Česko je na tom v rozvoji obnovitelných zdrojů hůře než Srbsko či Albánie, říká Ladislav Miko

© Archiv LM

Jaderná energie není z dlouhodobého hlediska udržitelný zdroj. Po roce 2030 se může ukázat, že se zkrátka nevyplatí, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz Ladislav Miko.

Ladislav Miko vede Zastoupení Evropské komise na Slovensku. Dříve pracoval jako ředitel sekce ochrany přírodních zdrojů v Evropské komisi. Krátce působil také jako ministr životního prostředí ČR v úřednické vládě Jana Fischera. 

Kdo je podle Vás v ochraně klimatu lepší – Češi nebo Slováci?

Na to se velmi špatně odpovídá v situaci, kdy jsou oba dva státy pod průměrem Evropské unie. Jsou dokonce horší než některé země, které kandidují na členy EU nebo leží v jejím sousedství, třeba než Srbsko nebo Albánie.

Jsou určité elementy, kde se dá říct, že je vidět větší vůle na straně Slovenska. V absolutních číslech je na tom lépe v některých oblastech Česká republika.

Proto bych to poměřování raději vynechal.

Můžete přeci jen zmínit v krátkosti některé oblasti, kde jsou Češi lepší či horší než Slováci a kde jsou obě země horší než kandidátské státy?

Oproti kandidátským zemím je to patrné na celkovém podílu obnovitelných zdrojů energie měřené vůči celkové spotřebě.

Pokud srovnáme jen míru naplňování našich cílů, tak jsme nad úrovněmi, které jsme si stanovili jako závazek. Můžeme tedy říct, že to je v pořádku. Naše startovací čára ale byla vůči ostatním zemím v Evropě mnohem níž, protože závislost na fosilních zdrojích byla v obou zemích mnohem vyšší. Nezdálo se reálné, že je možné to dramaticky nebo dostatečně rychle zlepšit, a tím pádem byly cíle vyjednány a nastaveny níže než u jiných evropských zemí. Tyto cíle tedy nyní dosahujeme.

Takže je to relativní. Můžeme si odškrtnout, že jsme splnili, co jsme měli, ale v celkovém objemu obnovitelných zdrojů to není žádná sláva a třeba v úsporách energie a energetické účinnosti dost zaostáváme.

Cesta k obnově ekonomiky vede podle Komise skrze obnovitelné zdroje. Jde Česko správnou cestou?

Restart ekonomiky po koronaviru je podle Evropské komise příležitostí, která může vést k zelenější budoucnosti. Důležitou roli by v tom mohly hrát obnovitelné zdroje energie. Na ty se ale v České republice zatím poněkud zapomíná.
Minulý týden Evropská komise odhalila svůj ambiciózní plán na …

Čím to podle Vás je?

Je to téměř určitě dáno historicky, podle toho, jak jsme budovali celý energetický systém a energetický mix, v závislosti na velkých zdrojích, z velké části fosilních a z velké části nukleárních.

Roli hrají zároveň i přírodní podmínky. Vodní energie má u nás logicky své limity. Pro novější typy obnovitelných zdrojů nebyl náš systém příliš přátelský. Jak větrná, tak fotovoltaická energie to na začátku neměly vůbec lehké. Pak přišel chybný přístup k fotovoltaice, který nastavil podmínky tak, že mohly být – a byly – zneužity pro obohacení některých lidí na úkor státního rozpočtu a potažmo všech plátců daní. To v důsledku po úvodním boomu vedlo k neoprávněné diskreditaci až odmítání, což je samozřejmě nešťastné, protože fotovoltaika objektivně má velký potenciál.

Ten příběh je přitom téměř stejný na Slovensku i v Česku.

Zároveň, vyjádření vůle ohledně odchodu od fosilních paliv u nás trvalo dlouho. Zatímco Němci se rozhodli dříve, v Česku se o tom, kdy skončíme s uhlím, rozhoduje až letos.

Konec uhlí v roce 2038? Vláda doporučení uhelné komise neschválila, ministři se neshodují

Uhelná komise doporučila ukončit těžbu a spalování uhlí v ČR do roku 2038. Vláda o jejích závěrech však není přesvědčena, řada ministrů se přiklání k roku 2033. Doporučení uhelné komise tak ještě před finálním hlasováním vlády projde meziresortním připomínkovým řízením.

