Politoložka Pitrová: Z pasivity voličů bych vinila média, ne politiky

doc. Markéta Pitrová, FSS MU

„Politiky z nízké volební účasti myslím vinit nemůžeme. Těžko lze očekávat od vnitrostátního politika, že bude otevřeně říkat, že jeho moc ovlivňovat události a legislativu klesá, že jsou jejich pravomoci v důsledku integrace oslabovány. Podle mě by výčitky měly směřovat k médiím a to především k veřejnoprávním,“ říká politoložka Markéty Pitrové z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Česká republika je často považována za euroskeptickou zemi. Podle Eurobarometrů, tedy průzkumů veřejného mínění Evropské komise, jsou Češi vůči evropské integraci jedni z nejkritičtějších. Jak je tedy možné, že se euroskeptickým stranám u nás v evropských volbách příliš nedařilo?
Osobně bych to neinterpretovala tak, že se jim nedařilo. Koneckonců Petru Machovi ze Strany svobodných občanů se podařilo získat jedno křeslo, což znamená, že se tento nový politický subjekt dostal mezi relevantní politické hráče.

Nicméně například ve Francii, Velké Británii a Dánsku se protievropská uskupení umístila na prvním místě.
Je otázkou, zda se tyto politické subjekty profilují přímo proti EU, nebo jestli jde o vlnu pravicového nebo nacionálního programu. Úspěch Petra Macha bych interpretovala jako jeho velké vítězství i ve srovnání s dalšími zeměmi. Přestože jde jen o jeden mandát, je to obrovská legitimizace směřování jeho strany. A je to pro toto uskupení výzva do budoucna.

„Moc našim voličům nerozumím. Naši voliči asi chtějí být pasivně vláčeni bruselskou politikou, když se na ní odmítají podílet. Přitom ji ale kritizují.“

Můžou Svobodní uspět i v jiných než evropských volbách, když je EU jejich hlavním a víceméně jediným tématem?
Tuto otázku si také kladu. Postupem času můžou samozřejmě svůj program rozšiřovat, ostatně už teď u nich lze nalézt i domácí témata jako např. minimální zásahy státu. Prostřednictvím europoslaneckého mandátu se navíc mohou významně zviditelnit, takže bych to nevylučovala.

Stejný problém bude ještě naléhavěji řešit Velká Británie. To, jak se vítězství UKIPu (protievropské strany vedené Nigelem Faragem, která ovládla evropské volby ve Velké Británii; pozn. red.) promítne do vnitrostranického boje v Británii, může do budoucna naznačit i vývoj u nás.

Nezájem médií

Hlavním rysem evropských voleb v Česku byla velmi nízká volební účast. S 18,2 % jsme se v pomyslném žebříčku umístili na předposledním místě pouze před Slovenskem. Jak tuto skutečnost hodnotíte?
Jsem z toho velmi rozčarovaná. Myslím, že je na místě říct, „kdo chce kam, pomozme mu tam“. Pokud si voliči v ČR po deseti letech členství neuvědomili, že významný podíl událostí v ČR ovlivňuje přímo rozhodnutí Bruselu a ne naše politická reprezentace, tak jim asi není pomoci. Moc našim voličům nerozumím. Naši voliči asi chtějí být pasivně vláčeni bruselskou politikou, když se na ní odmítají podílet. Přitom ji ale kritizují.

Můžeme za českou pasivitu vinit politiky, kteří mají někdy tendenci brát si evropské úspěchy za své a své neúspěchy naopak svalovat na Brusel?
Politiky myslím vinit nemůžeme. Těžko lze očekávat od vnitrostátního politika, že bude otevřeně říkat, že jeho moc ovlivňovat události a legislativu klesá, že jsou jejich pravomoci v důsledku integrace oslabovány.

Petr Mach

Podle mě by výčitky měly směřovat k médiím a to především k veřejnoprávním. Proč neexistuje něco jako pětiminutovka týdenních událostí v Bruselu? Nic takového v rámci žádné televize, a to ani veřejnoprávní ČT, nenajdeme, což považuji za velkou slabinu. Události z Bruselu se do zpravodajství dostávají jen velmi výjimečně například během summitu, a to jen v podobě krátkého tříminutového spotu. Nebo v souvislostech negativních a bizarních, jako jsou nejrůznější mýty.

