Vztahy EU a Turecka

© Pixabay

Dohoda mezi EU a Tureckem o řešení migrační krize z března 2016 znovu rozdmýchala debaty o členství země v evropské osmadvacítce. Přístupové rozhovory mezi oběma stranami byly zahájeny v říjnu roku 2005. Jejich průběh však brzdí řada překážek. Patří mezi ně stav demokracie v Turecku, zacházení s kurdskou menšinou nebo otázka Kypru.

Z trosek osmanského impéria vznikla v roce 1923 moderní a sekulární Turecká republika, která prošla od svého založení obrovskou proměnou. Turecko o hlubší integraci s Evropským hospodářských společenstvím (EHS), posléze Evropským společenství (ES)/EU usiluje již bezmála padesát let. V roce 1999 EU formálně přiznala Turecku status kandidátské země s podmínkou, že splní tzv. kodaňská kritéria. 3. října 2005 byly otevřeny přístupové rozhovory, které spolu s Tureckem zahájilo také Chorvatsko.

Vývoj vztahů EU-Turecko:

  • červenec 1959: Turecko požádalo o přidružení k EHS.
  • 2. září 1963: Byla uzavřena tzv. Ankarská (asociační) dohoda Turecka s EHS a podepsán první finanční protokol.
  • listopad 1970: Byl podepsán dodatkový a finanční protokol k asociační dohodě (oba připravují podmínky pro vytvoření celní unie).
  • leden 1973: Dodatkový protokol vstupuje v platnost, stanovuje fungování celní unie.
  • červenec 1974: Začala turecká invaze na Kypr.
  • červen 1980: Rada pro přidružení se rozhodla snížit cla na téměř veškeré zemědělské produkty na nulu do konce roku 1987.
  • 12. září 1980: Proběhl vojenský převrat v Turecku. Dohoda o přidružení byla „zmražena“ až do září 1986.
  • září 1986: Rada pro přidružení znovu oživila asociační proces.
  • 14. dubna 1987: Turecko požádalo o plné členství v ES.
  • 18. prosince 1989: Evropská komise odmítla žádost Turecka o členství – oficiálním důvodem bylo neplnění politických a ekonomických kritérií, konkrétním pak porušování lidských práv v Turecku a turecká přítomnost na Kypru.
  • 6. března 1995: Byla podepsána dohoda o celní unii mezi Tureckem a EU.
  • 1. ledna 1996: Dohoda o celní unii vstoupila v platnost.
  • prosinec 1997: Summit EU v Lucemburku nezařadil Turecko mezi země, s nimiž se Unie rozhodla zahájit vstupní rozhovory. Ankara poté přerušila politický dialog s Bruselem.
  • 10. prosince 1999: Summit EU v Helsinkách přiznal Turecku status kandidátské země.
  • duben 2001: Rada EU schválila tzv. Přístupové partnerství mezi EU a Tureckem.
  • duben 2001: Turecká vláda přijala tzv. Turecký národní program, který stanovuje postup harmonizace tureckého právního systému s právním rámcem ES/EU.
  • září 2001: Turecký parlament přijal přes 30 dodatků k ústavě, aby země vyhověla požadavkům stanoveným v politické části kodaňských kritérií.
  • 3. srpna 2002: Turecký parlament schválil balík reforem, mezi nimi také zákaz trestu smrti a další práva pro kurdskou menšinu.
  • 3. listopadu 2002: V parlamentních volbách zvítězili umírnění islamisté Recepa Tayyipa Erdoğana (AKP).
  • 12. prosince 2002: Na summitu EU v Kodani se lídři členských zemí dohodli, že v prosinci 2004 EU rozhodne, zda a kdy zahájí vstupní jednání s Ankarou.
  • květen 2003: Rada EU přijímá revizi přístupového partnerství s Tureckem.
  • 30. července 2003: Turecký parlament schválil zákon omezující moc armády v zemi.
  • 15.–16. ledna 2004: Romano Prodi navštívil Turecko jako první předseda Evropské komise v dějinách.
  • 26. září 2004: Turecký parlament schválil reformu trestního zákoníku, jejíž původní verze způsobila roztržku s EU.
