Česko by mohlo skončit s uhlím už v roce 2030, říká Vondrová z Transformační platformy

© Pixabay

Důležitější než samotný termín konce uhlí v Česku je průběh tohoto odklonu. Měli bychom se zajímat o to, jak se ČR hodlá postavit k řešení socioekonomických dopadů v uhelných regionech, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz Zuzana Vondrová. Jen tři procenta lidí ví, co je to spravedlivá transformace, což je skutečně málo, dodává.

Zuzana Vondrová působí v Centru pro dopravu a energetiku a je členkou Transformační platformy.

Uhelná komise Česku doporučila, aby skončilo s uhlím v roce 2038. Vláda však termín zatím neschválila. Kdy je podle Vás reálné, že na konec uhlí v zemi dojde?

Podle mě je konec uhlí otázkou pro odborníky, a právě kvůli tomu byla zřízena uhelná komise. Ta sice doporučila rok 2038, ale vláda termín neschválila, a ještě požaduje hlubší analýzu a další data včetně realistického scénáře vývoje emisních povolenek.

Co mi ale přijde důležitější než samotný termín, je sledování průběhu odklonu od uhlí. Měli bychom se spíše zajímat o to, jak bude vypadat útlumová křivka a jakým způsobem je Česká republika ochotna přistoupit na udržitelný energetický mix. A také, jak se hodlá postavit k řešení socioekonomických dopadů útlumu v uhelných regionech.

Pokud se ale bavíme o termínu, jako ekologické organizace považujeme za vhodný a zároveň proveditelný rok 2030.

Zmiňujete socioekonomické dopady odklonu od uhlí. Jako první zřejmě v tomto ohledu lidem přijde na mysl proměna pracovního trhu a zánik nebo změna pracovních míst navázaných na uhelný průmysl. Jak ale pojmenovat další takové dopady?

Uhelné regiony v současné době řeší řadu vleklých problémů jako například vzdělanost, zaměstnanost, dědičnou chudobu a vysokou míru zadluženosti obyvatel. Trápí je také nízká ekonomická diverzifikace, jelikož ekonomika v těchto regionech je monotónní. V souvislosti s dekarbonizací je třeba vnímat ale také příznivé důsledky konce uhlí. Patří mezi ně nové perspektivy různých nových ekonomických odvětví, stav krajiny a životního prostředí, nebo zajímavější pracovní místa.

Spravedlivé ozelenění

Evropská unie přišla s tzv. Fondem spravedlivé transformace, který má pomoci vyrovnat se s dopady odklonu od uhlí a ozelenění ekonomiky právě regionům, které to budou mít těžší než jiné. V Česku to jsou tři uhelné kraje – Karlovarský, Moravskoslezský a Ústecký. Je tento fond věc, která dokáže jejich problémy vyřešit?

Ano, Fond spravedlivé transformace podpoří regiony, ve kterých se očekávají negativní dopady, a ty by měl snížit. Musíme si uvědomit, že proces transformace a konec uhlí je otázkou desítek let a samozřejmě nebude vyřešen v rámci současného sedmiletého rozpočtového období, kdy se z tohoto fondu bude čerpat. Je to ale dobrý základ.

Státy pro čerpání z fondu vypracovávají Plány spravedlivé územní transformace. Ten český bude schvalovat vláda na přelomu roku a potom jej musí schválit Evropská komise. Plán má být strategií, jak řešit dopady transformace. Nečeká se, že těch více než 40 miliard pro Českou republiku z fondu půjde na výstavbu větrných elektráren. Peníze by se měly použít na podpůrné projekty, diverzifikaci ekonomiky nebo rekvalifikaci pracovníků.

Infografika: Tři pilíře mechanismu spravedlivé transformace

Mechanismus spravedlivé transformace, který má pomoci evropským regionům s přechodem na čistou ekonomiku, s obálkou v hodnotě 150 miliard eur bude rozdělen do tří pilířů. O jaké nástroje a obnosy se jedná?

Z Fondu pro spravedlivou transformaci můžou získat finance i velké firmy, EU přitom klade důraz zejména na malé a střední podniky. Je podle Vás opodstatněné, že si na peníze z fondu sáhnout i větší hráči?

