Jan Mühlfeit: Největší problém konkurenceschopnosti ČR je základní a střední školství

zdroj: Microsoft Corporation

„Ukázalo se, že i přes špatné výsledky v mezinárodním srovnávání je 81 % rodičů s českým školstvím spokojeno. Je jenom otázkou času, kdy se to změní, protože ty děti budou zkrátka nezaměstnatelné,“ říká v rozhovoru ředitel evropského Microsoftu Jan Mühlfeit. EurActiv s ním mluvil o problémech, které České republice brání na cestě k vyšší konkurenceschopnosti.

  • O posilování konkurenceschopnosti se v České republice mluví dlouhodobě. Ale přesto, že v předminulém roce byla přijata Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti, která měla Česko směrovat mezi 20 nejkonkurenceschopnějších zemí světa, zatím v mezinárodních žebříčcích nedopadáme příliš dobře. V čem spočívají hlavní problémy?

Domnívám se, že na začátek je potřeba říct, jak se konkurenceschopnost vlastně měří. Existují dvě základní srovnání. Jedno zpracovává univerzita IMD (Institute for Management Development) v Lausanne, která měří čtyři základní parametry: ekonomiku země, kvalitu státní správy, kvalitu podnikatelského prostředí a kvalitu infrastruktury, a to jak základní, tak infrastruktury odvozené, jako je školství, zdravotnictví a podobně. IMD jde v tom měření poměrně dost do hloubky, ale porovnává pouze 60 zemí. Další žebříček pak zpracovává Světové ekonomické fórum (World Economic Forum – WEF), které to hodnocení zpracovává pro více než 140 zemí a opírá se o 12 pilířů. A právě z hodnocení WEF se vycházelo také při vytváření Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti.

Pojem konkurenceschopnost není příliš starý, měří se asi 30 let. Na jedné straně se přitom dbá na sledování „tvrdých“ faktorů, jako jsou ukazatele HDP, nezaměstnanosti nebo mezinárodního obchodu a tak dále. To ale samo o sobě nestačí, protože pohled na tyto faktory není pohled do budoucna. Je to spíš taková fotka, která ukazuje, kde ta daná země nebo teritorium právě stojí. Daleko víc dopředu se pak hledí v případě „měkkých“ faktorů, jako jsou školství, obchodní prostředí nebo kvalita institucí.

Když Microsoft nebo i jiné velké firmy investují někde ve světě, tyto žebříčky konkurenceschopnosti patří mezi pět faktorů, na které hledí, a to velmi přísně. Díváme se na to, jak si ta země stojí, jak vzdělané obyvatele má a kde bude za pět nebo za sedm let.

  • A jak je na tom tedy Česká republika?

V obou žebříčcích již několik let propadáme. Problémů je několik a dají se shrnout do tří oblastí, tak jak to ostatně udělala Národní ekonomická rada vlády: jsou to inovace, infrastruktura a instituce.

Pokud jde o inovace, Česká republika určitý potenciál má, problém je ovšem nedostatek lidí s technickým vzděláním. Znám například investory, kteří v Česku potřebovali najít 250 Java vývojářů, ale ani po roce se jim to nepodařilo. Myslím, že se tu přecenilo takové to všeobecné vzdělání. Třeba sociální vědy jsou důležité, jenže nesmíme zaostávat ani v technických vědách.

  • Takže část problému spočívá ve školství?

V základním a středním školství vidím úplně největší problém z hlediska české konkurenceschopnosti. Když se podíváme na mezinárodní srovnání PISA (Programme for International Student Assessment – program OECD), které měří dovednosti v matematice, čtení a vlastivědě, za minulého režimu jsme bývali i na druhém místě na světě. V roce 1997 jsme byli na sedmém místě a v roce 2009 jsme už byli na 27. místě. A jak se ukazuje, jedna třetina českých žáků například vůbec nerozumí tomu, co čte. To je největší díra, kterou tady máme. Já jako investor bych se na to díval jako na pracovní sílu, která je velmi špatná. Ale nemusím to říkat jen sám za sebe. Když hovořím s rektorem jakékoliv vysoké školy, tvrdí, že kvalita přicházejících studentů se rok od roku zhoršuje.

  • Jak se potom díváte na to, co se u nás ve školství událo v poslední době? Dnes již bývalý ministr školství Petr Fiala začal mimo jiné připravovat strategii pro vzdělávání do roku 2020, což odborná veřejnost hodnotila poměrně pozitivně. Rovnou zformuloval také deset nejzásadnějších bodů, které mají být pro české školství určující (EurActiv 5.2.2013). Byla to dobrá iniciativa?  

To jsou samozřejmě správné kroky. Důležité ovšem je, aby v tom byla zachována určitá kontinuita i po změně vlády a po volbách. Problém České republiky totiž není v tom, že bychom neměli dostatek rozumných strategií, ale že ty strategie nikdy neměly potřebnou kontinuitu.

  • Na co konkrétně je třeba při vytváření takové strategie hledět?

První věc jsou žáci. Tady by bylo dobré vzít si příklad z Finska, které dopadá v žebříčcích PISA velmi úspěšně. Pokud jde o nejlepší studenty, ti mají podle srovnání dobrý výsledek v podstatě všude ve světě. Problém je ale ve středu a spodku té pyramidy. A právě ve Finsku vyvinuli vysoce sofistikovaný systém pro mentorování a rozvoj těch slabších studentů. Věnují se samozřejmě všem studentům, posunují dál i ty vynikající, ale pomáhají rozvíjet se i těm, kdo jsou na spodku té pyramidy.

Dalším aspektem je pohled rodičů. Ve Finsku nebo třeba v Koreji je pro rodiče vzdělávání mantra. To bohužel pro české rodiče neplatí. V průzkumu, který dělal McKinsey Institute, se ukázalo, že i přes špatné výsledky v mezinárodním srovnávání je 81 % rodičů s českým školstvím spokojeno. Je podle mě ale jenom otázkou času, kdy se to změní, protože ty děti budou zkrátka nezaměstnatelné.  Už dnes je v Evropě nedostatek pracovních míst a myslím si, že ta konkurence bude do budoucna ještě větší.

Třetí důležitá podmnožina procesu vzdělávání jsou samozřejmě učitelé. Ve Finsku se na pedagogickou fakultu dostane jeden z deseti uchazečů. To v České republice rozhodně neplatí a musí se to změnit. A musí se také zvýšit prestiž učitelského povolání. Nejde o to, že by ve Finsku učitele přepláceli – berou plat o 20 % vyšší než průměrná mzda. Jde o to, že to povolání má určitou reputaci. Kvalita učitelů je velmi důležitá. Přijímací zkoušky na pedagogické fakulty přitom dělají studenti nejen na základě znalostí. Musí projít také talentovými zkouškami, protože jako učitel musíte mít určité vrozené dispozice – musíte třeba umět diagnostikovat silné stránky a talent žáků. A právě na tyto aspekty se zaměřují.

Potom je samozřejmě potřeba dělat takové jednoduché technické kroky, jako že například školy budou dostávat více peněz. A důležitá je ještě další věc.  U nás dlouhou dobu působila zaslepená snaha revidovat a vylepšit fungování vysokého školství. Jenže pokud se se změnami nezačne už v základním školství, je všechno špatně. Pokud jsou špatné už vstupy, špatný je i celkový výsledek.

  • Zmínil jste několikrát finský příklad. Finské školství se bere často za vzor nejen u nás, ale i jinde v Evropě. Jak to ale s příklady ze zahraničí funguje? Asi lze těžko jenom převzít třeba právě finský model a implementovat ho v České republice…

Nikdy se samozřejmě nedá udělat jen cut and paste. Finsko je dobrý příklad v tom smyslu, že se zaměřuje jednoznačně na kvalitu a že postihuje celou pyramidu studentů, jak jsem říkal. Lze se podívat taky třeba na Koreu. Ta si jako model vzala právě Finsko a zaměřila se také na absolutní kvalitu. Ale dovedli to ještě mnohem dál.  V Koreji tak dneska rodiče platí za doučování tolik, že se to vyrovná 3 % HDP. To některé státy neutratí za celé školství. Ty děti zkrátka dřou a je to jasně vidět třeba na kvalitě korejských výrobků. Je dobré se podívat také do Holandska, které má rozumný systém, nebo Dánska, kde se třeba už děti ve školce učí díky hře s legem vytvářet různé modely a učí se, jak podnikat.

V České republice by v této chvíli bylo nejdůležitější udělat motivační kampaň, díky které by si celá společnost uvědomila, že školství je obrovský problém. Když se oznamovaly výsledky PISA, v Německu na to téma probíhaly týdenní diskuze. V Česku se to objevilo na internetu a během týdne ta zpráva vyšuměla, zatímco když Jiří Paroubek křtil dceru, byla toho dva dny plná média.  

Ze vzdělávání se musí udělat národní problém. On to skutečně národní problém je, jen se v tuto chvíli ještě tolik neprojevuje. Ale za pár let to bude naprosto zřejmé. Dá se s tím těžko pohnout, protože my navíc například nejsme země otevřená imigraci. Přitom se podle mě brzy ukáže, že třeba vietnamská komunita nám výsledky v mezinárodním srovnání zvyšuje. Když v Německu padaly výsledky PISA dolů, řada lidí tvrdila, že je to kvůli tureckým dětem. Ukázalo se ale, že turecké děti to naopak táhly nahoru.

  • Když se teď přesuneme k otázce infrastruktury – v případě České republiky stále asi existuje primární zájem na rozvoji té dopravní. Často se zmiňuje také energetická infrastruktura a teprve za nimi je infrastruktura digitální. Jak se na to díváte Vy? Který typ infrastruktury má v současné době dostávat přednost?

Rád bych řekl, že by se měly investice přesunout do digitální infrastruktury. Jenže kvalita dopravní infrastruktury stále není dobrá, naše silnice i železnice jsou spíše průměrné. Za prvé si myslím, že stát by především měl investovat. Bohužel, v posledních třech letech vláda tvrdila, že je potřeba šetřit, šetřit a šetřit. To se ovšem vrátilo v podobě snížené spotřeby. Když se straší šetřením, lidé méně konzumují. Týká se to ovšem i firem, malých i velkých. I my máme peníze, které bychom rádi investovali, nicméně jsme také opatrnější. Na druhé straně, velké firmy mají rozpočet na celý rok, takže si mohou dovolit ty peníze utratit. Ale ty menší nejsou tak flexibilní a domácnosti už vůbec ne, takže zkrátka utáhnou šroub. Z hlediska Vaší otázky – mezi těmi různými infrastrukturami je samozřejmě důležité vytvořit rovnováhu. Každopádně je ale potřeba rozhodnout se, že se prostě bude investovat víc.  

  • Když se dostaneme k té digitální infrastruktuře, jak by to podle Vás mělo být s jejím financováním? Například v novém Nástroji pro propojení Evropy byla kapitola pro financování digitální infrastruktury výrazně proškrtána, a jak se zdá, panuje spíše přesvědčení, že o její rozvoj by se měl postarat trh (EurActiv 28.6.2013). Jak tomu ale mohou pomoci státy?

Trh je samozřejmě jedna věc, která může zafungovat. Ale mobilní operátoři nebo poskytovatelé sítí jsou spíše obezřetní, a tak je potřeba ten trh občas taky nakopnout. Například ve Švédsku v 90. letech proběhla akce, během které Švédové dva roky nemuseli za počítače nebo mobilní telefony platit DPH. Během jednoho roku se tam prodaly asi dva miliony takových zařízení a přispělo to k rychlému rozvoji v oblasti moderních technologií. Další příklad jsou Portugalci. Když prodali 3G licenci, ze zisku financovali výrobu počítačů pro studenty. Ten počítač si mohli za 250 eur koupit ti, kdo měli v rodině příjem určité výše, za 150 eur ho měli další a nejchudší studenti ho dostali zadarmo. Dostali jim k tomu obsah a díky smlouvě s operátory i připojení na internet na osm let. To je další příklad, jak tomu trhu pomoci.

