Oldřich Vlasák: Evropské peníze musíme investovat a nejenom utrácet

Oldřích Vlasák.

„Přednost by neměly dostat projekty, které pouze utrácejí peníze, ale projekty smysluplné, modernizační, které jsou potřeba, z nichž mají a budou mít prospěch lidé v obcích i po ukončení programovacího období a které zároveň přinesou další přidanou hodnotu,“ říká v rozhovoru pro EurActiv předseda Svazu měst a obcí České republiky (SMO ČR) a europoslanec Oldřich Vlasák.

  • Co si myslíte o tom, že EU chce po roce 2013 z evropských fondů více financovat takové projekty, které přispějí k plnění cílů hospodářské strategie Evropa 2020, jejímž hlavním cílem je zvýšit konkurenceschopnost Unie? Neobávají se města a obce toho, že by v evropské pokladně už nebylo tolik prostředků na rozvoj infrastruktury? Je přece obecně známo, že celou řadu měst a obcí trápí právě například nedobudovaná dopravní infrastruktura, nedostatek čističek odpadních vod apod. 

Chápu snahu Evropské unie držet krok s globálním vývojem a neztratit se mezi asijskými tygry či jinými rozvíjejícími se ekonomikami jako je např. Čína nebo Indie. O tom je Strategie Evropa 2020 – Evropská unie si v ní stanovuje vizi a cestu, jak se k jejímu splnění dobrat.

Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, jakým způsobem jsou cíle stanoveny a zda odpovídají tomu, kudy by se měla EU ubírat. Uvědomme si, že Strategie EU 2020 stanovuje především politické cíle – a ty jsou často ovlivněny mnoha faktory. Mezi ně určitě patří subjektivní, zejména politické zájmy lídrů členských států EU, aktuální situace v jejich zemích a také objektivní podmínky, jako například možnosti, resp. nástroje, které EU má k naplnění těchto cílů. 

A zde se střetává Strategie Evropa 2020 s realitou – Evropská unie má pouze omezené možnosti, jak Strategii naplnit a které nástroje využít. Jedním z nich je zavázání se členských států k realizaci stanovených cílů v členských zemích EU prostřednictvím realizace Národních programů reforem. Nicméně to je pouze dobrovolné opatření a záleží na ochotě toho kterého členského státu, zda reformy bude realizovat a zda povedou ke kýženému cíli, tedy hospodářskému růstu a konkurenceschopnosti. Další možností je tak využití vlastních regulačních nástrojů Evropské unie, kam samozřejmě spadá i rozpočet EU a dotační politika.  

Tady se dle mého názoru Unie odklání od původního poslání politiky soudržnosti EU, kterým je vyrovnávání rozdílů mezi regiony členských států EU, a přiklání se k „honění“ konkurenceschopnosti a to navíc tak, jak ji víceméně chápou členské země EU, které jsou v EU už dlouho (tj. inovace, vzdělávání apod.). Je potřeba si však uvědomit, že právě infrastruktura je základem konkurenceschopnosti a řešení potřeb našich obcí a měst je tak logicky předpokladem ekonomického růstu. To, co nakonec financováno bude, a to včetně požadavku na budování infrastruktury v nových členských zemích, záleží i na nás, na naší schopnosti argumentovat.  

  • Co to znamená pro Českou republiku? 

Pro Česko z toho vyplývají dva úkoly. Musíme být schopni v EU dobře zdůvodnit, proč zde stále potřebujeme investice do základní infrastruktury, a prosadit tento požadavek jako součást podmínek pro čerpání peněz na politiku soudržnosti. To se týká jak infrastruktury v zájmu celého státu, např. investice do sítí TEN-T, tak jednotlivých územních potřeb, tj. potřeb jednotlivých měst a obcí.   

Druhým úkolem je dobře přemýšlet, na co evropské peníze chceme u nás použít. Přednost by neměly dostat projekty, které pouze utrácejí peníze, ale projekty smysluplné, modernizační, které „jsou potřeba“, z nichž mají a budou mít prospěch lidé v obcích i po ukončení programovacího období a které zároveň přinesou další přidanou hodnotu. 

  • Na druhou stranu v analýze potřeb měst, kterou Svaz zpracoval, se uvádí, že i města a obce chtějí usilovat o konkurenceschopnost, tj. investovat i do tzv. „měkkých“, v podstatě jakýchsi „nadstavbových“ projektů. U měst je to pochopitelné, ale je to možné u malých obcí (do 2.000 obyvatel), které trápí právě zmiňovaná nedostatečná dopravní dostupnost nebo špatný stav místních komunikací? 

Z Analýzy potřeb měst vyplývá, že marketing města, jeho dobré jméno, „značka“, ale také služby, které město nabízí v oblasti kultury nebo sportu, jsou důležitou motivací pro to, aby se investoři, podnikatelé, vědci nebo kvalifikovaní pracovníci rozhodli v daném městě usadit a žít.  

