Intenzivní zemědělství ohrožuje ptáky i hmyz. Z krajiny mizí i dříve běžné druhy

© Pixabay

Od roku 1982 zmizela z české zemědělské krajiny asi třetina ptáků. O moc lépe na tom není ani hmyz. Z 19 tisíc druhů evidovaných v Červeném seznamu ohrožených druhů je v tuzemsku více než 4000 v kategorii ohrožených a téměř 600 vyhynulých. Neubývají přitom jen vzácné druhy, ale klesají i populace těch zcela běžných.

Na vině je především intenzivní zemědělství spojené s využíváním těžkých strojů a chemických postřiků. Biodiverzitě škodí i velké lány polí oseté jedinou plodinou. Evropská unie se proto snaží přenastavit dotační politiku tak, aby více podporovala šetrné hospodaření, menší farmy a tím i pestrost krajiny. Česko se ale změnám brání kvůli ohrožení velkých podniků.

Od začátku sčítání ptáků v roce 1982 poklesla například populace koroptve polní a čejky chocholaté o 80 procent nebo hrdličky divoké o 60 procent. Chocholouš obecný či linduška luční dokonce téměř vyhynuli. „Alarmující je případ naší dříve nejběžnější sovy, sýčka obecného, který je dnes na pokraji vyhynutí. A podobný osud postihl i sovu pálenou,“ říká Václav Zámečník z České společnosti ornitologické, který se věnuje oblasti zemědělství a rozvoje venkova.

Ještě v první polovině 90. let se přitom počet polních ptáků zvyšoval a naopak největší pokles začal se vstupem do Evropské unie v roce 2004. Souvisí to se společnou zemědělskou politikou EU, která je založená na dotacích podporujících co nejvyšší produkci zemědělců, a tedy i intenzifikaci zemědělství.

U hmyzu tak přesná data k dispozici nejsou, protože se dá velmi špatně počítat. I tak ale řada studií dokazuje jeho masivní úbytek. Němečtí výzkumníci například zjistili, že od poloviny 80. let do roku 2016 se zmenšila biomasa létajícího hmyzu o 75 procent. „To je meziroční pokles o dvě procenta. Něco podobného se pravděpodobně odehrálo i u nás,“ uvádí entomolog Petr Šípek z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Znát je to podle něj i pouhým okem. Třeba na tom, že dnes lidé mají čistější skla aut bez mušek.

Běžné druhy mohou vymírat rychleji než vzácné

Studie přitom stejně jako v případě ptáků ukazují, že ubývají jedinci i u zcela běžných druhů hmyzu. „Na rozdíl od těch vzácných neumí fungovat v malých oddělených populacích, a mohou tak mít velký problém pro udržení genetické variability. Ve výsledku tak jejich vymírání může být rychlejší než u vzácných a lokálních druhů,“ upozorňuje Šípek.

V Česku je vyhynutím ohroženo skoro 50 procent druhů vážek, denních motýlů či vos. U listorohých brouků, jako jsou chrousti, je to přes 60 procent druhů. Vyhynula u nás také polovina druhů čmeláků a polovina z těch zbývajících má vážný problém. Daří se naopak invazivním druhům a novým druhům škůdců.

Hlavní příčinou úhynu je průmyslové zemědělství, lesnictví a rybníkářství. Česká krajina si nese dědictví kolektivizace, během níž docházelo k odstraňování mezí a remízků, odvodňování pozemků a ničení mokřadů. Scelováním polí vzrostla jejich průměrná velikost více než desetinásobně. A negativní vliv má i používání výkonné mechanizace a chemických prostředků.

„V Česku máme největší rozlohu půdních bloků z celé Evropy a naše půda zbytečně trpí erozí, odvodňováním i pojezdem těžkých strojů. Kvůli malé pestrosti krajiny nemají organismy kde žít a kde hledat potravu. Na velkých plochách se navíc vyplatí pěstovat i náročné plodiny, které potřebují hodně agrochemikálií a pojezdů. Zároveň nejsme schopni vyčistit vodu od pozůstatků agrochemie. A kvůli strojovému sečení luk chybí organismům úkryty a místa pro přežití. Znásilňujeme naši krajinu pro vysoký zisk, ale neptáme se, kdo za to zaplatí,“ varuje Šípek.

