Europoslanec Polčák: Evropské fondy přežijí, ale s menším významem

europoslanec Stanislav Polčák; zdroj: Evropský parlament.

Kohezní politika tu bude přítomna i po roce 2020, její váha i objem prostředků, které bude přerozdělovat, bude ale nižší. Česká republika by neměla zaspat a měla by se na to začít připravovat. V rozhovoru pro EurActiv to uvedl nově zvolený europoslanec Stanislav Polčák (STAN).

České republice hrozí, že tento rok nezvládne podle nejčernějšího scénáře vyčerpat více než 24 miliard korun a i když je příští rok ještě ve hvězdách, dá se předpokládat, že i v něm o něco přijdeme. České operační programy v minulých týdnech a měsících proto připravily krizové plány, jak ztrátu miliard co nejvíce minimalizovat. Jak odhadujete jejich úspěšnost?
Určitě to nebude lehké. Operační programy musí najít výzvy, které budou v souladu s právním vymezením toho kterého programu, a zároveň musí mít jistotu, že na to bude dostatečná absorpční kapacita. Nejde totiž jen o urychlené vypisování výzev, ale je třeba mít v záloze subjekty, které budou schopny reagovat a připravit projekty. To vyžaduje nějaký čas, protože je k tomu mnohdy potřeba i územní rozhodnutí nebo stavební povolení. Něco takového nelze vyřídit v řádu měsíců. V některých operačních programech, například v OP Životní prostředí nebo OP Doprava, je to nyní už téměř nereálné. Paní ministryně Jourová si to uvědomuje a vcelku odpovědně vládě řekla, že některé úpravy už nemají smysl. Tento postoj i jako člen opozice oceňuji.

„Kohezní politika je pro euroskeptiky snadným terčem.“

Úředníci by se nyní měli zaměřit na komunikaci s autoritami na úrovni krajů a obcí a realisticky zvážit, co se vyčerpat ještě dá a co ne.

Neměly vlády přijít s podobnými opatřeními již dříve? Není teď pozdě?
I když jsem podporoval vládu Petra Nečase, tak udělala chybu v tom, že neprovedla dostatečné realokace a nepustila prostředky, kterým reálně hrozilo nevyčerpání, do úspěšně čerpajících regionálních programů. Sám jsem s tehdejším premiérem Nečasem na toto téma hovořil a on argumentoval tím, že by se tak podporovali lidé typu bývalého hejtmana Ratha. To je sice pravda, ale vláda měla možnost a prostor upravit metodiky auditů a uhlídat to. Celá řada krajů, kterým se dařilo úspěšně čerpat, tím utrpěla a bylo to zbytečné, protože se ty úpravy stejně musely kvůli tlaku z Bruselu udělat. Mohlo to ale být dříve.

Co považujete za největší chyby, které způsobily, že se nám nepodaří vyčerpat celou alokaci?
Roztříštěnost operačních programů a nejednotnost formulářové agendy, kdy každý formulář měl jinou metodiku čerpání. Celé by to mělo fungovat tak, že když mám projekt, s nímž neuspěji v jednom operačním programu, tak bych měl mít možnost ho jednoduše přenést do jiného programu.

Pro příští programové období se počítá s nižším počtem operačních programů. Má jich být osm, což mně ale pořád přijde moc, ale budiž. Čím více jsou operační programy specifičtější, tím větší jsou nároky na přesnost ve formulářích a přenositelnost žádostí není vůbec jednoduchá. Souvisí to i s náročnou byrokracií, kterou dávám za chybu Paroubkově vládě a všem dalším pravicovým kabinetům, které na to nebyly schopny dostatečně zareagovat.

Na odstraňování rozdílu jsme měli dost času

Pojďme se věnovat programovému období 2014-2020. Jak se díváte na jeho celkové pojetí? Evropská komise dopředu avizovala, že bude požadovat, aby se investice z evropských fondů úzce propojovaly s hospodářskou strategií Evropa 2020.
Původní kohezní politika, která se zaměřovala na smazávání rozdílů mezi evropskými regiony, je potlačována ve prospěch větší konkurenceschopnosti. Myslím si ale, že jde o neodvratitelný krok, který musí Evropa udělat. Na odstraňování rozdílů jsme měli poměrně dost času a teď se musíme zaměřit na to, abychom byli celosvětově ekonomicky úspěšnou oblastí. Kohezní politika v původním slova smyslu nepochybně přežije, ale bude mít menší váhu než teď.  

