Volby do Evropského parlamentu 2009

Na začátku června 2009 proběhly v České republice stejně jako ve zbytku sedmadvacítky volby do Evropského parlamentu. Počet českých europoslanců se snížil ze 24 na 22. Volby skončily přesvědčivým vítězstvím středopravého uskupení EPP-ED (Evropská strana lidová – Evropští demokraté) před druhou Stranou evropských socialistů (PES) a byly doprovázeny historicky nejnižší volební účastí (43,1 %). Kampani vévodila negativní vymezování, věcná témata nebyla příliš diskutována.

(Naposledy aktualizováno 24.4.2013)

Milníky ve vývoji Evropského parlamentu

  • 1952: první zasedání EP (78 poslanců z národních států, pouze poradní   sbor – žádné legislativní pravomoci)
  • 1979: první volby do EP (volební účast 63 %)
  • 2004: volby ve 25 státech (volební účast 46 %)
  • 4.-7. červen 2009: volby ve 27 státech Unie (volební účast 43 %) (EurActiv 8.6.2009)

Ve 27 členských zemích Unie se ve dnech 4.-7. června uskutečnily volby do Evropského parlamentu – jediné unijní instituce, do níž volí Evropané své zástupce přímou cestou. V Česku je prezident republiky Václav Klaus vyhlásil na pátek 5. června a sobotu 6. června. Do Evropského parlamentu (EP) u nás může kandidovat každý občan ČR, který je způsobilý k právním úkonům a dosáhl věku alespoň 21 let a za určitých podmínek (volitelnost v zemi původu, alespoň 45 dní v evidenci obyvatel ČR) i občan jiného státu Unie. Kandidátní listiny mohly podávat pouze politické strany a hnutí registrované na Ministerstvu vnitra ČR, a to nejpozději do konce března 2009.

V předchozích volbách do Evropského parlamentu v Česku v roce 2004 jasně dominovala Občanská demokratická strana (ODS) – získala 30 % hlasů, následována Komunistickou stranou Čech a Moravy (KSČM – 20 %) a Sdružením nezávislých kandidátů Evropských demokratů (SNK-ED – 11 %) a lidovci (KDU-ČSL – 9,6 %). Zcela propadli sociální demokraté (ČSSD), kteří se se ziskem necelých 9 % hlasů umístili až na 5. místě.

Českým europoslancům náleželo v období 2004-2009 24 míst v Evropském parlamentu: 9 ODS, 6 KSČM, 3 SNK-ED, 2 KDU-ČSL, 2 ČSSD a 2 NEZÁVISLÍ. V červnu 2009 bylo zvoleno celkem 736 europoslanců, přičemž počet mandátů vyhrazených pro Česko klesl o 2 na 22.

Paradoxem fungování Evropského parlamentu je fakt, že s každým dalším zvýšením počtu jeho členů a rozšířením pravomocí o něj voliči projevovali čím dál menší zájem. Nízkou volební účast zaznamenala EP i ve volbách v roce 2004 – v průměru 46%. V nových členských státech Unie to bylo většinou ještě mnohem horší – například v Česku pouze 28%, u Slováku dokonce necelých 17%. I přes rozsáhlou a drahou kampaň Bruselu lákající potencionální voliče k volbám (více viz EurActiv 14.4.2009 a 18.3.2009) zatím volby do EP Evropany příliš „netáhnou“. V roce 2009 přišlo k urnám historicky vůbec nejméně voličů – 43,1 %, v České republice dosáhla volební účast pouze 28,2 % (EurActiv 8.6.2009).

Před volbami do EP jsme mohli u politických stran ve srovnání s rokem 2004 zaznamenat několik inovativních metod v komunikaci s voliči. Ti co chtějí oslovit především mladé voliče, začali objevovat výhody nejznámějšího komunitního serveru Facebook, na kterém v té době působilo v Česku odhadem okolo 250 tisíc lidí ve věku 15 – 24 let. Lídr kandidátky ODS Jan Zahradil, dvojka u zelených Kateřina Jacques nebo Richard Falbr kandidující za ČSSD chtěli využít toho, že mladí lidé jsou ve svých politických názorech nejsnáze ovlivnitelní. Z českých politiků byl ve využívání elektronické komunikace nejdále bývalý ministr školství Ondřej Liška.