Konec jádra do 30 let?

Jaký potenciál má v tomto ohledu jaderná energie? V České republice můžeme vidět pokračující debatu o výstavbě nových jaderných bloků. Evropské výzkumné středisko při Evropské komisi (JRC) v této době dokončuje zprávu o nakládání s jaderným odpadem, která rozhodne, zda EU bude jadernou energetiku považovat za udržitelnou či přechodnou technologii.

Ano, ta diskuse je mimochodem stejná i na Slovensku.

Právě kvůli těm historických souvislostem se nedá nyní říct, že pozítří vypneme jadernou energii v Čechách nebo na Slovensku a že to zvládneme bez ní. Musí se počítat nějakou dobu s tím, že nukleární energie bude součástí energetické mixu.

Na druhou stranu to dlouhodobě není udržitelný zdroj. Je sice nízkouhlíkový, ale není obnovitelný.

Je tady jakýsi balanc mezi negativy, problémy, odporem a stále rostoucí cenou na jedné straně a velkým a rychlým objemem energie na straně druhé. Myslím, že tato rovnováha se bude s vývojem technologií, nových inteligentních systémů výroby i skladování energie a chytrých sítí stále víc a víc naklánět v neprospěch nukleární energie a ve prospěch naopak obnovitelných zdrojů.

Dokážete odhadnout, kdy by mohla jaderná energie skončit?

Kdybych to dokázal, tak by mi dobře platili všichni investoři, kteří určují, do čeho investovat a do čeho ne. Myslím si, že to tak úplně nejde. Bude to záviset na rychlosti vývoje systémů kolem obnovitelné energie.

Evropa si dala cíl uhlíkové neutrality do poloviny století a výrazně zvedla cíl do roku 2030. Lze tak očekávat rychlý vývoj. Zřejmě po roce 2030 se ukáže, zda se vyplatí investovat do technologie, která možná ekonomicky nepřežije rok 2050, nebo zda je efektivnější a perspektivnější investovat peníze do obnovitelných zdrojů. Není to ale triviální, zbývá ještě hodně technologických, ale i dopadových problémů k řešení.

Klimatická neutralita? Bez jaderné energie to nepůjde, tvrdí studie iniciována europoslanci

Obnovitelné zdroje energie nevystačí na to, aby Evropa do roku 2050 naplnila své klimatické cíle. Tvrdí to studie iniciovaná europoslanci, kteří argumentují, že k dosažení klimatické neutrality bude nutné vrátit jádro zpět do hry.

Zdravá kontrola zelených aktivit napříč Evropou

Zmínil jste unijní cíl uhlíkové neutrality. Je podle Vás EU motorem ochrany životního prostředí na Slovensku?

Nepochybně. Troufám si říct, že je to všude v Evropě. V Čechách a na Slovensku je to nepochybné. Rozhodně bychom nepostupovali tak rychle, pokud bychom nebyli v evropském prostoru, kde se cíle nastavují ambiciózně. Sice s problémy, ale za pomoci peněz EU jdeme výrazně rychleji, než bychom šli, kdyby toto nebylo.

Je tento tlak typický pouze pro země střední a východní Evropy? 

Řekl bych, že to tak není. Ten tlak je všude, ale je jinak strukturovaný. Myslím, že se kumuluje v jihovýchodní a východní Evropě, protože je zde potřeba více.

Znám ale i případy, kde je potřeba tlačit na opačný konec. Jedná se například o hospodaření s dusíkem a dusíková strategie. V této oblasti jsou na tom hůře státy kolem delty Rýna, tedy Benelux, také severní Německo nebo určité části Francie. Problém je zde větší a dlouhodobě neřešený.

Dále je to patrné na rozvrstvení ekologického zemědělství v Evropě. Skoro celé Rakousko, některé části Německa a Francie nebo Itálie jsou v tom napřed. Ostatní státy potřebují impuls, aby do toho šly více.

