Peníze pro uhelné regiony v nich mají zůstat, ne končit na Kypru, říká Patočka z Re-setu 

© Archiv JP

Tři české uhelné kraje se mají vyrovnat s útlumem těžby uhlí i s pomocí miliard z EU. Na proměnu nazývanou jako spravedlivá transformace mají dostat zhruba 40 miliard korun. Ty by podle Josefa Patočky měly ideálně řešit potřeby místních, zamýšlené projekty se však podle něj s problémy v regionech příliš nepotkávají. 

Josef Patočka působí v platformě Re-set, kde se věnuje klimatické spravedlnosti či roli finančního sektoru v prohlubování klimatické krize. Rovněž píše pro Deník Referendum. 

Věnujete se sociálně-ekologické proměně ekonomiky, tak aby zezelenala s ohledem na lidi. Na takovou proměnu dostanou tři české uhelné kraje – Moravskoslezský, Ústecký a Karlovarský – peníze z EU, konkrétně z tzv. Fondu spravedlivé transformace. Je dobře, že EU směřuje část peněz jen do uhelných regionů?

Z hlediska toho, kterých regionů se proměna bude týkat nejvíc v nejbližších letech, to smysl dává, protože nás čeká především útlum uhelné energetiky, jehož největší část podle očekávání proběhne do roku 2030. Zároveň to dává smysl i z hlediska spravedlnosti. Spravedlivá transformace by měla být o nápravě historických škod. Tady je třeba si uvědomit, že tyto tři regiony byly historicky vytěžovány zbytkem republiky. Dodnes to jde vidět na tom, že tyto kraje mají nižší dobu dožití a koncentrují se v nich různé ekonomické problémy. Je na čase, abychom to začali napravovat a vracet jim dluh, který vůči nim máme.

Říkáte, že velká část útlumu uhlí by měla proběhnout v následujících letech, nyní ale vidíme, že se v souvislosti s energetickými dopady ruské agrese na Ukrajině vynořily úvahy o prodloužení těžby a spalování uhlí. Můžeme něco takového v Česku očekávat?

Svět je teď poměrně nestabilní a nestability v posledních letech spíše přibývá, politické zadání je nicméně jasné – s uhlím se skončí do roku 2033. Vláda nedávno v reakci na nějaké spekulace znovu potvrdila, že tohle je poslední slovo. A není to tak, že bychom se v nejbližší dekádě nemohli zbavit současně uhlí a ruského plynu, pokud se nám podaří nastartovat rozvoj obnovitelných zdrojů a především také energetických úspor. Studie think tanku Ember ukazují, že je možné se závislosti zbavit i bez návratu k uhlí nebo odkládání jeho útlumu. Jde o politickou volbu a nemůžeme si dovolit kvůli ruské agresi odkládat ekologickou transformaci energetiky. 

Krize uspíší odchod od fosilních zdrojů energie, říká předsedkyně vlivného výboru Schwengová

Válka na Ukrajině a nejisté dodávky energií z Ruska urychlí evropskou transformaci směrem k čistým zdrojům energie. V rozhovoru pro EURACTIV.cz to uvedla prezidentka Evropského hospodářského a sociálního výboru Christa Schwengová.

Platforma Re-set v rámci projektu Škola spravedlivé transformace zjišťovala, jak to vidí místní lidé. Ví, co je čeká a co proměna regionů bude obnášet?

Míra informovanosti je bohužel stále zoufale nízká, a to je především odpovědnost krajské veřejné správy a státu…

…Zaznamenala jsem ale, že kraje na toto téma pořádaly různé workshopy a setkání. To nestačilo? Co by měly dělat, aby dokázaly o transformaci informovat opravdu širokou veřejnost?

Mezi participací, která vypadá tak, že uděláme veřejné slyšení, vyvěsíme jej na úřední desku a účastníkům řekneme, co chystáme, a odškrtneme si, že jsme zapojili lidi, a mezi příklady úspěšných transformací ze zahraničí je klíčový rozdíl. Vždy to musí začít tím, že se zeptáme lidí a věnujeme opravdu velké množství prostředků a taky času do toho, že jdeme na tu nejnižší úroveň k lidem, místním samosprávám a ptáme se, jaké jsou jejich potřeby. To ani při nejlepších úmyslech a při nejlepší vůli nemohou úředníci na úřadě v Ústí nad Labem, natož tak v Praze, vědět.  

