Jídelníček českých spotřebitelů se mění. Začínají se více zajímat nejen o regionální produkty, ale postupně objevují i kouzlo tzv. prodeje ze dvora.
Nakupování zboží „v akci“ je pro české spotřebitelé stále typické. Podle Svazu obchodu a cestovního ruchu utratí Češi za zboží ve slevových akcích až polovinu celkových výdajů za balené potraviny. Na druhou stranu roste poptávka po regionálních potravinách, které jsou k dostání nejen u samotných farmářů, ale i na pultech supermarketů. Zákazníci se totiž i díky širší nabídce v obchodech, ekonomickému růstu nebo modernímu životnímu stylu, čím dál více zajímají o to, co jedí. Důkazem je i kauza takzvané dvojí kvality, při které se zjistilo nejen rozdílné složení potravin napříč Evropou, ale také fakt, že Češi chtějí nakupovat stejně kvalitní zboží jako západní zákazníci.
Zvyšující se nároky tuzemských spotřebitelů o tuto problematiku potvrzují i organizace, které se návyky tuzemských spotřebitelů zabývají. „Pomalými krůčky se zlepšujeme ve schopnosti číst obaly na potravinách a rozumět jim,“ říká Kryštof Kruliš, předseda správní rady Spotřebitelského fóra. Přestože tuzemští zákazníci jsou podle něj nadále velice citliví na cenu a nedají dopustit na nakupování „v akci“, za tradiční řemeslnou výrobu nebo regionálně proslulý produkt si dokážou připlatit.
Lidé za svým výrobcem jezdí
Obchody na zájem zákazníků reagují a své pulty čím dál více plní českými a regionálními potravinami. „Ze statistik obchodníků vyplývá, že obrat prodeje potravin od českých dodavatelů dosahuje v rámci jednotlivých řetězců až 77 procent,“ říká viceprezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR (SOCR ČR) Pavel Mikoška a dodává, že výrobci ale v mnoha případech nedokážou na vyšší zájem spotřebitelů reagovat. Nástup jejich produktů na pulty obchodů je proto pomalejší.
Zájem o regionální potraviny podporuje i ministerstvo zemědělství. Nejlepším produktům z jednotlivých krajů uděluje značku Regionální potravina. Ročně tak ocení zhruba sto výrobců potravin v ČR, které pak propaguje nejen v rámci kraje, ale i po celé republice. „Řada spotřebitelů přihlíží k tomu, zda byl výrobek vyroben u nás nebo v cizině. Důvody pro to mohou být různé. Od podpory českého zemědělství, přes patriotismus k výrobkům až k ovlivnění ekologické zátěže spojené s dopravou výrobků,“ dodává Kruliš ze Spotřebitelského fóra. Dalšími značkami kvality, které mohou zviditelnit výrobce a usnadnit zákazníkům orientaci na trhu, jsou Klasa nebo Česká potravina.
Přestože většina Čechů nakupuje potraviny v obchodních řetězcích, v tuzemsku roste obliba takzvaného prodeje „ze dvora“, kdy zákazník jede přímo za výrobcem daného produktu. Týká se to zejména včelařů – přímo k prodeji jsou nabízeny až tři čtvrtiny celkové produkce medu v ČR.
Ze dvora mohou zemědělci nabízet limitované množství čerstvého drůbežího a králičího masa, vajec, včelích produktů, syrového mléka, ryb a zvěřiny, a to bez nutnosti povolení či registrace u příslušných úřadů. Pokud ale chtějí prodávat například sýry nebo více než šedesát vajec týdně, již se musí registrovat u Krajské veterinární správy. Své produkty pak mohou nabízet i na internetu. Příkladem je projekt dvaceti českých zemědělců a zpracovatelů, kteří spustili společný web Nákup z farmy.
Kdo ručí za kvalitu a bezpečnost?
Ať už zemědělci prodávají své produkty zákazníkům přímo ze dvora, na farmářských trzích, přes internet nebo v obchodech, musejí plnit přísnou legislativu, která zajišťuje, že nabízené potraviny jsou bezpečné. Potraviny navíc podléhají kontrolám, které provádí Státní zemědělská a potravinářská inspekce a Státní veterinární správa. Úřady v potravinách odhalují například nebezpečné látky, velmi často jde o směsi několika druhů pesticidů v dováženém ovoci, zelenině či čaji.
Primární odpovědnost za kvalitu a nezávadnost nesou výrobci potravin. Požadavky ale musejí splňovat jak zemědělci, kteří jsou na počátku výrobního procesu, tak i celý potravinářský sektor včetně prodejců. Klíčová je přitom evropská legislativa, neboť potraviny se volně prodávají napříč hranicemi.
„Legislativa EU se podílí na kvalitě potravin zásadním způsobem. Hlavní důraz je vždy kladen na zdravotní nezávadnost zemědělských produktů a potravin a dále na ochranu zájmů spotřebitelů,” říká mluvčí ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý.
Konkrétně jde o unijní nařízení z roku 2002, které mimo jiné zřizuje Evropský úřad pro bezpečnost potravin se sídlem v italské Parmě. „Tento předpis obsahuje základní ustanovení umožňující zajistit vysokou úroveň ochrany lidského zdraví a zájmů spotřebitelů,“ dodává Bílý. Legislativa EU také stanovuje požadavky na hygienu při výrobě potravin, omezuje užívání přidatných látek a řeší kvalitu primárních surovin. Zemědělci například musejí chovat dobytek ve vhodných podmínkách, zajistit jim dostatek prostoru a krmiva. Musí si také hlídat, zda se jejich úroda nekontaminovala pesticidy či jinými nebezpečnými látkami. Pokud by takový problém nastal, nejenže by své produkty nemohl nabídnout k prodeji, ale také by mu byly odepřeny evropské zemědělské dotace.
Ministerstvo zemědělství přiznává, že naplnění českých i evropských legislativních požadavků nemusí být pro zemědělce a potravináře vždy jednoduché. „Je však také důležité zdůraznit, že právě díky přísným požadavkům máme v EU a Česku jedny z nejbezpečnějších potravin na světě,“ říká Bílý.
Článek původně vyšel v příloze Hospodářských novin v rámci projektu Proměny českého zemědělství, který společně realizují EURACTIV.cz a vydavatelství Economia s podporou Evropské komise.