V případě čistoty ovzduší je hodně problémů u nás, ale i v západních aglomeracích. V otázce obnovitelných zdrojů je velký rozdíl mezi severem a jihem Evropy. V každé oblasti tak nalezneme určité polarity a nedá se zdaleka říct, že jen u nás je to horší a jinde lepší.

Jan Dusík: EU je motorem české zelené politiky, ČR ji však pomáhá vytvářet

Proč jsou Češi tolik skeptičtí k evropské klimatické politice? Jak to překonat? Redakce EURACTIV.cz vyzpovídala bývalého českého ministra životního prostředí Jana Dusíka. 

 

Co s tím můžeme dělat?

Společný evropský postup má ještě jeden efekt. To není jen tlak Bruselu, ale je to také pokukování po ostatních sousedech-členských státech. Co dělá jeden stát dobře, tak ten druhý – respektive jeho veřejnost – chce taky. Nebo naopak, když jeden stát něco, co ostatní „museli“, neplní, tak mu to ty ostatní hodně rychle připomenou, nenechají mezi sebou nějaké černé pasažéry.

Taková zdravá kontrola žene státy vpřed i bez toho, aniž by se musely třeba pokutovat.

Německo uvalilo daň na topení zemním plynem. Měla by ji zavést celá EU, říká německý expert

Německo zavedlo od letošního roku uhlíkovou daň. Podle německého experta na bioenergii Dominika Rutze by měla stejně tak postupovat i celá Evropská unie. Uvedl to v rozhovoru pro EURACTIV.cz.

Mnoho problémů, špatná koordinace

V jakých environmentálních oblastech by EU měla dělat víc?

Řekl bych, že ve všech složkách, ale kde to vidím jako největší problém, je tzv. zelené životní prostředí, tedy biodiverzita, ekosystémy, lesy a zemědělství.

Tento balík problémů týkajících se krajiny je podle mě dlouhodobě dostatečně znám. Víme, jaký máme problém a víme, proč se to děje. Přestože máme nástroje, tak se dostatečně nevyužívají a situace se nejen stále nezlepšuje, ale nepodařilo se zastavit ani trend zhoršování. Nejprve tedy musíme zajistit, aby se situace dále nezhoršovala, pak by to byl dobrý signál, ale zatím se k tomu jen blížíme.

Když to přeložím do evropských politik, tak se jedná o tři strategie – strategii pro biodiverzitu včetně lesnické strategie, zemědělská a potravinářská strategie.

Bavíme se tady o paradigmatických změnách, nejedná se o žádné kosmetické úpravy. Musí se zásadně změnit celkový přístup.

Proč se celkový přístup dosud nezměnil?

To je dobrá a široká otázka pro tým analytiků. Řekl bych, že je tu několik důvodů.

Jedním z nich je, že zásadních problémů v životním prostředí je v Evropě a rozvinutém světě velké množství. Pozornost se tak rozděluje, jeden problém je někdy více akutní než jiný. Jednu dobu jsme řešili znečišťování, například síru v ovzduší nebo toxické látky po velkých haváriích. Jindy, kdy to bylo akutní, jsme řešili třeba ozónovou díru.

Jednu dobu jsme se zabývali klimatem, ale zapomněli jsme přitom, že by řešení neměla škodit ostatním složkám. Narážím na špatně nastavené fotovoltaiky nebo těžbu a využívání biomasy, která vede k dramatickému zhoršování situace v lesích. Biopaliva zase často poškozují půdu a zemědělský systém.

Vždy záleží na tom, kolik máte kompetencí, kapacit a peněz a jak je rozdělíte mezi problémy. Stále více se ukazuje, že pokud postup nebude integrovaný, tak to povede k praxi „něco za něco“, což je špatně. Nesmí docházet k tomu, že když něco zlepšíme, tak dojde ke zhoršení v jiné oblasti. My potřebujeme postupovat k lepšímu v různých složkách současně, nebo alespoň stav některých nezhoršovat.

Frans Timmermans: Klimatické změně se musíme přizpůsobit

Evropská komise včera představila strategii, jak by se EU měla přizpůsobit dopadům klimatické změny. „Pokud se teď připravíme, ještě pořád můžeme být do budoucna vůči změně klimatu odolní,“ uvedl první místopředseda Komise Frans Timmermans

Z pandemie bychom se měli poučit

Změnila koronavirová pandemie přístup společnosti k environmentálním otázkám?

