#jasnovEU – díl 18: Nechtějme dotace, chtějme zdravou krajinu

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Pixabay

Řepka odkvetla, dobrovolníci zachránili srnčata před sečením a z luk se odvážejí první letošní balíky sena. Jarní období nadávání na dotace by tak mohlo být za námi, letos se ale protáhlo a kdoví, jestli nepotrvá až do žní.

Rozhodně si totiž máme na co stěžovat.

Od té doby, co je Andrej Babiš ve vrcholné české politice, pozorujeme mnohem větší zájem médií a veřejnosti o dotace, které do naší země proudí díky společné zemědělské politice EU. Ano, je to samozřejmě tím, že Babiše půlka národa nenávidí, přičemž jedním z mnoha důvodů je Agrofert – mohutný kolos ovládající za podpory z evropských fondů české zemědělství.

Lidé žijící na venkově si však nešvarů spojených s dotováním zemědělství všímají již delší dobu.

Dotované zemědělské podniky všude sázejí řepku a kukuřici. O brambory člověk téměř nezavadí, a když ano, tak zjistí, že jsou vlastně nyní sázeny jinak než dříve – nikoli po vrstevnici, ale v rovných řadách, čímž pak vytvářejí kanálky či malé hrázky pro odtok vody.

Jo, přesně takhle to pak vypadá v obcích. Na dotace se tedy můžeme právoplatně zlobit – Česko totiž z evropských fondů dotuje něco, co škodí naší krajině a přispívá do kapes těm, co to nepotřebují.

Otázkou však zůstává – jsou vlastně dotace našemu zemědělství prospěšné, nebo z nich akorát těží určitá skupina lidí, zatímco česká krajina strádá?

Podobnou otázku si položil také Petr Havel, agrární analytik, který pozoruje český venkov. A my si nyní vypůjčíme úryvek z jeho blogu:

Nepřehledná houšť zemědělských dotací obsahující pilíře, programy, podprogramy, bodovací kritéria, výzvy nebo „kritéria podmíněnosti“ vytvořila stav, kdy může cíle, oprávněnost či naopak zbytečnost prakticky jakékoli podpory zpochybnit nebo obhajovat každý – a může mít ze svého pohledu pravdu. Tím je ovšem prakticky paralyzována diskuse o tom, co vhodné je a co vhodné není, zdali dotace zlepšují nebo naopak zhoršují konkurenceschopnost našeho zemědělství nebo potravinářství a především, co je zásadní a co je vedlejší.

Termín „paralyzovaná diskuse“ vystihuje české zemědělství skvěle. Zastavili jsme se ve věčném boji mezi velkými agrárními podniky a malými farmami. Nechceme Agrofert, nechceme bioplynky a nechceme dotovanou řepku, protože je to zlo.

Nechceme zemědělské obry, protože ničí naši půdu.

Nechceme dotace.

Všichni totiž ví, že přirozené konkurenční prostředí je mnohem lepší než dotacemi pokřivený trh. Realita je však taková, že bez dotací by spousta zemědělců na podnikání v tomto sektoru zanevřela. Nevyplatilo by se.

A mezi tím, co se tu handrkujeme, Evropská unie plánuje společnou zemědělskou politiku reformovat. A Česko dělá v Bruselu co? Pere se za co největší porce dotací pro naše podniky, pochopitelně.

Zkusme tedy dotace využívat lépe, než jsme to dělali doposud. Nechtějme dotace, chtějme pozitivní výsledky jejich čerpání – tedy dostatek kvalitních potravin a zdravou krajinu, půdu, vodu a vzduch pro nás i další generace.

Ať už je k tomu politická reprezentace nakloněna či nikoli, zkusme se alespoň zamyslet nad tím, co můžeme dělat lépe. Jako motivační příspěvek na závěr opět přikládáme citát z článku pana Havla.

Dnes zkratkovité dělení zemědělců na zlé velké a hodné malé tak úplně nefunguje – správně by se mělo rozlišovat na zodpovědné a nezodpovědné, a právě podle toho nastavovat pravidla dotací, když už se tedy bez nich neobejdeme.

Nějaké další nápady?

Seriál #jasnovEU vážně i nevážně osvětluje některá sporná témata spojená s EU. Inspiraci čerpá na sociálních sítích.