To je velká otázka, která s tímto fondem souvisí. Je potřeba upozornit, že financování velkých firem je podle nařízení o Fondu spravedlivé transformace vlastně něco jako výjimka. A ta by měla být opodstatněná a zároveň pro transformaci nezbytná. Předpokládám a doufám, že Evropská komise na tom bude trvat. Už jenom proto, že podle nařízení o Fondu spravedlivé transformace je jedním z hlavních cílů podpora malých a středních podniků. Ty mohou přilákat další lidi do regionů, mají také potenciál přispět k rychlejšímu regionálnímu rozvoji a ke změně tamní jednotvárné ekonomiky.

Proč je potřeba mít Plán spravedlivé územní transformace, respektive proč EU chce, aby plán členské státy vypracovaly?

Chce ho proto, abychom vytvořili plán šitý na míru našim konkrétním podmínkám, našim třem uhelným krajům. Důležité je, že tak v podstatě „nutí“ členské státy, aby se zamyslely nad tím, jak proces transformace uchopit, jak řešit její socioekonomické dopady a jak chtějí evropské peníze utratit. Je to impuls, jak vytvořit střednědobá řešení.

Ještě je ale potřeba říct, že Plán spravedlivé územní transformace by měl podle nařízení EU vycházet z Vnitrostátního plánu v oblasti energetiky a klimatu. Tento dokument je však zastaralý, protože nereflektuje nové cíle snížení emisí do roku 2030 o 55 procent oproti roku 1990, ale odkazuje na původní cíl snížení emisí o 40 procent. To by se mělo vyjasnit. Měla by to udělat Evropská komise, nebo by k tomu měla proaktivně přistoupit Česká republika.

Znamená to, že Plán spravedlivé transformace je tedy také zastaralý ještě před svým schválením?

Není-li v souladu s platnými klimatickými cíli EU, tak podle mého názoru ano. . Současná podoba Plánu však zároveň plní podmínky formulované v nařízení o Fondu spravedlivé transformace. Emisní cíle jsou relativně nové a možná právě teď dochází na úrovni EU k diskusím, jak s tím naložit. Samozřejmě bych jako zástupkyně ekologických organizací uvítala, kdyby Plán spravedlivé územní transformace nové emisní cíle reflektoval a Vnitrostátní plán v oblasti energetiky a klimatu by se aktualizoval. 

Říkáte, že plán by měl být šitý na míru uhelným regionům. Budou peníze z fondu opravdu směřovat tam, kde je kraje potřebují?

Z mého pohledu je nutné, abychom znali stávající nedostatky v dovednostech a vzdělanosti pracovníků a v současné době studujících mladých lidí. Například v Německu zpracovali velmi užitečnou detailní analýzu pracovníků uhelného odvětví. V případě, že identifikujeme, kolik lidí, v jakém věku a s jakým vzděláním přijde v důsledku odklonu od uhlí o práci, tak budeme mít tvrdá data, o která můžeme opřít programy rekvalifikace a udělat je na míru Česku.

Je potřeba začít od dat a faktů, a nebavit se jen obecně a vágně. To je problém Plánu spravedlivé územní transformace, že není dostatečně konkrétní. Podle mě by měl být v plánu více do hloubky popsán proces transformace. Je důležité si říct, jak snižovat energetickou spotřebu a zvyšovat energetickou účinnost. Nebo si říct, kdy přestat s financováním fosilních zdrojů z veřejných peněz. Samozřejmě, že plán s sebou nese určitou míru obecnosti, ale jak se říká, čert vězí v detailu. Obávám se, že pokud zůstaneme obecní, tak se v převodu plánu do praxe něco opomene. To by byla obrovská škoda a hrozilo by, že nevyužijeme příležitosti a peníze natolik efektivně, jak bychom mohli.

Když zůstaneme u vágnosti… Termín spravedlivá transformace už se nějakou dobu ve veřejném prostoru objevuje, zejména v souvislosti s odklonem od uhlí a ozeleněním ekonomiky. Co si ale konkrétně pod spravedlivou transformací představit?

Já mám také často pocit, že v souvislosti se spravedlivou transformací používáme hodně obecné fráze a věřím tomu, že si za nimi lidé neumí nic představit, a proto to téma nějakým způsobem vypouštějí. Například podle studie Kantar, která byla provedena na jaře, pouze tři procenta lidí ví, co je to spravedlivá transformace a dokáže ten pojem vysvětlit, což je skutečně málo.