Budeme překvapeni, že se zas tak hluboce nezměnil. Koronavirová pandemie nám ale přinejmenším ukázala, že dokážeme žít bez některých věcích, o kterých jsme si mysleli, že bez nich žít nedovedeme.

Ukazuje se, že se dá mnohem méně létat letadly. Samozřejmě mobilita je důležitá, ale poměr mezi planetární nebo regionální či kontinentální mobilitou může být jiný, aniž by společnost musela nějak zásadně trpět.

Ukázalo se, že když ekonomika neroste, tak se to dá přežít, a věřím že při změně přístupu se to nemusí nutně tragicky podepsat na naší životní úrovni. Spíše se to podepíše na současných, standardních ekonomických ukazatelích, jako jsou například dluhy. Cirkulární a environmentální ekonomika to ale mohou posunout jinam.

Ukázalo to také, jaká je důvěra lidí k autoritám, a třeba důvěra v budoucnost.

Je tady tedy řada užitečných poznatků, s nimiž se dá dále pracovat při řešení problémů životního prostředí, které jsou stále urgentněji na stole.

2020: Evropa chrání klima navzdory pandemii

Klimatická politika EU hrála v roce 2020 prim, pandemii nového koronaviru navzdory. Shrnujeme nejdůležitější momenty.

Přesto je tu viditelná i enormní snaha vrátit situaci jednoduše do stavu, který tu byl. A to přestože víme, že ten stav vedl k řadě negativních dopadů na životní prostředí, na ovzduší a mimochodem vedl i k pandemii či k migrační krizi, kterou dosud nemáme vyřešenou.

V momentě, kdy nám to pandemické podmínky dovolí, se jistě objeví tlaky, abychom vše oživili, bez ohledu na to, zda jsou některé kroky bezprostředně nutné a jestli jsou pro životní prostředí perspektivní, či nikoliv.

Vlády členských států EU se ale přihlásily k uhlíkové neutralitě, což je myslím správné, a měly by na ni pamatovat i při koronavirové obnově.

Slovenská pokrizová obnova

Jak v tomto ohledu hodnotíte slovenský plán obnovy, který má být základem pro čerpání financí z fondu obnovy EU? Některé nevládní organizace například kritizovaly nedostatek opatření na ochranu klimatu nebo biologické rozmanitosti.

Je nutné vidět věci v kontextu s ostatními nástroji. Máme tady zemědělskou politiku a máme tady také strukturální fondy. Jenže jejich čerpání je na Slovensku doposud žalostně nízké. Stále zde máme nevyužitých 6 až 7 miliard eur z minulého programovacího období. Do toho přišlo dalších 6 miliard eur v reformním fondu, plus přes 12 miliard v novém programovém období.

V minulém programovém období tak bylo Slovensko schopno spotřebovat z 15 miliard eur zhruba 8 nebo 9 miliard. Najednou tu ale máme 24 miliard, to je třikrát tolik, než byli reálně schopni spotřebovat v minulosti.

To opravdu není jednoduchý úkol. Reformní fond navíc musí být nastaven tak, aby se stihnul smysluplně utratit za krátký čas (peníze musí být rozdělené do konce roku 2023 – pozn. red.) a musí být komplementární s ostatními zdroji. Řadu opatření, které bychom chtěli z reformního fondu financovat, není jednoduché do něj zařadit, když víte, že nemáte infrastrukturu, nemáte připravené projekty a když víte, že současný právní rámec nedovolí, aby to za dva roky bylo připravené a za další dva hotové.

I přes tento kontext vidím vcelku slovenské priority, resp. slovenský návrh plánu jako nadějný. Potřebuje možná doplnit ještě nějaké elementy, jako například opatření v krajině, ale jsou tam prvky, které se týkají energetiky, úspor energie, dopravy a další, které se týkají klimatu a které se nedají považovat za špatné.

Příprava národních plánů obnovy nejde v zemích V4 úplně hladce

Příprava komplexních reformních dokumentů podle požadavků Evropské komise je pro země Visegrádské čtyřky poměrně velkou výzvou. Všechny se potýkají s podobnými problémy – nedostatečné zapojení odborné veřejnosti a malá transparentnost celého procesu.

