Jan Dusík: EU je motorem české zelené politiky, ČR ji však pomáhá vytvářet

© Archiv JD

Proč jsou Češi tolik skeptičtí k evropské klimatické politice? Jak to překonat? Redakce EURACTIV.cz vyzpovídala bývalého českého ministra životního prostředí Jana Dusíka. 

Jan Dusík působil mezi lety 2009 a 2010 jako český ministr životního prostředí. V době vstupu ČR do EU pracoval v Evropské komisi. Poté více jak 8 let působil v Programu OSN pro životní prostředí (UNEP). V současné době pracuje v Arktickém programu Světového fondu na ochranu přírody (WWF). 

Ekolog Vojtěch Kotecký v reakci na Váš lednový komentář v Hospodářských novinách (HN) prohlásil, že jste to „z českých životněprostřeďáckých kruhů dotáhl ve světě nejvýše“. Čím to je? Jaký je Váš recept na úspěch?

Působil jsem v české politice životního prostředí od studií do roku 2010, převážně v různých pozicích na ministerstvu životního prostředí. Mezi tím jsem byl rok v Evropské komisi. Politika životního prostředí je hodně mezinárodně provázaná, převážně s Evropskou unií, ale i dalšími mezinárodními smlouvami. Národní předpisy v oblasti životního prostředí jsou vázány na mezinárodní opatření, protože životní prostředí nelze zastavit na hranicích.

Já jsem se tedy oblastí životního prostředí zabýval nejprve na národní úrovni, pak na evropské a mezinárodní. Zajišťování českého předsednictví v Radě EU v roce 2009 bylo z toho pohledu asi nejvýznamnější milník.

Poté, co jsem strávil přes 10 let v české administrativě životního prostředí, jsem to chtěl zkusit z té druhé strany, ze strany mezinárodních institucí. Podařilo se mi uspět v konkurzu na místo v OSN právě s ohledem na zkušenosti, které jsem předtím měl jako zástupce jednoho ze států. Od té doby působím v mezinárodních institucích. Nejprve tedy v OSN a nyní v nevládním sektoru.

Infografika: Jak na klimatické výzvy? Klíčem je změna chování lidí, ve V4 to zatím drhne

Občané zemí V4 si rizika spojená s klimatickou změnou uvědomují, řada z nich podporuje cíl dosažení klimatické neutrality. Na druhou stranu, někteří z nich nejsou připraveni změnit své spotřebitelské chování a zmírnit tak negativní dopady na životní prostředí a klima.

Pro Čecha je to určitě velký úspěch. Česko totiž není až na výjimky, například v oblasti třídění odpadu, velký environmentalista. Konec uhlí chtějí někteří členové vlády odsunout až na rok 2038, značnou podporu má také jaderná energie. V čem je podle vás český problém?

Myslím si, že problém je objektivní a subjektivní.

Ten objektivní je jednak historické dědictví environmentálních problémů, které Česká republika zdědila z doby socialismu a z doby strukturování ekonomiky v bývalém sovětském bloku, což mělo vliv na orientaci průmyslu a zaměstnanost v průmyslu, v zemědělství a ve službách, nebo co se týče přístupu k otázkám ochrany přírody a péče o krajinu. To znamená, že se musíme vypořádávat s historickým dědictvím.

Objektivní podmínkou je i disponibilita přírodních zdrojů, ať už to jsou různé nerostné suroviny nebo možnosti využití obnovitelné energie, které jsou v některých zemích omezenější než v jiných. Když se porovnáme například s Rakouskem ve využití vodní energie, tak naše potenciály jsou menší, stejně tak nemáme moře, takže část možností pro využití obnovitelné energie odpadá.

Na druhou stranu vnímám subjektivní celkový vztah k zahraničním věcem. Nedůvěra k tomu, co přichází ze zahraničí. Myslím si, že i toto je ovlivněno historickými zkušenostmi. Dříve jsme museli naslouchat Moskvě, nyní máme naslouchat Bruselu. A máme pocit, že kdo nám radí zvenčí, tak má negativní úmysl, a raději si to chceme vyřešit doma.

