EU chce svět, který ctí lidská práva. Páky na to má, jsou ale omezené

© Unsplash

Tento článek je součástí Special reportu: Zahraniční politika EU: Dopad zelených a lidskoprávních priorit

Evropská unie chce být globálním lídrem v ochraně lidských práv. Alespoň to si vytyčila ve své aktuální lidskoprávní strategii. Je ale evropský blok dostatečně silný na to, aby přiměl světové země k dodržování lidských práv či zákazu trestu smrti?

Strategie s názvem Akční plán pro lidská práva a demokracii, jejíž plnění odstartovalo v roce 2020, představuje „cestovní mapu“ evropských snah a opatření na podporu ochrany lidských práv nejen v sedmadvacítce, ale i v ostatních státech světa.

Unie se tak chce v následujících letech zasadit o to, aby světové státy ctily lidská práva jednotlivců. Její ambicí je usilovat o globální zákaz trestu smrti, vymýcení mučení či nastolení důstojných pracovních podmínek včetně konce dětské a nucené práce.

Podle londýnské pobočky lidskoprávní organizace Amnesty International (AI), která při tvorbě plánu přispěla svými podněty, se jedná o klíčový nástroj unijní lidskoprávní politiky. Ačkoli by měla Unie a její členské státy již rok pracovat na dosažení cílů, podle AI lze jen těžko hodnotit, jak se to zatím daří.

„Hodnotit dopad Akčního plánu lze zatím jen velmi těžko, a to i proto, že neexistuje veřejná cesta, jak sledovat zavádění plánu do praxe,“ sdělila organizace redakci.

Koneckonců Akční plán je strategií a záleží na jednotlivých krocích a nástrojích EU, které pomohou přetavit její poměrně velké ambice do reality. Využít k tomu chce Unie například politické dialogy, spolupráci s lidskoprávními organizacemi či organizacemi jako je OSN, monitoring soudních procesů, tzv. Všeobecný systém preferencí (GSP) nebo diplomacii.

Síla diplomacie

A je to právě diplomatická síla, na kterou se EU musí spoléhat nejvíce. Myslí si to alespoň česká europoslankyně Radka Maxová (za ČSSD, S&D).

„Ačkoli EU usiluje o zrušení trestu smrti ve světě, obávám se, že její síla je spíše diplomatická. EU se snaží dávat lidskoprávní doložky do smluv se svými partnery, především co se týče sousedství. Jsem pro to, aby bylo zrušení trestu smrti přímo zmíněno jako jedna z podmínek (smluv). Bohužel jsme v tomto ohledu jakožto Evropa sami, Spojené státy ani Čína tuto praktiku dosud neopustily,“ posteskla si europoslankyně.

Zmíněné obchodní dohody se třetími zeměmi tak mohou být jedním z dalších nástrojů, jak EU může přispět ke zlepšení světové lidskoprávní situace. Navzdory unijním snahám ale kritici upozorňují na nedostatky ve smlouvách, a to například v investiční dohodě bloku s Čínou. Mimo jiné i kvůli lidskoprávní situaci v zemi byla ratifikace dohody Evropským parlamentem pozastavena.

Naplnění unijních globálních ambic tak bude podle Maxové proces na dlouhé roky. „Jsem ráda, že trest smrti ze světa postupně mizí a že jeho vymýcení považuje EU za jednu z priorit své zahraniční politiky. Mezi lety 2019 a 2020 se počet poprav snížil o 26 procent, což je výborná zpráva. Ale je to běh na dlouhou trať. Jedná se o globální problém, kdy jednotlivé státy všech kontinentů řeknou jasné ne této nelidské praktice,“ řekla.

Za porušení lidských práv sankce

Od loňského roku může EU navíc jedince a subjekty po celém světě za porušování lidských práv „trestat“ sankcemi, a to například v podobě zmrazení majetku nebo zákazu vstupu na území EU. V prosinci 2020 totiž unijní země posvětily vznik tzv. Evropského magnitského zákona, který EU takové sankcionování umožňuje.

Na základě tohoto zákona EU doposud uvalila sankce na 15 osob z Ruska, Číny, Severní Koreje, Libye a Jižního Súdánu. A také na čtyři subjekty z Číny, Severní Koreje, Libye a Eritreje. Je jasné, jaký politický signál uvalením sankcí EU vysílá, a sice ten, že porušování lidských práv netoleruje.

Otázkou však zůstává, do jaké míry mají sankce potenciál přispět ke zlepšení situace či k vynucení jejího napravení. Jak pro EURACTIV.cz analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Pavel Havlíček, efektivita sankcí záleží na konkrétním případu, tedy na tom, proti jakému aktérovi jsou sankce uvaleny a na jeho schopnostech takovému tlaku vzdorovat.

EU chce pomocí obchodu měnit svět k lepšímu. Výsledky jsou sporné

Dodržování lidských práv a ochrana životního prostředí patří mezi klíčové hodnoty Evropské unie, což by se mělo odrážet i v obchodních dohodách, které Unie ve světě uzavírá. Je tomu ale skutečně tak?

