František Havlát: V 90. letech jsme začali likvidovat živočišnou výrobu a s ní i český venkov

© Archiv Františka Havláta

Sucho, nedostatek mladých lidí v zemědělství, ale také politická odpovědnost za dnešní stav českého venkova. Právě o těchto problémech hovořila redakce EURACTIV.cz s Františkem Havlátem.

František Havlát je odborník na zemědělství, životní prostředí a venkov.

Pokud se ohlédneme do minulosti, co se stalo s českým venkovem špatně?

Za komunistického režimu jsme měli zemědělství na velice dobré úrovni. I když ho tvořily zejména velké celky, lidé na venkově uměli cokoli vypěstovat, vychovat, zpracovat a prodat. Venkov zajišťoval plnou potravinovou soběstačnost, dnes moderně řečeno potravinovou bezpečnost, pro celé Československo. Když se nám ale po revoluci otevřela vrátka do Evropy, politici začali tvrdit, že nemusíme nic vyrábět, že se k nám všechno doveze z Evropy. V podstatě tím podrazili nohy všem, kteří na venkově žili, pracovali, a tím vytvářeli hodnoty spojené s venkovem. To byl začátek konce správně fungujícího českého venkova. Následujícím krokem bylo snižování stavu dobytka, de facto jeho likvidace. Rozbily se osevní postupy, ve kterých dominovaly z více jak 30 procent vojtěšky a jetelotrávy. Když nebyl dobytek, nebyl ani důvod tyto plodiny pěstovat. S úbytkem dobytka se přestal vracet zpět do půdy hnůj, čímž začala postupná degradace půdy. Za minulého režimu sice komunisté poškodili krajinu, ale nezdevastovali půdu jako základní výrobní kapitál. Dodržovali pravidlo našich dědů a měli minimálně jednu velkou dobytčí jednotku v přepočtu na hektar (1 velká dobytčí jednotka je v přepočtu 500 až 550 kg živé hmotnosti koně, krávy, prasete, ovce, kozy nebo drůbeže).

A jak je na tom český venkov dnes?

Dnešní stav je tristní. Přežily pouze velké zemědělské podniky, které se přizpůsobily době a chovají se tržně. Začaly pěstovat pouze ekonomicky výnosné a nejlépe ještě dotované plodiny, tedy řepku, kukuřici a pšenici. Nyní máme pouze 0,33 velké dobytčí jednotky na hektar, což je velký průšvih a má to fatální dopad na stav půdy a zadržení vody v ní. Za socialismu podniky měly povinnost chovat 1,5 až 2 dobytčí jednotky na hektar zemědělské půdy.

V krajině nám dále chybí důležité stabilizační krajinotvorné prvky, ale i rybníky, které nám krajinu ochlazují. Další velký problém je úbytek pracovních míst. Nejenže se omezila živočišná výroba, ale také se od zemědělských podniků oddělila přidružená výroba, která zvyšovala ekonomiku podniků, a tím vyrovnávala případné ztráty z rostlinné či živočišné výroby a zvyšovala zaměstnanost na venkově.

Na vině jsou politici

Velké zemědělské společnosti bývají často napadány za to, že právě ony poškozují českou krajinu. Jsou podle Vás skutečnými viníky, nebo se staly spíše „oběťmi systému“?

Pravými viníky jsou politici z ODS, KDU-ČSL, ODA i ČSSD, kteří prodali krásný československý venkov za vstup do Evropské unie, čímž ho vykostili a vyvrhli. Faktickou odpovědnost nese ministerstvo zemědělství, které ovládli diletanti a lidé bez zdravého selského rozumu, kterých žel bohu stále přibývá.

Zemědělci byli pouze součástí soukolí. Uvěřili, že zemědělství se dá dělat bez pracovitých lidí a podlehli vidině miliardových dotací a slibům, že bude lépe. Nikdo nedomyslel, jaký fatální dopad to bude mít na venkov. Velký podíl na tom mají i profesní organizace – Agrární komora a Asociace soukromého zemědělství. Přestože vystupují jako rivalové, šlo jim o to získat co nejvíce peněz. Za vlády pravicových stran měla Asociace soukromého zemědělství snahu likvidovat bolševické výdobytky a po nástupu levicových vlád to bylo přesně naopak. Tímto brutálním způsobem stále devastují český venkov.