Zároveň, pokud českou povahu porovnám s lidmi různých národností, se kterými jsem se potkával, tak Češi nejsou, když to řeknu lidově „do světa“. Nehlásíme se tolik na mezinárodní pozice, nechodíme tolik „na zkušenou“ jako třeba Poláci nebo Slováci. Tendence být více uzavřený v našem prostředí a být nedůvěřiví k tomu, co přichází zvenčí, je zakódovaná v naší DNA.

Co s tím?

Myslím si, že řešení postupně přicházejí. Ten stereotyp, který jsem popsal, se mění. Ať už to jsou studenti, kteří jezdí na zahraniční univerzity, lidé – za normální doby – cestují za turistikou a poznávají jiná místa.

Když se podíváme na politiku životního prostředí, tak pokud EU přijme nějakou legislativu, ČR ji musí začít naplňovat. Už se ale méně říká to, že jsme se podíleli na projednávání i přijetí této legislativy v rámci EU. Trend obviňování Bruselu z toho, že tam zase něco přijali, je populární. Není to výjimka jen České republiky, děje se to i v jiných zemích. Formální stránka toho, že jsme povinni přijímat evropské předpisy, by tedy měla být doplněna tím, že je budeme považovat za něco, co jsme pomáhali vytvářet.

Češi se obávají klimatických změn a podporují uhlíkovou neutralitu

Změny klimatu způsobené lidskou činností ohrožují jejich budoucnost. Myslí si to 84 procent Čechů. Devět z deseti Čechů se navíc domnívá, že bez snižování emisí českou krajinu neochráníme.

Myslíte si tedy, že EU je motorem, který pohání českou environmentální politiku kupředu?

Jednoznačně. Ověřil jsem si to při přípravě vstupu ČR do EU. Když jsem v roce 1998 nastoupil na ministerstvo životního prostředí, začínaly přípravy vstupu. Potkával jsem se tam s dlouholetými odborníky, kteří říkali, že už máme v Česku zavedený svůj vlastní systém a nechtěli ho měnit, protože byli přesvědčeni, že je nejlepší. Chtěli ho tedy zachovat a jen trochu upravit podle požadavků Evropské unie.

Jenže když si člověk přečetl zprávu o životním prostředí, tak viděl, že řada problémů přetrvává.

Vstup do EU a nutnost přizpůsobit českou legislativu během velmi krátké doby byl bezprecedentní. Po vstupu do EU nám přibyla i možnost ovlivnit, jak budou předpisy vypadat, tedy účastnit se jednání Rady EU, nebo mít europoslance v Evropském parlamentu.

Předpisy, které přicházejí z EU, by neměly být přijímány bez ohledu na to, jak vypadá situace v jednotlivých zemích, nebo s tím, že to bude naspáno pro Francouze nebo Němce. Mělo by to zohledňovat, že například Česká republika má nějaký energetický mix nebo že má problémy s plněním parametrů znečištění ovzduší. Celoevropské cíle by tedy měly odrážet požadavky členských států a v tom musí hrát roli zástupci jednotlivých členských států během vyjednávání, aby řekli, jak jim má EU pomoci v plnění environmentálních závazků, včetně poskytnutí financí.

Evropské ovzduší se zlepšuje, negativní vliv na zdraví je však stále příliš velký

Kvalita ovzduší v zemích EU se v posledním desetiletí zlepšila, jeho znečištění však stále způsobuje statisíce předčasných úmrtí ročně, vyplývá ze zprávy EEA. Česko překračuje povolené limity.

Jak ukazují data Evropské komise z jejích výročních zpráv o kontrole uplatňování evropského práva, environmentální oblast je jednou z nejproblematičtějších, co se implementace a dodržování evropského práva týče. Proč k tomu dochází zrovna v této politice? V čem je tak specifická? 

Ochrana životního prostředí samozřejmě stojí peníze. Stále více se ale ukazuje, že stojí peníze i to, když se nevěnujete ochraně životního prostředí, ať už je to zdravotní péče nebo náklady na řešení nejrůznějších problémů znečištění. Když tedy porovnáte finanční stránku, prevenci a řešení následků, tak ta rovnice vypadá jinak, než když vyčíslíte například čistě náklady na vybudování čistíren odpadních vod.

