Milena Jabůrková: Digitální ekonomika se v České republice podceňuje

Milena Jabůrková, government programmes executive, IBM.

Budoucí konkurenceschopnost České republiky by se měla opírat nejen o tradiční průmysl, ale také o poskytování služeb založených na nejmodernějších technologiích, říká Milena Jabůrková ze společnosti IBM v rozhovoru pro EurActiv. Zatímco někteří regionální hráči, jako je například město Brno, to podle ní už pochopili, na národní úrovni se rozvoji high-tech sektorů věnuje stále málo pozornosti.

  • Česká vláda v loňském roce připravila a schválila Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti. Jak tento materiál hodnotíte? Může skutečně přispět ke zlepšení hospodářského postavení naší země?

To, že se strategie konkurenceschopnosti připravila, napsala a odsouhlasila, je obrovský krok kupředu. Je to velký pozitivní posun a vládě tleskám za to, že to udělala. Velký dík přitom patří hlavně ministerstvu průmyslu a náměstkovi Martinu Tlapovi.

Debatovat otevřeně o tom, že je potřeba zlepšit institucionální prostředí, a navíc navrhnout i konkrétní kroky v jednotlivých oblastech, je nezbytné, má-li se Česká republika někam posunout.

To, že se ve strategii používají hodnocení Světového ekonomického fóra (WEF), nechybí zaměření na jednotlivé pilíře a říká se, kde je potřeba přidat, je také dobře. Strategie obsahuje jednotlivé projekty, definuje, kdo je za ně zodpovědný i jaké mají být výsledky. I manažersky je to tedy velký posun kupředu.

  • Kde vidíte naopak rezervy?

Prostor pro zlepšení vidím především v tom, že strategie je v tuto chvíli statická. Předpokládá totiž, že zvýšíme-li svou výkonnost v jednotlivých sledovaných oblastech, automaticky se staneme konkurenceschopnějšími. A to je samozřejmě pravda jen do určité míry.

Podobné parametry měření podle WEF budou mít totiž i jiné státy. My ale musíme nabídnout nějakou přidanou hodnotu, která investory přesvědčí, že mají jít právě do České republiky. A tato dimenze podle mého ve strategii chybí.

  • Co by mohlo být takovou přidanou hodnotou?

Může to být nějaká specializace. Můžeme říkat, že Česká republika je výborné místo pro investice, protože investorům pomůže dostat se dál na východ, že máme západní kořeny a východní know-how.

Přidaná hodnota může mít ale i sektorový charakter. Můžeme například říci, že sice nejsme obrovská země, ale máme kvalifikované lidi a můžeme poskytovat high-tech kvalifikované služby po celém světě. Je potřeba si v několika dimenzích říci, co je ta přidaná hodnota, a to se podle mě zatím nestalo.

  • Co kromě neexistence definice přidané hodnoty podle Vás ve strategii mezinárodní konkurenceschopnosti chybí?

Podíváme-li se například na trh práce a dostupnost kvalifikované pracovní síly, pak je třeba konstatovat, že jednotlivé projektové karty strategie tento problém neřeší. Je tam sice projekt chytré migrace, ale ten je zaměřen na úzkou skupinu vysoce kvalifikovaných zaměstnanců, manažerů a specialistů v rámci vnitropodnikových převodů zaměstnanců, ale nedostatek kvalifikovaných pracovních sil v určitých sektorech neřeší.

  • Vznik strategie je jedna věc, druhá je implementace. Věříte, že se strategii nakonec podaří také naplnit?

Implementace je velký problém a mohu uvést i konkrétní příklad, který se týká již zmíněné projektové karty „Chytrá migrace“. V ten samý den, kdy došlo ke spuštění projektu chytré migrace, ohlásilo ministerstvo práce zásadní zpřísnění udělování pracovních povolení, které počítá s dalšími nostrifikacemi vzdělávací dokumentace. Je to protichůdné opatření, které jakýkoliv pozitivní dopad té projektové karty neutralizuje.

  • Přestože strategie mezinárodní konkurenceschopnosti byla široce konzultována s ostatními rezorty i dalšími stakeholdery, působí někdy především jako materiál MPO. Pro úspěšnou implementaci je přitom důležité, aby se za strategii postavily všechny rezorty. Myslíte si, že tu taková podpora reálně existuje?

Dnes je za naplňování strategie je odpovědná Rada vlády pro konkurenceschopnost a informační společnost (RVKIS). Tam je třeba si říci, že ministerstva nemohou dělat kroky, které by poškozovaly smysl celé strategie. Rezorty se musí naučit, že opatření, která mohou mít vliv na konkurenceschopnost státu, budou předem diskutovat.

  • Ze strategie mezinárodní konkurenceschopnosti do značné míry vychází i představa o způsobu, jakým Česká republika hodlá v období 2014-2020 využívat evropské fondy. Podíváme-li se na výběr priorit (inovace, instituce, infrastruktura), nakolik jdou podle vás správným směrem?

