Luc Van den Brande: Do strategie 2020 musíme zapojit regiony

Luc Van den Brande, předseda Výboru regionů.

Nová evropská strategie pro růst a zaměstnanost nebude úspěšná, pokud nebude zahrnovat strukturální fondy a nepřenese odpovědnost na regiony, říká odstupující předseda Výboru regionů Luc van den Brande.

  • Poslední dobou se zdá, že spolupráce mezi regiony a víceúrovňové vládnutí, o které Výbor regionů dlouhodobě usiluje, stále nefungují. Co si o tom myslíte?

Podívejme se na to z perspektivy Lisabonské strategie. Myslím, že bychom o ní neměli mluvit tak negativně, říkat že selhala, a podobně. Faktem je, že jsme Lisabonskou strategii potřebovali a že bylo dobré, že v roce 2005 došlo k jejímu přehodnocení.

Ale i když cíle strategie byly a jsou dobré, můžeme je splnit jenom v případě, že se zapojí všichni. K tomu potřebujeme, aby se zlepšila koordinace mezi regiony a aby se regiony chovaly více jako partneři.

Musíme dát dobrý pozor, abychom neměli shora řízenou uniformní regionální politiku, která se severem Švédska jedná stejně jako se Sicílií. Bylo by iluzí myslet si, že když máme společný cíl, můžeme věci dělat stejným způsobem na dvou úplně odlišných místech.

A za druhé, Unie potřebuje, aby se politiky navzájem více propojily a nejednalo se o nich za zavřenými dveřmi. Strategie EU 2020, politika soudržnosti, rámcové programy, to všechno vyžaduje spolupráci a synergii.

K tomu ale musíme přestat regiony vnímat jako prostředníky nebo subdodavatele a začít je chápat jako partnery. Z našeho průzkumu vyplývá, že zemím, které se snaží plnit cíle Lisabonské strategie pomocí centralizovaného plánu, na němž se nepodílejí regiony, se daří hůř, než těm, které do konzultací zapojily regiony a města.

To platí zvlášť o některých zemích střední a východní Evropy, což je podle mého dáno obtížemi, které vyplývají z přechodu od silně centralizovaných systémů k demokracii.

Podobně jsou na tom ale i některé staré členské země s centralizovanými systémy, jako například Francie.

Průzkum Eurobarometru z prosince 2009 ukázal, že si občané EU přejí, aby regionální zastupitelstva dostala více prostoru a odpovědnosti. Potřebujeme tedy, jak já říkám, „kontraktualizaci“ – smluvní odpovědnost, která se rozdělí mezi různé úrovně vládnutí (evropskou, národní, regionální, místní; pozn. red.).

  • Myslíte si tedy, že Lisabonská smlouva selhala primárně proto, že při ní nedošlo k adekvátnímu zapojení regionů a měst?

Byl to jeden z důvodů, ale rozhodně ne jediný. Na rovinu, odpovědnost za fungování leží také na straně regionů a měst. A některé regiony se této odpovědnosti neujaly adekvátním způsobem.

Máme příklady, kdy se různé regiony pustily do prakticky identických projektů, s identickým financováním, a některé uspěly daleko více než jiné. Je to také otázka postoje a strukturálních reforem. Je třeba si uvědomit, že místní samosprávy, města a kraje jsou nejen jako první konfrontovány s takovými problémy jako je migrace, nezaměstnanost nebo změny klimatu, ale jako první také nabídnou řešení.

Proto jsme například iniciovali Pakt starostů a primátorů, k němuž se připojilo přes 1.000 starostů, kteří se zavazují, že na řešení těchto problémů budou spolupracovat (česká města a obce se k němu zatím nepřipojily, pozn. red.).

  • Nedávno přijatá Lisabonská smlouva dává více pravomocí regionům. Je to správný způsob, jak pravomoci posílit?

Institucionální debata je u konce, přinejmenším na dalších deset let. Teď je otázka, jak budeme Evropu řídit. Myslím, že potřebujeme změnit přístup.

Víme-li, že na místní a krajské úrovni pracuje tolik lidí (18 milionů) a třetina veškerých veřejných výdajů má vztah k městům a obcím a víme-li, že dvě třetiny veřejných investic je přímo spojených s místní a regionální úrovní, pak je jasné, že musí dojít k myšlenkovému přizpůsobení a zapojení těchto hráčů. A Lisabon je smlouva, která nám takový rámec dává.

  • Například čím?

Díky Lisabonské smlouvě se vůbec poprvé stává jedním ze základních cílů EU také „územní soudržnost“. K naplňování tohoto cíle máme v tuto chvíli skvělé nástroje, například Evropská seskupení pro územní spolupráci (EGTC) nebo programy přeshraniční spolupráce Inter-Reg.