Spravedlivá transformace je takovou transformací, která ke konci uhlí přistupuje sociálně ohleduplně. Jinými slovy, jejím cílem je snižovat během odklonu nerovnosti ve společnosti, dát vzniknout novým kvalitním pracovním místům a zajistit dobré vyhlídky obyvatelům uhelných regionů, a to například z hlediska kvality zdraví a života obecně.

Jak uspět?

A daří se Česku spravedlivě transformovat?

V praxi se spravedlivou transformaci Česku zatím moc nedaří nastolit. V České republice se potýkáme s tím, že postoj státu k nevyhnutelnému konci uhlí a evropským klimatickým ambicím je velmi nečitelný a nekoncepční. Nečitelnost přispívá k nestabilnímu podnikatelskému prostředí, a to, že se uhlí nezbavujeme koncepčně, nás činí zranitelnějšími.

Důležitými předpoklady pro úspěšnou transformaci jsou aktivní dialog, komunikace k veřejnosti, občanská participace a transparentnost. A také finance – musí jich být dostatek a jejich využívání musí být smysluplně nastaveno, a to nejenom z hlediska efektivity čerpání, ale také pokrytí místních potřeb.

Problematická je v Česku například komunikace navenek. Je sice fajn, že ministerstvo uspořádalo webináře pro veřejnost, samosprávy a zájmové skupiny, proběhl na nich ale pouze přenos informací. V ideálním případě by mělo dojít k vysvětlení procesu transformace a lidé by měli mít možnost vyjádřit se a zapojit se. Je také klíčové, aby lidé věděli, proč je to důležité. Dekarbonizace se koneckonců dotkne jich samotných. Je tedy stěžejní, aby byli vyslyšeni. Jedině tak mohou konec uhlí přijmout a ztotožnit se s naplánovanou budoucností. V poslední verzi Plánu spravedlivé územní transformace se nicméně počítá s osvětou a zapojením veřejnosti jako s prioritami. Uvidíme, jak se to uskuteční v praxi.

Transformace je rychlá, ale nesmí rozvrátit společnost, říká ředitel Dröll z Evropské komise

Nemáme na výběr, musíme transformovat ekonomiku a směřovat k udržitelnosti. Nesmíme přitom nenechat nikoho na holičkách, je to naše zodpovědnost, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz Peter Dröll.

Říkáte, že transformace má v Česku své mezery. Jaký je tedy recept na úspěch?

Je dobře, že už jsme transformaci začali řešit. Jak bylo řečeno, klíčová je participace a aktivní dialog. Příklady dobré praxe, kde bychom se mohli inspirovat, existují. Například ve slovenské Horní Nitře se na tvorbě plánu podíleli mladí lidé na školách a občané dostali pozvánku na setkání, kde se jich někdo skutečně ptal na názor.

Konkrétně by se mělo Česko zaměřit na snižování energetické náročnosti budov, komunitní energetické projekty nebo kotlíkové dotace či půjčky. Pokud se podíváme na pracovní místa, je nutné zaměřit se na to, aby jich byl nejenom dostatek, ale aby byla kvalitní a s přidanou hodnotou. Cílem není podporovat montovny a podobné provozy. Velký potenciál má, co se týče nových pracovních míst, například odvětví stavebnictví a zmiňovaná renovace budov.

Co se týče té spolupráce na plánu, podílely se na jeho tvorbě v Česku dostatečně uhelné regiony, kterých se to týká?

Kraje se tohoto procesu účastnily a jejich přístupy se do finální podoby plánu hodně propisovaly. A to je určitě dobře. V regionech jsou nicméně další důležití aktéři. Pokud si vezmeme jako příklad starostu nebo starostku malé obce, tak tento člověk často nemá kapacitu sledovat všechny procesy. Často jsou pro něj nesrozumitelné a těžce se orientuje v tom, co to pro danou obec může znamenat v praxi. Přestože se za obce zapojili zastřešující zástupci jako například Svaz měst a obcí nebo místní akční skupiny, tak podle mě měly samosprávy přístup k přípravě plánu omezenější.