Mít tah na bránu a umět držet basu – recept na silnou ČR v evropské zahraniční politice

zdroj: Shutterstock; autor: Thaiview

Tento článek je součástí Special reportu: Nové priority evropské politiky ČR

EU není jen velký trh, ale také zahraničněpolitický hráč. Jak evropskou zahraniční politiku posílit a prosadit do ní české zájmy? Česko musí umět tvrdě prosazovat své priority, ale také držet s ostatními, když je to třeba, shoduje se řada názorů. Jenže zatím není česká zahraniční politika dost srozumitelná a klíčoví hráči na domácí scéně dostatečně aktivní.

Nad zahraniční politikou EU mají poslední slovo jednotlivé státy se svými zájmy, které se jim s různým úspěchem daří prosazovat. Národní diplomacie tak svou vahou ovlivňují vystupování Unie navenek.

„Musíme počítat s tím, že nám společná zahraniční politika nebude ve všem vyhovovat.“

„Společná evropská reprezentace sama mnoho rozhodnout nemůže. Bylo to vidět i při krizi na Ukrajině, kam jela vysoká představitelka EU Cathy Ashtonová. Lidé zpozorněli až tehdy, když přijel francouzský, německý a polský ministr zahraničí,“ připomněl v rozhovoru pro EurActiv předseda sněmovního zahraničního výboru Karel Schwarzenberg (TOP 09).

Už před pěti lety vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, která kromě jiného usiluje o posílení EU v zahraniční politice. Jenže společnou akci zpomalují rozdílné priority, kterým chtějí členové Unie věnovat pozornost.

Stát za svým

Česká republika například dlouhodobě dává důraz na rozšiřování EU v oblasti Balkánu a rozvíjení vztahů se zeměmi ve východní Evropě. Státy na jihu EU pak z dlouhodobého hlediska zajímá spíše Středomoří.

„Různorodost a struktura zájmů v Evropě je přirozené prostředí, kde musíme hledat evropský zájem a přidanou hodnotu,“ komentuje to místopředseda poslaneckého výboru pro obranu Ivan Gabal (KDU-ČSL).

„Jen pro zajímavost, v roce 1990 spousta evropských zemí nesouhlasila s tím, abychom odsunuli a vytlačili Rusy. Bály se nerovnováhy. Naše rozhodnost ale nakonec ukázala, že to pro Evropu bylo obrovské historické plus,“ dodává k prosazování zájmů příklad z minulosti.

V dnešní době je pro Česko zásadní vytvářet si jasný seznam priorit, a ty protlačovat do společné zahraniční a bezpečností politiky EU. Na tom se shodují odborníci a podle různých prohlášení to tak vidí i vláda.

Tvrdí spoluhráči

„Je třeba vysílat signály, že chceme prosazovat některé otázky a spolupracovat v klíčových věcech,“ řekl k tomu EurActivu jeden z lidí, kteří se podílejí na koordinaci české politiky k EU. „Jakmile ale takový signál vysíláme, musíme držet společnou pozici tam, kde už existuje. Musíme počítat s tím, že nám společná zahraniční politika nebude vždy ve všem vyhovovat,“ upozorňuje.  

Jediné místo pro budoucnost Česka je bezpečná Evropa a NATO, tvrdí poslanec Gabal. „Nebudou-li bezpečné, jsme v troskách, protože nám chybí síla a schopnost postarat se o sebe. Nejsme samonosní v obraně, v bezpečnosti, ani co se týká mezinárodního významu,“ napsal redakci.  

Aby však Česko se svými prioritami uspělo, musí mít podle něj „tah na branku, a ne povznesené intelektuální reflexe“.

„Ty jsou možná dobré, když hledáme cestu, ale když ji najdeme, musíme jít tvrdě za svým. Osobně si myslím, že budou rozhodovat dvě okolnosti: vstup do eurozóny a možnost v ní rozhodovat; a dále kvalita, kapacita armády a výdaje na obranu,“ jmenuje zásadní body.

Peníze na armádu

Vládní koalice se nedávno dohodla, že výdaje na armádu se v Česku postupně zvýší až na 1,4 procenta HDP v roce 2020 (v současné době činí asi 1,08 %). Podle zdroje z blízkosti vlády tak pod vlivem současného dění pominulo dosavadní uspokojení z příslušnosti k poměrně bezpečnému severoatlantickému společenství.

„Nebudou-li NATO a EU bezpečné, jsme v troskách, protože nám chybí síla a schopnost postarat se o sebe.“

Česká armáda prý každopádně musí sázet na spolupráci v rámci NATO i Evropy a vybírat si, kam své zdroje namíří. Jiné cesty není, protože na budování všestranné armády nemá samotná Česká republika sílu, dodává.  