Evropská politika životního prostředí se rozrůstá a jde do dalších oblastí – do značné míry reaguje na problémy životního prostředí, které se objevují. V tom je trochu specifická než například oblast dopravy nebo zemědělství. Tam je dynamika trochu jiná, jde často o vyrovnávání konkurence mezi zeměmi. Nicméně oblast životního prostředí je potřeba řešit jako celoevropský problém. Nelze říct, že se ochrana životního prostředí zastaví na hranicích. Dobrým příkladem je třeba důl Turów. Přeshraniční dimenze je tady velká, je také důležité, kdo za jakou část znečištění odpovídá.

2020: Neoprávněné rozšíření těžby v dole Turów a role institucí EU

Kromě koronavirové krize se letos výhoda členství v EU ukázala ještě v jiném světle, a to konkrétně v případu neoprávněného rozšíření těžby v hnědouhelném dole Turów na česko-německo-polském pohraničí. Případem se na podnět českých občanů začaly zabývat instituce EU. Jak …

ČR by měla využít příležitosti 

Zároveň jsme ale v paradoxní situaci, kdy se EU na jednu stranu snaží stavět do pozice lídra v environmentálních závazcích i na mezinárodní úrovni, na stranu druhou ale právě environmentální legislativa je pro implementaci v členských státech nejproblematičtější. Dokážete vysvětlit tento nesoulad?

Je to dáno složitostí tématu životního prostředí a klimatu. Hlasy se objevují i v České republice – proč bychom se my měli snažit, když Donald Trump říká, že žádnou změnu klimatu řešit nebude, nebo když Čína vyrábí bez omezování.

Globální odpovědnost je vždycky o něco abstraktnější a jednodušší. Evropská unie si vybrala, že chce být globálním lídrem a prosazovat závazky, ale pak je důležité zajistit jejich praktické naplňování v evropských podmínkách.

V oblasti životního prostředí je to většinou tak, že Evropa přenáší své vnitroevropské předpisy a závazky na mezinárodní úroveň. Důležitý aspekt toho, co Evropa prosazuje na mezinárodní úrovni, není jen snaha o čistší životní prostředí ve světě, ale i podpora čistších technologií a využití inovací, které se používají v Evropě. Příležitostí pro státy i výrobce pak je tyto technologie uplatnit po světě a k tomu dochází díky globálním opatřením.

Myslím si, že to je i příležitost pro Českou republiku, která je dosud nedostatečně uchopena. Najít způsob, kterým bychom dokázali exportovat environmentální technologie a obrátit náklady na jejich vytvoření a uvedení do praxe v ekonomickou výhodu na globálních trzích.

Jak snížit emise a zajistit energii? Evropa sází na vodík, je to příležitost i pro ČR

Auta poháněná čistým vodíkem již nejsou hudbou vzdálené budoucnosti. Vodík se vzhledem ke klimatickým cílům Evropské unie stává černým koněm evropské energetiky. Vsadit na něj chce i Česká republika.

Komise si stanovila za svou hlavní strategii na následující roky tzv. Zelenou dohodu vedoucí k dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Proč s touto iniciativou přichází až nyní? Co se změnilo za posledních třeba 10 let?

Situace s klimatem se dostává do velmi vážné fáze. Když se podíváme na celkový rozpočet uhlíku, zbývá nám už jeho  poměrně malá část, zhruba 8 až 10 let v současné úrovni emisí, které máme k dispozici, než dosáhneme úrovně limitu oteplení 1,5 až 2 °C. Dostáváme se tedy blíže útesu, na kterém nechceme být. Není to jen klima, ale je to i otázka biodiverzity a zániku druhů, nebo otázka dostupnosti dalších přírodních zdrojů.

Ta urgentnost, na kterou experti na ochranu životního prostředí upozorňují několik desetiletí, se promítá do dlouhodobě avizovaných problémů, které už nyní dokážeme vidět. Realita už tak odpovídá modelům, které nám vědci předpovídali. To je jedna dimenze.

Dění v Arktidě má dopad i na střední Evropu, říká expertka

EU by měla letos přijmout novou strategii vůči arktickému regionu. Jak vypadala dosavadní politika a bude se nějak radikálně měnit? Hrozí v Arktidě konflikt? A jakou pozici zastává Česko? Na dotazy redakce EURACTIV.cz odpovídá odbornice na arktický prostor Barbora Halašková.

