Ostrá směrem k Rusku, ale neprověřená pokud jde o zbytek světa. Kdo je Estonka Kaja Kallas, která v příštích pěti letech povede evropskou diplomacii?
„Nové začátky: právě jsem přijela do Bruselu a těším se na setkání s novými kolegy v diplomatické službě EU a v Evropské komisi,“ napsala minulý týden na platformě X bývalá estonská premiérka Kaja Kallas, která se má už brzy státy novou „ministryní zahraničí“ Evropské unie.
„Nadcházející týdny budou plné schůzek a brífinků, se speciálním zaměřením na přípravu na schvalovací slyšení v Evropském parlamentu,“ doplnila Kallas a připomněla tak, že ke svému jmenování potřebuje ještě souhlas europoslanců.
Plánovaný harmonogram říká, že parlamentní slyšení nových eurokomisařů, mezi které se bude Kallas jako výkonná místopředsedkyně Evropské komise řadit, má začít v týdnu od 23. září.
Pokud jde o její novou roli vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, jak se pozice oficiálně jmenuje, Kallas nebude první ženou, která se jí ujme. Naopak, unijní diplomacii (v současné podobě této funkce) dosud většinou šéfovaly ženy – jako první Britka Catherine Ashton (2009-2014) a po ní Italka Federica Mogherini (2014-2019). Až v posledních pěti letech se jedná o muže, a to o Josepa Borrella ze Španělska.
Excellent meeting with @kajakallas in Brussels, she will be a great High Representative for the #EU! pic.twitter.com/RETGIoB5HW
— Federica Mogherini (@FedericaMog) August 28, 2024
Poprvé je to ale pro Estonsko a zároveň pro východní Evropu. V dalších nejvyšších funkcích Evropské unie, přezdívaných „top jobs“, se z Východoevropanů zatím objevili pouze Poláci. Bývalý polský premiér Jerzy Buzek předsedal v letech 2009-2012 Evropskému parlamentu, současný premiér Donald Tusk pak v letech 2014-2019 Evropské radě.
Kdo je Kaja Kallas?
Matka a prarodiče Kajy Kallas zažili v roce 1941 deportaci na Sibiř, protože patřili k Moskvou nenáviděné elitě, ona sama žila v Sovětském svazu až do svých 14 let, kdy Estonsko získalo nezávislost (1991).
Její otec Siim Kallas jí „prošlapal cestu do Bruselu“, sám si totiž kromě premiérského křesla vyzkoušel také práci eurokomisaře ve dvou Komisích José Manuela Barrosa (2004-2014).
Kaja Kallas vystudovala práva a do politiky vstoupila v roce 2010. Tři roky působila jako poslankyně estonského parlamentu za liberální Estonskou reformní stranu, v roce 2014 pak pronikla do toho evropského, kde opět reprezentovala řady liberálů (ALDE). Věnovala se oblasti technologií, energetiky nebo právě zahraniční politice.
„Od svého návratu do Estonska, kde se v roce 2021 stala premiérkou, se zasloužila o posílení mezinárodního postavení své země, která je čtvrtým nejmenším státem EU a má jen 1,4 milionu obyvatel,“ píše web euronews.
Poslední rok se jí ale v domácí politice moc nedařilo. Její vláda krátce po volbách v roce 2023 zvýšila daně a zavedla nepopulární rozpočtové škrty v soukromém sektoru, jak připomíná Euractiv.com. Kabinet zároveň legalizoval stejnopohlavní manželství, a to navzdory tomu, že tento krok odmítala skoro polovina země.
Loni v létě také lokální média odhalila, že její manžel měl co dočinění s firmou, která i přes veškeré sankce stále působila v Rusku, zatímco politička veřejně kritizovala ty, kteří dál obchodovali s Moskvou. Od té doby jí klesala veřejná podpora a v lednu spadla až na 16 procent.
V eurovolbách skončila její strana třetí a ona sama si nedávno od opozice vyslechla výzvy k rezignaci kvůli tomu, že její vláda v rozpočtu nedokázala najít 1,6 miliardy eur na munici, které má její země „kritický nedostatek“.
