Pavel Svoboda: V politice jde o emoce, ne o rozum

Pavel Svoboda

„EU je zatím méně zajímavá i pro média, protože pořád vjemově funguje jako obyčejná mezinárodní organizace. Zástupci států se sejdou okolo stolu, přijde návrh, ten je upraven a výsledek je prezentován navenek. Ta názorová bitva okolo je však zrakům vnějšího pozorovatele v podstatě skrytá,“ říká lídr eurokandidátky KDU-ČSL Pavel Svoboda.

Jako lídr lidovců pro evropské volby se ucházíte o post evropského poslance. Ten je volen na pětileté období. V čem by se podle Vás měla Unie za tuto dobu změnit?
Myslím si, že členské státy by si měly ujasnit, jaké problémy nejsou schopny vyřešit samy a na jaké EU potřebují a upravit podle toho pravomoci EU. Tady narážím například na ekonomické problémy související se společnou měnou. Měnová politika pro eurozónu je výlučnou pravomoci Unie, kdežto pravomoci hospodářské politiky včetně rozpočtové kázně jsou v rukou členských států a EU tam má jen koordinační pravomoci. Jde tak o zjevný rozpor, protože mít společnou měnu bez rozpočtové koordinace je sice hezké, ale málo realistické. Nestabilita eurozóny nemůže být lhostejná ani nám, protože do eurozóny míří naprostá většina našich exportů, proto otřesy v eurozóně mají vliv na zaměstnanost i u nás.

Stejně tak si myslím, že EU by se měla přizpůsobit současným geopolitickým výzvám. Z ukrajinské krize vyplývají domácí úkoly pro EU ať už v rámci společné obranné nebo společné zahraniční politiky. EU by měla zkrátka fungovat zejména tam, kde jsou velké problémy, které sami vyřešit nemůžeme.

Co s tím může Evropský parlament udělat?
Evropský parlament může dbát na to, aby velké problémy současnosti byly zohledňovány v každodenní legislativě, může na tyto věci upozorňovat, vyžadovat si zprávy a plnit funkci, kterou mu zakládací smlouvy přikládají, tedy být mluvčím, zastáncem zájmů evropských občanů. I když v některých oblastech nemá pravomoci, neznamená to, že by Evropský parlament nemohl upozorňovat na to, že by taková pravomoc existovat měla.

Dříve, než se podíváme na konkrétní obsah programu KDU-ČSL, zeptala bych se Vás obecněji. KDU-ČSL je na evropské úrovni součástí Evropské lidové strany (EPP) stejně jako TOP 09. Liší se nějak evropská politika těchto dvou stran?

To uvidíme v praxi. TOP 09 není zatím zastoupena v Evropském parlamentu, takže nevíme, jak budou hlasovat. TOP 09 se svým vstupem do EPP přihlásila k programu sociálně tržního hospodářství, jehož jednou výraznou oblastí je solidarita. Když byla ale TOP 09 u vlády, měli jsme spíše možnost vidět politiku pro horních 10.000, která byla asociální a nesolidární. To se týká například vytváření druhého důchodového pilíře pro majetné, či neúspěšné snahy zrušit daň z dividend tedy výtěžků z akcií, které mají jen majetní, to vše při paralelním zvyšování DPH, kterou platíme všichni.

Dětská spotřeba bez daní

Jedním z tradičních témat lidovců, které najdeme i v evropském programu, je rodinná politika. Co chcete na evropské úrovni v této oblasti ovlivnit?
Základním zájmem České republiky je nevymřít. Nicméně pořád žijeme v myšlenkovém ovzduší Nečasovy vlády, která říkala, že s demografií nelze nic dělat. To je samozřejmě blud. Francie, USA a další země nám ukazují pravý opak. Chceme na tento problém upozornit a pokusit se např. osvobodit dětskou spotřebu od DPH. Ta je nyní rámována směrnicí o DPH, ve které chybí obecná výjimka právě pro dětskou spotřebu. Státní výjimky má sjednány v tuto dobu Velká Británie a Irsko, podle nás by ale měla výjimka platit pro všechny.

„Obchodní řetězce říkají, že v jednotlivých státech jsou odlišné chuti. Opravdu jim věříme, že u nás v jahodovém džemu požadujeme méně jahod a více jablek?“

O této otázce se už v minulosti hovořilo. Změna příslušné směrnice není nikterak jednoduchá, protože u legislativy týkající se daní je nutná jednomyslnost, tedy souhlas všech 28 členských států. Je reálné tohoto dosáhnout?