Po evropských volbách se také otevřela diskuze ohledně volební klauzule. Za zrušení pětiprocentní hranice potřebné pro zisk mandátu se vyslovili již Piráti, Svobodní a Zelení. Má volební klauzule vůbec smysl?
Omezující klauzule je přímo svázána s poměrným systémem. Jejím cílem je posílit koaliční potenciál a stabilizovat budoucí vládu. Kdyby měly být zachovány zájmy všech, vedlo by to k totálnímu roztříštění. Proto přichází na řadu omezující klauzule, která za pomoci přepočítacích systémů favorizuje ty silné. Má tak nepochybně velký smysl. Nicméně pokud srovnáme domácí a evropskou scénu, tak má větší význam v té domácí.

Jak je to ale na evropské úrovni?
Pokud se podíváme na evropské volby, tak strany, které vybereme na základě poměrného hlasování, se dostanou do politických frakcí. Teprve tyto frakce vytváří koalici. Ta netvoří přímo vládu, pouze představuje legislativního a kontrolního aktéra. Kdyby byly frakce uvnitř roztříštěnější, tedy pokud by neexistovala omezovací klauzule a zahrnovaly by více stran, myslím si, že by to na finální koaliční potenciál v Evropském parlamentu nemělo žádný vliv. Takže shrnuji, že v národních volbách volební klauzule podle mého názoru potřebná je, nicméně v evropských volbách by se při odstranění klauzule nic negativního nestalo. Koneckonců například Německo ji pro evropské volby zrušilo.  

Euroskeptici budou mít vliv především přes mediální pozornost

Přesuňme se tedy k evropskému rozměru voleb. Koho lze podle Vás vůbec považovat za vítěze eurovoleb? Evropskou lidovou stranu (EPP), která se sice umístila na prvním místě, ale oproti minulým volbám hodně ztratila? Evropské socialisty, kteří sice získali oproti roku 2009 více mandátů, ale na lidovce stále výrazně ztrácejí? Nebo euroskeptiky, kteří výrazně posílili, ale je jich v Evropském parlamentu pořád méně než třetina, takže nemají reálný vliv?
Já bych asi zvolila tu třetí variantu. U socialistů si je třeba cenit toho, že jsou stabilní silou, která se výsledkově nevychyluje. Lidovci ztratili nejvíce, takže i když mají nejvíce křesel, určitě je za vítěze označit nemůžeme. Podle mě jsou vítězi alternativní strany, jejichž podíl se v Evropském parlamentu skoro zdvojnásobil.

„V souboji mezi Radou a Parlamentem (o to, kdo navrhne předsedu Komise) jsem jednoznačně na straně Evropské rady. Parlament se snaží vykládat Lisabonskou smlouvu tak, že má právo nominace. To je naprosto nepřijatelné.“

Nyní musíme čekat, do jakých frakcí se spojí a jak svůj vliv projeví. Očekávat můžeme i vznik nové frakce, i když by potřebovali 25 poslanců pocházejících ze 7 zemí. Je samozřejmě jasné, že se nejedná o homogenní skupinu. Určitě ale budou svůj vliv posilovat mediální pozorností, kterou na sebe upoutají tím, že budou napadat a rozporovat například postoje Komise.

Euroskeptických poslanců bude nicméně v Parlamentu stále „pouze“ 30 % a jak jste navíc říkala, půjde o heterogenní skupinu. Mohou mít tedy reálný vliv na evropskou legislativu?
Myslím si, že lidovecko-socialistická koalice prosadí, co bude potřebovat. Dále bude záležet na ustanovení frakcí, protože ty mohou podávat například pozměňovací návrhy, nebo otázky Komisi. Na druhou stranu Evropský parlament se nepodílí jen na tvorbě legislativy, ale také na celé řadě usnesení, prohlášení a dalších neformálních věcí. Tam se mohou ozvat víc.

