Ukrajina jako „nová Gruzie“ aneb O co vlastně Putinovi jde

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

© EPA-EFE/THIBAULT CAMUS / POOL MAXPPP OUT

Ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi jde teď mimo jiné o uznání Ruska jako mocnosti srovnatelné s USA, píše ve svém komentáři pro EURACTIV.cz George Hays II.

Autor komentáře je vedoucím katedry Mezinárodních vztahů a diplomacie na Anglo-American University v Praze.

I když se probíhající válka mezi Ruskem a Ukrajinou vyostřuje, není pravděpodobné, že dojde k masivní invazi a ovládnutí celé Ukrajiny. V médiích varujících před takovým scénářem chybí širší souvislosti. Ukrajina je po Rusku největší zemí v Evropě a je desetkrát větší než Gruzie. Rozsah vojska, které Rusko rozmístilo ve třech oblastech podél ukrajinských hranic, je také přibližně desetkrát větší, než poslalo bojovat do Gruzie v roce 2008. Ukrajina by ale byla větším soustem (a Rusko se koneckonců úplného převzetí Gruzie také zdrželo). Co se tedy skrývá za kulisami, které Rusko impozantním soustředěním sil na své západní hranici takto vystavělo?

Nedává moc smysl, že by se tato nejnovější krize týkala jen napětí mezi Ruskem a NATO. Putina pochopitelně trápí, že by NATO jeho Rusko obklíčilo, ale z pohledu Severoatlantické aliance se nezměnilo nic, co by v tuto chvíli zavdalo příčinu k takové akci. Ve skutečnosti bude pro Putina zamrzlý konflikt na Ukrajině nejlepší zárukou, že Ukrajina do NATO nikdy nevstoupí. Aby dostal, co chce – tedy veto vůči vstupu Ukrajiny do NATO – stačí mu jen zachovat status quo. Zvyšováním napětí teď nicméně vyprovokoval větší přítomnost a angažovanost NATO v této oblasti.

Při bližším pohledu se zdá, že Putinovi pravděpodobně jde o čtyři věci.

První je uznání Ruska jako mocnosti srovnatelné s USA, která se musí aktivně zapojovat do evropské bezpečnosti. Všechna aktuální diplomatická jednání tohoto cíle dosahují a v zásadě se daří konečně zvrátit izolaci Ruska po anexi Krymu.

Druhá věc je přimět Západ, aby uznal a přijal ruskou pozici na Krymu. Na všech jednáních se mluví o tom, jaké kroky může Rusko dál podniknout a jak mu v budoucích akcích zabránit. To vše představuje tichý souhlas s tím, co už Rusko udělalo. V současnosti se nevede žádná debata o tom, že by Rusko opustilo Krym nebo Donbas.

Třetí věc je omezení „ofenzivní“ přítomnosti NATO ve východních členských zemích. Nebylo by překvapivé, kdyby se podařilo vyjednat odvolání většiny jednotek, které teď Rusko shromažďuje, výměnou za podobné „stažení“ předsunutých zásobovacích pozic NATO v Polsku a Pobaltí i určité objasnění či omezení systému AEGIS v Černém moři.

Za čtvrté, pokud Rusko dokáže úspěšně vyprovokovat nebo vytvořit incident v první linii v Donbasu (jako to udělalo v Gruzii v roce 2008), využije ho jako záminku, aby jeho jednotky na Krymu vyrazily podél pobřeží a spojily se s Donbasem a Ruskem, což by nakonec zajistilo pevninské propojení s Krymem. Vojenské síly, které má Rusko v Bělorusku a na severovýchodě, by spolehlivě odváděly pozornost a rozdělovaly ukrajinské jednotky, které by tak nebyly schopné rychlý a soustředěný výpad na jihu odrazit. Rusko se snažilo toto spojení po souši vytvořit už v roce 2014, ale nebylo dostatečně připravené, a tedy ani úspěšné. Po uchvácení pevniny by následovala výzva k příměří a jednání o vzájemném stažení vojenských jednotek z této oblasti – opět v souladu s Putinovým třetím cílem. Pokud taková příležitost nevznikne, Putin i přesto první tři cíle splní. Most na Krym je pěkná dočasná alternativa a Putin se může pokusit obsadit pobřeží někdy jindy.

Rusko dnes provádí na Ukrajině a v jejím okolí téměř přesně to samé, co provádělo v Gruzii a kolem ní v roce 2008, což byl (kupodivu) také olympijský rok. Počet jednotek, které má Rusko na hranicích, není dostatečné pro totální invazi, okupaci a změnu režimu na Ukrajině. Ukrajinská armáda je dnes silnější, zocelená v boji a je ve stavu pohotovosti. Ruská pozice by ale docela dobře stačila na rychlý zábor země mezi Krymem a Donbasem a její případnou anexi.