Kdo čerpá více, čerpá lépe? Při hodnocení fondů EU bychom měli sledovat spíše výsledky než čísla

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Pixabay

Jen pro období 2014–2020 vyhradila Evropská unie na svoje kohezní cíle téměř 10 bilionů korun, což je pro představu více než pět ročních rozpočtů ČR. Takovou částku si asi nikdo z nás nedokáže představit. Šílený balík peněz.

Autor článku je zaměstnancem Ministerstva financí. 

Často mluvíme o tom, kolik prostředků jsme v Česku z přidělené obálky zvládli utratit v souladu s pravidly, které byly na evropské úrovni dohodnuty. A podle toho měříme, jak úspěšní jsme a kde si stojíme.

Nutno podotknout, že nejsme v tomto přístupu osamoceni. Řada dalších zemí nahlíží na kohezní politiku stejnou optikou. Tou největší potupou totiž je, když země musí část prostředků z evropských fondů vracet, protože je nezvládla utratit. Nebo hůř – utratila je špatně.

2D

Není to ale šťastný přístup. Je to jako se dívat na svět ve 2D rozměru, přestože víme, že je ještě třetí rozměr, o který se dobrovolně ochuzujeme. Tím jsou myšleny výstupy, nebo ještě lépe výsledky kohezní politiky. Tedy to, co jsme za evropské peníze získali a čeho jsme díky nim dosáhli.

Zaklínadlo v podobě HDP na osobu v jednotlivých regionech, kde by se měly výsledky kohezní politiky odrážet, ani zdaleka nezachycuje úroveň hospodářství a kvalitu života v dané oblasti. Jak může úroveň HDP na osobu v regionu Jihovýchod vypovídat o tom, jak dobře se daří lidem ve Žďáru nad Sázavou?

Neměly by nás proto zajímat spíše dopady evropských politik? Snad se shodneme na tom, že ano. Co je ale dopadem kohezní politiky? A jak ho měřit?

Je to počet nových kilometrů cyklostezky, které ve Žďáru vybudovali? Nebo kolik obyvatel ji denně využívá? Beze sporu. Ještě přínosnější by ale bylo zjistit, o kolik minut se každodenní dojíždění místních do práce díky cyklostezce zkrátilo nebo jak moc se díky tomu zlepšilo ovzduší ve městě.

Spíše než finanční milníky bychom tak měli sledovat přímo výsledky kohezní politiky.

Ne snad, že by se tomu tak vůbec nedělo, ale ač může být vyhodnocení evropských investic sebepreciznější, je vždy stejně zastíněno holou, ale o to srozumitelnější informací o tom, kolik kilometrů dálnic nebo dětských hřišť se podařilo vybudovat a postavit. To je ale pouze trochu vylepšený 2D pohled. Každého by přece mělo zajímat, co se z tak velkého balíku peněz podařilo vymačkat. Primárně pak členské státy, které však mají z tohoto pohledu ještě určitě prostor, kam dále růst.

Kolik z evropských fondů ČR získává a kolik k nim ještě přidává ze svého?

Z evropských fondů míří do ekonomik zemí značný objem prostředků, který je však na národní úrovni zapotřebí doplnit ještě o další peníze. Jakými pravidly se toto spolufinancování řídí a kolik doplácí ČR?

Orientace na výsledek

Naštěstí pro členské státy lpí na výsledcích o to více Evropská komise. V jejím eminentním zájmu je dopady kohezní politiky vyhodnocovat, aby mohla kohezní rozpočet efektivně řídit. Nehledě na to, že svůj rozpočet musí obhájit před Evropskou radou a Evropským parlamentem. Kdybychom přitom chtěli být lakoničtí, tak zatímco Evropský parlament nemá ve zvyku na Evropské unii šetřit, Evropská rada naopak tlačí na to, aby byl rozpočet co nejnižší. Co obě instituce spojuje, je obezřetné monitorování všech evropských politik. Pro Evropskou komisi to tak znamená doručit co možná nejlepší výsledky za co nejméně peněz.

Co s tím? Evropský žargon pro to používá výrazy jako indikátory a intervenční logika. Možná to zní zbytečně technicky, ale ona je to opravdu docela věda.

