Česko zaostává v rozvoji přeshraniční spolupráce. Důvodem je hlavně mentalita lidí

Bavorský les na česko-německých hranicích [© Pixabay]

Jazykové, historické či ekonomické bariéry a jejich postupné odstraňování často spoluutvářejí přeshraničí více než samotné instituce. Vyplývá to z rozsáhlého výzkumu česko-polsko-německo-rakouského pohraničí.

Přeshraniční spolupráce bývá označována za laboratoř evropské integrace, kde se vzájemné kontakty mezi dosavadními cizinci rozvíjejí snáze než ve vnitrozemí. Navzdory tomu však nejsou všechny evropské hranice stejné. Ba naopak. Znatelné je to zejména ve střední a východní Evropě ve srovnání s jejich západoevropskými protějšky, kde tato forma partnerství vznikala mnohem dříve než v zemích přistoupivších do EU v roce 2004 nebo později. Zářným příkladem je Česko.

Z výzkumu postojů starostek a starostů z euroregionů Nisa (na sasko-severočesko-polském pohraničí) a Šumava (na bavorsko-jihočesko-hornorakouském pohraničí), který je součástí na podzim vydané knihy Aktivní hranice v Evropě kolektivu autorů pod vedením Karla B. Müllera, vyplynulo, že čeští, a do jisté míry i polští, zástupci vykazují pesimističtější pohled na současnou i budoucí přeshraniční spolupráci a na EU jako takovou nebo menší angažovanost ve společných projektech a akcích než jejich němečtí či rakouští kolegové.

Viditelné je to například v rozvoji vícejazyčných projektů, které převládají nebo jsou iniciovány a řízeny spíše na německé či rakouské straně než na té české. Příkladem jsou desítky školek a škol v Sasku, kde se děti učí česky či polsky, nebo přeshraniční zdravotní středisko v rakouském Gmündu poblíž Českých Velenic, první svého druhu v Evropě, které vzniklo z rakouské iniciativy a s podporou fondů EU zahájilo svou činnost letos v říjnu.

Nová forma přeshraniční spolupráce?

V neposlední řadě takové výsledky odpovídají i současnému spíše vlažnému postoji české strany k tlaku Evropské komise na rozvoj tzv. Evropských seskupení pro územní spolupráci (ESÚS). Těch se za posledních 15 let napříč Evropou ukotvilo přes 70. Třetina jich leží na maďarských hranicích, na českém území existují dvě – na česko-polském (ESÚS Novum) a česko-slovensko-polském pomezí (ESÚS Tritia).

V budoucnu by jich mělo být více a měly by pomáhat v efektivnější a potenciálně jednodušší a jednotnější správě dotací.

V současné době je tzv. Fond malých projektů, z něhož české euroregiony čerpají unijní dotace na přeshraniční projekty, v rukou samotných euroregionů z různých stran hranic, které mají pouze národní právní subjektivitu. To ale často přináší nadměrnou administrativní zátěž zejména pro samotné realizátory projektů, protože se musí řídit podle odlišných právních a správních pravidel. Nově by rozdělování dotací mohl mít pod palcem jen jeden subjekt, tedy ESÚS, který by měl navíc mezinárodní právní subjektivitu.

Přestože k zavedení ESÚS se řada českých euroregionů podle analýzy Pavla Brandy, současného českého zástupce ve Výboru regionů, stavěla před více než 10 lety pozitivně, dnes už je ochota spíše menší.

„ESÚS je vynikající nástroj pro realizaci společných přeshraničních, aktivit jako je například výstavba přeshraniční dopravní tepny. Pokud na dané hranici žádné euroregiony nebo jiné organizace doposud nepůsobí, tak může být ESÚS impulzem pro nastartování spolupráce a vytvoření stabilního prostředí,“ ocenil přínos ESÚS Ondřej Havlíček, zástupce jednatele euroregionu Nisa.

Jedním dechem ale dodal, že ne vždy mohou taková uskupení přinášet své ovoce.

„V ČR existují podél celé hranice euroregiony a aktivně přeshraničně spolupracují se svými protějšky. V takové situaci, kdy zde je kvalitní základna pro přeshraniční spolupráci a tradiční role euroregionů, je ESÚS určený jen pro správu fondu malých projektů spíše paralelní strukturou, která euroregiony jen administrativně zatěžuje,“ vysvětlil dříve redakci EURACTIV Havlíček.

S tím souhlasí i samotný zástupce jednoho ze dvou českých ESÚS.

