AMEXIT: Co znamená odchod amerických jednotek pro evropskou obranu?

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Pixabay

Americký plán snížit počet jednotek na německém území vyvolává bezpečnostní obavy v celé Evropě. Jsou ale opodstatněné? Co snižování znamená pro budoucnost transatlantických vztahů? A je k americké přítomnosti v Evropě stále důvod?

Začátkem června schválil americký prezident Donald Trump stažení 9 500 amerických vojáků umístěných na vojenských základnách v Německu. Zpráva vyvolala rozruch na obou stranách Atlantiku, přičemž v USA krok vyvolal kritiku dokonce od několika republikánských členů kongresu. Obecná shoda panuje na tom, že stahování amerických jednotek může vést k zásadnímu oslabení bezpečnosti v Evropě. Tímto způsobem se vyjádřil například německý ministr zahraničí Heiko Maas, který uvedl, že „přítomnost amerických vojáků v Německu je zásadní nejen pro německou, ale i americkou a především evropskou bezpečnost.

S ohledem na německou bezpečnost se obavy zdají být opodstatněné. Přítomnost amerických jednotek byla po rozdělení země na konci druhé světové války vnímána jako hlavní bezpečnostní záruka proti možné sovětské invazi. Po většinu druhé poloviny dvacátého století tak v tehdejším Západním Německu pobývalo více než 250 tisíc amerických vojáků. Jak ale píše týdeník The Economist, od konce studené války a sjednocení Německa v 90. letech se počet amerických jednotek na německém území postupně snižuje. Trumpův krok tak lze vnímat jako pouze další v sérii stahování, ke kterému docházelo již za jeho předchůdců.

Dlouhodobé snižování počtu amerických jednotek na německém území má svoji logiku. Díky sjednocení Německa a zániku Sovětského svazu zmizela i bezprostřední hrozba pozemní válečné invaze. Podle Michaela Johna Williamse z New York University pak většina Němců nepovažuje Ruskou federaci za obdobnou bezpečnostní hrozbu. Naopak, Německo se od 90. let pokouší navázat lepší vztahy s Ruskem, ať už v oblasti obchodu či energetiky. Takový přístup znamená i to, že většina německé populace nepovažuje přítomnost amerických vojenských sil na svém území za nutnou. Jak vychází z nedávného průzkumu Pew Research Center, 45 % Němců nepovažuje americké základy v zemi za důležité, zatímco pouze 15 % se domnívá, že jejich existence je skutečně zásadní.

Odsun amerických vojáků nevyvolává bezprostřední hrozbu pro německou bezpečnost ani s ohledem na stav německých ozbrojených sil. Rajan Menon z Kolumbijské univerzity sice uvádí, že německá armáda se v současné době nachází v politováníhodném stavu. To má ale zásadní implikace spíše pro fungování Severoatlantické aliance (NATO) nebo pro evropské zahraničně-bezpečnostní ambice. Na obranu země jako takovou to vzhledem k nízké pravděpodobnosti pozemní invaze velký vliv nemá.

Co se Německa týče, negativní dopady Trumpova kroku tak budou spíše ekonomického rázu. To se týká především měst, u kterých jsou americké základny vystavěny. Města, jako například Grafewöhr, Ramstein-Miesenbach nebo Kaiserslautern, jsou totiž často na přítomnosti amerických vojáků existenčně závislá. Jak uvádí portál Deutsche Welle, v mnoha případech je počet Američanů – kromě vojáků totiž v oblastech žijí i jejich rodiny a další zaměstnanci vojenských základen – vyšší než počet obyvatel jednotlivých měst. Mnozí se tak obávají, že s jejich odchodem přijdou města o důležitý zdroj financí.

Český obranný průmysl si může sáhnout na miliony z fondů EU. Cesta k penězům je ale zatím trnitá

Evropská armáda sice neexistuje, členské státy EU ale úzce spolupracují na vývoji a výrobě nových obranných technologií. Evropská unie chce jejich úsilí finančně podporovat, založila proto speciální fond. Ten může být obrovskou příležitostí pro rozvoj evropského i českého obranného průmyslu.

Symptom slábnoucích transatlantických vztahů?

Stahování amerických jednotek z Německa paradoxně vypovídá více o již zmíněném fungování transatlantických vztahů, než o německé obraně jako takové. Sám Trump hájí svůj krok typicky transakčním způsobem. Podle něj Spojené státy vynakládají na německou obranu daleko více než samotní Němci, kteří dlouhodobě nedostávají svému závazku v rámci Severoatlantické aliance (NATO) vydávat alespoň 2 % HDP na obranu.

„Německo platí pouze zlomek toho, co by mělo,“ uvádí Trump s tím, že země tak jasně  zanedbává své povinnosti. Podle oficiálních statistik NATO vydává Německo na obranu 1,38 % a s dosažením oněch 2 % počítá až v roce 2031.