Lidovci nesázeli ani na internet, ani neměli desítky milionů na vedení předvolební kampaně (ODS na ní hodlala věnovat odhadem 40 milionů, ČSSD až o 30 milionů více), a proto spustili projekt „ploty“ s podtitulem „nevnímáme ploty jako bariéry, ale jako příležitost“. Lidovci chtěli využít svou širokou členskou základnu (téměř 40 tisíc lidí) a žádali po svých „ovečkách“ rozvěšení propagačních materiálů strany na zdech, plotech a dalších viditelných místech jejich domů.

Politické  strany se představují

Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) vybrala na pozici lídra kandidátky do Evropského parlamentu vysokoškolského pedagoga, bývalého vicepremiéra pro ekonomiku a tehdejšího stínového ministra školství Jiřího Havla. Dvojkou byl europoslanec a dlouholetý odborářský boss Richard Falbr a trojkou další europoslanec Libor Rouček.

ČSSD byla podle svého programového prohlášení ukotvena v evropských strukturách díky svému členství ve Straně evropských socialistů (PES) a úzce s ní spolupracovala.

V čase hospodářské krize chtěli europoslanci ČSSD prosazovat „zvýšení poptávky“ za současného zachování stávajících sociálních výdajů, posílení regulace monopolních cen („rozumný“ vývoj cen elektřiny), zastavení privatizace veřejného majetku a lepší koordinaci monetární a fiskální politiky. V energetické politice i postoji ke klimatickým změnám plula ČSSD v hlavním evropském proudu – hodlala se zasazovat o úspory ve spotřebě energií, zlepšování energetické infrastruktury nebo podpoře OZE. ČSSD stála za urychleným přijetím Lisabonské smlouvy i za dalším rozšiřováním Unie.

Evropská demokratická strana (EDS), nový subjekt na české politické mapě, hodlala podle svého vyjádření stavět především na „kvalitě kandidátní listiny a týmu“ strany. Ta se opírala především o uznávanou europoslankyni – odbornici na zahraničně-politické otázky Janu Hybáškovou. EDS se se svou kandidátskou listinou snažila pokrýt všechny důležité oblasti unijní politiky: bezpečnost, obranu, energetiku (generál Jiří Šedivý), evropské fondy a rozšíření Unie (Věra Jourová), vědu, výzkum a vzdělávání (prof. Ivan Wilhelm).

EDS plánovala střízlivou kampaň zaměřenou především na evropská témata, při jejichž řešení se mohl Parlament reálně uplatnit. Zaměřila se na to, aby „její slova nepředbíhala schopnosti, výkonnost a odbornou expertizu, kterou disponuje“.

EDS byla silně proevropskou stranou, která stála „proti fragmentaci Evropy“ a zasazovala se o posilování ekonomických vazeb v Unii. Cestu z hospodářské krize v Česku podle ní mělo podle ní usnadnit rychlé přijetí eura a důsledné využívání evropských fondů (nasměrovaných hlavně do vědy a výzkumu). EDS byla pro sjednocení energetické politiky Unie, lepší propojení sítí a hledání reálných alternativ s důrazem na jádro. EDS jednoznačně podporovala ratifikaci Lisabonské smlouvy i další rozšiřování Unie.

Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL chtěla voliče oslovit především pomocí známých tváří, které stranu reprezentovaly již v minulém volebním období EP. Zuzana Roithová se dlouhodobě věnuje ochraně spotřebitele, Jan Březina se kromě energetických otázek zabýval obhajobou značek tradičních českých produktů (syrečky, slivovice apod.).

Lidovci sázeli na úzké propojení své strany s Evropskou lidovou stranou (EPP) a konzultovali s ní nové nápady pro svou kampaň. Podle volebního manažera KDU-ČSL Jaroslava Poláčka jeho strana dokázala, že evropská témata mají vliv na české občany, a proto se jim hodlala věnovat i v nadcházející kampani.