  • 17. prosince 2004: Evropská rada rozhodla zahájit vstupní rozhovory s Tureckem 3. října 2005, pokud do té doby Ankara uzná řeckou Kyperskou republiku a zavede šest klíčových právních předpisů.
  • 23. května 2005: Prvním hlavním vyjednavačem o vstupu Turecka do EU se stal Ali Babacan.
  • 1. června 2005: Turecký revidovaný trestní zákoník vstupuje v platnost.
  • 29. července 2005: Ankara podepsala protokol, jímž rozšířila dohodu o celní unii s EU na deset nových členů. Připojila však k němu prohlášení, že podpis neznamená uznání Kypru. Druhou podmínku zahájení rozhovorů (šest právních předpisů) již Turecko splnilo.
  • 22. září 2005: Členské země EU se shodly na tzv. proti-deklaraci k tureckému prohlášení z 29. července a vyzvaly v ní Ankaru, aby uznala Kypr co nejrychleji, nejpozději do konce vstupních rozhovorů.
  • 3. října 2005: EU otevřela přístupové rozhovory s Tureckem, poté co se ministři zahraničí členských zemí obtížně dohodli na vyjednávacím rámci.
  • 4. října 2005: Komise zahájila tzv. screening (proces analytického porovnávání tureckých právních předpisů s předpisy EU).
  • 9. listopadu 2005: Komise zveřejnila každoroční zprávu o pokroku Turecka. Země získala status fungující tržní ekonomiky, ale komisařům se nelíbilo zpomalení tempa politických reforem. Ve stejný den Komise zveřejnila i strategii dalšího rozšiřování, ve které je důraz kladen na vlastní absorpční kapacity Unie.
  • 23. ledna 2006: Rada potvrdila principy, priority a podmínky, které obsahuje Asociační partnerství s Tureckem.
  • duben 2006: Istanbul je nominován na Evropské město kultury roku 2010.
  • 12. června 2006: EU určila, že přístupová jednání budou probíhat ve 35 kapitolách. O otevření i uzavření jednotlivých kapitol rozhoduje Rada EU (jednomyslně). Zároveň byla uzavřena kapitola o vědě a výzkumu.
  • červenec 2006: Soudní proces s tureckým novinářem arménského původu Hrantem Dinkem, který usiloval o turecko-arménské smíření. Případ upozornil na potlačování svobody vyjadřování v Turecku.
  • 8. září 2006: Evropská komise vydala kritickou zprávu o stavu vyjednávacího procesu s Tureckem.
  • 13. září 2006: Rezoluce Evropského parlamentu poukázala na nedostatečný pokrok v přístupových rozhovorech. Europoslanci byli znepokojeni vývojem v oblastech svobody vyjadřování, práv menšin, potírání korupce a násilí na ženách.
  • 29. listopadu 2006: Komise doporučila přerušení přístupových jednání kvůli nedostatečnému pokroku v kyperské otázce.
  • 11. prosince 2006: Rada ministrů zahraničí se rozhodla řídit návrhem Komise a pozastavila rozhovory s Tureckem v osmi kapitolách (volný pohyb zboží, právo usazování a volný pohyb služeb, finanční služby, zemědělství a rozvoj venkova, rybolov, doprava, celní unie a vnější vztahy).
  • 29. března 2007: Zahájení jednání o kapitole podnikání a průmysl.
  • 26. června 2007: Otevření dalších dvou kapitol: finanční kontrola a statistika.
  • 22. července 2007: vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) premiéra Erdoğana byla znovu zvolena v předčasných parlamentních volbách (47 %).
  • 28. srpna 2007: Abdullah Gül byl zvolen prezidentem Turecka ve třetím kole prezidentské volby.
  • 19. prosince 2007:  Zahájení jednání o dvou kapitolách: transevropské sítě a zdraví a ochrana spotřebitelů (EurActiv 20.12.2007).
  • 18. února 2008: Rada přijímá revizi přístupového partnerství s Tureckem.
  • březen 2008: Turecký Ústavní soud zamítl obvinění, že AKP usiluje o islamizaci tureckého státu.
  • 30. dubna 2008: Turecký parlament schválil novelu článku 301 trestního zákoníku, který umožňuje uložit až tříletý trest odnětí svobody za urážku „tureckosti“ (EurActiv 2.5.2008).
