Vladimír Šiška: Heslo ‘vyčerpat za každou cenu‘ je špatné

Vladimír Šiška, první náměstek ministra práce a sociálních věcí; zdroj: ICC ČR.

Díky mediální masáži, která nutí k vyčerpání všech prostředků, jsme si vytvořili celé odvětví, které se živí spotřebováváním peněz z evropských fondů. Je to spirála, která se roztáčí, a my ji musíme zastavit, říká v rozhovoru pro EurActiv první náměstek ministra práce a sociálních věcí Vladimír Šiška. Pokud jde o prostředky z ESF, měly by podle Šišky v příštím programovacím období přispět k vytvoření chytré sociální politiky, která bude lidi motivovat k hledání práce a zvyšování kvalifikace.

  • Evropská komise navrhuje v příštím programovacím období koncentrovat podporu z evropských fondů do několika málo priorit a navrhuje za tím účelem i konkrétní cíle (státy by např. měly 20 % z ESF využít na sociální začleňování a boj s chudobou). MPSV má ale proti těmto návrhům výhrady. Proč?

Se zaměřením finančních prostředků na několik konkrétních oblastí v principu souhlasíme. Nedomníváme se ale, že by cíle měla určovat přímo Komise. Každá země má totiž svá specifika a chceme proto, aby rozhodnutí o tom, jak nejlépe naplnit globální cíle, bylo ponecháno na národní úrovni.

Myslíme si, že je to legitimní požadavek a je to zároveň stanovisko vlády. Chceme-li namířit prostředky tam, kde budou mít největší užitek, musíme vycházet ze znalosti národního prostředí.

  • Se shora nastavenými cíli nesouhlasíte z principu nebo jde o to, že návrh Komise představy MPSV v některých oblastech reálně omezuje?

To vám konkrétně ještě říci nemohu. V domácí diskusi totiž stále debatujeme o nejlepším nasměrování. Z pohledu budoucího vývoje české ekonomiky považuji ale za zásadní nedávno schválenou Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti a Exportní strategii.

V tuto chvíli jednáme o jejich implementaci a z diskusí vyjdou i naše priority, cíle a finanční podíly, které by měly na jejich naplňování směřovat.

  • Měl jsem za to, že jste dál. Základní představu o operačních programech by přeci vláda měla projednávat v nejbližší době…

My jsme dál. Nemůžeme ale prezentovat nedokončenou dohodu.

  • Pokud nemůžete hovořit konkrétně, pojďme se podívat na obecné principy. Jak by se podle vás měly evropské fondy využívat?

Tyto prostředky jsou z podstaty určeny na změnu. Mají nám umožnit, abychom z bodu A došli do bodu B a v bodě B jsme pracovali lépe.

Některé zvyklosti se MPSV snaží měnit už v tomto programovém období (2007-2013). Můj osobní názor je, že heslo „vyčerpat fondy za každou cenu“, je špatné. Je to klišé, které je podpořeno mediální hysterií a způsobilo devastaci znalostí úředníků, kteří se o tuto oblast starají. Úředníci pod tímto tlakem totiž pracovali jinak, než by bylo žádoucí.

  • Co tím máte na mysli?

Nemůžeme například do budoucna připustit projekty, které mají přispívat k zefektivňování činnosti státní správy a přitom vedou k nárůstu pracovníků a nákladů. Má to být přeci naopak.

Mnohokrát už mi bylo řečeno, že naše reformní kroky jdou proti smyslu práce ministerstva, protože propouštěním úředníků snižujeme zaměstnanost. To mě uráží. Úkolem MPSV přeci není vytvářet pracovní místa, ale vytvářet podmínky k tomu, aby vznikala.

Pokud se má veřejná správa chovat ekonomicky (a tato země investuje do zlepšování systémů obrovské prostředky), musí to mít za následek, že budou lidé pracovat efektivně. Podniky krizi v roce 2008 také přežily díky tomu, že zefektivnily výrobu a hledaly chytrá řešení. A to s sebou neslo i snížení počtu zaměstnanců.

  • Mnozí ekonomové krize ostatně vnímají jako příležitost k očistě…

Jen je škoda, že k ní ve státní správě dochází s velkým zpožděním a s velkým politickým kvašením. Vezměte si případ MPSV. Zefektivnění úřadů práce je provázeno mediálními výstupy, které jsou pro normálního člověka nepochopitelné. My přitom šetříme evropské prostředky. Ano, někteří dodavatelé nebudou fakturovat tolik, kolik byli zvyklí v minulosti, ale to s sebou zefektivňování činnosti přináší.

