Projekt Řemeslo žije! zvyšuje šanci mladých učňů na budoucí uplatnění

zdroj: FreeDigitalPhotos.net; autor: Elwood W. McKay.

Hlavní město Praha již několik let trápí nedostatek řemeslných profesí na trhu práce. Radní se proto rozhodli upadající zájem o výuční list v některých oborech řešit projektem, jež má učňovské vzdělání „zrovnoprávnit“ v očích rodičů a dětí, kteří opouštějí brány základních škol a rozhodují o svém budoucím povolání, s maturitními obory. Projekt se opírá o úzkou spolupráci podniků a škol.

Česká republika včetně hlavního města Prahy trpí nedostatkem řemeslníků s výučním listem v některých profesích. Důvod je třeba hledat jednak na straně klesajícího počtu patnáctiletých, kteří se po absolvování základní školy rozhodují, co se svým životem dál a jakou školu si zvolit, ale i v degradaci řemesel v očích části veřejnosti.  

V minulosti se říkávalo, že řemeslo má zlaté dno. Dnešní pohled na řemesla ale ovlivňují nejrůznější stereotypy a mýty, například o tom, že řemeslu se může vyučit každý, a proto si jej vybírají jen méně chytří a pilní žáci. Absolventi základních škol tak mnohdy volí maturitní obory vzdělání a hlásí se na gymnázia a střední odborné školy. Řada z nich by ale klidně mohla kvůli studijním předpokladům, zaměření nebo třeba i rodinné tradici nastoupit do „učení“. 

O to, aby všichni žáci, kteří v Praze vycházejí ze základních škol, při volbě svého dalšího povolání rovnocenně uvažovali i o řemeslných oborech, usiluje například projekt Řemeslo žije!, který je spolufinancován z evropských fondů (konkrétně z Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Praha Adaptabilita). 

Spolupráce podniků a škol 

První myšlenka na vznik podobného projektu, který by podpořil rozvoj učňovského vzdělání v hlavním městě, se podle tehdejší náměstkyně primátora a dnešní starostky Městské části Praha 6 Marie Kousalíkové objevila v roce 2008. Kousalíková přiznává, že vedle klesajícího počtu žáků, jež souvisí s demografickou krizí a také s uvadajícím zájmem o studium řemeslných oborů, tu byl ještě jeden problém – nesystémové odtržení učňovského školství od podniků. 

Tento stav ve svém důsledku vede k tomu, že laboratorní praxe ve školních učebnách je na hony vzdálená tomu, co reálné firmy skutečně potřebují. Podniky přiznávají, že noví zaměstnanci z řad absolventů musí často po nástupu procházet mnohdy časově (i finančně) náročnou rekvalifikací. 

„Určitě není možné tvrdit, že pokud zvýšíme počty žáků ve školách, budeme tím mít více kvalitních řemeslníků. Snahou projektu je zkvalitnění výuky, například prostřednictvím vzdělávání mistrů odborného výcviku, zajištěním moderního technického a přístrojového vybavení pro výukovou praxi a nastavením optimální spolupráce škol a firem,“ řekla EurActivu starostka. 

Projekt Řemeslo žije! tak například financuje zřízení a provoz celkem pěti výukových polygonů v reálném prostředí podniků a firem.  

„Žáci se díky tomu dostávají do ostrého provozu, který ovšem lze z edukačních důvodů pozastavit nebo úplně zastavit, což by v normálním provozu firmy šlo zrealizovat těžko a už vůbec ne beze ztrát,“ vysvětluje Kousalíková. 

„Projekt je tak přínosem jak pro děti, tak pro firmy, které si tímto způsobem v postavení sociálních partnerů vychovávají budoucí zaměstnance tím, že berou studenty nebo učně na praxi a nemají potom problém s jejich zapracováním,“ dodává Helena Chudomelová, radní pro oblast školství, sportu a volného času na Magistrátu Hlavního města Praha. 

Vyučíme si vlastní lidi 

Jeden z fungujících polygonů najdeme i v malém radotínském podniku Josef Fábera – zámečnictví. Docházejí sem učni, kteří se učí v oboru Nástrojář a Strojní mechanik. 