„ESÚS je poměrně složitým právním subjektem a doporučoval bych ho založit pouze v případech, kdy nelze situaci nebo problém řešit jiným způsobem. V některých případech může být založení ESÚS výhodné, ale je potřeba celou věc dobře zvážit. V případě Euroregionů je to podle mého názoru zbytečná komplikace, protože jejich stávající právní ukotvení je osvědčené a pokud není závažný důvod, nechal bych to tak,“ upřesnil pro EURACTIV.cz Miroslav Vlasák, zástupce ředitele Evropského seskupení pro územní spolupráci Novum.

Aktivní hranice

Zrušení euroregionů by navíc mohlo mít negativní dopad na samotný rozvoj přeshraniční spolupráce. Jak uvádí citovaná kniha, ukazuje se, že tyto formy spolupráce představují významnou institucionální oporu pro aktivní využívání hranic.

Tzv. aktivizace hranic, o které ve své výzkumné práci hovoří právě Müller, je charakterizována otevřeností k vnějšímu světu, vzájemným učením a ochotou komunikace s partnery na jednotlivých stranách hranic. Je také základem pro utváření sdílené (evropské) identity a veřejného prostoru, zároveň ale uznává odlišnosti druhých.

„Aktivní hranice předpokládá střetávání s odlišností, kterému je sejmuta maska cizince či dokonce nepřítele, a kterému je přisouzena odlišnost, jež neimplikuje ohrožení… Mezi zřejmá pozitiva (…) patří skutečnost, že formuluje představu inklusivní a hodnotově otevřené společnosti, jež se vyznačuje tolerancí a poznávacím skepticismem,“ píše v úvodní kapitole citované knihy sám Müller.

Jak celá diskuse kolem ESÚS dopadne, ukáží následující měsíce. Jak redakci uvedl Pavel Branda, právě v těchto dnech vrcholí přípravy strategií euroregionů na čerpání finančních prostředků v novém programovém období 2021-2027.

Rozdíly jsou i napříč Českem

Rozdíly ve vnímání přeshraniční spolupráce nejsou pouze mezi státy. Ani české pohraničí totiž není zcela jednotné.

V euroregionu Šumava jsou výraznější ekonomické, historické či jazykové bariéry a chybí zde kvůli lesnatému terénu infrastruktura. Zároveň je svou velikostí menší než druhý zkoumaný euroregion Nisa a vznikl také o dva roky později v roce 1993, přestože oba se řadí k nejstarším v ČR.

Kromě toho, jak uvádí samotná kniha, Bavoři či Rakušané nemají o ČR takový zájem jako Češi o své sousedy. Patrné je to například v jejich účasti na výuce sousedského jazyka. Přestože vzdělání v německém jazyce obecně upadá, za jejím studiem dlouhodobě k německy mluvícím sousedům vyjížděli čeští studenti více než jejich němečtí (a zejm. bavorští) či rakouští kolegové za výukou češtiny.

„Čeština je vnímaná jako jazyk, který má nižší status,“ vysvětluje si tento trend Müller.

Naopak se zdá, že obyvatelé Saska dnes vykazují o něco větší zájem o jazyk českých sousedů než obyvatelé Bavorska či Horního Rakouska. Důvodem je nejspíš aktivita Saské zemské kanceláře pro rané vzdělávání v jazycích sousedů nebo síť partnerských škol Schkola na sasko-české pohraničí, které nabízejí dvojjazyčné vzdělávání.

Rozdíly mezi oběma českými euroregiony si kniha vysvětluje vydatnějším působením postkomunistické minulosti v případě euroregionu Nisa nebo větší ekonomickou rozvinutostí a robustnějším institucionálním ukotvením spolupráce na bavorské či rakouské straně v případě euroregionu Šumava. Lepší institucionální a politickou podporu má zase česká část euroregionu Nisa.

Jazyk i historie spoluutvářejí příhraničí

Jak zdůrazňuje Müllerova publikace, jejíž součástí byl rozsáhlý dotazníkový a rozhovorový výzkum starostů a starostek i nevolených zástupců dvou trilaterálních euroregionů, právě znalost jazyka, vypořádávání se s historickými zkušenostmi či ekonomické, politické a administrativní rozdílnosti představují největší překážky v rozvoji přeshraniční komunikace a socializace.

„Jazykově propustné přeshraničí, které se vyznačuje symetričností užívání sousedských jazyků a jazykovou pohostinností, významně přispívá k proměnám vztahů sounáležitosti i přináležitosti, k rekonstrukci kolektivních identit i pocitu domova, bez kterého bude nejspíše nemožné udržovat funkční (tedy i legitimní) celoevropské instituce,“ zdůrazňuje jedna z kapitol knihy.

Pokud jedna ze stran neovládá jazyk strany druhé, nebo pokud se jedna část obyvatel nedokáže ani po desítkách let produktivně vypořádat s minulostí, představuje to výraznou bariéru pro vzájemnou přeshraniční spolupráci.