  • 17. června 2008: Zahájení jednání o dvou kapitolách: práva duševního vlastnictví a právo společností.
  • 20. října 2008: Zahájen soudní proces s 86 osobami obviněnými z účasti na ozbrojené podzemní síti ultranacionalistů zvané Ergenekon, která se měla podílet na pokusu o státní převrat.
  • 2009: Kurdská menšina žijící v Turecku začala hlasitěji volat po rozšíření svých kulturních a jazykových práv.
  • leden 2009: Ministrem pro evropské záležitosti turecké vlády a novým hlavním vyjednavačem o vstupu Turecka do EU se stal Egemen Bagiş.
  • březen 2009: Vládní AKP ztratila část podpory voličů v místních volbách.
  • 30. června 2009: Zahájení jednání o kapitole věnované daním.
  • 8. července 2009: Turecko přijalo zákon, který omezuje pravomoci vojenských soudů. Prezident Gül zákon podepsal i přesto, že armáda varovala, že podpis tohoto zákona zvýší napětí mezi vládou a armádou. Turecko tak splnilo jednu z podmínek EU (EurActiv 9.7.2009).
  • 1. září 2009: Turecko a Arménie vydaly společné prohlášení, ve kterém jejich představitelé vyjádřili vůli navázat diplomatické styky a otevřít hranice, které jsou mezi oběma zeměmi uzavřené od roku 1993 (EurActiv 2.9.2009).
  • 10. října 2009: Turecko a Arménie podepsaly mírovou dohodu ve švýcarském Curychu.
  • 14. října 2009: Evropská komise vydala zprávu, která hodnotí pokrok v přístupových rozhovorech s Tureckem. V dokumentu stojí, že turecká vláda by měla provést reformy v oblastech svobody projevu, svobody tisku, svobody náboženského vyznání, práv odborových organizací a práv žen (EurActiv 15.10.2009).
  • 11. prosince 2009: Turecký ústavní soud zrušil největší kurdskou politickou stranu Stranu pro demokratickou společnost (DTP). Soudci své rozhodnutí opřeli o údajné napojení strany na Kurdskou dělnickou stranu (PKK), která již čtvrt století usiluje o nezávislost kurdského státu, mnohdy i za cenu použití násilí (EurActiv 15.12.2009).
  • 21. prosince 2009: Zahájení jednání o kapitole, která se věnuje životnímu prostředí (EurActiv 22.12.2009).
  • 23. února 2010: Turecká policie zadržela několik desítek vysoce postavených armádních důstojníků a spojila je s pokusem o protivládní vojenský puč z roku 2003 (EurActiv 24.2.2010).
  • 11. března 2010: Švédský parlament přijal rezoluci, která označila masové vraždění Arménů osmanskými jednotkami, ke kterému došlo v průběhu první světové války, za „genocidu“ (EurActiv 15.3.2010). Švédsko se inspirovalo krokem, který před ním učinil americký Kongres.
  • 15. března 2010: První oficiální návštěva Štefana Füleho v roli eurokomisaře pro rozšíření v Turecku (EurActiv 16.3.2010).
  • 7. května 2010: Turecký parlament schválil reformu ústavy, která má Turecku pomoci přiblížit se EU. Ústavní dodatky mají za cíl změnit soudní hierarchii a omezit pravomoci armády.
  • 12. května 2010: Turecký prezident Abdullah Gül podepsal reformu ústavy.
  • 30. června 2010: Zahájena jednání o kapitole 12 (Bezpečnost potravin, veterinární a fytosanitární politika).
  • 8. července 2010: Turecký ústavní soud vyhověl opozici a zrušil klíčové body plánované ústavní reformy. Část věnovaná jmenování členů ústavního soudu a nejvyšší soudní rady totiž podle opozice porušuje principy nezávislosti justice.
  • 22. července 2010: Turecký parlament schválil zákon, který výrazně snižuje tresty pro mladistvé, kteří jsou obviněni z teroristické činnosti či její propagandy. Dosavadní praxi turecké justice kritizovala EU a organizace bojující za lidská práva (EurActiv 22.7.2010).