Mají teď zemědělci motivaci proto, aby chovali dobytek a vraceli organickou hmotu zpět do půdy?

Dosud žádná motivace a logická podpora nebyla, protože k tomu chybí politická vůle. Určitá skupina chorých lidí začala s příchodem milénia šířit názor, že potravin je nadvýroba a vznikl šílený „byznysový“ projekt, který se jmenuje bioplynové stanice.

Každý zemědělec ví, že když nedá do půdy jednou za tři až čtyř roky hnůj, půda přestane plodit, zadržovat vodu a začne degradovat. Skvadra „vědeckých kapacit“ za výrazné podpory politiků otočila kvůli bioplynkám a vlastnímu byznysu vše naopak. Místo toho, abychom kukuřici a další krmivo dali dobytku a hnůj a močůvku do orné půdy, tak vše rveme do bioplynek. „Odborně“ se tomu říká „krmivo“ pro betonové krávy. A brutálně smrdutou kapalinu, která nemá pro půdu žádná význam, rozvážíme padesátitunovými soupravami po orné půdě, čímž ji fatálně utužujeme a ničíme. Správně by tento tekutý odpad z bioplynek měl skončit v čističkách odpadních vod.

Jaké politické rozhodnutí by mělo přijít, aby se situace zlepšila?

Od roku 2021 bude nová společná zemědělská politika EU. Do budoucna se navrhuje tzv. finanční zastropování podniků, které je ale kontraproduktivní, zbytečně nadělá zlou krev a ještě donutí zbylé zemědělské podniky provozující živočišnou výrobu, aby od ní odstoupily.

Zemědělský výbor EP chce omezit dotace pro velké podniky

Stropy pro dotace a více peněz na ekologická opatření. Právě tak si zemědělský výbor Evropského parlamentu představuje zemědělskou politiku EU po roce 2020.

Mám zpracovaný koncept rozvoje venkova, který se snažím několik let prosadit. Nejdříve to bylo vedení ministerstva zemědělství k smíchu, ale dnes se někteří náměstci snaží mé myšlenky vykrádat. Musíme zmenšit půdní bloky v rozmezí 30 až 50 hektarů, vrátit do krajiny stabilizační krajinotvorné prvky, vrátit zpět jako povinnost minimálně jednu velkou dobytčí jednotku na hektar a omezit, respektive zastavit, bioplynové stanice. Dále musíme snížit hmotnost zemědělské techniky na maximálně 15 tun. Toto je zapotřebí provést v tříletém přechodném období. Nepřizpůsobí-li se zemědělský podnik bez ohledu na velikost v dané lhůtě, přestane od 1. ledna následujícího roku brát jakékoli dostane a začne platit sankce, které jsou v konceptu obsaženy. Pro dokreslení, bude platit od nuly až do padesáti tisíc korun na hektar obdělávané půdy dle stupně jejího poškození.

Mnoho lidí se chce vrátit zpět na venkov

Může tato opatření ČR zavést sama, nebo to musí udělat Evropská unie v rámci společné zemědělské politiky?

EU je smysluplný projekt, ale pouze v oblasti obrany a obchodu. Zemědělskou ale i ostatní politiku si musíme řešit sami. Nic nejde lusknutím prstu, ale vše musí dávat logiku a smysl. Pokud se něco třicet let ničí, tak se to stejnou ne-li delší dobu napravuje. Musíme začít motivovat mladé k tomu, aby pochopili, že oni jsou budoucností této země a že bez vody, potravin a venkova tato země přestane existovat. Podmínky pro venkov musíme nastavit tak, aby lidé měli motivaci na venkově žít, pracovat a tvořit hodnoty.

Čím motivovat mladé lidi k tomu, aby začali podnikat v zemědělství?