V kostce asi takto. Abychom mohli nalézt řešení problému, je prvně zapotřebí ho pojmenovat a zjistit, jestli nám s ním může pomoci kohezní politika. Pokud ano, jaké je tedy řešení našeho problému? Jak ho můžeme dosáhnout? Co by mělo být výsledkem a výstupem zásahu? A jak to celé budeme měřit a vyhodnocovat? Zaměříme se na to, jestli intervence posloužila svému účelu nebo na poměr vstupů a výstupů? Nebo půjdeme trochu dále a vyhodnotíme, jestli EU pomohla docílit změny, ke které by bez jejího zásahu vůbec nedošlo? Za současného ujištění se o tom, že jsme jednou politikou nevykradli jinou, samozřejmě. A nezměnily se v mezičase náhodou některé skutečnosti?

Členské země s Komisí konzultují, za jaké aktivity evropské peníze utratí, součástí čehož je i systém monitorování. Tady na sebe bere intervenční logika zjednodušeně podobu indikátorů výstupu a výsledku. Jsou jich desítky. Třeba právě počet nových kilometrů cyklostezky (výstup) nebo časová úspora po vybudování nové cyklostezky (výsledek). Upravuje je Nařízení EU o evropských fondech, ze kterého si země vybírají vhodné indikátory, díky nimž jsou schopny investice z evropských peněz na svém území zachytit nejpřesněji. Pokud pro ně není výčet komisních indikátorů dostačující, mohou si zvolit svoje vlastní.

To je ostatně jeden z limitů, na které monitoring evropských fondů na unijní úrovni naráží. Přestože Komise je vždy raději, když si země vybere z její nabídky indikátorů, členské země často volí svoje vlastní indikátory, které pak není možné na celoevropské úrovni vyhodnotit. Dalším je pak nedostatek času a často i motivace na straně členských zemí data Komisi dodávat v potřebné kvalitě a objemu. Je pravda, že by to pro ně měla být stejná priorita jako pro samotnou Komisi, ale praxe je často taková, že než země přidělené prostředky využije, už začíná nové programové období a s ním přicházejí další evropské peníze. Jsou to příjemné starosti, užívejme si je. Na obhajobu členských zemí je však zapotřebí také říci, že pohled Komise ve věci dat a jejich kvality je takový, že zodpovědnost leží na členských zemích a nerada se vyjadřuje k tomu, jakou by měly mít formu a strukturu, což situaci také nepomáhá.

Tou vůbec největší překážkou je ale časové zpoždění, před kterým není možné utéci. Potřebná data totiž příslušné autority získávají až poté, co je projekt v realizaci nebo realizován úplně. A teprve na jejich základě je možné porovnat očekávání a výsledek. Pokud mezi ně nemůžeme vložit rovnítko nebo říci, že výsledky jsou vyšší než očekávání, je něco špatně a na zkorigování už může být příliš pozdě.

I přes tyto překážky by ale bylo bláznivé monitoring a vyhodnocení evropské kohezní politiky zatracovat. Jak už totiž zaznělo, přináší nám nesmírně cenné informace o tom, co nám evropské peníze přinesly a pokud nepřinesly to, co jsme chtěli, máme díky tak možnost svoje chyby napravit. Ideálně hned, přinejmenším alespoň v příštím programovacím období.

Proč členské země nemohou utrácet evropské prostředky dle libosti a proč je to dobře?

Snižování ekonomických a sociálních rozdílů mezi regiony je dlouhodobým cílem Evropské unie, o čemž svědčí už jen to, že do evropských fondů, hlavního nástroje kohezní politiky, směřuje téměř třetina jejího rozpočtu. Vytyčený cíl se však daří plnit jen částečně.

Have your Say!

Výsledky kohezní politiky jsou veřejné. Knihovnu všech evaluací provozuje přímo Evropská komise. Evaluace českých programů jsou pak dostupné na stránkách dotaceEU.cz.

Pokud by však někdo chtěl zjistit více nejen o existujících hodnoceních, ale i o tom, co se naopak chystá, může navštívit Have Your Say, kde občané i zájmové skupiny komentují a sdílí své názory na kroky, které Evropská unie plánuje. Nejsou zde přitom pouze evaluace, ale veškeré inciativy EU, rozděleny na jednotlivá témata a fáze projednávání. Have Your Say je tak cenný zdroj informací a užitečný rozcestník napříč politikami EU.

A pokud přijde řeč na monitoring, není lepší a uživatelsky přívětivější platformy než Open Data Platform, kterou spravuje a pravidelně aktualizuje přímo Evropská komise. Vedle surových dat, která si každý může stáhnout a dále s nimi pracovat, jsou k dispozici také vizualizace na nejrůznější témata evropských fondů doprovázená textem v podobě takzvaných Stories.

V otevřenosti tak Evropská unie nezůstává pozadu. Naopak. Spíše je to ona, která udává směr. A je více než dobře, že v případě monitoringu a hodnocení evropských fondů tomu není jinak.