Itálie si zatím musí s uprchlíky poradit sama

S vzrůstajícími obavami Evropa dále pozoruje vývoj násilných povstání v severoafrické Libyi. Unijní ministři vnitra včera (24. února) na schůzi v Bruselu diskutovali o tom, jak řešit možné přílivy nelegálních uprchlíků. Výzvu jihoevropských zemí, aby EU postupovala koordinovaně a vytvořila pro tento účel finanční fond, ale ministři nevyslyšeli.

Zatímco v libyjských městech neutichají násilné střety protirežimních protestantů, policie a přívrženců „revolučního vůdce“ Muamara Kaddáfího, EU a další státy se nadále snaží ze země co nejrychleji evakuovat své občany. Podle informací Evropské komise se v Libyi stále zdržuje kolem 6.000 občanů Unie (více o evakuaci si můžete přečíst na EurActiv 23.2.2011).

S pokračováním krvavého povstání se před Evropskou unií otevírá také palčivá otázka, co dělat v případě masového přílivu uprchlíků nejen z Libye, ale i dalších zemí tohoto regionu. Jak uvádí mezinárodní organizace pro migraci (IOM), na libyjském území se v současnosti nachází přibližně milión a půl utečenců z oblasti subsaharské Afriky. Očekává se, že v případě vypuknutí občanské války by mohla část těchto lidí hledat bezpečí v Evropě.

Již ve středu proto jihoevropské státy, v čele s Itálií, vyzvaly členské země Unie, aby společně hledaly řešení tohoto potenciálního scénáře. Itálie v minulých dnech musela řešit příliv 6.000 nelegálních přistěhovalců z Tuniska, kteří připluli na sicilský ostrov Lampedusa (EurActiv 14.2.2011). Italský ministr Roberto Maroni po příjezdu na setkání Rady do Bruselu potvrdil, že Řím v případě dalších přívalů imigrantů bude žádat po sedmadvacítce pomoc. Společně s Itálií navrhly jižní státy, jmenovitě Francie, Kypr, Malta, Řecko a Španělsko, které by se mohly stát rovněž prvním terčem přistěhovalců, vytvoření fondu solidarity, jenž by finančně pokryl náklady této krize.

Podle odhadů italského ministra zahraničí Franca Frattiniho hrozí, že ze severní Afriky by mohlo útočiště na evropském kontinentě hledat až 200 až 300 tisíc osob.

Společný postup? Zatím ne

Odpověď ostatních členů na žádosti „jižního křídla“ však byla poměrně zdrženlivá. Například švédský ministr Tobias Billstrom podotkl, že jeho země přijala v uplynulém roce na 32 tisíc uprchlíků a žádná země ji v tom nepomohla. Podle něj proto Itálie dosavadní nápor 6.000 běženců musí zvládnout sama. V podobném duchu se potom vyjádřilo i Německo a Rakousko.

„Minulý rok přijalo Německo 40 tisíc azylantů, malé Švédsko 30 tisíc, Belgie 20 tisíc a Itálie 7.000. Itálie čelí výzvě, má však daleko k tomu, aby byla přetížena,“ odmítl výzvy Itálie německý ministr vnitra Thomas de Maiziere. Vyjádření přinesla ČTK.

„Tunisko není problémem, problémem je to, co se děje v Libyi. Bojím se toho, co se děje v Libyi, nejen kvůli dopadům na Itálii, ale i kvůli tomu, že co se bude v Libyi dít v příštích letech,“ reagoval na postoj zmíněných zemí Maroni.

„Pokud vypukne občanská válka v Libyi, bude to velký problém, protože tam bude masa lidí, kteří budou potřebovat mezinárodní ochranu. Takže teď jednáme o možnostech jakési dočasné ochrany a potom o návratu do vlasti po vyřešení konfliktu. A je to asi největší výzva pro Evropu za posledních 20 let,“ komentoval jednání český ministr vnitra Radek John.

„Nicméně Evropa prostě není připravena na lidi ze zcela odlišné kultury. Spíše se hovořilo o tom, jak to zvládnout a jak udělat síto, protože kromě uprchlíků by tam byl i výsadek lidí z organizovaného zločinu, a třeba také členové tajných služeb od Mubaraka,“ cituje Johna ČTK.

Podle nejmenovaného unijního diplomata ministři diskutovali také o možnosti vojenské operace za účelem předejít humanitární krizi v oblasti a zrychlit evakuaci evropských občanů. Libye ale v minulých dnech Brusel varovala, že pokud se bude vměšovat do jejích vnitřních záležitostí, přestane spolupracovat v otázce ilegální migrace do Evropy.

O situaci v Libyi se hovoří i v Budapešti, kde v těchto dnech probíhá neformální setkání unijních ministrů obrany se zástupci Severoatlantické aliance. Podle původního plánu se však má především jednat o posílení strategické spolupráce EU a NATO.