Situace je podobná v dalších členských státech Severoatlantické aliance. Podle výroční zprávy NATO dosáhlo v roce 2018  závazku pouze sedm členů aliance. Kromě USA, Řecka a Velké Británie vydávají 2 % HDP na obranu také Estonsko, Lotyšsko, Litva a Polsko. Očekává se, že právě do Polska bude část vojáků stažených z německého území přesunuta. Takový krok dává smysl. Vzhledem ke své zeměpisné poloze je Polsko a zmíněné pobaltské státy více vystaveno možné ruské agresi a větší přítomnost amerických jednotek bude fungovat jako odstrašující prvek.

Problém je nicméně v tom, že přesun jednotek do Pobaltí nemusí nutně vycházet ze strategické úvahy, ale naopak z již zmíněného transakčního přístupu Trumpovy administrativy k zahraniční a obranné politice. Podle redaktora Washington Post Marca A. Thiessena Trump svými kroky jednoduše odměňuje a trestá spojence podle toho, do jaké míry do aliance přispívají. Tudíž, přestože přesun jednotek k východní hranici Evropské unie je v zásadě správným krokem, je třeba se ptát, co takový přístup znamená pro transatlantickou spolupráci.

Může se stát, že v případě, že dané východoevropské státy přestanou plnit své závazky vůči alianci, stáhne Trump americké jednotky i z této strategicky významné oblasti? Trump sice změnil svůj pohled na Severoatlantickou alianci a údajně si již nadále nemyslí, že je v současné době zbytečná. To ale neznamená, že svůj postoj nemůže opět změnit. Koneckonců, německý příklad jenom dokládá, že v Trumpově vidění světa, peníze často přebíjí dlouhodobé strategické zájmy.

Trumpův bezpečnostní poradce Robert O’Brien ve svém vysvětlení pro Wall Street Journal uvedl, že přesun amerických jednotek odpovídá měnící se povaze válčení a nutnosti efektivně čelit narůstající hrozbě ze strany Číny a Ruska. Podle magazínu The Economist se ale jedná spíše o klasickou snahu spolupracovníků současného amerického prezidenta napasovat impulzivní rozhodování na strategické vize. Na to upozorňuje i řada bezpečnostních expertů, podle kterých krok spíše ohrozí americké zájmy.

Třeba Judy Dempseyová z think-tanku Carnegie Europe píše, že odchod Američanů z Německa posílí narůstající vliv Ruské federace v zemi. Podle Michaela Johna Williamse pak Trumpův krok sníží americkou schopnost operovat na Blízkém východě, severní Africe nebo jižní Asii, jelikož mnohé z amerických základen v Německu slouží jako logistická centra pro mise v těchto oblastech. Tudíž, pokud stahování amerických jednotek z Německa vychází z americké strategické reorientace, pak se možná nejedná o optimální řešení.

Evropská obranná agentura – cesta k lepší evropské obraně?

Český diplomat Jiří Šedivý 5. května oficiálně usedl do ředitelského křesla Evropské obranné agentury. Čím přesně se agentura zabývá?

Lepší časy asi nepřijdou

Trumpův transakční přístup je dle mnoha odborníků škodlivý nejen pro dlouhodobé americké zájmy, ale zároveň poškozuje fungování samotné Severoatlantické aliance, jejíž existence je pro bezpečnost a obranu evropských států klíčová. Zraky se proto v současnou chvíli upínají na americké prezidentské volby, které se odehrají letos v listopadu. Vzhledem k předvolebním průzkumům, ve kterých prozatím drtivě vede bývalý viceprezident Joe Biden, existuje možnost, že po čtyřech letech trumpovské zahraniční politiky by se Spojené státy mohly vrátit do „normálu“, na který jsou Evropané zvyklí.

Je tomu ale tak? Není pochyb o tom, že Biden pevně stojí za Severoatlantickou aliancí a v případě svého zvolení bude usilovat o obnovu důvěry mezi Spojenými státy a jejich evropskými spojenci, která byla za dobu Trumpova úřadu značně narušena. Zároveň ale nelze spoléhat na to, že samotné zvolení „pro-Evropského“ prezidenta zázrakem vyřeší všechny problémy, které evropskou obranu v budoucnu čekají.

Joe Biden, ještě více než Trumpův předchůdce Barack Obama, je sice silným zastáncem pevných transatlantických vztahů, mezi hlavními tématy jeho předvolební vize nicméně evropská obrana nebo NATO nefigurují. I s ohledem na současné dění ve Spojených státech tak lze očekávat, že priority Bidenova úřadu budou spíše domácího rázu. S pokračující epidemií covidu-19 napříč Spojenými státy tomu tak bude tím spíše.

