Rozhovor s novinářkou Lenkou Klicperovou o občanské válce v Sýrii a Islámském státu

Lenka Klicperová

© Lenka Klicperová

Rozhovor o aktérech občanské války v Sýrii, o životě pod kontrolou Islámského státu (IS) a o současném oslabování jeho vlivu na Blízkém východě.

Lenka Klicperová je novinářka a fotografka, od roku 2004 šéfredaktorka časopisu Lidé a Země. Publikuje v mnoha dalších tištěných či online médiích. Pracovala v Angole, Čadu, Nigeru nebo v Demokratické republice Kongo. Od roku 2010 pravidelně jezdí do Afghánistánu a její poslední cesty směřovaly také do Sýrie. Je spoluautorkou několika dokumentů (Slzy Konga, Ženy v zemi Tálibánu a další). Je rovněž držitelkou čtyř cen Czech Press Photo – za fotografii a video. O působení Islámského státu v Sýrii vydala spolu s Markétou Kutilovou dvě knihy – Islámskému státu na dostřel I a II.

Můžete nám, prosím, představit Vaši současnou práci v Sýrii? V jaké oblasti země se pohybujete?
Pohybuji se na severu Sýrie v oblasti pod správou Kurdů, jelikož jinam se v současné době nedostanu, především ne do oblasti kontrolované syrským režimem. Na pomoc lidem v Sýrii jsme s kolegyní Markétou Kutilovou založily sbírku SOS Kobaní na obnovu města Kobaní na syrsko-tureckých hranicích, které bylo následkem bojů s Islámským státem z 80 % zničeno. Napsaly jsme dvě knihy – Islámskému státu na dostřel I a II, jejichž výtěžek putuje na sbírku, a zároveň dostáváme na transparentní účet často až překvapivě vysoké finanční příspěvky. Veškerá finanční pomoc je pak vynaložena na podporu místních lidí – zejména na nákup zdravotnického zařízení anebo na podporu tamních škol. Především vycházíme z místních potřeb a komunikujeme s úřady o tom, co je nejvíce potřeba.

Setkáváte se s nějakým odporem vůči Vaší práci vzhledem k protiislámským náladám v ČR?
Ano, těch útoků je celá řada. Většina z nich je směřována na to, že jsem žena a pohybuji se ve válce. Zároveň se spousta z nich bojí, kolik by za mě musela Česká republika zaplatit, pokud bych byla unesena. Zaznamenala jsem také útoky od kolegů novinářů a fotografů, tedy profesionálů. V podstatě se nejedná o výtky přímo k mé práci, jako spíše o určité emoční výlevy, které člověk musí brát s nadhledem. Protiislámské nálady tomu všemu samozřejmě nahrávají.

Jak vypadá město Kobaní nyní, téměř po dvou letech od osvobození na Islámském státu?
To uvidíme nyní v říjnu, já jsem tam byla naposledy v únoru letošního roku a už tehdy jsem viděla obrovský pokrok, především pak v centru města. Neodhadnu přesně v procentech, jak velká část je obnovena, ale velké množství zničených budov nebo aut bylo odvezeno za město nebo sutiny byly využity na zpevnění cest. Některé domy bylo kupodivu možné také opravit nebo dostavět. Navíc se v Kobaní znovu objevilo tržiště a jiné obchody, kde se nyní dá koupit vše od základních kusů oblečení přes telefony a jinou elektroniku až po alkohol. To vše je tam již nyní poměrně běžně k dostání. Lidé se vracejí a začínají podnikat, aby město zase znovu ožilo.

Mají se obyvatelé města Kobaní nyní důvod něčeho obávat? Ze strany Islámského státu již méně, ale co ze strany Turecka?
Islámský stát ještě pořád není tak daleko, takže stále tam je nějaké ohrožení ze strany této teroristické organizace. Na druhou stranu IS hodně ztrácí na síle a má sám co dělat se sebou, takže vyloženě nepředpokládám útok do nitra té kurdské oblasti, jako tomu bylo dříve. Pořád tam je frontová linie, kde se bojuje.

Mnohem větší hrozbu vnímám ze strany Turecka. A to hlavně poté, co Turecko vstoupilo do konfliktu, překročilo hranici do Sýrie a „osvobodilo“ severní město Džarábulus. Průběh této vojenské akce byl minimálně podezřelý. Těžko říct, jak osvobození probíhalo, ale vzhledem k tomu, že město bylo dobyto během pouhých tří hodin, to spíše vypadá na nějakou dohodu o stažení mezi tureckými vojsky a islamisty. Zároveň nevíme, jestli se do oblasti vůbec budeme moct dostat, jelikož Turci velice negativně vnímají novináře, kteří se pohybují v té kurdské oblasti, a vůbec Kurdové jsou pro ně větší problém než Islámský stát. Skutečný důvod, proč Turecko vstoupilo do Sýrie, je, aby zabránilo Kurdům v další emancipaci, zejména propojení těch tří kantonů, které tam Kurdové mají – tzn. propojení Džazíry, Kobaní a Afrínu, mezi nimiž je území nyní ovládané IS. Turci mají tedy více obavy z mnohem většího zapojení Kurdů do porážky Islámského státu, takže není ani vyloučeno, že třeba budou chtít osvobodit město Rakka a projít kurdským územím až do této oblasti Sýrie. Vidím v tom jen mocenské snahy oslabit Kurdy, aby na té politické rovině neuvažovali o samostatném státu, ačkoliv nic takového ani nedeklarovali. V syrském Kurdistánu jsem vždy slýchávala vyjádření v tom smyslu, že chtějí zůstat nadále integrální součástí Sýrie, že nechtějí samostatný stát, ale spíše určitou míru autonomie. Do budoucna lze očekávat také spory o území za Eufratem, protože Kurdové dobyli město Manbídž od IS, a Turecko se podle některých zpráv nyní snaží Kurdy z Manbídže vyhnat.

Celý rozhovor o válce v Sýrii a Islámském státu naleznete na stránkách iSouvislosti.cz.