Některé druhy ptáků vedle zemědělství ohrožuje i lov, nárůst počtu nepůvodních druhů predátorů, zvýšení dopravy či rušení častějším pohybem lidí. „Problémem je i klimatická změna. Velké výkyvy počasí, vysychání krajiny a další průvodní jevy mohou zhoršit úspěšnost hnízdění a celkového přežití. Některým druhům to může i pomoci, ale pořád je těch ubývajících třikrát více než přibývajících,“ popisuje ornitolog Václav Zámečník a dodává, že tím nejvíc ohrožujícím faktorem zůstává jednoznačně průmyslové zemědělství.

To platí i pro úbytek hmyzu. Podle v současnosti hojně diskutované analýzy Franciska Sáncheze‐Baya a Krise Wyckhuyse, kterou publikovali v únoru v časopise Biological Conservation, je hlavním viníkem právě intenzivní zemědělství. Druhým nejrizikovějším faktorem je znečištění včetně agrochemikálií, následované biologickými vlivy a změnou klimatu.

V Evropě jsou na tom nejhůř země západní Evropy, kde intenzivní zemědělství trvá delší dobu. Naopak největší diverzitu mají země jihovýchodu Evropy, kde je zatím stále pestrá krajina. „V Česku se po revoluci kvalita životního prostředí výrazně zlepšila. Na to reagovali ptáci i hmyz. Teď jsme na tom ale podobně jako často velmi sterilní krajiny bez života na západě Evropy. Jenže tam si problém uvědomili daleko dříve. Například ve Švýcarsku platí horentní sumy za renaturalizace řek, pomocí systému dotací změnili zacházení s lesem a krajinou. U nás se jednoduše hledají důvody, proč nezačínat u sebe, a provozní slepota odpovědných lidí vede k popírání zcela jasných problémů,“ říká entomolog Petr Šípek.

Krajina zažívá kolaps

Podle ornitologa Václava Zámečníka jsme svědky kolapsu fungování krajiny jako celku. „Druhy, které byly považovány za běžné, se stávají vzácnými a vzácným druhům hrozí vyhynutí. Ubývající ptáci nám dokládají, že není dostatek další živé přírody v zemědělské krajině. Mizí hmyz i rostlinné druhy. To se může promítnout i do naší ekonomiky hospodaření, kde například chybějící opylovači způsobí propady produkce některých plodin či ovoce. Krajina je více náchylná k extrémním projevům klimatických změn jako přívalové deště nebo delší sucha, hrozí eroze půdy a nedostatek vody, což může vést k nižší úrodě,“ popisuje Zámečník.

Vrátit do krajiny pestrost by pomohla obnova remízků, tůní, mokřadů, ale i zrušení regulací potoků a říček. Změnu k lepšímu by přinesly i menší půdní bloky nebo zavedení dočasně nesečených pásů na loukách.

„Agronomové, lesní hospodáři a rybáři si musí uvědomit, že patří mezi tvůrce naší krajiny. Jsou tedy zodpovědní za zachování všech jejích funkcí, a měli by k ní přistupovat s citem. V Česku máme bohužel jedny z největších půdních bloků, nejhustších lesů a nejproduktivnějších rybníků v rámci Evropy. To mluví samo za sebe. Zde je nutný i zásah politiků na příslušných ministerstvech, kteří za řadu těchto aspektů nesou odpovědnost,“ upozorňuje entomolog Petr Šípek.

Podle Vojtěcha Koteckého, analytika z think‐tanku Glopolis, je především potřeba skončit se současným modelem agrárních dotací jako paušálů za každý hektar pole. „Farmářům by se měly platit za konkrétní, měřitelné veřejné služby, ať už obnovu rozptýlené zeleně, polních cest nebo tůní v  rajině. Pomocí dotací by se mělo podporovat zadržování vody v krajině, vytváření kvetoucích pásů a tak podobně. Zemědělství přímo utváří 51 procent české krajiny, takže se tímto způsobem její podoba dá ovlivnit nejvíce,“ říká Kotecký.