Takto definované priority jsou zatím příliš obecné a záleží, jaká bude jejich náplň. Pod takovými prioritami se může skrývat jak geniální strategie, tak naprostá hloupost.

  • Pokud jde o nastavení příštího období, z ministerstev dopravy nebo průmyslu zní, že by se z evropských peněz měly v budoucnu podporovat hlavně tvrdé infrastrukturní projekty, jejichž výsledky jsou prý na rozdíl od investic do lidských zdrojů lépe měřitelné. Jaký je Váš názor?

Tato diskuse je do značné míry omezená už strategií Evropa 2020 a jejími „vlajkovými loděmi“ – tedy oblastmi, kterými se podrobně zabývá například Unie inovací či Digitální agenda pro Evropu. My se teď musíme na tyto priority podívat a zařadit je do těch tří krabiček, které jsme si definovali (instituce, inovace, infrastruktura).

  • Myslíte si, že už je Česká republika v takové fázi, kdy je vhodné investovat spíše do lidských zdrojů nebo že větší přidanou hodnotu stále přinášejí spíše investice do základní infrastruktury?

Podle mého názoru je sice důležité investovat do lidských zdrojů, ale v tomto přelomovém období je třeba především podpořit ekonomický rozvoj Evropské unie a její schopnost konkurovat ostatním regionům jako je Asie a Latinská Amerika. Totéž platí i pro Českou republiku.

Myslím si, že hlavní je využít tyto prostředky na přeměnu ekonomického modelu a posílení institucí tak, abychom byli schopni úspěšně konkurovat. Samozřejmě, musí tam zůstat i rozměr solidarity a inkluze. Vzdělávání a práce s lidskými zdroji by toho měly být doplňkem. Přeměna ekonomického modelu ale určitě nesouvisí jen s rozvojem lidských zdrojů

  • Vy jste se dotkla již toho, že pokud jde o priority, které bude možné financovat z evropských fondů, Evropská komise už České republice manévrovací prostor značně zužuje. Je toto zúžení podle Vás někde významné tak, že by mohlo například ohrozit rozvoj v určitých sektorech ekonomiky?

Jedenácti tematickým prioritám, které Komise navrhuje, se nedá nic vytknout. Spoustu pozitivních věcí najdeme i v jednotlivých vlajkových iniciativách jako je Digitální agenda nebo Evropa inovací. Objevují se tam ale určité pasti.

  • Co tím máte na mysli?

Jedním úskalím je, že Evropská komise do tematické koncentrace (Komise navrhuje, aby se investice z evropských fondů koncentrovaly do několika málo oblastí – jednou z priorit má přitom být podpora malých a středních podniků, pozn. red.) řadí i vyřazení velkých podniků z možnosti ucházet se o investiční pobídky financované z evropských fondů, pokud vytvářejí nová pracovní místa. To podle nás není férové. Myslíme si, že to nepatří do tematické koncentrace, protože velikost není téma.

V podstatě to může poškodit ekonomický rozvoj, protože to naruší odběratelsko-dodavatelský řetězec, který se vytváří mezi velkými a malými podniky a mnohým menším podnikům zajišťuje udržitelný rozvoj.

Poškodilo by to i svobodu České republiky vytvářet si investiční politiku podle vlastních potřeb. Pokud budete dávat pobídky jen malým a středním firmám, nebudete moci z evropských fondů hradit např. strategickou investici velkého investora, která může nastartovat strukturální změnu ekonomiky celého regionu, jak se to například stalo v Brně. A to by myslím byla zásadní chyba.

  • Podle Komise je třeba pomoci malým a středně velkým firmám, protože kvůli své velikosti nemají takové možnosti jako velké podniky. Proč by měly podporu dostávat i velké firmy? Copak velké firmy nemají samy zdroje na to, aby přistoupily k investici, pokud ji považují za strategicky důležitou?

Velké firmy se rozhodují, do kterých zemí/regionů investovat podle toho, zda je tam dobré institucionální prostředí, dostatek pracovních sil, které mají odpovídající kvalifikaci apod. Ve chvíli, kdy vám vyjdou tři, čtyři místa, která dosáhnou podobného vysokého hodnocení (např. Austrálie, Česká republika, Malajsie), budou rozhodovat právě investiční pobídky, které pomohou snížit počáteční náklady na zřízení podniku.

Ostatní mimo evropské lokality mají atraktivní investiční pobídky. Pokud je Evropa znemožní, svým vlastním přičiněním se dostane do nevýhodnější pozice. Navíc poškodí i malé a střední podniky, které jsou klíčovými dodavateli velkých firem. Rakouský svaz zaměstnavatelů spočítal, že 150 největších firem, které působí v Rakousku, na sebe váže 122.000 malých a středních podniků.

Souhlasíme s tím, že malé a střední podniky by měly být podporovány víc než velké podniky, ale mělo by být na rozhodnutí členských států EU, kdy udělí pobídku strategickému investorovi.

  • Tomu, že má mít stát právo udělit velkým firmám pobídky, rozumím. Proč by se to ale mělo podporovat zrovna z evropských peněz? V čem je ona evropská přidaná hodnota, která by takové pobídky ospravedlňovala?