Od dodavatelských řetězců k lidským právům

Další zajímavá legislativa, která by mohla pomoci Unii její cíle naplnit, se teprve rodí. V rezoluci ji letos v březnu navrhl Evropský parlament, respektive vyzval Evropskou komisi k tomu, aby legislativu navrhla a dal jí vodítka, jak by mohla vypadat. Jedná se o tzv. Náležitou péči a odpovědnost podniků.

V praxi si pod tímto abstraktním pojmem lze představit pravidla, která nejen evropským podnikům, ale i podnikům ze třetích zemí, které chtějí mít přístup pro své služby a produkty na unijní trh, zadává, aby dodržovaly lidská práva. Za jejich porušování přitom ponesou odpovědnost.

„Bohužel je skutečností, že v globálních obchodních řetězcích stále dochází k porušování lidských práv, včetně práv pracovníků a environmentálních práv (…) Vzhledem k tomu, že dobrovolná opatření se ukázala jako poměrně neúčinná, mohla by být legislativní iniciativa cestou k promítnutí lidskoprávních i environmentálních standardů EU do mezinárodních obchodních vztahů,“ okomentoval podnět Evropského parlamentu český europoslanec Jiří Pospíšil (TOP 09, EPP).

Stejně jako lidská práva by měly podle plánované legislativy podniky ctít také ochranu životního prostředí a být odpovědné za jeho poškozování i mimo EU. Konkrétní obrysy však budou známy až po zveřejnění návrhu z pera unijní exekutivy. Ta jej plánuje předložit ještě letos a podle Pospíšila je pravděpodobné, že bude schválen.

Nastavení odpovědnosti pro podniky má i velkou podporu české veřejnosti. Vyplývá to z , který vyšel letos v říjnu. Více než 80 procent Čechů souhlasí s tím, aby měly podniky zákonem zakázáno porušovat lidská práva (82 procent), stejně tak jako s tím, aby měly zákonnou povinnost nepoškozovat životní prostředí (84 procent).

Ratifikace Istanbulské úmluvy

Podle priorit Akčního plánu by se měla Unie také zasadit o rychlou ratifikaci Úmluvy proti násilí na ženách a domácímu násilí, pro kterou se vžilo označení Istanbulská úmluva.

„Každá třetí žena má osobní zkušenost s fyzickým či sexuálním násilím, každá pátá se stala obětí nebezpečného pronásledování. Více než 150 tisíc obětí každoročně vyhledá lékařskou pomoc, 40 % pachatelů znásilnění končí s podmínkou a dopady na zdravotní systém a péči o oběti se blíží 20 miliardám korun. To vše by Úmluva pomohla řešit,“ upřesnila pro redakci česká pobočka Amnesty International.

V tomto ohledu svůj cíl EU zatím zcela nenaplnila. Akční plán platí od roku 2020 a „vyprší“ v roce 2024, doposud však Istanbulskou úmluvu neratifikovalo šest unijních zemí, ani EU jako celek. Podle europoslance Pospíšila se ale v otázce ratifikace stále jedná o živý proces.

Mezi šestkou unijních států, která úmluvu neratifikovala, je i Česko. Právě v tuzemsku budila Úmluva ve veřejné debatě velké vášně.

„Úmluva je jedním z mnoha mezinárodních dokumentů, u které se nám povedlo prosadit její podpis našim státem. Vzhledem k tomu, že na její úplné přijetí i kvůli opakovaně se šířícím fake news, na které reagují i naši politici, stále čekáme, nemůžeme u nás tento efektivní nástroj prevence potírání násilí na ženách využívat,“ okomentovala proces předsedkyně České ženské lobby Marta Smolíková.

Například české ministerstvo zahraničí na dotaz k české pozici redakci potvrdilo, že resort ratifikaci Úmluvy podporuje. Věc však spadá do gesce ministerstva spravedlnosti. „V minulém období ministerstvo spravedlnosti připravilo veškeré nutné materiály k ratifikaci a předložilo k projednání vládě, nicméně k tomu již nedošlo. Bude tedy záležet na nové vládě a Parlamentu, jaký k této záležitosti zaujmou postoj,“ upřesnila Markéta Poslušná z tiskového oddělení resortu.

Podle Amnesty International udělala končící česká vláda pro ratifikaci Úmluvy minimum. „Doufáme, že přístup nové vlády ČR bude v tomto směru otevřenější a aktivnější,“ sdělil pro EURACTIV.cz tiskový mluvčí organizace Erik Bartoš.

Podle europoslance Pospíšila zůstává případná budoucí ratifikace Úmluvy v Česku prozatím nejasnou otázkou. „Ratifikace Istanbulské úmluvy, stejně jako ostatní kulturně-etické otázky, nejsou součástí uzavřené koaliční smlouvy, protože mezi pěti stranami vznikající vládní koalice je zastoupen jak liberální, tak konzervativní názorový proud. Předpokládám tedy, že pokud bude návrh na ratifikaci předložen, nebude k němu mít vláda jednotné stanovisko, ale jednotliví poslanci vládní koalice o něm budou hlasovat volně dle svého přesvědčení,“ nastínil.