Druhá, pozitivnější dimenze je, že dochází ke skutečnému provázání mezi politikou životního prostředí a ekonomickým fungováním Evropské unie a jejích členských států – naplňování podstaty udržitelného rozvoje. Čím dál více se daří prostředky, které EU spravuje, vkládat do řešení problémů životního prostředí a klimatu.

To opět závisí na vůli členských států, na vůli Evropského parlamentu, aby schválil evropský rozpočet, a závisí to také na politických lídrech Evropské unie, ať už je to předseda či předsedkyně Evropské komise či představitelé silných členských států.

Prezidenti a premiéři podpořili přísnější emisní cíle pro rok 2030

Všechny členské státy EU se budou podílet na splnění přísnějších emisních cílů stanovených Evropskou komisí, bude se však přihlížet ke specifickým podmínkám jednotlivých zemí. Shodli se na tom včera pozdě večer prezidenti a premiéři.

Podpoříme zelenou transformaci, peníze máme, říká viceprezidentka Evropské investiční banky

Evropa si stanovila ambiciózní klimatické cíle. Pokud chce dosáhnout zelené transformace a vyřešit všechny související výzvy, včetně sociálních dopadů, potřebuje k tomu dostatečné financování. A my peníze máme, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz viceprezidentka Evropské investiční banky Lilyana Pavlová. 

Přichází naděje na změnu

Kam podle Vás bude veškeré toto úsilí směřovat? Může pomoci zmírnit klimatické změny, nebo je to utopická představa?

Utopická představa to není, když vidíme, jak rychle došlo ke změně po nástupu Joe Bidena v USA. Najednou vznikla řeka podpory obnovitelných zdrojů, nových technologií, zastavení podpory fosilním palivům. Když se bavím s kolegy, kteří pracují ve Spojených státech, tak říkají, že najednou nevědí, co dřív, protože se toho děje tolik, že téměř nestačí na to reagovat. Tady vidíme, jak obrovský význam může mít politická vůle.

Evropa má v Bílém domě opět přítele, řekla von der Leyenová v den Bidenovy inaugurace

Nástup nového amerického prezidenta Joea Bidena je šancí oživit vztahy Evropské unie se Spojenými státy, které za poslední čtyři roky značně utrpěly.

Do toho máme zkušenost s covidem, která je primárně zdravotnickou otázkou. Ale je provázaná s tím, že došlo k narušení vztahu mezi přírodou a člověkem, dochází k přenosu patogenů prostřednictvím živočichů. Takovýchto negativních interakcí s přírodou či klimatem bude do budoucna přibývat a budeme tomu muset věnovat větší pozornost.

Určitě hned nezastavíme změnu klimatu. I kdybychom dnes přestali produkovat emise skleníkových plynů, bude trvat několik desetiletí, než se to projeví v atmosféře. Na druhou stranu, technologický pokrok je rychlejší, než jsme si mysleli před 10 lety. Pokud je doplněn tím, že vlády budou dávat významné prostředky ze stimulačních balíčků a budou tomu dávat politickou podporu, je to signál, že to vlády myslí vážně a soukromý sektor se tomu snáze přizpůsobí. Příkladem je Norsko, kde se už teď prodává více než polovina automobilů na baterie, protože vláda řekla, že je to oblast, kterou podporuje. To pak dává průmyslu jasný signál, kam zaměřit produkci.

Obnovit a transformovat potřebuje i automobilový průmysl. Pomůže mu evropský rozpočet?

Evropský rozpočet se v letech 2021-2027 kvůli snaze obnovit evropské ekonomiky rekordně nafoukne o nové fondy. Jaké příležitosti by mohl nabízet automobilovému průmyslu?

Momentálně se pohybujeme se stávajícími závazky kolem 3 °C oteplení. Na druhou stranu, pokud Bidenova administrativa bude pokračovat dosavadním tempem, může motivovat k výraznému zvýšení všech závazků a reálnému naplnění uhlíkové neutrality někdy kolem roku 2050.

Myslím si tedy, že se hranice 3 °C dá posunout k hranici 2 °C, a to zejména v dlouhodobém horizontu, kdy se od určité chvíle může křivka začít překlápět a začne se zase „ochlazovat“.

