V Belgii vyhráli vlámští separatisté

Separatistická strana Nová vlámská aliance dosáhla ve včerejších volbách v severní části Belgie přesvědčivého vítězství. Tlak na větší vlámskou nezávislost tak zesílí.

Nová vlámská aliance (N-VA) a její lídr Bart de Wever slaví historický úspěch, když v belgických volbách získali 17,4 % hlasů. Tak silnou podporu ještě v Belgii separatisté nikdy nedostali a ve 150členném parlamentu budou mít 27 křesel. Druzí ve vlámské části skončili křesťanští demokrati.

V chudším jihobelgickém regionu Valonsko vyhráli socialisti. Teď se očekává, že obě nejsilnější strany začnou jednat o vládní koalici. Belgická povolební jednání patří tradičně k nejdelším v Evropě a očekává se, že i nyní zaberou několik měsíců. Prvním možným datem, kdy by vláda mohla vzniknout, je podle pozorovatelů září.

De Weverovo výrazné vítězství značí, že Vlámové chtěli dát najevo svoji rostoucí touhu po větší nezávislosti. Vlámsko je totiž bohatší a na frankofonní Valony tak skrze přerozdělování federální vlády finančně doplácí. Jak uvedla Česká televize, mnozí Vlámové chápali tyto volby jako referendum o tom, zda chtějí změnit rozdělení pravomocí mezi jednotlivými regiony a federální vládou.

Jablkem sváru mezi dvěma částmi země je hlavní město Brusel, kde dominují francouzsky mluvící obyvatelé, ačkoli geograficky patří do nizozemsky hovořícího Vlámska. A právě kvůli bruselskému okrsku Brussels-Halle-Vilvoorde přišel poslední pád vlády Yvese Leterma. Toho král požádal o dočasné vedení vlády, než se zformuje nová koalice.

Evoluce, ne revoluce

De Wever ale frankofonní Belgičany ujistil, že jeho vítězství neznamená okamžitou cestu ke konfederaci nebo dokonce k úplnému rozdělení země. „Toto není konec státu, my chceme jít cestou evoluce,“ prohlásil lídr nejsilnější vlámské strany.

De Weverova partaj nemá tak silnou pozici, aby se obešla bez koaličních partnerů, a on si to uvědomuje. „Asi 70 % vlámských voličů nám svůj hlas nedalo,“ prohlásil.

„Nabízím našim frankofonním spoluobčanům podanou ruku. Nikdo nemá zájem blokovat tuto zemi. Musíme se odvážit jít kupředu,“ nechal se slyšet Wever.

Šéf N-VA svůj povolební projev přednesl před velkou vlajkou EU, což mělo podle pozorovatelů symbolizovat, že N-VA nehodlá měnit belgické proevropské naladění. Přesto si ale zástupci vlámských separatistů neodpustili drobnou provokaci, když jednu ze dvanácti žlutých hvězd na unijní vlajce nahradili znakem Vlámska, tedy lvem.

Klíčová role socialistů

Pokud by valonští socialisti spolupracovali s těmi vlámskými, mohli by tyto strany zformovat nejsilnější skupinu v budoucím parlamentu. To by znamenalo, že se lídr valonských socialistů Elio di Rupo stává horkým kandidátem na post příštího belgického premiéra. Di Rupo povolební situaci komentoval sebevědomě: „Dnes se socialisti po 20 letech znovu stali nejsilnější politickou silou v Belgii.“

Teď se tedy čeká, že se di Rupo ujme iniciativy a osloví vlámské socialisty s nabídkou spolupráce. Tím by v podstatě podal neoficiální přihlášku na post belgického premiéra. Načrtnutý scénář je vysoce pravděpodobný i proto, že Wever o post federálního premiéra pravděpodobně usilovat nemůže. Jeho strana má totiž zastoupení jen ve Vlámsku a na jihu nemá odpovídajícího partnera.

V Bruselu získali nejvíce hlasů liberální reformisté MR, kteří zastávají práva frankofonních Belgičanů. Bruselské napětí mezi Valony a Vlámy, kvůli kterému padla poslední Letermova vláda, tak bude pravděpodobně pokračovat.

V některých okrscích okolo Bruselu totiž mají frankofonní obyvatelé například právo dostávat administrativní dokumenty ve své mateřštině, což na vlámské obyvatelstvo působí rušivě.

Teď se čeká, až král jmenuje „informátora“, jenž by měl následně po konzultacích s partajními lídry vybrat budoucího premiéra, který následně začne jednat o vládní koalici.

Belgické předsednictví EU

Předčasné volby v Belgii a očekávaná složitá jednání o vládní koalici můžou být problémem pro Evropskou unii, protože právě Belgie bude Unii předsedat v příštích šesti měsících (od 1. července do 31. prosince 2010). Než politici uzavřou koaliční dohodu o vládě, bude v dočasném mandátu pokračovat Letermova vláda, která tak pravděpodobně bude několik měsíců také předsedat.

Leterme již dříve ujistil José Manuela Barrosa, že „belgické předsednictví je předmětem obecného konsensu mezi politickými stranami vládní koalice,“ a kabinet bude proto postupovat „v duchu spolupráce“, která plně respektuje regule Lisabonské smlouvy (EurActiv 27.5.2010).

Zásadní politické změny v průběhu předsednictví EU však nejsou nic nového. V roce 1993 měnilo vládu během předsednictví Dánsko, o dva roky později proběhly uprostřed francouzského předsednictví EU prezidentské volby. V roce 1996 pak začali své předsednictví Italové s úřednickým kabinetem. Posledním příkladem je Česká republika. Uprostřed předsednictví poslanecká sněmovna vyslovila nedůvěru druhé Topolánkově vládě a předsednictví se následně ujal úřednický kabinet Jana Fischera.