Odchod do Bruselu tak pro ni, zdá se, může být „vysvobozením“ z nepříznivé situace doma.
Co od ní čekat?
Média i analytici Kaje Kallas často s odkazem na proslulou a ráznou britskou premiérku Margaret Thatcher přezdívají „železná lady“, a to hlavně kvůli jejímu tvrdému postoji vůči Rusku.
„Ve vztahu k Rusku patří k těm nejostřejším hlasům. Kallas kritizovala, že ,svět ignoroval‘ deset let trvající ruskou agresi vůči Ukrajině, která začala obsazením Krymu v roce 2014. A apelovala, aby Západ poskytl Kyjevu vojenskou pomoc ještě před plnohodnotnou invazí v roce 2022, stejně jako to udělala její země,“ popisuje RadioFreeEurope.
Kallas dlouhodobě odmítá myšlenku mírové dohody, která by nechala jakýkoliv kus ukrajinského území (včetně Krymu) v ruských rukách. Konec války podle ní přijde pouze tehdy, až „Rusko odejde zpět do Ruska“.
Dá se tedy čekat, že právě rusko-ukrajinský konflikt bude její hlavní priorita. Nejasnosti ale leží jinde.
„Kallas zatím příliš neprokázala, že by se zajímala o fungování světa mimo svou část Evropy nebo že by mu rozuměla. Přesto se bude muset zabývat krizemi na Blízkém východě, v Africe, Latinské Americe, řídit vztahy s Čínou a asijsko-pacifickou oblastí,“ upozornil ve svém textu Elmar Namedov z amerického think-tanku Quincy Institute for Responsible Statecraft.
„Jako vysoká představitelka bude předsedat společné komisi pro implementaci jaderné dohody s Íránem, k níž se její předchůdci Mogherini a Borrell silně hlásili. Její názory na toto téma jsou zcela neznámé, stejně jako na izraelsko-palestinskou otázku,“ dodal Namedov.
Podle diplomatů citovaných webem euronews má však Kallas díky svým zkušenostem s „pragmatickou“ politikou dobré předpoklady pro to, aby dokázala zprostředkovat společné postoje všech 27 zemí EU k citlivým globálním i regionálním otázkám.
Pokud jde o západní Balkán a konkrétně o vztahy mezi Srbskem a Kosovem, web European Western Balkans připomíná, že Kallas na rozdíl od svého předchůdce Borrella pochází ze země, která uznává Kosovo. Vzhledem k jejímu postoji k Rusku se prý zároveň nedá čekat, že by byla příliš vstřícná vůči Srbsku, které má k Moskvě blízko.
Kallas bude mít brzy možnost své názory a postoje detailně objasnit, a to právě při slyšení ve výboru Evropského parlamentu pro zahraniční věci, kde bude čelit otázkám svých bývalých kolegů-europoslanců.
Co vůbec zmůže?
Postoje ke globálním otázkám nebo diplomatické zkušenosti jsou jedna věc, skutečné pravomoci věc druhá. Jak připomíná Elmar Namedov, vysoký představitel rozhodně není ministr zahraničí EU, i když se mu tak někdy ve zkratce přezdívá.
„Má sice k dispozici Evropskou službu pro vnější činnost (EEAS) s více než 5 000 úředníky v Bruselu i na zahraničních delegacích EU, ale všechny rozpočtové páky jsou v rukou Komise,“ upozornil Namedov.
Nejdůležitější ale podle něj je, že pravomoci v zahraniční, bezpečnostní a obranné politice zůstávají členským státům, které se jich jen tak nevzdají. Nad tím vším se vznáší veto, díky kterému může každý ze států zablokovat společné kroky EU.
„Svým způsobem je práce vysokého představitele nemožná,“ napsal Namedov s tím, že vždy záleží na síle konkrétního člověka, který se postu ujme. Federice Mogherini se například podařilo dojednat zmíněnou jadernou dohodu s Íránem.
