Evropská unie a arabské revoluce: Kde byla, když hřmělo?

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

V 90. letech se v souvislosti s tragickými událostmi na Balkáně optimisticky nadhazovalo, že přichází hodina Evropy.
Skutečnost ovšem pozitivní představy nenásledovala a Evropská unie se prezentovala jako nejednotný a nerozhodný subjekt.

Stejný obrázek nabídlo i následující desetiletí a hluboké názorové příkopy mezi členskými státy ohledně intervencí v Afghánistánu a Iráku. Revize unijních smluv měly přispět k vylepšení neuspokojivého stavu, po odstranění konstituční rétoriky z neúspěšné „euroústavy“ představovaly právě změny v zahraniční politice jedno z témat, kterými se Lisabonská smlouva snažila „zalíbit“ publiku.

Evropskou unii ve světě nově reprezentují prezident Evropské rady a vysoká představitelka pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Dosazením Hermana van Rompuye a Catherine Ashton státy ukázaly, že to s nějakou výraznou rolí pro EU v zahraniční politice nemyslí zase až tak vážně. Výběr málo známých kandidátů nasvědčoval, že lídři velkých zemí se své dominantní role vzdát nechtějí. Takový Tony Blair, jehož jméno se jednu dobu skloňovalo, by jistě dokázal akumulovat nesrovnatelně více pozornosti i vlivu.

Za použití nastíněné konstelace je třeba pozorovat i zapojení Evropské unie do revolučního dění v arabském světě. Lisabonská smlouva sice přinesla prvky posilující akceschopnost Unie na mezinárodní scéně, ale dominantní roli států zase tolik neoslabila. V EU tradičně koexistuje směsice různých zájmů, třeba pro středomořskou oblast Unie je dění na severu Afriky palčivým problémem, protože krátce po vypuknutí nepokojů mohou očekávat tisíce migrantů u svých břehů, zatímco takové Pobaltí podobnou intenzitu necítí a spíše pokukuje, co se děje v Rusku. Samostatnou kapitolu představuje Francie se svým koloniálním břemenem a přetrvávajícím úzkým vztahem k mnoha severoafrickým vládcům a velkolepými projektu typu Mediteránní unie.

Deklarace to nespraví

Timothy Garton Ash hned po první vlně arabského revolučního vzepětí začátkem února kritizoval, že Evropa moc vlivu v událostech ani mít nemůže. O své zápraží se totiž příliš nezajímá a trpí nedostatkem znalostí o regionu, což se projevuje například minimem obeznámených reportérů přímo na místě. „Máme asi víc evropských expertů na politiku Kalifornie než na politiku Egypta, neřkuli Tuniska nebo Maroka,“ kroutí hlavou slavný britský historik. Zvnějšku to skutečně vypadá, že EU (ale i zbytek světa) nebyla na revoluční kvas vůbec připravena, propracované scénáře vývoje a plány aktivit zcela chyběly. Na tom by nebylo nic tak divného, svět si zvyknul, že Amerika vaří a Evropa pak umývá, ale právě tento nechtěný stav věci přece chtěla Unie v posledním desetiletí rázně změnit. A kde jinde začít, než za humny?

Na besedě v Berkeley si unijní velvyslanec ve Spojených státech pochvaloval, jak se Evropa podílí, aby se věci posunovaly dopředu a jak skvěle funguje chemie mezi Hillary Clinton a Catherine Ashton. Americká ministryně zahraničí má údajně konečně číslo, kam zavolat, když chce mluvit s Evropou. Praxe však neukázala, že by ono číslo nějak zabralo, britská baronka byla vedle Sarkozyho a spol. téměř neviditelná.

Evropa se vyznačuje vysokou schopností přijímat různé deklarace, v nichž se odsuzuje násilí a zdůrazňuje nutnost dialogu, demokratických reforem a dodržování lidských práv, bohužel, tyto deklarace mají pro skutečnou situaci zhruba stejný účinek jako kterákoliv vládní protikorupční strategie v České republice. Unie se chová v zahraničních krizových událostech podle zaběhaných vzorců – během přelomových událostí je pomalá, těžkopádná, neschopná konsenzu, a tím pádem i zásadnější akce, omezuje se na humanitární pomoc a nevojenské sankce v podobě například zmražení účtů. Pokud se vývoj obrátí pozitivním směrem, pak Unie posílá finanční pomoc a všemožně asistuje v procesu transformace. Tento dosavadní popis praxe koresponduje s představou C. Ashton, jež během zvratů v Tunisku a Egyptě zdůrazňovala, že Evropa má hlavně naslouchat, že jde o „jejich“ revoluce.