Za pozitivní příklad často dávám akční plán transformace na Horní Nitře na Slovensku, kde na obecních úřadech probíhaly velmi zevrubné diskuse, do kterých se zapojili občané, místní spolky i místní podnikatelé. U nás se zatím transformace připravuje tak, že se zapřáhl vůz před koně. Řeší se, jak utratit peníze, místo toho, aby se řešilo, co regiony potřebují a kde na to peníze vezmeme. Česko se předtím na útlum uhlí nepřipravovalo a začaly se narychlo chystat strategické projekty. Udělalo se to českou cestou a bez opory na evropské úrovni, bez velkého zapojení veřejnosti, do značné míry za zavřenými dveřmi se narychlo upekly nekoherentní projekty na základě strohých, třeba pětistránkových podkladů, a minimalistických studií proveditelnosti.

Co jste tedy v rámci Školy spravedlivé transformace zjistili? Jaké jsou potřeby místních lidí?

Nutno říct, že náš projekt nebyl zdaleka vyčerpávajícím průzkumem, ale ve srovnání s Ústeckým krajem, šlo i toto neideální suplování veřejné participace daleko za rámec toho, co udělala veřejná správa. Šli jsme za lidmi, kteří jsou veřejně aktivní a snaží se pracovat pro lepší budoucnost regionů a dělali to už před tím, než došlo na dotační program. Je klíčové říct, že u spravedlivé transformace nemůže jít jen o zmírnění nejhorších důsledků útlumu uhlí, ale i o řešení strukturálních problémů, jako jsou exekuce, které se v regionech i kvůli jejich ekonomické závislosti na extraktivním průmyslu, koncentrují. Jde o to, abychom lidi v regionech z těchto problémů vysekali, protože snižují jejich kapacitu se adaptovat na nové podmínky a na proměnu ekonomické struktury regionu. Regiony potřebují zkvalitnění veřejných služeb, jako je vzdělávání a zdravotnictví, rekonstrukci budov a jejich zateplování, a obnovit krajinu. Nesoulad mezi potřebami a prioritami dotačních projektů, tak jak se teď připravují, je poměrně znatelný. 

Mezi strategickými projekty najdeme takové zaměřené na rekvalifikace, revitalizace území i na energetiku. To jsou věci, které jste mezi těmi potřebami zmiňoval, na druhou stranu říkáte, že se to moc nepotkává. Tak v čem jsou problematické?

Neříkám, že žádný z těch projektů nemůže k naplňování potřeb přispět. Největší problém podle mě spočívá v procesu přípravy. Ten vede i k tomu, že zhodnotit projekty je hrozně obtížné, protože o nich víme velmi málo. Máme krásné vizualizace, ale jinak velmi málo informací. Ten proces neproběhl tak, že by se určily potřeby a podle nich se udělaly projekty. Největším problémem těch projektů je to, co o nich nevíme, a že nemáme žádnou záruku, že skutečně reagují na potřeby regionů. Druhá věc je, že některé z projektů mohou být problematické i po stránce obsahové, příkladem jsou projekty s novými technologiemi, které jsou často v evropském měřítku zatím spíše experimentální nebo málo rozvinuté. To jsou typicky vodíkové projekty. Anebo projekty, které mohou vést k nezamýšleným ekologickým důsledkům, jako je výroba baterií nebo těžba lithia.

Navíc jsou mezi nimi i projekty, které patří velkým znečišťovatelům. Pokud takové projekty budou podporovány z veřejných zdrojů, tak mohou jít proti principu „znečišťovatel platí“. Mluvím o firmách, jako je Sokolovská uhelná nebo Seven Energy. Tyto firmy nebyly schopné představit ani základní plán toho, jakým způsobem mají v úmyslu provést svou dekarbonizaci. Proč bychom jim tedy měli věřit a dávat jim peníze na projekty založené na pětistránkové rozvaze? U Severní energetické pak nemáme ani jistotu náprav škod po těžbě, které má ze zákona uhradit. Peníze od ní totiž zatím nejsou na tzv. vázaných účtech k tomuto zřízených. Firma si vyjednala odklad do roku 2030, zatím nic nezaplatila a zároveň by chtěla peníze z veřejných zdrojů na podporu projektů do budoucna. Je tedy na místě mít obavy. 

ČR nemá plán jak zajistit občanům elektřinu a teplo, říká Farkač ze Sev.en Energy

Členské země EU by měly mít plán, jak bezpečně zásobovat vlastní obyvatelstvo energií, ať už energií elektrickou, nebo na topení. Platí to i pro Českou republiku, která plán zatím postrádá, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz Pavel Farkač. 

Zmiňoval jste rizika projektů, které myslí možná až moc do budoucna. Není ale smyslem transformace také posunout se dál v technologiích a najít alternativní zdroje a moderní ekonomické aktivity, které by krajům přinesly přidanou hodnotu a nahradily uhlí?

To tak jistě je, zároveň je ale třeba se ptát na věci, jako je vlastnická struktura. Komu ty peníze půjdou? Budou zůstávat skutečně v regionu? Nedopadne to jako s těžbou uhlí tak, že se tam bude projekt realizovat, bude využívat problémů kraje a současně odčerpávat přidanou hodnotu mimo jeho území? Zkrátka je rozdíl mezi vodíkovým projektem vlastněným nějakými investory z Prahy nebo Kypru, který bude v regionu sídlit, bude těžit z levnější ceny práce, získá veřejnou podporu, ale pak bude přidanou hodnotu odčerpávat jinam, a mezi municipálním projektem městského energetického podniku, který umožní lidem ušetřit na energiích. Oni pak budou moci ušetřené peníze utratit v regionu a zůstanou v něm i ty peníze za energii. To není žádná utopie, už dnes to dělají třeba Litoměřice. 

V procesu českých příprav na čerpání z transformačního fondu bylo terčem kritiky zapojení velkých uhelných firem, ať už do přípravy transformace, kde mohly prosadit své zájmy, tak do čerpání zdrojů z EU. Zmiňoval jste to i Vy. Na druhou stranu, právě tyto firmy ale zaměstnávají velké množství lidí, kterých se transformace dotkne, a mají kapacity na to, přijít s komplexními projekty…

Kritika stojí na tom, že pokud lidé vydělávají na těžbě a do značné míry také na vytváření problémů, které transformace nyní musí řešit, tak by bylo adekvátní, aby se podíleli na nákladech transformace, a ne aby z ní měli další zisky. Pokud má jít veřejná podpora těžařským firmám, tak bychom měli přinejmenším vyžadovat, aby se tato podpora podmínila jednoznačným a závazným plánem dekarbonizace podniků. Potřebujeme garanci, že se nestane například to, že firma dostane dotaci na projekt, kolem roku 2024 či 2025 se ukáže, že firma je v červených číslech a krachuje, peníze na rekultivaci zůstanou nezaplacené, naopak peníze z dotace na budoucí projekt s krásnou vizualizací solárních panelů někam zmizí, investor odletí podobně jako Zdeněk Bakala na nějaký slunný ostrov a nám tady zbude zdevastovaná krajina, vybrakovaný rozpočet a nezaplacené náklady na rekultivaci. Obávám se, že v tuto chvílí to není v dostatečné míře hlídáno, což souvisí s politickým vlivem, které tyto firmy mají jak na krajské, tak do jisté míry i na celostátní úrovni.

Co by tedy Česko mělo dělat, aby transformaci zvládlo úspěšně? 

Zaprvé si myslím, že nakonec nejde obejít participativní proces a definování potřeb krajů zdola. Respektive, když se obejde, tak to nedopadne dobře. Všichni mluví o skvělých příležitostech, o tom, že bude vodík, lithium, baterky, spousta digitalizace a kreativního průmyslu, ale pokud se to nenapasuje na potřeby lidí, tak to nebude fungovat. Přijde mi tedy zásadní, aby se znovu rozjely diskuse s lidmi. A aby šla značná část peněz ze samotného operačního programu na zapojení lidí a na pomoc drobným podnikatelům a obcím se žádáním o dotace.

Zadruhé je potřeba řešit strukturální problémy, a nejenom v uhelných krajích, ale na celostátní úrovni. Jsou potřeba redistributivní a sociální opatření, které sníží existenční tlak na lidi. Typicky je to oddlužení a s ním i řešení exekuční krize. Na celostátní úrovni potřebujeme také opatření proti energetické chudobě, aby proměna byla sociální a spravedlivá i co do rozložení nákladů. Vzhledem ke stoupajícím účtům za energie, i v kontextu krize na Ukrajině, je potřeba zajistit, že lidé budou mít nadále přístup k základnímu množství energie. To vyžaduje robustní definici zranitelného zákazníka v novém energetickém zákoně, zavedení sociálních tarifů, aby měli lidé automaticky nárok na nejlevnější tarif na trhu nebo tarif dotovaný veřejným sektorem. A celá paleta dalších opatření…

Kdo pomůže rodinám se zdražením energií? Osud speciálního fondu EU je zatím nejistý

Europoslanci ve středu odmítli část unijního klimatického balíčku. Překvapivé „ne“ má ale také za následek odložení hlasování o vzniku speciálního klimatického fondu, který má kompenzovat domácnostem náklady na „ozelenění“.