Myslím, že lidé prozřeli. Už nechtějí pracovat ve velkých korporátech, pro které byli pouze číslem a dělali otrockou práci, je jedno jestli v kanceláři nebo supermarketu. Mnoho lidí se chce vrátit zpět na venkov, realizovat své sny, popřípadě navázat na své předky. Chtějí vyrábět, zpracovávat a prodávat a být hrdí na to, že umí spojit šikovné ruce a selský rozum. Dalším pozitivem je, že při této práci budou mít čas na výchovu svých dětí, a to je přeci jedním z našich nejdůležitějších cílů. Musíme vytvořit takové motivační podmínky, abychom díky třígeneračním rodinám mohli celý venkov restartovat. Pokud někoho baví podnikání na venkově, tak je spokojený a má z toho ekonomický přínos nejen on, ale i celé okolí. A nezáleží, zda je to zemědělec, zelinář, zahradnice, řezník, pekař, švadlena nebo kdokoli jiný.

Proč je rakouský venkov malebnější než ten český?

Úspěšný příběh rakouského venkova spočívá mimo jiné v tom, že veřejnost má o svých vesnicích a zemědělcích dobré mínění. Rakušané si uvědomují, jak je venkov pro celou zemi důležitý, a proto jej navštěvují. 

Mohou podle Vás pomoci dotační podpory?

Podpory existují, ale musí být nastaveny jinak. Musíme pochopit, že zemědělství je rostlinná a živočišná výroba. Tyto dvě činnosti od sebe nelze v žádném případě oddělit, to znamená, že musíme podporovat mladé lidi, kteří mají zájem buď si sami farmu založit, nebo ji převzít po svých rodičích. Určitě nemůžeme brát jako zemědělství firmu, která má 200 a více hektarů, dělá pouze rostlinnou výrobu s minimální zaměstnaností a má bioplynku na dvoře. To je špatný model. Musíme si uvědomit, že základem zaměstnanosti v zemědělství je živočišná výroba. Ano, starost o zvířata je náročná práce, ale ještě složitější je sehnat schopné a mladé lidi, kteří se chtějí o zvířata starat. Pochopitelně je musíme dobře ekonomicky motivovat, aby vůbec chtěli tuto práci dělat. Nad touto důležitou věcí měli naši politici uvažovat již dávno, ale na místo toho podporovali bohaté nadnárodní firmy, aby podnikaly v České republice.

Při klasickém farmaření je také třeba se specializovat i na ovocnářství a zelinářství, ale tam musíme nastavit jiné podpory, poněvadž se jedná o činnost, která je velice náročná na ruční práci. Určitě by bylo na místě osvobodit farmy do nějaké velikosti, obratu a zaměstnanosti osob na hektar od sociálního a zdravotního pojištění a placení daní z příjmu. Ale možná bychom mohli nastavit i lepší podmínky.

Mladí lidé si často stěžují, že nemají přístup k půdě, že je těžké sehnat pozemek a začít hospodařit. Co s tím?

Pokud máme hovořit o problematice půdy, musíme se ohlédnout zpět a jsme opět u politického zadání. V roce 2011 za pravicové vlády s Miroslavem Kalouskem jako ministrem financí byl zrušen devizový zákon, čímž bylo umožněno prodávat půdu každému, i když nebyl občanem České republiky. To mělo za následek, že se cena orné půdy neskutečně zvedla a pochopitelně ji nakoupili spekulanti, kteří ji považovali za výhodnou investici. A bohužel v 90. letech platilo pravidlo pravicových politiků – nejlepší půda je ta, která je prodaná zahraničnímu investorovi. Dnes máme pouze dvě možnosti – buď pojedeme dále na této šílené vlně, ale pak zůstaneme ve vlastní zemi závislí na tom, kdo nám co doveze, prodá a zda vůbec, nebo provedeme neprodleně pozemkovou reformu, tak jako v minulém století, a zachráníme to nejcennější pro nás, naše děti a naši budoucnost, tedy půdu. Je dnes velká celospolečenská poptávka po tom, aby politici, kteří poškodili tuto zemi a její občany, nesli konečně trestněprávní odpovědnost za své jednání.