Vláda tak chce podle svých materiálů usilovat také o fungování akceschopné Společné bezpečností a obranné politiky EU, která by měla přispět k posílení vztahu mezi Unií a NATO. Vláda chce také usilovat o to, aby se Česko mohlo adekvátně účastnit civilních a vojenských misí a operací EU.

Podle Karla Schwarzenberga je třeba výdaje na obranu posilovat víc. TOP 09 vládní plán v minulosti kritizovala. Zvýšení výdajů na 1,4 % HDP je podle ní málo a trvá na dosažení 2 % HDP v roce 2020. To je závazek, který pro Česko plyne ze členství v NATO.

„Vláda musí nejdříve plnit povinnosti vůči své armádě. Prohlášení, že podporujeme evropskou armádu a sami nemáme dostatečný rozpočet, abychom plnili závazky vůči Severoatlantické alianci, je poněkud liché,“ řekl předseda TOP 09 v rozhovoru.

Obranná politika patří mezi české priority ještě z hlediska obchodu se zbrojní technikou. Česko klade důraz na ochranu menších podniků, protože se obává o budoucnost svého tradičního průmyslu v prostředí nadnárodních zbrojních gigantů. Podporu malých a středních podniků přitom slibují závěry Evropské rady věnované evropské bezpečnostní politice, která v Bruselu proběhla před rokem.

Na východ a na jih

V oblasti „klasické“ zahraniční politiky pak má Česko za své priority zmíněné rozšiřování EU a politiku sousedství. To se ostatně nezměnilo od doby minulých vlád.  

„Je důležité, aby byly všechny státy západního Balkánu součástí EU,“ říká bývalý ministr zahraničí Schwarzenberg. „To otevře oblast investicím a pomůže odstranit strašnou nezaměstnanost, která tam panuje,“ dodává.

„Prohlášení, že podporujeme armádu EU a nemáme rozpočet, abychom plnili závazky vůči NATO, je poněkud liché.“ 

Česko pak nemá zapomínat na jeden z plodů své zahraniční politiky, kterým je program Východního partnerství.

„Na východoevropské státy bychom neměli zapomínat a měli bychom se o ně starat. Koneckonců, seděli jsme ve stejném táboře jako oni a známe jejich problémy lépe než lidé v západní Evropě. Uvědomme si, že když budou tyto země vzkvétat, tak je to to nejlepší, co se může našemu exportu přihodit,“ vysvětluje Schwarzenberg.

Visegrád žije

Obrana, rozšíření i východ Evropy jsou témata důležitá také v rámci spolupráce Visegrádské skupiny (Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko).  

„EU se stále ještě v některých otázkách štěpí, a mezi tyto otázky patří i zaměření zahraniční politiky,“ říká zmíněný zdroj z blízkosti vlády. Visegrádská čtyřka je přitom podle něj neocenitelnou platformou, která dokáže spojovat zájmy „východního bloku“.

Spolupráce tak může efektivně fungovat v řadě evropských otázek, jako dosud byla například právě obrana, ale dlouhodobě třeba také evropská politika soudržnosti. V konkrétních tématech se k ní pak ochotně připojují okolní státy, připomíná zdroj.

Pokud jde o mezinárodní vývoj, Visegrádská čtyřka si ovšem v poslední době vysloužila kritiku kvůli nejednotnému postoji svých členů k ukrajinské krizi a Rusku.

Pasivní Parlament je mínus

Z tohoto pohledu panuje mezi státy střední Evropy řada rozdílů. „Polsko je jinde – má velitelství NATO, prezidenta EU a vliv, kterému se neumíme ani přiblížit. Na druhou stranu Maďarsko je v situaci, do které bychom se neměli dostat – jak vazbou na Rusko a rostoucí energetickou, politickou a finanční závislostí na Kremlu, tak vnitropolitickým pohybem, který nemá garantovaný západní směr,“ jmenuje opačné příklady Ivan Gabal.  

Visegrád tak podle něj může sloužit především pro komunikaci a vzájemné konzultace. To ovšem závisí na aktivitě každého státu. „Je otázka, zda na to máme. Myslím, že skoro nemáme,“ uvažuje.  

„Dívám se v Parlamentu na aktivity profilových výborů. Nedokázali jsme se koordinovat na summit NATO, vůči ukrajinské krizi, ani vůči evropským sankcím. Pasivní parlament je jedním z velkých handicapů naší politiky,“ kritizuje své kolegy, ale i vládu, jejíž členové prý srozumitelnou politiku také zatím nedovedli vyvinout.  

Autor: Adéla Denková

Publikace  tohoto  textu  byla  spolufinancována  projektem  ´Podpora  veřejné debaty o české zahraniční politice‘ ÚMV.