  • 12. září 2010: V Turecku se konalo referendum o ústavních změnách, ve kterém 58 % voličů hlasovalo pro jejich přijetí. Nová ústava například omezila pravomoci vojenských soudů, rozšířila nejvyšší radou soudců a žalobců tak, aby lépe reprezentovala turecké soudnictví, povolila pozitivní diskriminaci žen a dětí zavedla právní rámec pro vznik úřadu veřejného ochránce práv (EurActiv 13.9.2010).
  • listopad 2010: Evropská komise vydala soubor každoročních Zpráv o pokroku zemí, které usilují o členství v Evropské unii. Evropská komise Turecko pochválila za přijetí důležitých konstitučních změn, ale vyčetla mu nedostatečný dialog s opozičními politickými stranami a občanskou společností. Kritika se nevyhnula ani oblasti lidských práv, svobody vyznání a vyjadřování (EurActiv 10.11.2010).
  • březen 2011: Eurokomisař pro rozšíření Štefan Füle kritizoval stav svobody slova v Turecku. Důvodem bylo zatčení sedmi novinářů za údajné spiknutí s cílem svrhnout vládu (EurActiv 7.3.2011).
  • červen 2011: Konaly se parlamentní volby v Turecku. Vítězem se stala AKP a dosavadní premiér Recep Tayyip Erdoğan (EurActiv 13.6.2011).
  • červenec 2011: Turecký ministr zahraničí Ahmet Davutuğlu prohlásil, že pokud nedojde do začátku kyperského předsednictví Radě EU ve druhé polovině roku 2012 k opětovnému sjednocení rozděleného Kypru, Turecko zmrazí své vztahy s Evropskou unií  (EurActiv 14.7.2011).
  • srpen 2011: Turecká vláda oznámila, že navrátí náboženským menšinám majetek, který jim byl zabaven v roce 1936 (jedná se zejména o Řeky, Židy a Armény). Jako protiprávní označil konfiskaci i Evropský soud pro lidská práva (EurActiv 30.8.2011).
  • prosinec 2011: 11 ministrů zahraničí států Evropské unie se podepsalo pod dopis, ve kterém vyjadřují podporu Turecka v jeho přístupovém úsilí (EurActiv 5.12.2011).
  • červenec-prosinec 2012: Proběhlo Kyperské předsednictví (viz LinkDossier).
  • květen-červen 2013: Tureckem otřásly protivládní protesty požadující odchod z funkce prezidenta Erdoğana. Nadměrné použití síly ze strany policie a absence dialogu vyvolaly v EU vážné obavy. EU poukázala na další nutnost reforem.
  • říjen 2013: Evropská komise vydala každoroční zprávu o pokroku kandidátských zemí EU. Zpráva uvádí, že v Turecku došlo při provádění reforem k významnému pokroku. Čtvrtý soudní balíček posílil ochranu základních práv, včetně svobody projevu a boje proti beztrestnosti v případě mučení. Vláda započala mírový proces, jehož cílem je ukončení terorismu a násilí v jihovýchodní části země a připravit půdu pro řešení kurdské otázky. Zároveň však zpráva upozorňuje na nedostatky v oblasti základních lidských práv a svobod a říká, že než dojde k jeho přijetí do EU, má Turecko před sebou ještě hodně práce.
  • 22. října 2013: Rada EU oznámila, že po třech letech zahájí jednání o další kapitole v rámci přístupových rozhovorů s Tureckem, a to v oblasti regionální politiky. Jednání o 22. kapitole bylo oficiálně otevřeno 5. listopadu.
  • 16. prosince 2013: Byl zahájen dialog o vízové liberalizaci pro turecké občany cestující do EU. Zároveň byla podepsána dohoda o navracení migrantů, kteří se dostali do EU přes Turecko nelegálním způsobem.
  • 10. února 2014: V Bruselu se setkali Vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Cathrine Ashtonová, eurokomisař pro rozšíření a politiku sousedství Štefan Füle, turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoğlu a ministr pro evropské záležitosti a hlavní vyjednávač přístupu Turecka do EU Mevlüt Çavuşoğlu, aby projednali vztah EU-Turecko a přístupové jednání.