Jak se revoluční vlna šířila arabským světem, vzrůstalo také puzení silných evropských hráčů nestát bokem a aktivně se zapojit do dění v regionu, které vyvrcholilo násilnostmi ze strany režimu v Libyi. V deklaraci ze zvláštního zasedání Evropské rady z 11. března 2011 Unie vyzývá Kaddáfího k okamžitému odstoupení a za partnera k diskuzi začíná považovat přechodnou národní radu v Benghází (což se moc nepozdávalo například prezidentu Klausovi). Hlavy států rovněž načrtávají střednědobou představu pro podporu regionu, jemuž nabízejí hlubší ekonomickou integraci a politickou spolupráci. Sluší se ovšem připomenout, že Unie již do regionu za účelem podpory demokratizace nalila v uplynulých letech dost peněz, aniž by se to příliš projevilo. Takže znovu a snad lépe…

Necelý týden poté vydala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 1973, o niž se opíraly následné nálety na libyjské cíle. Hned týden nato se opět scházejí hlavy států a unijní špičky ve formátu Evropské rady a vyjadřují spokojenost nad rezolucí a přesvědčení, že spojenecké akce výrazně přispěly k ochraně životů civilního obyvatelstva. I přes tuto širokou shodu je ale vhodné poznamenat, že akce se neodehrávaly pod hlavičkou Unie, ale zejména díky NATO.

Kdyby zůstalo u četby dokumentů Unie, mohli bychom si myslet, že evropské státy jednají na základě širokého konsenzu, jenže stačí se podívat na hlasování o rezoluci 1973 či především na seznam států, které se účastní operací v Libyi, abychom zjistili opak. Při hlasování o rezoluci 1973 se v patnáctičlenné Radě bezpečnosti zdrželo pět států – vedle Brazílie, Číny, Indie a Ruska překvapivě také Německo. Zástupce Německa Peter Wittig viděl ve vojenském zásahu příliš velká rizika a obával se možnosti rozsáhlých ztrát na životech. Z unijní sedmadvacítky se účastní jen jedenáct států, o trošku lepší skóre má NATO – z 28 zemí rezoluci OSN pomáhá vojensky naplňovat přesně polovina.

Zaseknutý motor

Nálety na Libyi začaly 19. března, ale odchodu Kaddáfího v krátkodobém horizontu nedocílily. V době uzávěrky tohoto příspěvku (polovina dubna) plukovník stále odolával a střídal se s rebely ve vojenských úspěších. Evropská unie aspoň v mezičase rozhodla o uvalení sankcí (zákaz vycestování a zmrazení účtů vůdčích osob režimu) a o vojenské operaci EUFOR Libya, která má za cíl podpořit humanitární pomoc, pokud o to požádá Úřad OSN pro koordinaci humanitární činnosti (OCHA). Konkrétněji by měl EUFOR Libya přispět k bezpečnosti uprchlíků a podporovat humanitární organizace, nejedná se o žádnou „zabijáckou“ operaci s cílem svržení režimu. Když tedy OCHA požádá, měla by EU pomoci s ochranou, vše je ale teprve v počáteční fázi a o přesné podobě případné operace panují nejasnosti.

Tradiční francouzsko-německý motor v posledních letech nefunguje, silové pozice v Evropě jasně zabraly Francie s Velkou Británií, jimž po počátečním přešlapování sekunduje Itálie. Zmíněné země podporují libyjskou povstaleckou Přechodnou národní radu a chystají se dokonce vyslat na pomoc vzbouřencům instruktory. Německo zastávalo evropské pozice, dokud byla ve hře pouze diplomacie a nevojenské sankce jako zmrazení účtů či zákazu cestování pro rodinné příslušníky pohlavárů libyjského režimu. Zde paradoxně Německo navrhovalo spolu s Finskem sankce jako vůbec první, ale v rané fázi ještě ve druhé polovině února se k nim nikdo další nepřipojil. Když se později začalo jednat o silových prostředcích, tak se naopak stáhlo zase Německo, což otevřelo dveře Francii. Nicolas Sarkozy inicioval vojenskou odpověď za vydatné mediální podpory známého intelektuála Bernard-Henri Lévyho, který volal z libyjských povstaleckých bašt svět k zásahu. K francouzské revitalizaci také přispěla výměna ministrů zahraničí, když za Michèle Alliot-Marie přišel respektovaný Allain Juppé. Nicolas Sarkozy pak opět ukázal, že vyniká v krizových situacích a dokáže ovládnout mediální prostor, což se při jeho popularitě na bodu mrazu a prezidentských volbách příští rok hodilo.

