Uhlíkové clo může spustit domino efekt a snížit emise, hrozí ale zdražování, říká odbornice Solilová

© Archiv VS

Celá skladba zdrojů rozpočtu EU se musí změnit, a to i v kontextu brexitu, říká Veronika Solilová z Mendelovy Univerzity v Brně. Environmentální daně, jako je například nově připravené uhlíkové clo, se podle ní jeví jako vhodná cesta.

Veronika Solilová je docentkou Provozně ekonomické fakulty Mendelovy Univerzity v Brně. Podílela se na letos zveřejněné studii pro Evropský parlament o nových zdrojích rozpočtu EU a expertně se věnovala mechanismu uhlíkového vyrovnávání na hranicích a jeho přínosu pro ČR. 

Evropská unie plánuje zavést tzv. uhlíkové clo, přesněji mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích. Vztahovat se má na elektřinu, ocel, hnojiva a další zboží, a jeho cílem je ochránit evropské produkty před levnou a neekologickou konkurencí ze třetích zemí. Vyplatí se Česku takový mechanismus?

To je hodně těžká otázka, protože záleží na spoustě aspektů. Když jsme připravovali naši studii, nebylo jasné, co všechno se bude do uhlíkového cla započítávat – variant bylo hned několik. Ve výsledku jsme do studie zahrnuli devatenáct položek, které jsou z environmentálního hlediska emisně nejnáročnější. V případě těch devatenácti částí to pro ČR vycházelo relativně pozitivně, zhruba na 192 milionů eur za rok. Uhlíkové clo by se ale mělo nakonec týkat asi jen pěti položek, takže to bude méně (legislativa zavádějící uhlíkové clo ještě není na evropské úrovni schválená, ale je v pokročilé fázi jednání – pozn. red.).

Kam výnosy z uhlíkového cla půjdou?

Vize je zatím taková, že 75 procent výnosů skončí na evropské úrovni, aby pokryly půjčku, kterou si EU vzala na Next Generation EU (tzv. fond obnovy – pozn. red.). Zbývajících 25 procent by mělo zůstat členským státům, aby pokryly administrativní náklady spojené s uhlíkovým clem. Záleží také, jak poroste cena emisních povolenek či jak do toho zasáhne inflace.

Je podle Vás to rozdělení 75 procent pro EU a 25 procent pro stát správné?

Jestli je to férové, si netroufám říct, protože samotné členství ČR v EU je pro nás výhodné a ekonomicky nezbytné. Jak jsem již zmínila, 25 procent má pokrýt administrativní náklady členských států, které jsou v určité fázi do administrace zapojeny, zbývajících 75 procent by měl být výnos EU v rámci jednotného trhu. Zatím je to však v jednání. Pokud to nicméně vezmu z pohledu rozpočtu EU, tak celá jeho skladba se musí změnit, a to i v kontextu brexitu. Environmentální daně se jeví jako vhodný zdroj rozpočtu. Musíme si říct, jaké konkrétní daně, respektive zdroje rozpočtu EU jsou pro členské státy akceptovatelné a skladbu zdrojů změnit, je to nevyhnutelný krok.

Kolik může uhlíkové clo přinést evropskému rozpočtu?

Zmínila bych v této souvislosti studii kolegů z Vídně. Ti sice nebrali v potaz jen těch pět či šest položek, na které se bude uhlíkové clo vztahovat, ale vycházeli ze širšího rámce. To je také původní záměr EU, aby se uhlíkové clo postupně rozšiřovalo na další a další položky. Kolegové počítali také s vyšší cenou za emisní povolenky, a to až s hodnotou 400 eur za tunu emisí. Tam už byly výnosy významné a dosáhly až 140 miliard eur v roce 2050. Uhlíkové clo tak může mít pro EU značný smysl, ať už z pohledu environmentálního, nebo kvůli tomu, že se může stát vhodným a stabilním zdrojem finančních prostředků evropského rozpočtu.