Evropa by měla do roku 2030 snížit emise o 65 procent, přinese to výhody, tvrdí zelené organizace

Postup v boji s klimatickými změnami je příliš pomalý. Obnova po pandemii představuje příležitost pro zintenzivnění činnosti proti globálnímu oteplování, shodují se aktéři na jednotlivých úrovních.

Jaký vliv na toto vše měla koronavirová pandemie? Popohnala státy k větší odpovědnosti za klimatické změny, nebo naopak roli států v klimatické krizi spíše zpomalí, protože mají plné ruce práce s udržením chodu svých ekonomik a zdravotnických systémů? 

Souhlasím s Vámi, že primárně či bezprostředně tu jsou urgentnější priority než klimatická změna. Je potřeba zachraňovat životy či zabránit kolapsu zdravotnického systému. To určitě má přednost a na to je potřeba nasměrovat peníze. Bylo by iluzorní myslet si, že pandemii necháme běžet svým tempem a budeme se věnovat jiným problémům.

Nicméně podpůrné ekonomické balíčky čím dál více řeší otázku, do jakých sektorů ekonomik a s jakými podmínkami by měly být finanční prostředky nasměrovány.

2020: Evropa chrání klima navzdory pandemii

Klimatická politika EU hrála v roce 2020 prim, pandemii nového koronaviru navzdory. Shrnujeme nejdůležitější momenty.

My jsme díky zastavení života měli možnost do značné míry pozorovat, jak rychle se vyčistil vzduch ve městech, když byla omezena individuální doprava nebo přestaly fungovat továrny. To samozřejmě není dlouhodobě udržitelný stav, nemůžeme zastavit továrny a zakázat lidem se přesouvat.

Na druhou stranu to přimělo k úvaze, jestli je skutečně naším cílem mít zase města zaplněná automobily, nebo jestli nepřevést část přepravy zcela na dopravu bez aut, buď pro pěší nebo pro cyklisty. Například ve Francii opatření využili covidové prostředky k podpoře cyklodopravy ve městě.

Díky covidu jsme mohli okusit, jak je životní prostředí schopné reagovat na to, když mu člověk přestane škodit. Viděli jsme například, že se divoká zvířata začala stahovat do ulic měst, které byly tehdy liduprázdné. Příroda je tak schopná reagovat na to, když člověk sníží svou zátěž.

Magdalena Davis: Vláda jako lídr v otázkách ochrany klimatu selhává. Budoucnost leží ve městech

Města by měla přijmout svůj díl odpovědnosti v nynější klimatické krizi. Jak mohou města přispívat k ochraně klimatu? EURACTIV.cz se ptal Magdaleny Davis.

V případě ekonomických balíčků si to lze představit tak, že stojíme na křižovatce a můžeme se rozhodnout. Buď se budeme chtít vrátit tam, odkud jsme přišli, to znamená, že napumpujeme peníze do stávajících továren se stávající produkcí. Nebo si uvědomíme, že tu máme nějaké dlouhodobé klimatické cíle nebo cíle na ochranu životního prostředí, které jsou potřeba zafinancovat, čímž současně můžeme restartovat ekonomiku.

Cílem by tedy mělo být obnovit ekonomiku a současně reagovat na to, co nás bude pálit. Zejména díky financím v krizových balíčcích, a navzdory dlouhodobým systémovým rozpočtovým požadavkům eurozóny, se tu vytvořil prostor pro veřejné financování věcí, který je třeba zaplnit. Buď ho zaplníme tím, že rozdáme prostředky bez podmínek například leteckým společnostem nebo na těžbu ropy. Anebo řekneme, že je nainvestujeme do oblastí, které jsou pro společnost dlouhodobými prioritami.

Děje se to zatím částečně, v různých zemích do různé míry. Myslím si, že Evropská unie, i díky provázání s programem Green Deal, je v tomto trendu napřed. Z pohledu České republiky jako členského státu by bylo rozumné se na čerpání evropských nebo národních prostředků podívat optikou, aby nás nasměrovaly k tomu, co budeme stejně potřebovat dělat, a nejenom, aby nám pomohly co nejrychleji rozhýbat ekonomiku.