Pavel Telička: S roamingem se na nás konkurenti vyřádili

zdroj: Evropská komise.

„Roaming se velkým tématem stal až poté, co se na to zaměřila média a naši političtí konkurenti. V programu jsme tomu věnovali dvanáct slova a slovo roaming je navíc uvedeno v závorce,“ říká v rozhovoru pro EurActiv lídr volební kandidátky do Evropského parlamentu za hnutí ANO Pavel Telička. Pokud hnutí nezopakuje svůj úspěch z podzimních parlamentních voleb, je připraven převzít zodpovědnost.

Jaké jsou ambice hnutí ANO ve volbách do Evropského parlamentu? S jakým výsledkem byste byli spokojeni?
Asi vás zklamu, ale já žádnou ideální představu nemám, ani o počtu mandátů. Může se stát, že ve volbách uspěje sedm partají, a čeští voliči tak rozmělní potenciální sílu v europarlamentu do vícero frakcí. Osobně bych proto preferoval, aby se tam dostalo méně stran, tím pádem by každá strana měla silnější mandát. 

Průzkumy veřejného mínění ukazují ANO jako jasného favorita. Neříkejte přece, že Vás to netěší a že nemyslíte na vítězství.
Naše ambice je jasná, nemůžeme nechtít potvrdit pozici z národních voleb, což znamená, že musíme být před sociální demokracií. Za jakýkoliv jiný výsledek jsem připraven převzít zodpovědnost. V životě jsem vždy dělal vše naplno a stejně je tomu i teď, nebudu proto taktizovat a otevřeně řeknu, ano, rád bych, abychom tyto volby vyhráli.

„EU musí být méně deklaratorní a měla by se více zaměřit na témata, která občany skutečně zajímají.“

Pojďme se nyní věnovat volebnímu programu ANO. Jedním ze slibů, který jste voličům dali, bylo to, že se zasadíte o zrušení roamingu. To ale ještě před tím, než byste byl případně zvolen europoslancem, udělal Evropský parlament. Nyní budou o návrhu jednat členské státy. Nebyla chyba vybrat si ústřední téma, ke kterému už toho říct mnoho nezvládnete?
Z čeho usuzujete, že to bylo naše ústřední téma? Velkým tématem se to stalo až poté, co se na to zaměřila média a naši političtí konkurenti. Je pravda, že se na nás politické strany vyřádily, ale tím nás vlastně jen dále zviditelňovaly. Nemám s tím problém, ani s tím, že v tom Evropský parlament postoupil dál, naopak. Roaming je téma, v němž jsme se angažovali týdny před tím, než příslušná legislativa prošla prvním čtením. Sám jsem o tom diskutoval s několika zahraničními europoslanci. Podobně tomu bylo i v případě zavedení mýtného v Německu, kde mě ale komisař pro dopravu ujistil, že neustoupí. Z tohoto důvodu jsme téma mýtného nedali do našeho programu.

U roamingu to tak jisté zdaleka nebylo. Řada europoslanců pochybovala, byla proti tomu silná ofenziva. Uvědomte si také prosím to, že my jsme s programem vystoupili jako první v době, kdy vůbec nebylo jisté, jak se Evropský parlament ohledně zrušení roamingu rozhodne. A ještě vůbec není jasné, že návrh projde Radou a nebude muset zpět do Evropského parlamentu po květnových volbách. Chci tím říct, že z toho tedy rozhodně žádné trauma nemám. A podotýkám, že v programu jsme tomu věnovali pouze 12 slov.

Na druhou stranu je to jedna z mála věcí, která je ve volebním programu ANO konkrétní…
Málokterý novinář si dal práci, aby si náš program přečetl celý, ale pokud jste ho četla opravdu pozorně, tak si vybavíte, že téma roamingu bylo uvedeno v závorce. Téma jsme si za ústřední nevybrali, tím je liberalizace případně harmonizace v oblasti telekomunikací, informačních technologií apod., a v závorce je uveden roaming.  

Proč jste dali roaming do závorky? Je to tedy vůbec důležité téma?
Myslím, že je, a to i přesto, že se týká pouze malého procenta lidí, kteří ho opravdu využívají. Pro mě je totiž zásadní z jiného důvodu. Vnitřní trh EU není stále dokončen a plně funkční,  je v něm řada bariér, které je potřeba odstraňovat, aby se občanům a spotřebitelům usnadnil život. Roaming byl uveden jako příklad, stejně tak bychom se mohli bavit třeba o překážkách v bankovnictví. Jde o to jít kupředu a my se tou cestou vydali. Bude-li však třeba, půjdeme za schválením zrušení roamingových poplatků v novém parlamentu. 