Jednoduché to určitě není, nicméně v příštím roce se bude tato směrnice otvírat, takže bude příležitost tyto věci uplatnit. Bohužel ministerstvo financí za minulých ministrů v tomto směru neudělalo vůbec nic, takže my nyní nastupujeme do rozjetého vlaku. Z pozice evropského poslance ale změny navrhnout mohu, protože budu členem nejsilnější frakce Evropského parlamentu – Evropské lidové strany.

Dalším bodem Vašeho programu je zaměstnanost.  Jde například o podporu oblíbených studentských programů?

Jde o celou paletu věcí, která lze z evropských peněz dělat. Program Erasmus+ jsou pouze jednou z nich. Dále jsou to například rekvalifikační programy pro nezaměstnané. Problém ČR je v tom, že nabídka podnikatelů se nepotkává s kvalifikací nezaměstnaných. Na to se dají samozřejmě využít evropské peníze a v tomto sedmiletém programovacím období pro to bude i speciální program, takže tady prostor je. Dále jde o podporu malých a středních podniků, nezapomínejme, že dvě třetiny pracovních míst v Evropě jsou svázány právě s těmito podniky. Zde půjde o zjednodušování administrativní zátěže nebo snadnější přístup k úvěrovým prostředkům.

Další oblast se týká otázek, jako je pracovní doba. Například ženám čerpajícím mateřskou dovolenou by měla být dovolena flexibilní práce. Docházet by mělo i k daňovému zvýhodňování podnikatelů, kteří by přijímali čerstvé absolventy. Tyto i další nástroje by, myslím, měly být podporovány i z evropské úrovně.

Například přímé daně jsou ale v pravomoci členských států…

Ano, ale Evropský parlament může alespoň na tyto problémy upozorňovat, zadávat studie, které budou dokazovat například to, že ženy, byť zaměstnány na flexibilní úvazek, vykazují daleko větší výkonnost než muži.

Co si v této souvislosti myslíte o diskutovaném návrhu směrnice, díky které by měl podíl žen ve vedení velkých firem dosáhnout do roku 2020 40 %?
Podle mě je to absolutní hloupost. Ženy jsou schopné se prosadit, pokud chtějí. Nařizovat toto nějakými kvótami mi připadá nesmyslné.

Zmiňovaná směrnice je ale považována spíš za symbolický krok, protože se týká pouze malého množství pracovních pozic…
Problém nízkého počtu žen ve vysokých pozicích je samozřejmě známý dlouhodobě, ale už jen proto, že se to týká velmi úzkého okruhu pozic, si myslím, že to vnímání EU jako celku může spíše uškodit, protože lidé jsou citliví na sociální inženýrství. Tudy, myslím, cesta nevede.

Stejné brambůrky a vlašský salám

Třetím výrazným bodem Vašeho programu je potravinová bezpečnost. To je, zdá se, mezi politickými stranami letos velmi populární téma. Budou se lidovci v něčem lišit?
Samozřejmě, že všechny strany budou mluvit o kontrole dovozu potravin, polské posypové soli a tak dále. To je ale výzva spíše pro české kontrolní orgány, i když to má evropský přesah. Naším tématem je potravinová diskriminace mezi východními a západními státy. Někteří výrobci vyrábějí stejnou potravinu, stejně zabalenou a označenou ve dvou kvalitách, jednu pro východní trhy a druhou pro ty západní.

zdroj: svoboda.com

Na zahájení kampaně jsme udělali ochutnávku. Poslal jsem volební štáb nakupovat do jednoho řetězce u nás a v Drážďanech. Nakoupili stejné věci a nejdřív jsme se domnívali, že budeme hledat rozdíly vzadu na etiketách s lupou. Ale pak se ukázalo, že stačí potraviny ochutnat a vůbec jsme se na etikety nemuseli dívat. Jogurty, džemy, brambůrky, kečupy nebo vlašský salám. Rozdíl je poznatelný už jenom jazykem amatéra.

Právně vzato, jde především o klamání spotřebitele: máme jednotný trh s volným pohybem zboží, a proto jako spotřebitel mohu právem očekávat, že stejně vypadající výrobek bude u stejného prodejce u nás i v Německu chutnat stejně. Obchodní řetězce ale říkají, že v jednotlivých státech jsou odlišné chuti. Opravdu jim věříme, že u nás v jahodovém džemu požadujeme méně jahod a více jablek? Podstatou EU je zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti. V této věci ale diskriminace jednoznačně existuje a právo EU se k tomu zatím nepostavilo čelem.

Evropské otázky bývají pro voliče složitější, a strany se proto například před minulými evropskými volbami zabývaly národními tématy. Bude tomu tak i letos?
Obávám se, že bohužel ano. My se proto snažíme přijít s tématy, která konkrétně a evidentně ovlivňují naše životy a která mají zároveň evropský rozměr.

Je důležité, aby volič věděl, že EU ovlivňuje jeho život, a uměl si to představit. Politika není o rozumu, ale o emocích. Proto je důležité, aby tomu volič rozuměl. Zároveň by ale mělo jít o poctivou kampaň v tom smyslu, že bychom měli vynechat témata, která s Evropou vůbec nesouvisí. Mezi takové bych zařadil kampaň ODS Pro korunu. Rozhodnutí o tom, zda budeme mít euro nebo ne je v našich rukou, s tím Evropský parlament nemůže udělat vůbec nic.

Eurokomisař by měl mít politickou zkušenost

Kromě Evropského parlamentu bude po eurovolbách sestavována i Evropská komise. Měl by být českým eurokomisař podle Vás někdo s politickou minulostí nebo spíše odborník?
Rozhodně nejsem příznivcem populárního volání po odbornících a to z jednoho prostého důvodu. Odborník rovná se specialista, jemuž nemusejí být jasné přesahy do dalších oblastí. Kdežto opravdový politik je člověk, který může odhadnout a zvažovat přesahy a dopady toho, co schvaluje. Dal bych Vám negativní příklad toho, jak to s odborníky dopadá. Vzpomeňte si na to, když někdejší ministr financí Miroslav Kalousek zvýšil DPH a jeho stranický kolega, ministr zdravotnictví Leoš Heger se pak nestačil divit, že mu chybí deset miliard v jeho resortu. To je práce odborníků, ne politiků. Politik vidí souvislosti.

Vy se považujete za politika či odborníka?
Vždy jsem se vedle politické práce snažil udržet i odbornost, v mém případě právo EU. Člověk nikdy neví, jak to s ním v politice dopadne, a proto považuji za moudré si odbornost udržovat.

Na pozici komisaře tedy upřednostňujete někoho s politickou příslušností?
Rozhodně by to měl být člověk s politickou zkušeností, člověk, který ví, že když někde vyjme cihlu, tak mu na druhé straně může spadnout celá zeď. A evropská konstrukce integrace je dost složitá na to, aby o ní mohli rozhodovat jen specializovaní odborníci.

Je nějaké portfolio, o které bychom se podle Vás měli zajímat?

„Odborník rovná se specialista, jemuž nemusejí být jasné přesahy do dalších oblastí. Kdežto opravdový politik je člověk, který může odhadnout a zvažovat přesahy a dopady toho, co schvaluje.“

Jako tranzitní a turistická země bychom se měli zajímat o dopravu. Naše poloha nás podle mě k tomu předurčuje. Samozřejmě bychom se mohli zajímat o turistický ruch, ale tam jsou na evropské úrovni pravomoci prakticky nulové.

Bylo by krásné, kdybychom měli energetiku, ale tam se, obávám, bude taková bitva, že s naší nedávnou minulostí europotížisty na to můžeme v podstatě zapomenout. Ani kdybychom získali oblast vědy a vzdělávání, nebylo by to nevýznamné, koneckonců v tom je budoucnost evropské ekonomiky a zaměstnanosti.

V souvislosti s novou Evropskou komisí letos evropské politické strany přicházejí s novinkou – navrhují své vlastní kandidáty na předsedu Komise. Odvolávají se přitom na Lisabonskou smlouvu. Řada politiků i odborníků s tím ale nesouhlasí. Jak se na to díváte vy jako odborník na evropské právo? Je tento krok opodstatněný?
Rozhodně ano. Je to podle mě začátek správné cesty. EU zatím chyběl personalizovaný politický konflikt, který by do jejího politického život vnášel jasnou názorovou polarizaci, zosobněnou i viditelnými představiteli jednotlivých názorů. EU je zatím méně zajímavá i pro média, protože pořád vjemově funguje jako obyčejná mezinárodní organizace. Zástupci států se sejdou okolo stolu, přijde návrh, ten je upraven a výsledek je prezentován navenek. Ta názorová bitva okolo je však zrakům vnějšího pozorovatele v podstatě skrytá.