  • 20. října 2014: Komise předkládá první hodnotící zprávu dialogu EU s Tureckem o vízové liberalizaci. Komise pochválila turecký pokrok, zároveň ale předložila řadu kroků, které musí Ankara ještě splnit – biometrické pasy, lepší řízení migrace, efektivnější ochrana hranic, větší pohraniční spolupráce s členskými státy EU, revize protiteroristického zákona, naplňování readmisní dohody, která oficiálně vstoupila v platnost 1. října 2014 a další.
  • červen 2015: V Turecku se konaly parlamentní volby, jejichž vítězem se stala Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Nezískala však nadpoloviční většinu, a volby se proto opakovaly. Strana v nich získala absolutní většinu.
  • říjen 2015: Byl představen tzv. Akční plán mezi EU a Tureckem, který stanovil společný postup obou stran při řešení migrační krize. Opatření zahrnovala například plán na zlepšení kontroly hranic Turecka a zavedení společných hlídek s řeckou pobřežní stráží nebo vytvoření nových uprchlických táborů na tureckém území. Ankara naopak požadovala zařazení na seznam bezpečných zemí nebo dokončení rozhovorů o bezvízovém styku.
  • listopad 2015: Evropská komise ve výroční zprávě zhodnotila, jak si Turecko vede při plnění požadavků na členství v Unii, a kritikou na účet turecké strany nešetřila. K nejzávažnějším problémům patřilo omezování lidských práv a nezávislého soudnictví v zemi, dále pak Komise apelovala na znovuobnovení mírových rozhovorů s kurdskou menšinou, které byly přerušeny po tureckém bombardování Kurdů v Iráku.
  • koncem listopadu 2015 se pak v Bruselu pod 11 letech uskutečnil summit EU-Turecko. Lídři EU spolu s tureckým premiérem Ahmetem Davutoğluem zde stvrdili deklaraci o vzájemné spolupráci, která má omezit příliv migrantů do Evropy. Turecko se zavázalo k zpřísnění ochrany svých hranic, posílení boje proti pašerákům a k plnění readmisních dohod tak, aby EU mohla navracet nelegální migranty zpět do Turecka. EU na oplátku přislíbila urychlení liberalizace vízové politiky a otevření vyjednávání o členství Turecka v Unii. Na základě dohody má také evropská osmadvacítka během dvou let Ankaře poskytnout tři miliardy eur (cca 81 miliard korun), díky kterým má péči o uprchlíky na svém území zlepšit.
  • březen 2016: Turecko na mimořádném summitu s EU vyrukovalo s vlastním plánem řešení migrační krize. Lídři se dohodli, že bude do Turecka vracen každý, kdo přijde do Řecka nelegální cestou. Z dohody také vyplývá, že za každého syrského uprchlíka vráceného z řeckých ostrovů by do EU měl být přesídlen jeden občan Sýrie přímo z Turecka. Celkem by do Evropy mělo být přesídleno na 72 tisíc osob, přičemž přednost budou mít ti, kteří se nepokusili překročit evropskou hranici na vlastní pěst. To by mělo migranty od nebezpečné cesty odradit, čímž má dojít k rozbití byznys modelu pašeráků lidí. Ankara si za pomoc při řešení migrační krize řekla o vízovou liberalizaci pro turecké občany, a to už od června 2016, dále o otevření dalších kapitol přístupových jednání do EU a navýšení finanční pomoci.
  • duben 2016: Od pondělí 4. dubna začala platit dohoda mezi Tureckem a EU o přerozdělování uprchlíků, Turecko však koncem dubna hrozí jejím zablokováním, pokud Brusel nezruší vízovou povinnost pro Turky do června.
  • květen 2016: Evropská komise navrhla zrušit vízovou povinnost pro krátkodobé pobyty (90 dní) tureckých občanů, pokud do června splní zbývajících pět ze 72 podmínek. Konkrétně jde o boj proti korupci, ochranu dat, spolupráci soudů s unijními státy, spolupráci s Europolem a změnu protiteroristických zákonů v Turecku. Právě poslední bod prý ale Ankara plnit nehodlá. 11. května o doporučení Komise jednal také Evropský parlament, jehož předseda Martin Schulz se nechal slyšet, že zavedení bezvízového styku s Tureckem do července není reálné.