Jak může na uhlíkové clo dopadnout ruská invaze na Ukrajinu?

Pro Českou republikou jsou mezi nejvýznamnějšími dovozci Čína, USA, Rusko a Japonsko. Z dlouhodobého hlediska a v kontextu těch komodit, na něž bude uvaleno uhlíkové clo, Rusko dováží hliník, železo, ocel a cement. Nicméně ve vztahu k uhlíkovému clu je i Ukrajina  strategickým dovozcem, a to zejména u železa a oceli, ale taktéž v případě hliníku, cementu, hnojiv atd. Otázkou je, zda to bude Ukrajina schopna dovážet i nadále, jsou to totiž právě ty suroviny, které bude země potřebovat pro svou poválečnou obnovu. Jediný, kdo je schopný Ukrajinu v dovozu těchto surovin zastoupit, je Čína, Indie a případně USA a Japonsko. Rusko nemůže kvůli embargu vyvážet vůbec, takže to je ze hry, přinejméně do té doby, nežli ukončí válku a kdy budou sankce odstraněny,

Předpokládám, že pokud bude Ukrajina vůbec schopna něco vyvážet, nebude zřejmě schopna platit nějaké uhlíkové clo…

Většina továren na Ukrajině bude po válce zničena. Na jejich obnovu bude potřeba využít „Marshallův plán“, kdy se předpokládá součinnost i ze strany Evropy a USA. Továrny mohou být tedy renovovány přímo na úroveň evropských emisních standardů. Pokud továrny doloží, že využívají obdobné procesy a produkují srovnatelné emise, může být výsledná cena certifikátu nízká (uhlíkové clo bude mít podobu poplatků za certifikáty, které budou muset subjekty ze třetích zemích v EU nakupovat – pozn. red.). Obnovený průmysl na Ukrajině tak může získat jistou konkurenční výhodu oproti ostatním ze třetích zemí. V Číně ani Indii do modernizace tolik neinvestují a jejich emise budou výrazně vyšší, stejně jako cena certifikátu.

Podívejme se teď na Rusko. Obchod s ním je nyní výrazně zredukovaný, znamená to, že tedy nedovážíme tolik „špinavých“ věcí z Ruska. Výnosy z cla tedy můžeme předpokládat nižší, než jsme původně očekávali?

Embargo na dovoz z Ruska znamená, že Evropa musí hledat dodavatele jinde, buď v Evropě, nebo například v zámoří. Už to zkrátka nebude tak výhodné, nebude to „levnější komodita“ ze třetích zemí, konkrétně tedy z Ruska. Může to mít negativní dopad na celkový proces, protože výrobci budou mít podstatně vyšší cenu vstupních položek, bez ohledu na inflaci a další aspekty. Pokud se dovoz přesměruje z Ruska k jiným zemím, tak i od nich pak budou plynout příjmy, protože i ony budou muset certifikáty kupovat. Samozřejmě, že kvalita procesů a míra vypuštěných emisí je u USA lepší než v případě Ruska, ale taktéž případně horší u Číny či Indie ve srovnání s Ruskem. Dopad na výnos jako takový tam tedy skutečně bude, ale nechci odhadovat jaký, záleží, jakým směrem se dovoz přesměruje. Záleží i na již zmiňovaném rozsahu položek, na které se bude uhlíkové clo vztahovat. Nejvíce dovážíme stroje, elektroniku a minerální oleje, což není předmětem uhlíkového cla. Pro Českou republiku je to, co je nyní do cla zahrnuto, marginální, neboť to tvoří zhruba dvě procenta dovozu. Efekt s ohledem na životní prostředí tak není tak kýžený, jak bychom chtěli. Pokud bychom systém rozšířili na více položek, mohli bychom vyvolat mnohem silnější tlak na výrobce mimo EU.

Uhlíkové clo by se tedy podle Vás mělo vztahovat na co nejvíce produktů?