„Z učňů ve druhém ročníku se podle nejlepšího svědomí vyberou kluci, kteří by to mohli zvládat,“ vysvětluje redakci majitel firmy Josef Fábera. Myslí tím jednak osnovy daného oboru, podle nichž se vyučuje na učilišti, a pak jakési „navíc“, které učňům v rámci polygonu společnost nabízí. „Poskytujeme jim vlastně takovou nástavbu. Navíc toto řemeslo je spojené se službami a obchodem, takže jim dáváme i větší možnost následného uplatnění,“ dodává. 

Čekat, že z učiliště vyjde hotový řemeslník, je totiž podle Fábery naivní. „I kdyby byla kvalita školství sebelepší, ten, co vyjde ze školy, není řemeslník, ale absolvent.“ 

Tuto skutečnost si Josef Fábera uvědomil již mnohem dříve, než se se svou firmou rozhodl zapojit do projektu Řemeslo žije!. Učni jsou součástí jeho pracovního kolektivu již zhruba pět let. „Potřebovali jsme nové řemeslníky, ale oni nebyli. Pokud bychom najali někoho z ulice, museli bychom ho před tím, než by u nás mohl pracovat naplno, zaškolit. Napadlo nás proto, že bychom si mohli vyučit vlastní zaměstnance,“ vysvětluje důvody, proč se rozhodl spolupracovat s konkrétním učilištěm (SŠ elektrotechniky a strojírenství v Jesenické ulici v Praze). „Na jednu stranu pomáháme školství, ale také sami sobě,“ dodává.

Fábera také přiznává, že spolupráce s pražskou střední školou mu zapojení do projektu usnadnila. „Měli jsem takový malý náskok,“ říká. „Projekt jsme mohli svými zkušenostmi obohatit“. 

Mistr míval respekt 

A jaký zájem o praxe v zámečnické firmě panuje mezi samotnými učni? „Výběr učně je na mistrovi,“ odpovídá Fábera. „Čekali jsme ale, že se mezi nimi objeví nějaká rivalita, ale to se nestalo. Sami aktivitu nevyvíjejí, protože k tomu nejsou dostatečně dorostlí,“ dodává.  

Velký problém podle něj ale spočívá v tom, že mladí učni si mnohdy nabízené pomocné ruky neváží. „Neuvědomují si, že to dělají kvůli sobě,“ domnívá se Josef Fábera. Ve své firmě se tak již několikrát setkal s praktikanty, kteří chodili do práce pozdě, nebo dokonce vůbec. V takovém případě nezbylo společnosti nic jiného, než s nimi spolupráci ukončit. „Jednoduše mu řeknu, ať už k nám nechodí. Já s ním žádný kontrakt nemám a ani ho nijak neznámkuji,“ vysvětluje podnikatel, kterému nicméně vadí, že se z výchovy dětí vytratila „lidská slušnost a disciplína“. 

„Dětem chybí mnohdy základní návyky, a to nejen řemeslné či teoretické, ale i v chování,“ stěžuje si. „Dříve tomu bylo tak, že to, co řekl mistr, jednoduše platilo. Měl respekt. Dnes si učni dělají, co chtějí.“ 

Vinu ale podle něj nelze hledat pouze ve školství, ale především v rodině. „Škola nemůže vychovávat. Vše musí být provázané: rodina-škola-praxe,“ doplňuje. 

Vše se penězi ohodnotit nedá 

Projekt Řemeslo žije! bude v dubnu roku 2013 ukončen. Miloslav Holakovský, předseda expertní skupiny projektu, ale věří, že vzniklé polygony budou fungovat i nadále, tedy bez dotací EU. Navíc se plánují další podobné projekty. 

Blížící se konec projektu nestresuje ani Josefa Fáberu. „Nedělám vlastně nic jiného, než jsem dělal před tím (před projektem; pozn.red.), a budu to zřejmě dělat i nadále,“ řekl redakci. Jediný rozdíl bude podle něj spočívat právě v oněch dotacích, ale třeba i v nižší byrokracii, která je s administrací evropských fondů neodlučitelně spojena. 

„Každá koruna je samozřejmě dobrá. Na druhou stranu vše se finančně ohodnotit nedá,“ vysvětluje. Velký přínos, který účast v projektu firmě přinesla, bylo její zviditelnění. „To je k nezaplacení,“ říká Fábera.