  • červen 2016: Byla otevřena již 16. kapitola ve vyjednávání o přistoupení Turecka do EU, která se týká finančních a rozpočtových ustanovení.
  • 15. července 2016: V Turecku proběhl pokus o vojenský převrat s cílem sesadit prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Nezdařený puč si vyžádal 241 obětí a přes 2000 zraněných civilistů. Někteří z nich se sami vydali na popud prezidenta bojovat do ulic proti vojákům. Puč se do druhého dne podařilo potlačit. Přes 11 tisíc vojáků včetně generálů a admirálů a 300 členů prezidentské stráže skončilo ve vazbě. Vláda rovněž nařídila personální čistky ve státních institucích.
  • srpen 2016: Turecko odvolalo svého velvyslance z Rakouska poté, co se z Vídně začala ozývat kritika na nedodržování demokratických standardů v zemi. Turecký a ruský prezident se poprvé sešli od listopadového sestřelení ruského bombardéru poblíž syrských hranic.
  • srpen 2016: Turecko se dohodlo s Ruskem na výstavbě plynovodu Turk Stream, vybudování jaderné elektrárny v jihoturecké provincii Mersin na pobřeží Středozemního moře, jejíž realizaci pozastavilo ochlazení vztahů loni v listopadu, a také na těsnější armádní spolupráci v případě konfliktu v Sýrii.
  • září 2016: Šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová ujistila, že pokud bude Turecko dodržovat březnovou dohodu o řízení toku uprchlíků, i ona bude dále jednat o liberalizaci vízového styku pro turecké občany. Podmínkou však i nadále zůstává splnění všech 72 podmínek, které jsou zapotřebí pro zrušení vízové povinnosti. Ty zatím stále Turecko neplní.
  • listopad 2016: Prezident Erdoğan a jeho vládní strana AKP po červencovém puči pokračovali v personálních čistkách ve státních institucích. Evropský parlament toto jednání odsoudil spolu s omezováním svobody slova, zatýkáním opozičních politiků a novinářů a úvahami o znovuzavedení trestu smrti. Z těchto důvodů EP doporučil Evropské komisi, aby dočasně pozastavila přístupová jednání o tureckém vstupu do Unie a vyjádřil se, že uvolnění vízového režimu pro turecké občany cestující do EU je podle poslanců nereálné.
  • 9. listopadu 2016: Komise vydala každoroční hodnocení pokroku Turecka v rámci přístupových vyjednávání. Podle reportu bylo do současnosti otevřeno 16 kapitol a jedna byla provizorně uzavřena (věda a výzkum). Komise ve zprávě odsoudila vojenský převrat v zemi z června 2016. Kromě vojenského převratu označila nestabilní situaci na jihovýchodě země, kde proběhla řada smrtících teroristických útoků ze strany kurdských pracujících (PKK) a Islámského státu, za závažný problém země. Kritizovala také stav tureckých standardů v oblasti ochrany dat, diskriminaci na základě sexuální orientace, svobodu slova a vyjadřování spojené se zrušením některých novin a zatčením novinářů po neúspěšném převratu v zemi.
  • prosinec 2016: Turecký policista v civilu zastřelil v Ankaře ruského diplomata Andreje Karlova. Důvodem byla msta za ostřelování syrského města Allepa ruským letectvem. K vraždě se přihlásila syrská islamistická skupina Armáda dobytí. Ruský prezident Vladimir Putin tento čin označil za provokaci, která má zabránit normalizaci vtahů s Tureckem a nastolení míru v Sýrii. Pro zavedení bezvízového styku pro turecké občany chybí podle zprávy Komise Ankaře stále sedm bodů. Je to například zavedení biometrických pasů, nová protiteroristická legislativa či dohoda o operační spolupráci s Europolem.
  • 30. leden 2017: Turecko sdělilo, že zvažuje, zda nevypoví migrační dohodu s EU poté, co řecký soud odmítl Turecku vydat osmičlennou posádku vojenského vrtulníku Blackhawk, která v červenci 2016 po zmařeném pokusu o puč přistála na řeckém území a požádala řeckou stranu o azyl.