Máme plnou pusu řečí, ale dopady legislativy nás nezajímají 

V České republice se často nadává na regulaci, která přichází z Bruselu. K tomu, aby vnitřní trh EU fungoval, však určitá regulace potřebná je. Jak zajistit, aby vnitřní trh fungoval, ale nebylo příliš regulace?
Princip je jednoduchý. Zatímco Evropská komise si před zveřejněním návrhu určité legislativy nechává zpracovat dopadové studie, Rada EU to nedělá – nevyhodnocuje dopady svých pozměňovacích návrhů a vyjednávacích pozic. Nedělá to tedy ani Česká republika. Máme plnou pusu řečí, ale ve skutečnosti nikoho nezajímá, jaký dopad bude mít náš pozměňovací návrh. Nevíme, co je přijatelné a co už ne. 

V Evropském parlamentu nějaké pokusy jsou, ale není to příliš využíváno. Hnutí ANO proto říká, že se tohle musí změnit. Musí tu existovat dopadové studie ohledně všeho podstatného. V programu máme dokonce navržen mechanismus jak na to. Nevím, jestli máme šanci s ním uspět, ale půjdeme si za tím.  

„Česká republika by měla především vnímat sama sebe jako součást EU a Unie by to měla pozitivně cítit.“

Zároveň si myslíme, že by každá norma měla mít svou revizní klauzuli, aby bylo možné posuzovat, zda splnila svůj účel a nebo přinesla jen další těžkosti. V Komisi už na toto téma určité diskuse probíhají, ale je potřeba v tom více zabrat. 

Často se stává, že k jedné normě se v Evropském parlamentu objeví i několik stovek pozměňovacích návrhů. Nemáte pocit, že pokud by se posuzoval dopad každého z nich, nebo alespoň toho významnějšího, že by to naopak vedlo ještě k větší administrativní zátěži? Nebyl by celý systém ještě složitější, než je nyní?
Nemusí se tak dít nutně vždy, ale připouštím, že v některých případech, kde je pozměňovacích návrhů opravdu hodně, tak ano. Vezměte si ale, jak dlouho probíhá v Evropském parlamentu čtení, myslím si proto, že celý proces posuzování dopadů by se za tu dobu dal zvládnout. Je k tomu ale potřeba vůle, rozpočet a know-how. Dnes existuje plno think-tanků a institutů, které by se toho rády zhostily. Jsem ale přesvědčen o tom, že u významných norem čas nehraje roli, raději ať to trvá déle, než aby tu pak byl legislativní zmetek. 

Europoslanec si musí umět najít cestičku k dalším institucím EU 

Europoslanci jsou voleni na pět let. Kam by se EU měla za tuto dobu posunout? A jaká by v ní měla být role České republiky?
Česká republika by měla především vnímat sama sebe jako součást EU a Unie by to měla pozitivně cítit. Česko si tak získá jméno a větší vliv, možnost lépe prosazovat své zájmy. Co se týče EU samotné, tak doufám, že bude méně deklaratorní a bude více schopná věcně řešit témata, která se občanů skutečně dotýkají. Doufejme tedy, že EU bude věcná, efektivnější a akceschopnější.  

Jak k tomu může přispět Evropský parlament a europoslanci?
Během deseti let našeho členství v EU se naši europoslanci stavěli do role „pouhých“ zákonodárců, kdy měli možnost podávat pozměňovací návrhy atd. Je ale na každém europoslanci, jak se k tomu postaví a jak aktivně bude těchto možností využívat.  

Sám jsem nicméně přesvědčen, že je to výrazné zúžení jejich činnosti a možných aktivit. Europoslanec má roli i třeba v momentě, kdy před něj předstupují nominovaní kandidáti na komisaře či při interpelacích Komise. Mám tedy na mysli aktivní využívání mandátu vůči Evropské komisi, i pro politický dialog, kterým Komisi někam tlačím, požaduji vyjádření či přímo příslib.  

Tady to ale nekončí. Europoslanec si také musí umět najít cestičku k dalším institucím EU, k čemuž by měl umět využívat sítě kontaktů, kterou získá jako zpravodaj legislativy či člen vedení výboru, případně jako silně vyprofilovaný politik. To mu pomůže v jednání s Komisí i Radou. Získá tak možnost návrh legislativy s nimi projednat ještě před tím, než se dostane do Evropského parlamentu.  

V neposlední řadě také může využívat konzultačních mechanismů k návrhům legislativy, na něž bude aktivně upozorňovat své voliče, podniky či sdružení ve své zemi. Bude tak sehrávat roli jakéhosi ambasadora v konkrétní otázce. 