„Vztah k minulosti je nositeli přeshraniční spolupráce dominantně vnímán nikoliv jako jednostranná, monologická, ale jako vícestranná a sdílená záležitost… reflexe konfliktní minulosti se stala v Euroregionech Nisa a Šumava jedním z významných konstitutivních prvků přeshraniční spolupráce,“ uvádí předposlední kapitola knihy.

Projekty jako výměnné pobyty pro žáky i vyučující mateřských, základních a středních škol, dvoj- až tříjazyčné turistické značky či publikace nebo společná česko-německá učebnice, které jsou nebo v minulosti byly realizovány v euroregionu Nisa či Šumava, jsou proto vhodným nástrojem, jak překonávat jazykové i historické bariéry.

Všechno je o lidech

V realizaci těchto projektů pomáhá Evropská unie skrze dotační podporu, sama o sobě však výraznou roli nehraje. Jako hlavní motor přeshraniční spolupráce se totiž spíše ukazuje zájem a aktivita samotných místních obyvatel, vzájemná důvěra a respekt k sousedům, k jejich kultuře, jazykům či historické paměti. Pokud nebude tento zájem dlouhodobý, rozvoj přeshraniční spolupráce bude stagnovat či dokonce upadat.

Názory na klíčové předpoklady přeshraniční spolupráce však nejsou jednotné, jak ukázala i zmiňovaná publikace. Patrné je to i z výroků zástupce euroregionu Šumava Michala Handschuha.

„Rozdílný pohled na přeshraniční spolupráci vidím především v rozdílné životní úrovni Němců a Čechů. Němci jsou více zajištění, všechny potřeby mají zajištěné a hledají určitou seberealizaci, kterou nacházejí třeba v přeshraniční spolupráci,“ upřesnil na dotaz redakce Handschuh.

Zároveň dodal, že jazyk je sice pro přeshraniční spolupráci klíčový, historické zkušenosti však dle jeho názoru již dnes nehrají prakticky žádnou roli.

„Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. Angličtina samozřejmě válcuje němčinu. Stále ale dává smysl pro náš malý stát umět se dorozumět s dalšími více než 90 miliony sousedů (německá populace čítá 84 milionů a rakouská 9 milionů, pozn. red.) a čerpat od nich informace. Historické křivdy už v současné době nikdo nevnímá. Je to už asi čtvrtá generace, která tu o dávné historii neuvažuje,“ dodal Handschuh.

Na „budování společné kultury uznání“ se bude pracovat i dál. Nová strategie šumavského euroregionu pro období po roce 2020 počítá v této oblasti například s kulturním projektem „zaniklé obce“. A nezapomíná ani na posilování jazykových kompetencí, budování sítí spolupráce v oblastech podnikání, vzdělání, cestovního ruchu, digitalizace či ochrany životního prostředí nebo rozvoj infrastrukturního propojení.

Na politickém impulsu také záleží – svítá na lepší časy?

Kromě sociálních, ekonomických či institucionálních prvků je nezbytnou složkou přeshraniční spolupráce také politická podpora.

Zatímco v poslední vládě premiéra Andreje Babiše podle Karla Müllera převládalo populistické strašení a spíše posilování hraničních bariér namísto jejich odstraňování, vláda nově jmenovaného premiéra Petra Fialy, jejímž členem je také hnutí STAN složené z komunálních a krajských zastupitelů, může do rozvoje přeshraniční spolupráce vnést nový impuls.

Vyplývá to i z koaliční smlouvy, v níž jsou jasně specifikovány oblasti, kde by se měla kooperace napříč hranicemi posilovat. Jednou z nich má být zdravotnictví či krizové řízení, kde spolupráce v době pandemie pokulhávala. Takto konkrétní závazky v programovém prohlášení minulé vlády chyběly, přestože přeshraniční spolupráce i zde byla v krátkosti zmíněna coby nástroj pro čerpání finančních prostředků na rozvoj zaostalých a periferních regionů.

Větší podporu by si zasloužila i jazyková stránka přeshraniční spolupráce, ta je ale podle Müllera jakousi „popelkou“, která nepřináší výrazné politické body, a proto ani není dostatečně podporována shora. Opět tak záleží zejména na iniciativách místních aktérů, především komunálních politiků, ředitelů a učitelů mateřských či základních škol, zástupců vzdělávacích a osvětových organizací nebo na rodičovské veřejnosti samotné.

Článek vznikl na základě knihy Aktivní hranice v Evropě: Identita a kolektivní paměť v přeshraničním prostoru kolektivu autorů Karel B. Müller (ed.), Luděk Fráně, Kamil Fleissner, Daniel Kný.