U malých obcí je to naopak trochu jednodušší, ty se obvykle nesnaží přilákat speciální vědecké pracovníky nebo nadnárodní společnosti, ale usilují o vzdělané obyvatele a o to, aby obec tzv. „nevymírala“. A to se může povést třeba nabídkou služeb, které obec nabízí, nabídkou předškolního a školního vzdělávání, spoluprací s místními podnikateli nebo místními aktivitami typu udržování tradic a podpory místních kreativců či umělců. 

Samozřejmě schopnost udržet si obyvatele nebo jejich počet zvýšit a přilákat do místa podnikatele, který přinese pracovní místa, závisí na mnoha faktorech. Hodně z nich může daná obec ovlivnit, včetně toho, zda má dobré jméno nebo se o ní ví jako o např. ideální turistické destinaci nebo místě s dobrými podmínkami pro agroturismus. A o tom to je – souhra všech faktorů, jako jsou kvalitní lidé v obci ochotni participovat na veřejném životě a vize, za níž se půjde bez ohledu na politickou příslušnost, a schopnost využít pro ni všechny příležitosti, včetně dotací z Evropské unie, jsou pro úspěch či neúspěch obce podstatné a její konkurenceschopnost zvyšují.  

  • V České republice napočítáme přes 6 tisíc obcí (včetně měst). Je jasné, že každé jedno město, jedna obec, má své vlastní potřeby. Jak zajistit, aby finanční prostředky z evropských fondů byly alokovány tak, aby těmto potřebám odpovídaly? 

Efektivní využití zdrojů zahrnuje, že se projekty budou dělat na základě strategií a vizí rozvoje daného území, aby odpovídaly dlouhodobému rozvoji a nejen reagovaly na poptávku časově omezenou volebním obdobím. Obcí je mnoho a potřeb taky, my se ale musíme naučit využívat zdroje efektivně. Například ne každá malá obec potřebuje čističku – zcela stačí, aby se obce daly dohromady, vytvořily svazek a společně pak o peníze požádaly a čističku postavily. Kumulací aktivit a zvětšením území, pro které je projekt využitelný, se sníží náklady a ušetří peníze. Vyžaduje to samozřejmě větší schopnost komunikace a spolupráce mezi obcemi, a i to se musíme učit a stát musí takové aktivity podporovat.  

  • Jedním z problémů je tzv. multiplikační efekt neboli „dobří se stávají ještě lepšími“, kdy aktivní města a obce získávají opakovaně dotace (v mnoha případech už ne na „akutní“ projekty), čímž dochází  k tomu, že se prostředky nedostanou těm městům a obcím, které je více potřebují. Co se s tím dá dělat? 

To je velice těžký úkol. Na jedné straně je celý systém poskytování evropských dotací příjemcům založen na rovné soutěži všech, kdo jsou schopni předložit kvalitní nápad, resp. projekt. Na straně druhé je zde objektivní stav našich obcí a měst a jejich objektivní potřeby, jejichž naplnění může výrazně zvýšit kvalitu života jejich obyvatel. Ty by možná ale šlo naplnit nejen penězi. Jde o to, že stav naší země závisí na celkové politice státu a kvalitním územním rozvoji. Není to tedy jen o dotacích. Rozvoj kraje a daného území je souhrou mnoha aspektů, mezi nimiž hrají samozřejmě významnou roli peníze, ale kde mohou pomoci i jiné nástroje, jako je úprava legislativy, zohlednění vlivu některých rozhodnutí na obce a jejich občany, koordinace a komunikace aktivit apod. 

  • Česká republika má 26 operačních programů, což je na evropské poměry hodně. V poslední době se proto hodně mluví o tom, že by v budoucím programovacím období měl být jejich počet snížen. Jak se k tomu staví SMO ČR? 

Snížení počtu operačních programů by samozřejmě systém zjednodušilo. Už jen z hlediska byrokracie znamená 26 operačních programů přes tři tisíce stran textu, nepočítaje v to prováděcí dokumenty. Na druhé straně, snížení počtu operačních programů systém nutně zjednodušit nemusí, protože zjednodušení je vždy o lidech a o úřadech. Záleží na jejich schopnosti vycházet vstříc potřebám příjemců a ochotě sloužit účelu věci. V případě evropských dotací není účelem „peníze utratit“, ale zacílit je tam, kde je potřeba. A to je vždy těžší.

Takže dokud se nesjednotí systém výzev a požadování podkladových dokumentů k nim, dokud se bude kontrolovat výdaj za každou kancelářskou sponku a dokud přijde kontrola jednoho projektu z pěti českých institucí v týdenních intervalech za sebou, jak se dnes často děje, následovaná evropskými kontrolními orgány, pak se o nějakém zjednodušení nedá hovořit.  

  • Napadá Vás co s tím? 

Pravděpodobně by systému hodně pomohlo kompetenční zastřešení celé politiky soudržnosti jedním ministerstvem, které by agendu koordinovalo, připravovalo metodiky a podporovalo ministerstva v jednotném systému výzev. Úkol by to byl těžký, ale významně by mohl pomoci odbourat nesrovnalosti a snížit administrativní zátěž příjemců evropských dotací.