Při řešení hospodářské krize hodlali lidovci začít zdola – podporou drobných podnikatelů a živnostníků a tím bojovat proti nezaměstnanosti. Dále kladli důraz na spolufinancování projektů z unijního a státního rozpočtu a na řadu proexportních pobídek. V součtu nesměla přinést navrhovaná opatření další nárůst vládního dluhu. V energetické politice kladla KDU-ČSL důraz na technologii CCS, energetické úspory i na rozvoj jádra. Lidovci jednoznačně stáli za Lisabonskou smlouvou.

Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) sázela ve volbách do Evropského parlamentu na osvědčené „koně“. Na nejvyšší post dosáhl současný europoslanec Miloslav Ransdorf následovaný dalšími kolegy z europoslaneckých lavic: bývalým kosmonautem Vladimírem Remkem a lékařem Jiřím Maštálkou. KSČM byla v té době součástí Skupiny konfederace Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice (GUE/NGL).

Jako lék na krizi navrhovala KSČM „ekonomickou soběstačnost“ (státní investice směrem ke zvýšení úrovně ekonomiky, apod.), „daňovou spravedlnost“ (zvětšení daňové progrese, majetková přiznání), zvyšování sociálních dávek a změnu zaměření české ekonomiky (ve větší míře mimo EU a USA). Dále podpořila založení nové státní banky, která by měla za úkol poskytování půjček krachujícím podnikům a živnostníkům, opatření „proti spekulativnímu kapitálu“ nebo snížení DPH u potravin, elektřiny a tepla na 5%. V energetice byla KSČM pro zlepšování vztahů se zeměmi, na kterých je Unie závislá při dodávkách klíčových surovin; nevyhýbala se ani jádru. KSČM odmítla přijetí Lisabonské smlouvy a požadovala vypsání referenda k této otázce.

Občanská demokratická strana (ODS) dosadila na první místo kandidátky tehdejšího europoslance Jana Zahradil, kterého následuje bývalý moravskoslezský hejtman Evžen Tošenovský a další poslanec EP Oldřich Vlasák.

V energetice podporovali europoslanci ODS snahy o diverzifikaci energetických zdrojů (např. diskutovaný projekt Nabucco) a renesanci jaderné energetiky. Ekonomickou krizi měla zažehnat především opatření zaměřená na podporu podnikání – bez masivních výdajů na zvýšení poptávky. Podpora Lisabonské smlouvy byla v ODS i přes kladné stanovisko jejího předsedy Topolánka nejistá – stranu (včetně europoslaneckého klubu) tato otázka rozdělovala. ODS oznámila, že po volbách vystoupí spolu s britskými konzervativci z EPP-ED a založí spolu s nimi novou euroskeptickou stranu.

Sdružení nezávislých kandidátů Evropští demokraté (SNK ED) nominovalo tři kandidáty z první pětky včetně lídra Lukáše Macka, jimž bylo maximálně 33 let (jednalo se dále o Jiřího Plecitého a Evu Palatovou). Tento trojlístek nespojovalo jen mládí ale také zkušenosti s pracovním uplatněním v orgánech Unie. Například Plecitý byl členem kabinetu místopředsedy Evropské komise Güntera Verheugena, Palatová zase působila v zahraničním výboru Evropského parlamentu. Tuto trojici kandidátů doplnila (na druhé pozici) zakladatelka a ředitelka nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová. Všichni hodlali navázat na spolupráci s poslanci sdruženými v EPP-ED.

Podle Lukáše Macka nabízela SNK-ED "věcný a realistický program pro pravicové a středové voliče, kteří si přejí, aby naše země byla aktivním a vlivným členem akceschopné a stabilní Evropské unie". Europoslanci za SNK-ED podporovali rychlé zavedení eura v ČR, ratifikaci Lisabonské smlouvy, vytvoření „skutečné energetické politiky EU“ a reformu rozpočtu EU. Heslem strany pro volby do EP bylo: "Ani do izolace, ani doleva!" Co se týká rozšiřování Unie, SNK-ED stála o „dotažení rozšíření EU o balkánské země“, ale byla zároveň pro „specifický přístup k Turecku a k Ukrajině“. Evropskou integraci SNK-ED nepovažovali „za alternativu k transatlantickému partnerství, a to ani v bezpečnostní rovině.“

