Nevzdávejte se, vyzval belgické politické strany král Albert II.

I když je belgická politická situace podle lídra valonských socialistů Elia di Rupa téměř neřešitelná, na žádost krále Alberta II. bude ve své misi, tedy hledání kompromisu mezi znesvářenými Vlámy a Valony, i nadále pokračovat. Vyplynulo to z jeho včerejší (29. srpna) návštěvy královského paláce.

Celkem tři hodiny přesvědčoval belgický král Albert II. lídra valonských socialistů (PS) Elia di Rupa, jehož v červnu pověřil sestavením koaliční vlády, aby svůj úkol nevzdával. A nutno říct, že byl úspěšný. Di Rupo, který do královského paláce uprostřed Bruselu mířil s jediným cílem – oznámit panovníkovi, že situace na belgické politické scéně nemá východisko, krále vyslyšel a vrátil se k jednacímu stolu.

Belgie, která se zmítá v rozepřích mezi Vlámy a Valony, nemá od jara, kdy rezignoval premiér Yves Leterme, vládu. Parlamentní volby, které se konaly 13. června, přinesly vítězství Nové vlámské alianci (N-VA) Barta de Wevera a ve Valonsku právě frankofonním socialistům. Již tehdy se očekávalo, že povolební jednání budou dlouhá a zapeklitá.

Aby mohla vzniknout funkční koaliční vláda, je totiž třeba nalézt kompromis, s jehož zněním budou souhlasit obě strany – Vlámové i Valoni. Budoucí koalice se tak musí opírat o dohodu, která posílí pravomoci regionů a vhodným způsobem rozdělí volební okrsky kolem Bruselu.

Hlavní příčinou rozepří mezi dvěma částmi země je pak především hlavní město Brusel, kde dominují francouzsky mluvící obyvatelé, ačkoli město patří (geograficky) do nizozemsky hovořícího Vlámska.

Di Rupo, který převzal otěže koaličních jednání po šéfovi vlámských separatistů de Weverovi, královi sdělil, že kompromis mezi sedmi politickými subjekty z Vlámska i Valonska, které mají větší či menší šanci podílet se na vládě, není možný. Pět z nich je kompromisu nakloněno, zatímco dvě velké vlámské strany se vytrvale staví proti.

Paralýza vnitřní politické scény Belgie tak nadále pokračuje. Pikantní na tom všem je obzvlášť fakt, že je to právě tato země, který nyní stojí v čele Evropské unie – její předsednictví začalo na začátku července.

Belgii tak navenek reprezentuje dočasný premiér Yves Leterme, jenž se ale krátce po převzetí předsednictví nechal slyšet, že jeho země dostojí všem závazkům a předsednictví dovede ke zdárnému konci (EurActiv 21.6.2010).

Belgičtí komentátoři také neustále připomínají, že vážné politické změny v průběhu předsednictví EU nepředstavují v historii integrace nic nového a neobvyklého. V roce 1993 uprostřed předsednictví změnilo svou vládu Dánsko, o dva roky později proběhly uprostřed francouzského předsednictví EU prezidentské volby. V roce 1996 se do čela EU postavili Italové, v jejichž čele stál úřednický kabinet.  

Dalším příkladem může být i Česká republika. Poslanecká sněmovna vyslovila v průběhu předsednictví vládě premiéra Topolánka nedůvěru a předsednictví dokončil úřednický kabinet Jana Fischera.

(EurActiv ve spolupráci s Reuters).