„Špína“: slovo, které britským konzervativcům zavaří více než brexit i covid

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

© EPA

Kvůli aférám konzervativních poslanců možná Boris Johnson vstupuje do klíčové fáze svého mimořádného premiérství, která otestuje jeho značné politické dovednosti – stejně jako jeho značné štěstí, píše historik a odborník na Británii Gerald Power z Anglo-American University v Praze.

Boris Johnson je politický úkaz. Dělá trapné chyby, čiší z něj neuspořádanost a obecně se svým premiérským obdobím potácí. Jakkoli se ale zdá, že je Johnson odolný proti brexitu i covidu, možná mu brzy dojde štěstí. Proč? Kvůli „špíně“. „Špína“ (sleaz) je ve slovníku novodobé britské politiky důležité slovo. Znamená korupci a skandál a obvykle se týká konzervativců, kteří jsou bráni za privilegované, bohaté a používající nečestné nebo neetické prostředky k tomu, aby navýšili svá bankovní konta a dopřáli si požitky. „Špína“ byla jedním z faktorů, které v polovině 90. let položily vládu Johna Majora. Nyní podrývá důvěru v tu Johnsonovu.

Krize vypukla na začátku listopadu, kdy vyšlo najevo, že konzervativní poslanec Owen Paterson porušuje parlamentní pravidla, jelikož souběžně s výkonem poslaneckého mandátu pobírá plat u dvou soukromých společností. Premiér se ho zastal: konzervativní poslanci dostali pokyn hlasovat pro návrh, který by zrušil stávající systém parlamentních norem a zvrátil požadavek, aby byl Paterson zbaven poslanecké funkce. Tato arogantně-agresivní reakce byla krokem vedle. Drobnohled médií se zintenzivnil a hněv veřejnosti a kritika ze strany opozice zesílily. A ačkoliv vláda své hlasování vyhrála, velmi rychle oznámila obrat o 180 stupňů: zrušila svůj záměr zreformovat systém. Paterson byl nucen na svůj post rezignovat.

Patersonova aféra má dva hlavní problémy. Za prvé je součástí rostoucího trendu, kdy Downing Street požaduje po řadových konzervativních poslancích, aby podpořili politické programy, které jsou v zemi očividně nepopulární, načež si to vláda rozmyslí a tím poslance před voliči poníží a zdiskredituje. Dřívější příklad téhož se týkal školních obědů zdarma pro znevýhodněné děti. V této otázce se velmi veřejně angažoval fotbalista Manchesteru United Marcus Rashford, jehož intervence donutila Borise Johnsona ke slibu, že vláda poskytne obědy o prázdninách. Pokud takových případů bude přibývat, hrozí, že podryjí důvěru řadových poslanců ve vládu. To vládu oslabí a bude méně schopná prosadit své legislativní cíle. Pokud takových případů bude přibývat, mohou se z obvykle loajálních poslanců stát rebelové.

Další zásadní otázka je historická, čímž se dostáváme zpátky ke „špíně“. Skandály (jak finančního, tak morálního charakteru), ve kterých byli namočeni konzervativní poslanci, pomohly položit vládu Johna Majora v polovině 90. let. Obecné mínění bylo tehdy takové, že Majorův režim prostě selhává – nedisciplinovaný, bez směru a bez morální legitimity. Poslanci se chovali, jako by se na ně běžné normy nevztahovaly. Oni a jejich strana byli potrestáni za to, že usnuli na vavřínech, a následovala éra Tonyho Blaira.

Mohla by se historie opakovat? Snad ne; Boris Johnson není John Major. Johnson popírá politickou gravitaci. A je pravda, že až dosud pro něj „špína“ nebyla velkým problémem. To by se ale mohlo změnit. Na povrch nyní vyplouvají nová pochybení konzervativců podobná tomu Patersonovu. Ukázalo se například, že poslanec Sir Geoffrey Cox shrábl víc než milion liber ročně za právnickou činnost, při níž zastupoval korporátní zájmy. Chyběl na hlasování ve sněmovně, zatímco se věnoval své další práci na Britských panenských ostrovech. Coxovi voliči v relativně chudém regionu Devon jsou pochopitelně naštvaní. Když se přidá skandál k řadě naléhavých problémů, jako jsou inflace, nedostatek paliva a akutní nedostatek klíčových pracovníků v dopravě a potravinářské výrobě, šance, že Johnson ztratí důvěru země a řadových konzervativních poslanců, se zvyšuje. Dokonce i samotnou Margaret Thatcherovou na konci jejího premiérského období opustili její řadoví poslanci, protože už nevěřili, že Downing Street hájí jejich zájmy. Johnson možná vstupuje do klíčové fáze svého mimořádného premiérství, která otestuje jeho značné politické dovednosti – stejně jako jeho značné štěstí.