Samozřejmě už samotný fakt toho, že by Spojené státy vedl bývalý Obamův viceprezident může znamenat obrat k lepšímu. Problém je ale v tom, že ani za Obamy nebyly transatlantické vztahy v nejlepší formě. Přestože to nebylo jeho hlavním tématem, již za Obamova úřadu si Američané stěžovali na to, že evropské státy nedostávají svým finančním závazkům vůči alianci. Koneckonců k summitu NATO ve Walesu, na kterém se členové aliance dohodli na oněch 2 % výdajů HDP na obranu, došlo právě za Obamy.

Za Obamovy vlády došlo zároveň k zavedení tzv. otáčení k Asii („pivot to Asia“), tedy strategickému odklonu Spojených států od evropského kontinentu směrem na východ. Důvodem bylo to, že USA začaly v té době nahlížet na většinu evropských států jako na „producenty bezpečnosti namísto jako na její konzumenty.“ Sám Obama navíc NATO vnímal jako „pozůstatek studené války“ a pokračoval ve snižování počtu amerických jednotek, ke kterému docházelo již za jeho předchůdce, který byl alianci paradoxně oddaný daleko víc.

70 let evropské obranné politiky. Bude konečně funkční?

Společná obrana a bezpečnost se stává jednou z hlavních priorit evropské integrace. Její kořeny však sahají až ke konci druhé světové války. Od té doby však společná spolupráce v této oblasti spíše zaostávala. Situace se ale začala v posledních letech měnit, a to zejména kvůli ruské hrozbě a migrační krizi. Otázkou zůstává, zdali současné ambiciózní návrhy a iniciativy budou v nejbližší době skutečně realizovány a jestli se z Evropské unie stane silný hráč i v oblasti obrany a bezpečnosti.

Budoucnost evropské obrany

I v případě Bidenova zvolení zůstává budoucnost evropské obrany nejistá. Bylo by bláhové očekávat, že i za transatlanticky laděného prezidenta budou Spojené státy dlouhodobě ochotny dotovat obranu států, které na ni mají dostatek vlastních prostředků a nachází se v regionu, který již není Američany vnímán jako strategická priorita. S rostoucí hrozbou z Číny a dalších stran lze skutečně očekávat, že americké jednotky budou potřeba jinde. Za Bidena pravděpodobně dojde ke zlepšení vztahů mezi USA a Evropou, evropskou obranu to ale samo o sobě nespasí. Pokud bude zvolen Trump, nelze očekávat ani to první.

Co z toho tedy vyplývá pro obranu a bezpečnost v Evropě? Špatným závěrem by bylo domnívat se, že americký odklon znamená, že Evropa je absolutně bezpečným regionem. Rostoucí agresivita z ruské strany s odchodem amerických jednotek nezmizí, naopak se bude stupňovat. Přítomnost aliančních jednotek v Pobaltí a Polsku tak zůstane klíčovým prvkem evropské obrany, stejně tak jako samotná existence aliance. Ta bude ale potřebovat zásadní posílení ze strany evropských států.

Nedostatečné výdaje na obranu ve většině evropských členů NATO jsou nejen nesolidární, jak Američané často podotýkají, ale zároveň i nezodpovědné vůči vlastní bezpečnosti. Nedostatečná vojenská kapacita nejenže nemusí sloužit jako dostatečně odstrašující faktor, ale zároveň snižuje schopnost evropských zemí efektivně jednat v možných konfliktech na periferii svého kontinentu, které mají mnohdy přímé dopady na bezpečnost v Evropě.

Zásadní posílení evropské obrany nemusí hned znamenat založení celoevropské armády, jak si to přeje například francouzský prezident Emmanuel Macron. Podobné návrhy často přinášejí více otázek – jako například velení nebo financování – než možných výhod. Navíc pro ně mnohdy stěží existuje politická podpora jednotlivých evropských států. Daleko jednodušším způsobem, jak posílení docílit je investovat alespoň 2 % HDP do obrany. To nejenže povede k modernizaci a větší konkurenceschopnosti evropských armád, ale zároveň utuží transatlantické vztahy v rámci aliance. Jestli to zastaví americký odklon od Evropy nelze s jistotou říci. Určitě to ale zmírní dopady na evropskou obranu, pokud k němu dojde.

NATO bylo, je a bude skvělé, shodují se experti. Ne vše je ale v alianci v pořádku

Navzdory tomu, že za posledních 70 let prošlo mezinárodní prostředí mnoha změnami, Severoatlantická aliance dokázala zůstat relevantní. Má-li tomu tak být i nadále, je třeba zamyslet se nad jejím vnitřním fungováním, zaznívá od odborníků.