  • Jaké další překážky kromě otázky financí brání rychlejšímu rozvoji těchto technologií?

Existují také problémy legislativního rázu, které by měly Komise a členské země odstranit. Problém představuje například otázka data sovereignity. Pokud by měla například německá banka uložená data v našem irském data centru, není jasné, jaké národní právo se má na tato data uplatnit. To je věc, kterou řešíme tři roky, a je to jeden z důvodů, proč se třeba Evropa opožďuje v cloud computingu za Spojenými státy i dalšími regiony.

  • V souvislosti s přípravou české strategie Digitální Česko 2.0 některé české podniky upozorňovaly na to, že je v případě ICT důležité měřit skutečné dopady na růst HDP a konkurenceschopnost, aby se podporovalo to, co má opravdu nějaký efekt. Je něco takového možné?

Lze změřit například dopad rozvoje informačních a komunikačních technologií na produktivitu práce. Jenže záleží například také na digitálních dovednostech uživatelů. Domnívám se, že ICT je z hlediska vlivu na produktivitu práce ve fázi, kdy se na největší rozvoj ještě čeká. A není to o technologiích, ale právě o dovednostech lidí. Máme s tím například problém i v případě velkých klientů, kteří využívají naše produkty. Snažíme se s tím ale něco dělat. Proto funguje například European e-Skills Association, ve které spolupracují nejen velké ICT firmy jako my nebo IBM, ale také CEOs z firem, které jsou našimi uživateli.

Pokud jde o měření dopadů, je potřeba pamatovat ještě na další důležitou věc. ICT dnes umožňuje rozvoj spoustě dalších sektorů. Můžete se podívat třeba na automobilový průmysl. Nový Mercedes, to už není auto, ale je to 16 plně funkčních počítačů a 60 % nákladů na jeho výrobu tvoří software. Díky moderním technologiím se ta situace rychle mění a ekonomický vliv našeho byznysu na ostatní sektory je ohromný.

  • Jako třetí hlavní problém české konkurenceschopnosti jste zmiňoval stav veřejných institucí…

Pokud jde o kvalitu institucí, v žebříčku WEF jsme na 90. místě, a co se týče důvěry občanů v politickou scénu, tam jsme na 132. místě. Před námi je přitom většina afrických zemí. Takové výsledky není třeba nijak komentovat.

  • Co se s tím dá dělat?

Myslím si, že to funguje jako u firem. Můžeme se jenom v kostce podívat na to, jak moderní firma měří výkon svých vlastních lidi a jak rozvíjí jejich potenciál. Na začátku fiskálního roku každý dostane nějaké jasně popsané a měřitelné úkoly. Měsíčně o nich debatuje se svým šéfem a se členy svého týmu. V polovině roku se kontroluje, jak jsou ty dané úkoly plněny. Diskutuje se ale také o požadavcích na osobní vzdělávání těch lidí, na přidělení kouče, mentora a podobně. Člověk navíc dostává feedback jak od podřízených, tak od lidí na stejné úrovni i od svého nadřízeného. Na konci fiskálního roku dochází ke zhodnocení a ten zaměstnanec dostává známku a podle ní také bonus. Podobným způsobem může podle mě fungovat státní správa. Lidé mohou dostávat konkrétní úkoly, které se budou v průběhu roku kontrolovat. Důležité je, že se jimi bude někdo systematicky zabývat. Další důležitá věc je přijetí zákona o státní službě. To je jediný způsob, jak zachovat nějakou kontinuitu. A třetí věc je opravdu udělat něco s korupcí. Nejsou to těžké věci na implementaci, ale musí se chtít.