Tady jde přeci o svobodu. Pokud je projekt kvalitní, proč by nemohl být hrazen stejně tak z evropských fondů jako ze státních prostředků? Proč by evropské fondy měly být jen pro malé a střední podniky? Proč by se měla rýsovat hranice mezi firmami, které mají 250 zaměstnanců a 251 zaměstnanců?

  • Do priorit, které Evropská komise stanovuje členským zemím jako mantinely pro budoucí čerpání evropských fondů, se promítá i tzv. Digitální agenda, která je součástí strategie Evropa 2020. Nakolik Česko tyto priority reflektuje?

Jednotlivé operační programy jsem neviděla, takže se k tomu nemohu vyjádřit.

Česká republika ale v tuto chvíli nemá žádnou digitální strategii ani digitální agendu. Na ministerstvu vnitra existuje pouze velmi omezená agenda Digitální Česko, která se týká jednoho ministerstva či dokonce jeho několika odborů. To je naprosto nedostatečné.

Konečnou verzi národního akčního plánu jsem ještě neviděla, ale jako zaměstnavatelé jsme bojovali za to, aby se digitální agenda pro Českou republiku rozšířila podle kapitol, které obsahuje Digitální agenda pro Evropu. Tu považujeme za velmi kvalitní a je nutné se jí vážně zabývat, má-li být Česká republika schopna uplatnit se v mezinárodní soutěži.

  • V čem je Digitální Česko omezené?

Digitální Česko se v podstatě týká pouze rozšiřování sítí, jeho součástí je jedna webová stránka a část týkající se e-Governmentu. A to je zkrátka málo.

  • Co všechno tam tedy chybí?

Nejdůležitější je, aby se inteligentní technologická řešení začala používat k řešení současných problémů. Svět je propojen, existují spousty senzorů, máme k dispozici ohromné množství informací, se kterými neumíme pracovat a to vše je potřeba řešit. Týká se to zdravotnictví, problémů v oblasti životního prostředí nebo optimalizace služeb. Zde všude lze využít digitálních technologií. O tom je ale potřeba debatovat a říci si, co Česká republika chce řešit a jak. A to se zatím neděje.

  • V Evropě a ve světě se v souvislosti s digitálními technologiemi mluví o nové revoluci, která změní fungování ekonomik a základní pilíře jejich konkurenceschopnosti. Opravdu jde o tak zásadní posun?

Je to jako když vynalezli třmeny. Ti, kteří začali používat třmeny, byli schopni ujet daleko delší vzdálenosti, mohli dobývat říše a vytvářet zcela nové geopolitické útvary. Podobný význam měl vynález knihtisku nebo páry. Žijeme v digitální době a ten, kdo se tomu přizpůsobí rychleji, z toho bude mít prospěch.

  • V České republice jako by tyto argumenty o vzniku nové ekonomiky nebyly reflektovány. Namísto toho se stále zdůrazňuje, že Česko je postavené na tradičním průmyslu…

Význam tradičního průmyslu nikdo nezpochybňuje. Myslíme si ale, že velký potenciál leží v oblasti high-tech služeb a high-tech sektorů. Nepotřebujeme přeci žádný složitý systém na to, abychom mohli vyvážet služby do celého světa. Brno už dokázalo, že dokáže být světovým centrem high-tech průmyslu a služeb. Na národní úrovni je to ale úplně podceněno.

  • Vy máte ale zkušenosti i z jiných členských zemí. V IBM pod vás spadá i Slovensko, účastníte se i jednání v BusinessEurope (Konfederace evropského podnikání, která sdružuje podnikatelské a zaměstnavatelské svazy z 33 zemí Evropy). Jak digitální problematiku řeší naši sousedé?

Příkladem dobré praxe by mohlo být Polsko a jeho národní program reforem, který obsahuje velmi zajímavou digitální agendu. Polský program totiž popisuje, jak inteligentní technologie mohou řešit problémy ve veřejné správy, sociální začlenění a řadu dalších oblastí.

  • Jak je na tom Slovensko?

Slováci mají svou strategii Minerva, která se týká technologií, a mají strategii konkurenceschopnosti Singapur. Na Slovensku na rozdíl od nás už vědí, kam se chtějí dostat a co má být jejich přidanou hodnotou. Některé projekty běží i navzdory střídání vlády. Tendry na sdílená střediska služeb pro menší obce se vypisují dál a vypadá to velmi zajímavě.

  • Vidíte nějakou základní příčinu, proč to v České republice nefunguje?

Především jsme si zrušili ministerstvo informatiky. Část agendy nyní dělá ministerstvo vnitra a zbytek je roztříštěn mezi ostatní ministerstva. Neexistuje tedy žádný subjekt, který by se tomu pořádně a systematicky věnoval a celou oblast koordinoval.


Milena Jabůrková je manažerkou vládních programů ČR a SR ve společnosti IBM Česká republika a členkou expertního týmu pro ICT ve Svazu průmyslu a dopravy ČR.