokračovat v podobném kurzu i nová Evropská komise. Unie ale bude operovat příštích pět let v jiném kontextu – a nemyslím si, že ponese klimatickou agendu tak hrdě na štítu, jako tomu bylo dosud. EU si bude dávat mnohem více pozor na možné negativní dopady Green Dealu a na podporu lidí, protože to jsme prostě zanedbali.