Lidé si problémů začínají všímat

Jakým způsobem vnímá veřejnost zemědělství? Hodně lidí má zemědělství spojeno pouze s Agrofertem a při pohledu na českou krajinu si možná začali uvědomovat, že není vše v pořádku…

Pohled veřejnosti na zemědělství má několik rovin. První je ta, že jsme do roku 1989 byli plně soběstační ve výrobě potravin, měli jsme nastaveny nejtvrdší výrobní normy v celé Evropě, ne-li v celém světě, ale neuměli jsme si toho vážit. Většina lidí si myslela, že se změnou politického režimu nám všichni padnou k nohám a budou nám dovážet ještě kvalitnější a levnější potraviny, než jsme měli. Bohužel, to se ale nekonalo. Byla to v podstatě politická a mediální kampaň.

Změnil se i pohled občanů na zemědělství a venkov. Dříve byl každý zemědělský podnik spjatý s danou obcí, kde zaměstnával její obyvatele. Dnes se tak ve velké míře neděje. Většina průmyslových zemědělských podniků, což je i Agrofert, dojíždí desítky kilometrů do „bezejmenných obcí“, kde obdělává zemědělskou půdu. Nepotřebují nikoho zaměstnávat, zasejí řepku, kukuřici a pšenici. Co bude dále s danou půdou, nikoho nezajímá. Každý žije pro okamžitý ekonomický efekt.

Světlá místa jsou již bez ornice (Břeclavsko) Foto: František Havlát

Nedostatku organické hmoty, utužené půdy, několikaletého sucha, ale i špatného hospodaření s vodou si všímají i občané. Začínají tušit, že „obyčejná“ voda, která je téměř zdarma, bude brzy tím nejcennějším na světě. Ale bohužel většinu vodárenských společností nevlastní české firmy ani český stát, ale zahraniční firmy. Musíme neprodleně deprivatizovat veškeré vodárenské sítě v České republice, a to za takových podmínek, za jakých to dané firmy od českého státu koupily, pokud nedoloží, že investovaly do dané infrastruktury.

Zůstaňme ještě u sucha. Jak podle Vás tomuto problému čelit?

Česká republika je střecha Evropy. To, co nám sem naprší, buď zachytíme, budeme s tím pracovat a minimum necháme odtéci, nebo necháme odtéci většinu, což není hospodářsky přínosné. Musíme s vodou efektivně hospodařit, což zmiňuji ve svém konceptu. Musíme zvýšit plochy rybníků, retenčních nádrží, ale i přehrad jako zásobáren pitné vody pro města. Musíme rozšířit plochu kapénkových závlah. A protože je opakování matka moudrosti, tak zopakuji, co musí udělat zemědělci. Musíme vrátit jednu velkou dobytčí jednotku na hektar jako základ všeho. Následně musíme zmenšit půdní bloky, vrátit do krajiny stabilizační krajinotvorné prvky a vrátit zpět do zemědělské praxe sedmi až devítihonné osevní postupy, to znamená vrátit mezi ekonomické tržní plodiny i tzv. zlepšující plodiny. A pochopitelně snížit hmotnost zemědělské techniky.

Přispět musí i každý z nás. Musíme si uvědomit, že máme jedno nechvalné prvenství – jsme světová bazénová velmoc. Kvůli tomuto fenoménu zbytečně odčerpáváme z podzemních zdrojů tisíce kubíků vody ročně. Stavy podzemních vod tedy stále klesají a povrchových zdrojů vody nepřibývá. Vyřešit to můžeme tím, že vláda okamžitě zakáže napouštění jakýchkoli bazénů, dokud se situace s vodou výrazně nezlepší, to znamená, dokud nebudou stavy podzemních vod na úrovni 90. let. V tu chvíli si všichni uvědomíme, že voda je to nejdůležitější a začneme s ní šetřit. Obávám se ale, že vláda jako vždy zaspala. S tímto nepopulárním rozhodnutím měla přijít již před třemi lety. Myslím, že nikdo z nás by si nepřál, aby litr vody stál v budoucnu 500 korun a více.

Zdevastovaný půdní blok bez ornice (Šardice – Hodonínsko) Foto: František Havlát

Článek vyšel v rámci projektu Proměny českého zemědělství, který společně realizují EURACTIV.cz a vydavatelství Economia s podporou Evropské komise.