Ukrajina je blíže EU než kdy dříve, Rusko však stále drží trumfy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Shutterstock

Tento článek je součástí Special reportu: Budoucnost Východního partnerství: výzvy a příležitosti

Ukrajina se v posledních letech stala příkladným vzorem ostatním zemím participujících v projektu Východního partnerství. I přes znatelné pokroky, implementované demokratické změny a vysokou podporu EU však stále nelze mluvit o výrazné prosperitě a stabilitě. Opravdový krok vpřed přijde až s vyřešením otázky konfliktu na východě země.

Ukrajina udělala od politických změn v roce 2014 velké pokroky v rámci příklonu k Evropské unii. Země tak čerpá svůj, voliči preferovaný, proevropský potenciál, kvůli kterému vyšli Ukrajinci před pěti lety do ulic. Vzniklý chaos však paradoxně otevřel příležitost separatistickým tendencím na východě země. Ty se staly stěžejním problémem Kyjeva v rámci plnění strategií vůči EU.

Podle posledního vydání Indexu Východního partnerství si Ukrajina vede nejlépe ze všech zemí ve většině sledovaných faktorů. Ačkoliv se letošní summit Východního partnerství neuskutečnil, EU vyjádřila svou podporu na červencovém summitu s Ukrajinou, potvrdila význam partnerství a sdílený zájem na uskutečňovaných reformách. Důležitým bodem agendy byla právě situace na východě země. EU slíbila nadále pokračovat s pomocí řešení socioekonomických a humanitárních důsledků konfliktu. Nejedná se přitom pouze o zajištění určitých podmínek k životu ve válečné zóně, ale i pomoc s rekonstrukcí země po implementování Minských dohod.

Od roku 2014 investovala Evropská unie přes 15 miliard eur do procesu ukrajinských reforem. Přímo na humanitární asistenci bylo vyčleněno téměř 134 milionů eur. Další investice pak proudily ve formě bilaterální spolupráce jednotlivých členských zemí Unie s Ukrajinou.

Unijní podpora demokracie zemí Východního partnerství je důležitá. Do budoucna se má zaměřit na justici

EU podporuje rozvoj demokracie a vlády práva v šesti zemích Východního partnerství prostřednictvím několika finančních nástrojů a podpůrných aktivit. Největší pokrok je znát na Ukrajině. Konkrétně Česko je lídrem v rozvoji místních samospráv.

Jako reakci na anexi Krymského poloostrova a separatistických tendencí na východě Ukrajiny spustila EU celou řadu restriktivních opatření vůči Ruské federaci. Jedná se o omezení diplomatických rozhovorů a uvalení sankcí na konkrétní ekonomické sektory (především zbrojní a technologický). Ekonomická spolupráce s Ruskem byla omezena i na dalších úrovních. Limitován byl také export a import v rámci území Krymu a Sevastopolu. Na 170 lidí a 44 subjektů pak bylo uvaleno omezení pohybu spolu se zmrazením majetku. Rada Evropské unie nedávno rozhodla o prodloužení těchto sankcí do 15. března 2020.

Kromě restriktivních opatření podporuje EU mírové a udržitelné řešení konfliktu diplomatickými cestami v rámci jednání normandské skupiny či rozhovorů Ukrajiny s Ruskem mediovaných OBSE. Evropská unie rovněž nadále podporuje kapacity Ukrajiny v oblasti kybernetické bezpečnosti a hybridních hrozeb – oblastí, které vzrostly na významu právě v souvislosti s válkou na Ukrajině.  Do budoucna jsou pak připravena i navazující opatření, dojde-li k dalšímu porušování Minských dohod.

Cílem Východního partnerství je především těsnější spolupráce se státy východní Evropy spolu s podporou demokracie, prosperity a stability. Ukrajina však svou účastí v programu sleduje širší strategické cíle. Východní partnerství vnímá jako komplementární prvek svých bilaterálních ambic s Evropskou unií, které jsou pro Kyjev prioritou. Účast v iniciativě pak považuje za jakousi prerekvizitu a transformativní element propojující zemi s případným budoucím rozšířením EU. Unijní členství pro některou ze zemí Východního partnerství je však v tuto chvíli nereálným scénářem. Jsou to právě zamrzlé konflikty, které představují klíčovou překážku intenzivnějšího sblížení s Evropskou unií či Severoatlantickou aliancí. Tento fenomén výrazně přispívá k dlouhodobé nestabilitě v daných zemích a souvisí s dalšími, úzce propojenými, problémy, jako je organizovaný zločin, pašeráctví či migrace.

Nová Komise se o Východní partnerství nezajímá. Není ale všem dnům konec

Projekt Východního partnerství letos slaví deset let od svého založení. Otázkou je, jak velký prostor dostane v agendě Evropské unie do budoucna. Nastupující předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová na něj zatím ve svých plánech zapomíná.

Co se války na východní Ukrajině týče, s nástupem nedávno zvoleného prezidenta Volodymyra Zelenského přichází i vývoj v mírovém dialogu. V září si obě strany konfliktu vyměnily válečné zajatce v rámci doposud největší takové výměny od počátku konfliktu a o podobných navazujících aktivitách země jednají. Zelensky rovněž prohlásil, že přizná zvláštní samosprávný status povstaleckých republik, tedy tzv. Luhanské a Doněcké lidové republice. Stát se tak má ještě před tím, než na těchto územích proběhnou místní volby. Pokud tyto budou demokratické – a pod dozorem mezinárodních pozorovatelů -, zvláštní status by měl tzv. lidovým republikám zůstat. Jedná se přitom o krok, který mnozí považují za kontroverzní. Existují obavy, že důsledkem bude legalizace separatistického povstání na východě země. Lze odhadovat, že kredibilita tzv. lidových republik opravdu vzroste. Vzhledem k současnému patovému stavu však zůstává otázkou, zda má Zelensky, který usiluje o posun v řešení konfliktu, jinou alternativu.

Celá situace tak dobře ilustruje, že trumfy v ruce opravdu drží Rusko. Kreml si zónu svého vlivu dobře hlídá a nehodlá se pustit svého nárazníkového pásma. Důkazem není jen válka na Ukrajině, ale i válka v Gruzii v roce 2008 či utažení kohoutků plynovodů v reakci na barevné revoluce v obou zmíněných zemích. Evropská unie ani Severoatlantická aliance doposud nenašly efektivní reakci na tuto strategii Kremlu. Vzhledem k tomu, že vstup státu, který nemá kapacitu zajistit svou teritoriální integritu do EU či NATO nepřipadá v úvahu, je zřejmé, že Rusko našlo své nepřímé právo veta. Odpověď lze tedy nalézt jen u diplomatického stolu, kde má Vladimir Putin dobrou ruku.

Země Jižního Kavkazu mezi Evropskou a Eurasijskou unií

Gruzie, Arménie i Ázerbájdžán mají odlišné představy o svém budoucím směřování, společný postup je vyloučený. Bezpečnostní situace v regionu nutí země usměrňovat svoji zahraniční politiku s ohledem na zájmy Ruska. Nekonzistentní politika EU navíc napomáhá posílení vlivu Moskvy v regionu.

Článek vznikl v rámci spolupráce pražské kanceláře Heinrich Böll StiftungEuropean Security Journal  a EURACTIV.cz při příležitosti zářijové debaty „Central Europe and future of the EU´s Eastern Partnership policy“. Heinrich-Böll-Stiftung nenese odpovědnost za názory autora.