Dávalo by mi především smysl, kdybychom napojili uhlíkové clo na emisní povolenky. V momentě, kdy se trh s povolenkami bude rozšiřovat do dalších oblastí, měl by se automaticky rozšiřovat i mechanismus uhlíkového cla. Emisní povolenky a uhlíkové clo by měly fungovat vedle sebe, neměli bychom povolenky uhlíkovým clem nahrazovat, což je cílem současného návrhu Evropské komise. Obecně ale musíme být v diskusích o rozsahu uhlíkového cla opatrní, můžeme totiž narazit na pravidla Světové obchodní organizace (WTO). Navíc se v kontextu současné inflace a výrazného tlaku na cenu energií stále častěji hovoří o zrušení emisních povolenek.

V jakém případě může být uhlíkové clo v rozporu s pravidly WTO?

Já si myslím, že konflikt může vyvstat v momentě, kdy budeme systém rozšiřovat. Nyní je akceptovatelný, protože se jedná o narovnání konkurenčních pozic, byť to narovnání není stoprocentní. Výrobci nedodávají své produkty pouze EU, takže ty náklady za „čistotu“ mohou rozprostřít mezi všechny země, do kterých vyvážejí. Do EU tak budou moci i poté dodávat za levnější částku v porovnání s tím, za jakou cenu jsou daný produkt schopni dodat domácí výrobci.

Nemůže se stát, že se výrobci ze třetích zemích zkrátka rozhodnou evropský trh opustit, protože se jim nebude chtít za certifikáty platit?

Záleží, jak moc je pro dané výrobce EU významný klient. Myslím, že EU je vnímána jako velký a důležitý partner a dovoz sem se vyplatí i po zavedení cla. Výrobci ze třetích zemí navíc sami mohou v důsledku uhlíkového cla začít tlačit na své vlády, aby podpořily investice do modernizace jejich provozů. Mechanismus tak může vytvořit dominový efekt.

Může uhlíkové clo vést ke zdražení výrobků? 

Určitě může. Potvrdilo se nám to ve všech kategoriích, se kterými jsme pracovali. U všech došlo k navýšení ceny a také snížení poptávky po daných produktech. Výjimkou byl plyn, což je nutné zboží, které není lehce nahraditelné, zejména ve výrobních procesech. Ať už tedy bude cena jakákoliv, poptávka bude stále stejná, respektive obdobná.

Vím, že toto není moc otázka pro akademika, ale přeci jen… Pokud dojde ke zdražení materiálů, které může dopadnout i na domácnosti, je vůbec uhlíkové clo politicky přijatelné? 

To je velmi podstatná otázka. Naše studie vznikala v době, kdy se inflace držela na krásných dvou procentech. Teď musíme v ČR předpokládat nějakých 18 procent. Očekávám tedy velmi výraznou debatu v Evropském parlamentu, protože vysoké inflaci čelí všechny členské státy.

Pokud se nemýlím, tak návrh počítá v případě schválení s přechodným obdobím, nicméně neměli bychom s uhlíkovým clem raději počkat na „klidnější dobu“?

Evropský parlament chtěl původně hnát legislativu kupředu velice rychle, náběh sběru dat o emisích měl nabíhat již v příštím roce. Já jsem ale k tomuto termínu skeptická, myslím si, že se to odloží. Nejrealističtější je náběh sběru dat v roce 2024, možná i 2025, abychom se vyhnuli nechtěným negativním dopadům. Mechanismus sám o sobě je dobrý a je také pozitivně vnímaný i ze strany českých subjektů, může totiž narovnat pozice v sektorech, jako je ocelářství či cementářství. Problémem ale je, že se jedná o neznámý mechanismus na rozdíl od povolenek, se kterými už mají všichni zkušenost. Proto se kloním k tomu, aby se systémy doplňovaly a postupně přispívaly k narovnávání podmínek a k zlepšování životního prostředí.