  • Vraťme se k filozofii financování z evropských fondů. V současném období se z nich podporují i některé oblasti, kde nejde ani tak o změnu jako spíš o to, že na ně ve veřejných rozpočtech nezbylo. Tento fenomén se objevuje například v oblasti sociálních služeb. Jak toto změnit?

Díky prostředkům z Evropské unie v České republice vznikla řada organizací, které tyto služby poskytují. Počet poskytovatelů se ale v euforii, že je třeba všechno vyčerpat a prostředky tu na to jsou, řádově navýšil, aniž by byl regulován potřebou. Vznikají tu tak projekty, které já osobně mám velký problém podepisovat. Ty projekty jsou přitom sepsané podle pravidel. Proto nejdřív musíme celý proces dokončit a teprve pak ta pravidla upravit.

  • Poskytovatelé sociálních služeb ale přeci nevznikají jen proto, že jsou tu na ně prostředky z evropských fondů, existuje jistě i řada potřebných lidí, jimž jsou tyto služby určené…

Problém je v tom, že v této zemi došlo v důsledku minulého vývoje k devastaci rodiny. My se dnes pohoršujeme nad tím, že otec neplatí alimenty na své dítě, ale už se nepohoršujeme nad tím, že se dítě nestará o svého rodiče. Rádi se díváme na filmy pro pamětníky, kde se hovoří o výmincích, ale děláme systémově vše pro to, aby se tak nedělo. Občané si pak myslí, že postarat by se měl stát a ne rodina.

Naše filozofie ale je, že nejdřív by se měla postarat rodina, pak komunita, pak obec a až na konci stát. Stát má rozpočet potřebným lidem doplňovat tak, aby si mohli dovolit lepší službu nebo abychom se o něj mohli lépe postarat. Stát má pouze doplnit to, co nezajistí všechny předchozí články (rodina, komunita, obec). Proto se tomu také říká příspěvek.

Z této filozofie také vycházíme, když prosazujeme individualizaci podpory státu a osobní odpovědnost za to, jakou službu si lidé za tyto prostředky pořídí. Je na nich, jestli si službu nakoupí od osoby blízké a zajistí si ji v rámci rodiny (což je jeden z našich cílů) nebo ji nakoupí na trhu (sociálních) služeb.

Sociální služby nejsou přeci žádný neziskový sektor, je to služba a za službu se platí.

  • Nákup sociálních služeb lidmi, které je potřebují, je jedna věc. Brusel ale nyní chce, aby se významný podíl prostředků z ESF zaměřil na pomoc vyloučeným osobám a lokalitám. K tomuto typu sociálních služeb je asi třeba přistupovat trochu jinak, nebo ne?

Ano, je něco úplně jiného, bavíme-li se o prevenci a nízkoprahových službách. To, že platíme jejich provoz a rozvoj není na závadu, právě naopak. Do ekonomiky to navíc přináší úspory – pokud lidi navrátíme do normálního procesu, nemusí čerpat další dávky. Úkolem MPSV v aktivní politice zaměstnanosti přeci je navrátit lidi na trh práce. Pokud budou pracovat a odvádět daně, budeme mít na důchody.

Náš rezort vyplácí důchody, utrácí ze státního rozpočtu nejvíc peněz a zároveň má také nejvíc vybrat, protože vybíráme příspěvky na sociální pojištění. Ideální stav by tedy byl, že vybereme víc, než vyplatíme a to, co vybereme navíc, investujeme do prevence. A k tomu, abychom systém takto nastavili, by nám měly pomoci strukturální fondy.

  • Evropská komise navrhuje dát na boj s chudobou a sociálním vyloučením 20 % prostředků z ESF. Považujete tyto oblasti za aktuální nebo alespoň potenciální problém České republiky? Řada rezortů si to totiž nemyslí.

Rozumím pohledu vlády jako celku, když říká, že je třeba budovat infrastrukturu a podporovat podnikání. Nemůžeme ale zároveň nereagovat na situaci, která tu je. V České republice máme demotivační sociální systém. K čemu nám budou fungující podniky, když nebudou mít pracovní sílu?