 

Evropa musí být emocí

Nicméně myslíte si, že čeští voliči budou strany vybírat právě podle jejich kandidátů na předsedu Komise? Nezdá se, že by strany tyto kandidáty ve svých kampaních příliš reflektovaly…
Jak říkám, je to začátek. Bylo by zajímavé, kdyby do Evropského parlamentu kandidovaly celoevropské kandidátky, to by byly pravé evropské volby. Ale nejsem si jist, zda zrovna náš volič by takovouto možnost ocenil. Bylo by asi komplikované pro voliče, který fandí svému státu, aby přijal za svou kandidátku, na níž kandidát jeho národnosti je až někde na pátém místě.

Každopádně je potřeba, aby evropská politika získala nějakou emoci. Byl jsem nedávno na sjezdu Evropské lidové strany v Dublinu a tam vystoupil frontman skupiny U2 Bono. Ne ale jako zpěvák, ale jako řečník. Řekl tam krásnou větu: Evropa je myšlenka, která se potřebuje stát emocí. V momentě, kdy se stane emocí, staneme se zároveň Evropany. Kdybychom opravdu byli Evropany, jak to o sobě prohlašuje, nebyly by nám lhostejné problémy, se kterými se například setkávají jižní státy v oblasti imigrace.

Pokud se podíváme zpět do České republiky, zdá se, že tady opravdu „evropanství“ mezi občany zatím příliš nenajdeme. Dají se hledat příčiny i tady u nás doma?
Zaprvé na tom podle mě sehráli svou negativní úlohu v minulých osmi letech politické elity ODS rétorikou ve smyslu my dobří Češi a oni zlí v Bruselu. Ne že by v jiných státech tento princip „za úspěchy můžeme my domácí politici, za neúspěchy mohou oni zlí v Bruselu“ nebyl, ale u nás je to ideologicky přehnané.

„Chceme-li žít jako v Bavorsku, musíme volit jako v Bavorsku. Tam mají křesťanští demokraté jasnou většinu.“

Další věc je relativní nezájem českých médií o evropské dění. Sama skutečnost, že na hlavu přepočteno je českých akreditovaných novinářů v Bruselu daleko méně, než třeba Němců nebo Britů, vypovídá za vše. Když to přeženu, ve večerních televizních zprávách se v první půlhodině řeší, co řekl nějaký politik a potom jak někdo otrávil pejska. Když zbyde pár vteřin, mluví se i o tom, co se děje v EU. Nemáme ale žádné systematické zpravodajství o tom, co hýbe Maďarskem, Švédskem nebo Španělskem nebo jaké předpisy se chystají v unijních orgánech.

Nakonec bych se Vás ještě zeptala na ambice křesťanských demokratů. Při zahájení mluvil Vás kandidát Tomáš Zdechovský o třech mandátech, není to ale poměrně optimistický odhad?
Tak to by bylo krásné. Obhajujeme dva mandáty a věříme, že je to realistický cíl. Naši voliči chodí k volbám, takže celková nízká volební účast nám většinou přinese drobný zisk. Samozřejmě obhajujeme dva mandáty za obtížnější situace, než tomu bylo před pěti lety. Česká republika měla 22 mandátů, nyní je jich pouze 21. V roce 2009 se o 22 euromandátů podělily 4 politické subjekty, teď se jich odhaduje 6 až 7, což nám také úplně nehraje do noty. Navíc v minulých volbách neexistovala TOP 09, přímý konkurent v našem voličském segmentu.

Na druhou stranu není důvod, proč by si český volič neměl uvědomit pravdivost mého hesla „Chceme-li žít jako v Bavorsku, musíme volit jako v Bavorsku“. Tam mají křesťanští demokraté jasnou většinu. Chceme-li žít jako v Bavorsku, měly by tři euromandáty pro KDU-ČSL být samozřejmé.

Autor: Anna Kuznická

Interview s Pavlem Svobodou vychází v rámci sérii rozhovorů s lídry eurokandidátek. Včera jste mohli číst rozhovor s Klárou Samkovou (Úsvit), zítra se těšte na Jana Kellera (ČSSD).