Důvěra je při rozdělování unijních dotací klíčová

Proč Slovensko není schopné vyčerpat prostředky z rozpočtu EU? Česká republika se s tím také dlouho potýkala, ale v posledních letech se zdá, že už je na dobré cestě.

To je další otázka pro tým analytiků.

Nastavení celého systému, nadměrná byrokracie, roztříštěnost programů, přílišný počet rozhodovacích bodů mezi penězi a koncovým uživatelem, špatně nastavená legislativa, netransparentní procesy, nastavení a kontrola veřejných zakázek, zbytečná dvojnásobná či trojnásobná kontrola téhož, která odrazuje zájemce o dotace. To vše bylo i v Čechách a snižuje to důvěru v celý systém.

Současná slovenská vláda dělá kroky, aby to zlepšila, takže musíme věřit, že to dokáže, a stihne to včas a lidé budou mít znovu chuť do toho jít. Důvěra v nově nastavený systém je podle mne naprosto klíčová. Další věc je připravenost a fyzické kapacity.

Podcast: Evropská obnova bude zelená. Je na ni Česko připraveno?

Česká republika získá v následujících třech letech 182 miliard korun z nového fondu obnovy EU, který má pomoci nastartovat evropskou ekonomiku po koronavirové krizi. Je tedy na čase si ujasnit, jakým způsobem ČR peníze vynaloží. 

Velkou otázkou v případě slovenského návrhu plánu obnovy je také zemědělství. Jak se na to díváte Vy? Český plán s ním pouze počítá v „zelené složce“, nicméně i zde ekologické organizace požadují více.

Osobně bych tam rád viděl půdu, respektive krajinu obecně.

Pokud se ale podaří dobře nastavit novou zemědělskou politiku, tak se cíl dosáhne z velké části přes ni. Navíc je těžké očekávat v reformním plánu nějaké „rychlé“ efekty, které by byly plošné a měly reálný dopad. Pokud by se tam ale objevily pilotní projekty, které by ukázaly cestu, jak by to mohlo fungovat, tak by to mohlo usnadnit správné čerpání zemědělského fondu.

Možná by se tam něco zemědělského objevit mohlo, nemusí to být ve velkém objemu. Spíše ukázat, že to k tomu patří. A potom využít další nástroje, které jsou k dispozici s velkým objemem peněz a které se dají využít plošně a dlouhodobě.

A proč jsou Slováci více naklonění k tomu, aby se právě zemědělství financovalo z plánu obnovy?

Je to dáno i nedávným vývojem. Víme, že dotace sehrály významnou politickou roli – peníze z Bruselu často šly do kapes bohatých lidí-oligarchů a ztrácely se na účtech mafiánů, místo toho, aby pomáhaly slovenské zemědělské krajině.

To byla přece jedna z věcí, které sledoval Ján Kuciak a možná i kvůli ní skončil, tak jak skončil. Nepochybně to také vedlo k tomu, že se na Slovensku odehrála významná politická změna.

Je tu proto očekávání, že se to nějakým způsobem řešit bude.

Druhý faktor, který je shodný s Českou republikou, je, že slovenské zemědělství se v evropském kontextu liší. Jsou zde největší plochy honů, máme tu nejvíce pronajaté zemědělské půdy a další historické zátěže.

Nastavené ekonomické podmínky tlačí k hospodaření, které není přátelské ke krajině, k vodě a půdě. To vyžaduje nějakou změnu. Peníze v zemědělství jsou příležitost. Není to samospasitelné a samo o sobě to nepůjde, pokud nebude patřičná legislativa, vůle lidí, jiný přístup. Je to ale nástroj, který může vydatně pomoci.

Z veřejných peněz si platíme devastaci krajiny a půdy, říká expert o současné zemědělské politice EU

Současná společná zemědělská politika EU má řadu nedostatků, které brání farmářům přispívat k rozvoji krajiny nebo ochraně půdy. Patrné je to zejména v Česku. Změnit to mají nová pravidla. Jak? Na to se EURACTIV.cz ptal odborníka Lehejčka.