Má europoslanec primárně zastávat stanoviska, která brání zájmy občanů ze země, z níž pochází, nebo se má řídit stranickou linií a spolupracovat s europoslanci ze stejné politické skupiny, kteří jsou ale z jiných zemí?
Stranická linie přeci nevzniká ve vzduchoprázdnu, ta se opírá o nějaký určitý zájem. Národní zájem je u jejího zrodu. Zároveň jsem ale přesvědčen, že europoslanec nemůže být nevnímavý k otázkám, kde nevidí žádný národní zájem. Pokud se europoslanec, ale třeba i ministr, profiluje jako někdo, kdo se stará pouze o „své“ věci, tak jeho váha automaticky klesá a není pak vnímám jako dostatečně důvěryhodný partner, který tou problematikou žije. 

Je tedy rovněž třeba vnímat to, co bych nazval společným zájmem nebo také koncipovaným zájmem u otázek, které se mě opravdu netýkají.  

Když se téma dostane do příslušných fór Evropského parlamentu včetně politické frakce, kde je důležitá ona stranická linie, kterou zmiňujete, tak zde se musí poslanec snažit prosadit své pojetí a buď se mu to podaří, nebo ne. Pokud neuspěje, tak by měl respektovat linii oné frakce. V případě, že to i přesto pro něj zůstane zásadní, tak by měl otevřeně říct, že v hlasování nebude respektovat stranický názor, ale bude se řídit názory či zájmy lidí, kteří ho zvolili. 

Ze svého působení Bruselu, kde jste několik let spoluvlastnil lobbistickou společnost, máte s tímto fenoménem velké zkušenosti. Lobbing v unijních institucích je ale zcela určitě jiný než v České republice. Jsou na to čeští europoslanci připraveni? Budou se s tím umět vypořádat?
Nerad bych posuzoval někoho, jehož práci osobně a dopodrobna neznám. Pokud ale budeme vycházet z hodnocení jejich zahraničních kolegů a kolegyň či z nedávných studií, které vyšly v České republice, tak nikoliv. Ale jak říkám, je velmi snadné o někom říct, že něco dělá špatně, proto to nechám na nezávislých studiích. A je zajímavé, které potrefené husy se ozvaly. 
   

Komisař musí být politik a manažer v jednom 

Evropské volby nepřinesou pouze nové složení Evropského parlamentu, bude se také obměňovat Evropská komise. Členské země nyní vybírají svého zástupce. Jak by se mělo postupovat? Je dobré, aby měla země nejdříve jasno o konkrétním portfoliu, na které chce svého komisaře vyslat, a pak hledat vhodnou osobou, nebo by měla nejdříve vybrat jméno a pak se teprve zajímat o oblast, která by mu vyhovovala?
Obě možnosti, které zmiňujete, jsou samozřejmě možné, ale podle mě by se mělo jednat o jejich kombinaci. Pokud navrhnete člověka, který bude odborníkem na jednu oblast, ale portfolio nakonec nezíská, tak se může trápit on a ve výsledku i celá Komise a Česká republika. Pokud půjdeme druhým extrémem a nebudeme se starat, jaké portfolio onen člověk získá, tak budeme ve stejné situaci, v níž jsme od vstupu do EU. Tedy v takové, že naši komisaři nezastávají a nezastávali portfolia ani středního významu a váhy. 

"Naši komisaři dosud nezastávají a nezastávali portfolia ani středního významu a váhy."

Pokud bych byl požádán o radu, tak bych řekl: vybírejte člověka, který splňuje nejrůznější kritéria, ale je zároveň flexibilněji využitelný. Znamená to, že zná problematiku EU, myšlení a chování evropských institucí, má nějaké jméno a zároveň je schopen zastat třeba pět nebo sedm portfolií. Musí to být politik a manažer v jednom, člověk komunikativní, dobrý vyjednavač, žádný introvert a musí být schopen se doučit to, co mu chybí. 

O jaké portfolio by měla Česká republika usilovat?
Musí se určitě jednat o zajímavou oblast, která dodá Česku prestiž a vzbudí zájem českých občanů, podniků a institucí. Takovým portfoliem je určitě doprava, energetika, zemědělství, průmysl nebo vnitřní trh. Myslím, že Česká republika by měla mít tentokrát vyšší ambice. 

Naši redaktoři se Vás na to již v minulosti ptali a já se zeptám znovu. Nedopadne to nakonec tak, že budete eurokomisařem Vy?
To není má preference. Nechci říkat ani za boha, protože jsem realista a vím, že se věci mohou vždy vyvinout jinak, než by člověk chtěl, ale rozhodně o to neusiluji a ani o tom nepřemýšlím. A říkám to upřímně, není to taktický kalkul. 

Autor: Adéla Denková/Lucie Bednárová.