Česká republika se nikam nehrne, Unie se chválí

Ministerstvo zahraničních věcí ČR se ve svých prohlášeních k situacím v Tunisku, Egyptu a Libyi omezilo na tradiční odsouzení násilí a výzvy k pokojnému řešení a dialogu. V případě Libye uvítalo jak rezoluci OSN, tak akce NATO, do nichž se Česká republika nicméně aktivně nezapojila. Pozornost si však ČR vysloužila, a to předpovědí katastrofy po pádu Kaddáfího,čímž jsme se postavili po bok mezinárodním mediálním trapasům Francie, která původně nabídla tuniskému Ben Alimu bezpečnostní síly k potlačení opozice, a Itálie, jež velebila egyptského vládce Mubaraka jako nejchytřejšího muže. Za diplomatický lapsus je považováno rovněž nekonzultované Sarkozyho uznání přechodné národní rady v Benghází, které vedle všech evropských partnerů překvapilo dokonce i jeho vlastní ministry. Bohužel, ani zásadní kroky nebyly zjevně na unijní úrovni příliš koordinovány, takže atmosféru mohly dále čeřit například Berlusconiho stížnosti, že Francie se chová imperialisticky.

Na evropské půdě zaujalo vystoupení komisaře pro rozšíření Štefana Füleho, jenž před europoslanci přiznal řadu chyb, jichž se Evropa dopustila, když nedostatečně podporovala lidská práva a demokratizaci a spoléhala, že autoritářské režimy zajistí stabilitu. Füle narážel na skutečnost, že celou dobu Evropa bez problémů se severoafrickými vůdci jednala a obchodovala, aby se následně od nich štítivě odvracela, když potlačují protesty za pomoci nedávno dodaných evropských zbraní. Do budoucna se Unie chystá praktikovat v regionu diverzifikovanější přístup a více používat kondicionalitu – neboli – pomůžeme
vám, když se budete chovat pěkně.

Samotná Evropská unie se zdá být se svým výkonem spokojená, prezident Evropské rady Herman van Rompuy prohlásil: „Od začátku krize byla Evropská unie v popředí – jako první uložila tvrdé sankce, jako první vydala zákaz cestování pro vůdčí osoby režimy, první zmrazila libyjské účty a jako první uznala přechodnou národní radu jako partnera pro jednání.“ Kdo jiný by ovšem měl být v popředí než Unie, která chce hrát roli velkého světového hráče a navíc má severoafrický region na dohled od svých břehů? Ostatní silné části světa zjevně neopustily princip státní suverenity jako hlavní zásady mezinárodních vztahů, takže zahraniční intervence moc nepodporují. Navíc, unijní sankce (zákaz cestování a zmrazení účtů) příliš nezafungovaly, téměř dva měsíce po jejich uvalení to v Libyi stále vře a Kaddáfí se na důchod do Caracasu ještě neodebral. K tomu všemu se nejvýznamnější akce v regionu – bezletová zóna – podle všeho odsouhlasila spíše k nelibosti baronky Ashton.

Super je tu stát a nic moc nedělat

Závěrečné bilancování – všichni ti, kteří tvrdili, že s Lisabonskou smlouvou přichází jakýsi evropský superstrát, si mohou oddychnout. Místo bruselského diktátu se množí komentáře o konci společné zahraniční politiky. Unie bude tak silná, jak jí členské státy dovolí. V oblasti zahraniční politiky se evropské tváře ztrácely a jasně dominovaly tváře národní. Těžko říct, co si třeba v Egyptě myslí, když je navštěvují aktivní ministři zahraničí a po nich se dostaví vysoká představitelka EU s tím, že mluví za všechny, co tu byli před ní. Za slabý výkon Unie není tedy na místě hanit Brusel, ale zejména členské státy EU. Teprve až bude mít Unie jako celek možnost operativně a rozhodně jednat, lze ji tvrdě kritizovat. Zahraniční politika Unie má však taková pravidla a lídry, jaké si přály státy (a v těch probíhají každou chvíli nějaké volby, tak je potřeba se ukázat nebo ukázat, že nějaký Brusel nám přikazovat nebude). Pokud tedy chceme silnou evropskou politiku, je nutné zavést odpovídající mechanismus, včetně většinového hlasování, což je v současnosti nemyslitelné.

Vlna arabských revolucí ukázala, že s evropskou shodou a solidaritou to nebude nikterak žhavé. Zejména jižní země bily na poplach, zatímco sever Evropy se tázal, proč by vlastně Unie měla do arabských záležitostí zasahovat. Během evakuace Evropanů z Libye se každý stát staral o své občany, italští sousedé jsou šokováni a nesouhlasí, když jim z Apeninského poloostrova chtějí „posunout“ část uprchlíků. Státy unie se v důležitých fázích vývoje neshodovaly na zcela zásadních věcech – jaký je „náš“ preferovaný výsledek (sesadit vládce či ne), jaké jsou naše preferované prostředky (síla, sankce či pouze diplomacie?) a kdo by je měl a za jakých okolností použít (EU, NATO, souhlas OSN, Africké unie, Ligy arabských států).

Odpověď na titulek článku tedy zní jednoduše – Unie byla přesně tam, kde státy chtěly.

Analýza byla původně publikována v Bulletinu Centra pro lidská práva a demokratizaci (4. číslo, III. ročník, duben 2011), který vydává Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity.