Může v Evropském parlamentu vzniknout koalice a opozice?

zdroj: Evropský parlament.

Evropský parlament na rozdíl od parlamentů národních není členěn na většinu a opozici. Vlivem Lisabonské smlouvy by však mohla být určitá „koaliční“ spolupráce na této půdě stále častější. Podle studie francouzského think tanku Notre Europe je po následujících volbách nejpravděpodobnější „velká koalice“ EPP a S&D. Autoři také uvádějí, že „populističtí“ europoslanci by měli obsadit přibližně čtvrtinu křesel.

Přestože se pravomoci Evropského parlamentu neustále rozšiřují, tato instituce v rámci Evropské unie ještě stále nezastává funkci klasických parlamentů tak, jak je známá z národních států.

Jako hlavní rozdíl bývá označován fakt, že europoslanci ani Parlament jako celek nemají možnost navrhovat legislativu, tato pravomoc zůstává v rukou Evropské komise. Parlament také bývá někdy označován pouze za „spoluzákonodárce“, protože rozhoduje pouze o některé legislativě, a to navíc společně s Radou.

„Evropský parlament se nečlení na většinu a opozici a program parlamentní většiny není ‘vládním programem‘, jak tomu v Evropě bývá,“ uvedl  na nedávném expertním semináři profesor veřejného práva Humboldtovy univerzity v Berlíně a bývalý soudce Spolkového ústavního soudu Dieter Grimm.

Právě poslední zmíněný rozdíl by se však podle mnohých mohl od příštího období změnit. V Lisabonské smlouvě je totiž uvedeno, že předseda Evropské komise je Evropskou radou navrhován s přihlédnutím k výsledkům voleb. Europoslanci jej pak volí většinou svých hlasů.

Jak řekl v rozhovoru redakci Lukáš Macek, ředitel dijonské pobočky Pařížského institutu politických studií (Sciences Po), trend vzniku určité koalice je opravdu nastolen. „Vliv to mít samozřejmě může a bylo to, myslím, i úmyslem autorů Lisabonské smlouvy,“ dodal.

Upozorňuje však také na to, že přestože během posledních voleb v roce 2009 nebyla Lisabonská smlouva ještě účinná, její obsah již známý byl a evropské politické strany tak mohly v předstihu tuto logiku aplikovat. To se však nestalo.

„Předpokládám, že v nadcházejících volbách se tento princip projeví silněji, ale stále si myslím, že budeme hodně daleko od toho, co známe z národní úrovně, kde jsou jasní volební lídři a kandidáti na budoucího premiéra a také celkem jasná struktura politické scény. Z tohoto hlediska zůstává evropská politická scéna mnohem komplexnější a méně předvídatelná,“ domnívá se Macek.

Kdo bude vítězem?

Tím, jak by mohl Evropský parlament po květnových volbách vypadat a jaké koalice bychom mohli očekávat, se zabývali výzkumní pracovníci z francouzského think-tanku Notre Europe. Ti na základě průzkumů veřejného mínění v osmi největších evropských státech vypočítali přibližné rozložení sil po roce 2014.

Podle zmíněné studie můžeme očekávat vyrovnaný výsledek dvou největších evropských stran – Evropské lidové strany (EPP; 209 křesel, 28 %) a evropských socialistů (S&D; 213 křesel, 28 %). Zatímco sociální demokraté by tak získali oproti stávajícímu složení 7 procentních bodů, lidovci by 3 procentní body ztratili.

Následovat by je měli liberálové (ALDE; 62 křesel, 8 %) a konzervativci (ECR; 61 křesel, 8 %). Ti by stejně, jako krajně levicová GUE-NGL (47 křesel, 6 %), předstihli dosud čtvrté zelené (Greens/EFA; 38 křesel, 5 %).  

Mluví se také o tom, že kvůli důsledkům ekonomické krize by mohli ve volbách výrazně posílit nacionální a euroskeptická uskupení (EurActiv 24.9.2013). Podle autorů by takzvaní „populističtí“ europoslanci mohli získat něco málo přes 200 křesel (25 %). Nyní jich v Parlamentu zasedá přibližně 140 (20 %). Autoři však dodávají, že na rozdíl od tradičních evropských „politických rodin“ je tato skupina značně nejednotná, a jejich skutečný vliv bude proto daleko menší, než jejich „nominální síla“.

Velká koalice

Výzkumní pracovníci Notre Europe se také zabývají tím, které strany by spolu mohli s největší pravděpodobností vytvořit koalici. Uvádějí, že v letech 2009-2013 jsme mohli vidět nejčastěji tři skupiny stran, které spolu spolupracovaly.

První z nich je takzvaná velká koalice, tedy EPP, S&D často s podporou ALDE. Druhou je středolevicová koalice (S&D, ALDE, Greens/EFA a GUE/NGL), poslední je pak středopravicová spolupráce EPP, ALDE a ECR. Z toho vyplývá poměrně zajímavá pozice evropských liberálů. Ti podle autorů dokáží najít společná témata jak s pravicí (deregulace jednotného trhu), tak i sociálními demokraty (otevřená imigrační politika, vysoké environmentální standardy, rovnost pohlaví).

Podle již zmíněného předpokládaného rozložení sil by však kvůli nárůstu preferencí „populistických“ europoslanců mohla získat většinu (56 %) pouze velká koalice. Středolevicové strany by měly dosáhnout pouze 48 % a středopravicové 44 %.