Mluvila jste o velké koalici lidovců a socialistů. Co od ní můžeme očekávat? Čeká nás v příštích pěti letech konzervativní politika kompromisů?
V tomto smyslu bych velkou změnu nečekala. Myslím si, že mezi socialisty a lidovci už bylo v minulosti patrné souznění. Skutečnost, že jedna frakce je levicová a druhá pravicová, se nijak zásadně v soubojích o legislativu neprojevuje. Důležitá je spíše proevropská a protievropská linie, přičemž obě zmíněné frakce jsou jednoznačně proevropské. Jejich dlouhodobá spolupráce bude jenom posílena, protože budou mít silnějšího protivníka.

Zmínila jste už výsledek socialistů. Zdá se, že se v posledních letech Evropa přechází od škrtů spíše k podpoře růstu. Jak je tedy možné, že socialisté v Evropském parlamentu neposilují?
To je spíš otázka pro ekonoma. Mám pocit, že EU obecně zaujímá velmi levicovou a prosociální rétoriku. Je otázkou, zda se tu neprojevuje rozpor mezi rétorikou a reálným životem. Voliči v praxi necítí rozvoj sociální agendy a tím pádem nemají pocit, že by politická síla splňovala to, co říká. Ve smlouvách například nalezneme, že EU směřuje k plné zaměstnanosti, ale ukazatele zaměstnanosti se nám zhoršují.

 volební noc; zdroj: EP

Uzurpování moci Evropským parlamentem

Zmiňme se ještě o jednom tématu, které je teď na evropské úrovni skloňováno. Tím je volba předsedy Evropské komise. Evropské politické strany před volbami představily své kandidáty na tento post a doufají, že nominant té vítězné bude Evropskou radou vybrán za oficiálního kandidáta. Odvolávají se na část Lisabonské smlouvy, která říká, že členské státy mají navrhnout šéfa exekutivy „s přihlédnutím k evropským volbám“. Evropská rada se však k tomuto systému příliš kladně nestaví. Jak celý problém vidíte Vy?
V tomto souboji mezi Radou a Parlamentem jsem jednoznačně na straně Evropské rady. Parlament se snaží vykládat Lisabonskou smlouvu tak, že má právo nominace. To je naprosto nepřijatelné. Členské státy měly reagovat dříve a silněji a nenechat Parlament uzurpovat si toto právo. Smlouvy hovoří jasně. Evropská rada nominuje kandidáta s ohledem na výsledek voleb. Měla by tedy reflektovat vítězný politický tábor. Ostatně kdyby ho nereflektovala, měl EP i v minulosti možnost ho prostě zablokovat.

Parlament vyzval frakce, aby jmenovaly kandidáty na předsedu ve snaze zvýšit zájem o evropské volby. Vznikla k tomu celá řada doprovodných opatření již v červenci 2013. Parlament vyzval členské státy, aby například dávaly loga evropských stran na kandidátky národních stran, aby zvýšily počet žen na kandidátkách, aby se organizovaly debaty s evropskými lídry nebo aby se strany více hlásily ke svým eurostranám a jejich kandidátovi na šéfa Komise. Většina těchto pokusů ale selhala.

Hlavní argument, který zastánci postupu evropských stran uvádějí, je, že podle nich by jimi prosazovaný postup zvýšil demokratickou legitimitu Evropské komise. Na volbu jejího předsedy by totiž měli daleko větší vliv občané v rámci evropských voleb…
Demokratická legitimita je myslím často takové klišé, které se používá, ale nikdo ho nikdy nevysvětlí. Když vezmeme vnitrostátní parlamenty a unijní systém nad nimi, je podle mě úplně v pořádku, že unijní systém přijímá rozhodnutí na základě jiného principu než státy. Tedy, že tu máme nezávislou Komisi a dvě komory, které její rozhodnutí autorizují. Jestliže je Komise technokratická, nezávislá a dobře kontrolovaná, což je velice důležité, proč potřebuje mít větší demokratickou legitimitu?

Myslíte si, že by měla být Komise čistě technokratická?
Zkusme si představit, jak Komise levicová, nebo naopak pravicová, rozhoduje například o volné hospodářské soutěži. Nebo o rozpočtech členských států. Jak levicová komise komentuje návrh rozpočtu státu s pravicovou vládou? Komise má řadu pravomocí, které jsou postaveny na předpokladu, že je nezávislý odborník. Ne politický útvar. Systém vlády v EU a členských zemích není stejný a je to podle mého názoru jediný možný způsob symbiózy.  

Autor: Anna Kuznická