Strana svobodných občanů (SSO), nově založená strana Petra Macha, zvolila k výběru kandidátů na volby do EP originální přístup: každý se mohl zaregistrovat na webových stránkách SSO a hlasovat o pořadí politiků na kandidátní listině (v nabídce jich byly tři desítky). Jedničkou byl nakonec exposlanec Jiří Payne, dvojkou novinář a spisovatel Benjamin Kuras a trojkou profesor Miroslav Bednář.

SSO chtěla v Parlamentu hrát roli „skutečné opozice“ proti „kartelu hlavních politických frakcí – PES a EPP-ED“. Tato nová politická strana se stavěla proti „stávajícím trendům evropské integrace“ a tedy především odmítá Lisabonskou smlouvu a žádala referendum o jejím přijetí stejně jako o přistoupení Česka k euru.

Co se energetiky týká, měla SSO názory, které se ostře rozcházely s hlavním evropským proudem. Svobodní požadovali zrušení kvót pro obnovitelné zdroje energie, podpory biopaliv i veškerých „zelených euroregulací“. Pro boj s ekonomickou krizí navrhli Svobodní respektování zásad Paktu stability a růstu a zákaz veřejné podpory soukromým podnikům. Řešení recese mělo podle SSO zůstat plně v kompetenci členských států.

Strana zelených (SZ) nominovala na pozici volebního lídra náměstka tehdejšího ministra životního prostředí Jana Dusíka; dvojkou se stala poslankyně Kateřina Jacques a třetí pozici obsadil předseda poslaneckého klubu Strany zelených Přemysl Rabas. Zelení zvolili při vytváření kandidátní listiny tzv. zipový přístup, kdy se pravidelně střídali muži a ženy. Strana zelených úzce spolupracovala s Evropskou stranou zelených (EGP) – její mateřskou stranou v EP.

V ekonomické oblasti se hodlala SZ zasadit o vytváření „zelených pracovních míst“ a podporu malého a středního podnikání „v oblastech, které mohou zlepšit životní prostředí v regionech“. Mezi energetické priority patřila prosazování OZE, energetické úspory, omezení závislosti na Rusku a samozřejmě ochrana klimatu. SZ se stavěla kladně k přijetí Lisabonské smlouvy i k dalšímu rozšiřování Unie.

Volebním programům čtyř hlavních evropských frakcí se EurActiv věnoval v dalším LinkDossier. Detailní přehled o politických stranách v EP získáte v LinkDossier Politické skupiny v Evropském parlamentu.

Výsledky

Volby do Evropského parlamentu v roce 2009 skončily přesvědčivým vítězstvím středopravého uskupení EPP-ED (Evropská strana lidová – Evropští demokraté) před druhou Stranou evropských socialistů (PES) (EurActiv 8.6.2009). Poměrně velký úspěch zaznamenaly i krajně pravicové strany například v Maďarsku, Rakousku nebo Nizozemsku (EurActiv 5.6.2009). Volby doprovázela rekordně nejnižší volební účast – 43,1 %. Vůbec nejmenší procento – pouze jedna pětina voličů přišlo k urnám na Slovensku (EurActiv 8.6.2009). V Česku se toto číslo pohybovalo okolo 27,5 %.

Novým předsedou Evropského parlamentu se stal zástupce vítězné Evropské lidové strany Polák Jerzy Buzek (EurActiv 14.7.2009), kterého podle tradice vystřídal na začátku roku 2012 zástupce druhé největší strany, tehdejší šéf PES Martin Schulz.

V České republice jasně zvítězila ODS se ziskem 31,45 % odevzdaných hlasů (9 mandátů), před druhou ČSSD (22,38 %, 7 mandátů). Do Parlamentu se ještě dostala třetí KSČM (14,18 %, 4 mandáty) a čtvrtá KDU-ČSL (7,64 %, 2 mandáty). Neúspěšně naopak volby dopadly pro malé strany (EurActiv 8.6.2009).