Máme ale také úplně nový formát, který bude důležitý z hlediska myšlenky přeshraniční spolupráce, a tím je spolupráce regionů, které spolu nesousedí. Dnes takto spolupracují například španělský region La Rioja a polský region Pomorskie.

  • Takže si myslíte, že díky Lisabonské smlouvě a za předpokladu, že regiony projeví větší iniciativu (například při ovlivňování strategie EU 2020), se EU přiblíží vysněnému víceúrovňovému vládnutí?

Říkám jenom tolik, že k tomu, aby veřejná správa získala v Evropě kredibilitu, musí regiony v první řadě začít pracovat na své vlastní kredibilitě. Volám tedy po větší „sebeodpovědnosti“ na straně regionů a místních samospráv.

To si podle mého vyžádá nějaký čas, ale upřímně řečeno, teď, na počátku roku 2010 po celé Evropě slyším, že je k tomu opravdu vůle a že k těmto změnám začíná docházet. Mám z toho dojem, že všichni, jak na regionální tak na evropské úrovni, uznávají, že nová strategie EU 2020 bude fungovat pouze v případě, že se do ní zapojí všechny úrovně veřejné správy.

Rozdíl oproti minulé Lisabonské strategii je podle mě v tom, že regiony začínají být asertivnější a aktivnější. Zatímco v minulosti se pořád dokola omílalo slůvko „spolupráce“, dnes se mluví všude o „kontraktualizaci“ – mají-li být nějaké výsledky, je třeba na regiony přenést zvláštní odpovědnost a závazky.

  • Jak by regionální politika podle vás měla vypadat po roce 2013?

Někteří lidé tvrdí, že politika soudržnosti a strukturální fondy jsou věcí minulosti. S tím bych nesouhlasil.

Politika soudržnosti musí zůstat zachována kvůli základnímu rozvoji Unie. Z pohledu regionu, čím lépe se daří vašemu sousedovi, tím lépe pro vás. Jsme silně proti „renacionalizaci“ politiky soudržnosti, po které někteří lidé volají. To by byl krok zpět.

Ale musíme být kreativní. Musíme zvážit, jaké finanční prostředky na politiku soudržnosti dáme. Myslím si, že bychom sice měli stávající systém dotací zachovat, ale měli bychom se také zamyslet nad fiskálními opatřeními, která by podpořila rozvoj v regionech, které se vyvíjejí pomaleji.

  • A co španělské předsednictví? Myslíte, že Španělsko jako země se silnými regiony bude tyto změny prosazovat a bude katalyzátorem, který pomůže vytvořit dynamičtější regionální politiku?

Myslím, že máme velkou příležitost. Prosazovali jsme, aby se Územní dialog konal už na začátku roku, aby se daly věci do pohybu. Nezapomeňte ale, že po Španělsku přijde Belgie, která také pravděpodobně přijde se silným příspěvkem do regionální politiky. Je důležité, že jdou po sobě právě tato dvě předsednictví.

Myslím si, že z těchto dvou federálních nebo regionálních států budou vycházet impulsy pro větší zapojení regionů. Nechci tvrdit, že máme velká očekávání, ale určitá očekávání tady jsou.

  • A nový komisař pro regionální politiku Johannes Hahn? Ten přislíbil, že cíle regionální politiky budou klíčovým prvkem strategie EU 2020. Je to reálné?

Regionální politiku a politiku soudržnosti jako takovou je třeba vylepšit bez ohledu na novou strategii EU 2020. Je třeba jí přizpůsobit a zvýšit její flexibilitu.

Musí být ale také jedním z nejdůležitějších pilířů nové strategie. Více než třetina evropského rozpočtu EU jde do strukturálních fondů a regionální politiky. Je to pravděpodobně jedna z nejhmatatelnějších politik EU a z pohledu přidané hodnoty je to ukázkový příklad, co EU může pro lidi dělat.

Myslím, že komisař Hahn působí velmi dobrým dojmem. Během svého slyšení byl možná trochu opatrný, ale on pochází ze země, kde je odpovědnost regionů realitou. A řekl bych, že změny, o nichž jsme mluvili, prosazovat bude. Jsem přesvědčen, že nejen on, ale i předseda Komise José Manuel Barroso a francouzský komisař pro vnitřní trh Michel Barnier přemýšlí v tomto ohledu stejně a že vůči regionům učinili silné závazky.


Vlámský politik Luc van den Brande se stal předsedou Výboru regionů v únoru 2008. Ve středu 10. února 2009 jej na tomto postu vystřídala italská socialistka Mercedes Bresso.