Co to bude znamenat pro Českou republiku? Spatřujete v tom nějaká rizika?
Vyspělost našich krajů se pohybuje kolem 70 % průměru států EU a jsou tedy s výjimkou Prahy podprůměrné. Za pět až šest let se může stát, že většina krajů bude tuto hranici atakovat a podpora z evropských fondů se pro ně omezí. Budou tu ale pořád regiony, které takové vyspělosti ještě nedosáhnou. Mezi ně bude patřit Severozápad a Severní Morava.

Regionální politika, která je součástí primárního práva EU, jako taková nevymizí, ale objem prostředků se v ní bude zmenšovat. Vzhledem k tomu, že v příštích pěti letech k dalšímu rozšíření EU pravděpodobně nedojde, bude se pracovat se stávajícím portfoliem států. Hlavní podpora bude směrována do států, jako je Rumunsko, Bulharsko a Chorvatsko. Jako europoslanec se budu snažit o to, aby pravidla pro další období zůstala stejná a kohezní politika se nestala jakousi „popelkou“. 

Ve volbách do Evropského parlamentu, které proběhly letos v květnu, posílily eurospekticky zaměřené strany. Jak se to projeví v regionální politice?
Kohezní politika je přímo úměrně oslabovaná tím, jak se zvyšuje vliv euroskeptických hlasů v Evropě. Je pro ně trnem v oku a třeba britští poslanci ji úplně nenávidí. Na druhou stranu Němci, kteří jsou největším přispěvatelem do rozpočtu EU, proti kohezní politice nevystupují, protože mají šanci si sáhnout na prostředky v rámci přeshraniční spolupráce nebo velkých projektů.

Nicméně euroskeptická hnutí budou na tuto politiku útočit. Nahrávají jim k tomu některé konkrétní projekty, které jsou nesmyslné a třeba i těžko udržitelné. To je pak snadný terč. 

Jak hodnotíte, že v České republice se v novém období počítá s jedním společným regionálním operačním programem?
Je dobře, že nebudou žádné krajské operační programy, protože většinově svádí k rozdělování prostředků těm, kteří patří do té správné party. Je to dáno tím, že regionální rady soudržnosti byly voleny krajskými zastupitelstvy a lidé z opozice nebo ti, co se hlasování nezúčastnili, neměli politický vliv na rozhodování o výběru konkrétních projektů. Mnozí starostové by o tom mohli vyprávět.

„I jako opozice oceňuji, že ministryně Jourová řekla, že některé úpravy na záchranu čerpání už nemají smysl“.

Integrovaný regionální operační program, který bude spadat pod MMR, považuji za vhodné řešení. Určitá míra politického vlivu se vyloučit nedá, ale je nesmysl, aby úřednici nebo ministr ovlivňovali výběr projektů. Bylo by to dost složité a ani by se jim to nevyplatilo.

Je to určitý paradox, ale starostové vždy volali po tom, aby to dělalo centrum. Vytvořili jsme si kraje, ale krajští představitelé nedůvěřují územním správním celkům.

Kohezní politika nemá v České republice zrovna nejlepší image. Mnoho lidí nevnímá její přínosy i třeba proto, že o nich média příliš často neinformují. Z každé strany se na nás spíše valí informace o rozkrádání peněz a korupci. To je samozřejmě také důležité, ale o to těžší je tuto politiku u lidí obhájit. Věděl byste, jak na to?
Nejlépe se to vždycky obhájí tvrdými čísly a také je potřeba ukazovat na nesporné projekty a na to, co znamenaly pro jednotlivé regiony. Mám tím na mysli opravené železniční tratě, modernizované železniční soupravy, mosty atd.

Pokud odhlédneme od některých kauz typu pana Ratha a ROP Severozápad, tak regionální operační programy přinesly viditelné a měřitelné změny. V mnoha obcích vznikla komunitní centra, jsou tam opravené budovy, kde sídlí knihovny, byl sem zaveden vysokorychlostní internet. Vznikla i spousta zajímavých turistických projektů. V této souvislosti můžu zmínit i region, odkud pocházím. Zhruba dvanáct malých obcí do tisíce obyvatel se spojilo a vytvořilo cyklostezky a stezku pro koně. Na nich je několik bodů, kdy sesednete z koně a můžete přejít na kolo. Jsou tam i stánky s občerstvením, takže to vytváří pracovní příležitosti a budují se ubytovací kapacity. 

Autor: Lucie Bednárová.