O tom, jak se v budoucnu budou rozdělovat dotace, aktuálně jedná Evropská unie, která řeší podobu společné zemědělské politiky na období 2021 až 2027. Česká společnost ornitologická a Českomoravská myslivecká jednota v této souvislosti společně spustily petici Vraťme život do krajiny, která požaduje takové podmínky dotací, jež budou pro přírodu skutečně přínosné. Podepsalo ji už více než 30 tisíc lidí.

Zvýšit pestrost krajiny by mělo pomoci plánované zastropování dotací, které má zajistit podporu především menším zemědělcům. Od roku 2021 by měly být přímé platby pro jednu farmu ve výši maximálně 60 tisíc eur. V Česku ale tento návrh naráží na odpor velkých farem, které tady z historických důvodů dominují. Proti je i ministerstvo zemědělství, podle kterého by opatření mohlo ohrozit v Česku celý sektor. Politici na problém nereagují dostatečně

Podpořit biodiverzitu se nicméně ministerstvo snaží prostřednictvím takzvaných agroenvironmentálně‐klimatických opatření, a to ve spolupráci s ministerstvem životního prostředí. „Jde o dotace na vznik prvků, které přispívají k rozmanitosti krajiny, jako jsou biopásy nebo třeba specifická péče o podmáčené louky či druhově bohaté pastviny,“ přibližuje mluvčí ministerstva životního prostředí Petra Roubíčková.

Pro některé nejvíce ohrožené druhy také ministerstvo životního prostředí přijímá záchranné programy a Evropská komise akční plány. Loni šlo například o akční plán pro hrdličku divokou a na národní úrovni se zase už přes deset let připravuje záchranný program pro dropa velkého, raroha velkého a sýčka obecného.

Podle Vojtěcha Koteckého z think‐tanku Glopolis pomáhají i dílčí zákazy chemických postřiků, jako třeba loňské ujednání evropských států, že skoncují s používáním neonikotinoidů, což je typ pesticidů, který ve velkém hubí včely a další opylující hmyz. Za pozitivní považuje i to, že loni každý den v průměru jedna a čtvrt české farmy přešlo na ekologické zemědělství.

„Podstatné a úspěšné jsou také agroenvironmentální programy, které cíleně pečují například o květnaté louky nebo o ptáky a hmyz. Jsou ale příliš malé a potřebovaly by posílit,“ říká Kotecký.

Václav Zámečník z České společnosti ornitologické dodává, že je nutné také více podporovat ekologické zemědělství, zpracování potravin na farmě a regionální prodej v místě vzniku. „Pomohl by i rozvoj prakticky založeného výzkumu. Zároveň bychom měli vychovat novou generaci zemědělců, kteří budou mít širší znalosti a zájem o dopady hospodaření na přírodu.“

Politici podle něj na problém reagují, ale zatím nedostatečně. „V západní Evropě je stav zemědělské krajiny celospolečenský problém, probíhají i demonstrace za změnu hospodaření. V Česku je hlavním tématem zejména nastavení ekonomických parametrů včetně zastropování přímých plateb. Stav biodiverzity a efektivnější řešení problému mizejících druhů hmyzu a ptáků je spíš vedlejší téma,“ říká Zámečník.

S tím souhlasí i entomolog Petr Šípek. „Je tu konflikt krátkodobých ekonomických zájmů a potřeb krajiny, potažmo jejích obyvatel. U nás se stále ještě argumentuje tím, že ekologie je určitá nadstavba, a tím pádem luxus. Ale to není pravda. Příklady ze zahraničí ukazují, že investice do funkční krajiny, která bude podporovat biodiverzitu i lidské podnikání, se vyplatí.“

Článek původně vyšel v příloze Hospodářských novin v rámci projektu Proměny českého zemědělství, který společně realizují EURACTIV.cz a vydavatelství Economia s podporou Evropské komise.