Ve chvíli, kdy se trochu zlepší ekonomika, firmy okamžitě přijdou a chtějí zahraniční pracovníky. My jim ale říkáme: ne, máme tu dost vlastních nezaměstnaných, zaměstnejte je. Na to ale firmy odpovědí, že nezaměstnaní nechtějí pracovat, protože je demotivujeme velkými dávkami. Já sám pocházím z podnikatelské komunity a mám na to podobný názor. Vezměte si, že v České republice vyrůstají děti, kterým je 17 let a nikdy neviděli, že by kdy rodiče chodili do práce.

Vládní pozici tedy sice rozumím, ale tvrdé investice musí jít ruku v ruce s chytrou sociální politikou. A jedním z našich hlavních úkolů na MPSV je vytvořit společně s „kamenným“ školstvím takové nástroje, abychom lidi vraceli na trh práce jako motivované.

  • Jak by v tom měly pomáhat evropské fondy?

Pod MPSV spadá trh práce a oblast dalšího vzdělávání. Lidé si mohou zajišťovat kvalifikaci pro nástup na trh práce buď formou rekvalifikace, nebo tím, že si doplní svou stávající kvalifikaci. Výsledkem činnosti našeho ministerstva má být lepší postavení lidí na trhu práce. To je věc, která je měřitelná a kterou chceme promítnout do budoucího období (evropských fondů).

Veškerá podpora by proto měla být směřována do prorůstových oborů v těsné vazbě na Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti a Exportní strategii. Jedná se o obory s vysokým potenciálem tvorby pracovních míst, jako jsou služby a terciární sektor obecně. To vše musí mít i regionální rozměr, protože v některých regionech jsou jiné vyspělé obory, než které jsou zásadní pro celou národní ekonomiku.

Tuto představu jsme už naznačili v nedávno spuštěném projektu „Vzdělávejte se pro růst“ (jedná se o velký projekt realizovaný přímo MPSV – podporují se z něj rekvalifikace a další vzdělávání zaměstnanců ve vybraných „prorůstových“ odvětvích; rozpočet projektu je 850 milionů korun, pozn. red.). V budoucím období bude třeba ještě doplnit měřitelé cíle, jako je zlepšení postavení na trhu práce, zvýšení příjmů, apod.

  • Firmy si dnes často z evropských fondů financují zvyšování kvalifikace vlastních zaměstnanců. U malých firem se taková podpora může zdát jako srozumitelná (stát nebo EU chce podporovat malé a střední podnikání). Proč mají dotace ale získávat i velké firmy?

Pokud chcete, aby se z evropských fondů zvyšovala konkurenceschopnost republiky, která se odrazí v daňové výtěžnosti, je to zřejmě v pořádku. Navíc, pokud si člověk zvýší kvalifikaci, tak ji přeci neztrácí, ona mu zůstává.

  • Podpora z evropských fondů ale jednou skončí. Nemělo by spíš dojít k přenastavení celého systému tak, aby lidé a firmy byli sami od sebe ochotní investovat do dalšího vzdělávání a nespoléhali se na podporu?

To je samozřejmě celý smysl. I tady chceme podporovat individuální přístup. Lidé by si měli vybírat, jaké kurzy chtějí a případně si je doplatit. Platí-li si člověk kurz dalšího vzdělávání sám, je to mnohem efektivnější, protože má pro něj hmatatelnou hodnotu.

Pokud se ptáte, jakou systémovou změnu chceme nastavit, tak právě tuto. Chceme národ vychovávat k tomu, že se za tyto věci platí. Až tedy evropské peníze skončí, budou lidé zvyklí za vzdělávání platit.

  • V souvislosti s evropskými fondy se uvažuje o větším využívání návratných finančních nástrojů – půjčky namísto dotací. Dávalo by to smysl i v případě dalšího vzdělávání?

Určitě ano. To je cíl, ke kterému musíme dojít. Pokud dáváme lidem vzdělání za podpis na prezenční listině, učíme je si té hodnoty nevážit.

V té mediální masáži, „prostředky se přeci musí vyčerpat“, jsme si vyrobili celé odvětví, které se zabývá spotřebováváním peněz z evropských fondů. Je to spirála, která se roztáčí, a my ji musíme zastavit. Taková spirála totiž vede k neefektivní ekonomice a stačí se podívat kolem nás, jak to pak dopadá.