  • leden až červenec 2017: První velká událost tohoto roku byla mírová konference, která se v Ženevě zabývala kyperským územním sporem, jenž byl vždy jednou z hlavních překážek pro turecké členství v EU. Obě strany se tak poprvé od turecké invaze v roce 1974 posadily ke stejnému stolu a za asistence Řecka, Turecka a Velké Británie, které bezpečnost Kypru vojensky garantují, se pokusily vyjednat mírové řešení. Obě strany dokonce předaly OSN návrhy možných změn územního plánu. Diplomatická jednání také ovlivnil nedávný objev bohatých ložisek zemního plynu u východního pobřeží ostrova. Lednová jednání ztroskotala a jejich letní pokračování ve švýcarském lyžařském rezortu Crans Montana také skončilo debaklem. Navzdory tureckým námitkám, kyperští Řekové začali s mořskými vrty a dále zkoumají mořské dno pro další možná naleziště zemního plynu. Ankara nadále ponechává na severním Kypru kontingent o síle čtyřiceti tisíc mužů.
  • Turecko 6. března 2017 vyhostilo nizozemského velvyslance Cornelia van Rije poté, co Nizozemsko odmítlo vpustit letadlo tureckého ministra zahraničí Mevlüta Çavuşoğlu na své území a také vyhostilo tureckou ministryni pro sociální a rodinné záležitostí Fatmu Betül Sayan Kayu, kterou prý nizozemská policie odmítla pustit na turecký konzulát v Rotterdamu. Oba ministři se snažili na veřejných shromážděních organizovaných na podporu nové turecké ústavy promluvit k místní turecké menšině. Právě vládní strana nynějšího prezidenta AKP těží z vysoké podpory evropských Turků, kterých podle mnohých odhadů žije v Evropě pět až deset milionů. V reakci na to, jak nizozemské úřady zacházely s tureckou ministryní, se více než tisíc tureckých demonstrantů přesunulo před turecký konzulát v Rotterdamu, kde museli silné nepokoje uklidňovat těžkooděnci.
  • 23. března 2017: Evropský parlament chtěl Turecku pro rok 2018 snížit příspěvky z předvstupních fondů až o 80 milionů eur ročně, tedy o 60 milionů eur více, než navrhovaly členské státy.
  • Duben 2017: Maďarská europoslankyně za EPP a zpravodajka pro vztahy EU-Turecko Kati Piri navrhla, že by se evropské peníze, které turecká vláda doposud čerpala, měly přesměrovat na podporu opozice a zástupců kampaně „Ne“, tedy stranám a hnutím oponujícím Ergodanově ústavní změně. Turečtí  voliči  16. dubna 2017 změnu ústavy v referendu podpořili, a tak se uspořádání v zemi proměnilo na prezidentský systém. V dubnu také Turecko zablokovalo encyklopedický server Wikipedia.
  • Eurokomisař pro rozšíření, Johannes Hahn 2. května 2017 uvedl: „Všem je jasno, alespoň v tuto chvíli, že se Turecko oddaluje od evropské perspektivy. Musíme zjistit, co se může do budoucna udělat. Musíme přijít na to, zda je možná nějaká spolupráce.
  • 25. května 2017: Turecký prezident Erdogan přijel na návštěvu Bruselu. EU Turecku předložila dvanáctiměsíční harmonogram k opětovnému nastartování vzájemných vztahů. Turecký prezident největšímu tureckému médiu Hurryiet sdělil, že jeho země chce s EU navázat pozitivní vztahy a evropskému plánu vyjít vstříc. Erdogan se prý snažil projednat zrušení tureckých víz. EU po Turecku především chce, aby zpřesnilo svou definici terorismu, která je podle Unie příliš široká.Turecko také vytýká EU, že poskytuje útočiště účastníkům nezdařilého puče z července 2016. Přes 400 těchto bývalých funkcionářů disponuje podle Ankary diplomatickými pasy. V nepřímé odvetě turecká vláda zakázala německým poslancům přístup k letecké základně Inçirlik, kde v té době byla umístěná letka německého letectva s posádkou o 250 mužích v rámci koaličních náletů na cíle Islámského státu. Erdogan připustil, že vybrané poslance na základnu pustí, pokud německé ministerstvo zahraničních věcí nejdříve předloží jejich seznam. Podle tureckého prezidenta existuje riziko, že by se mezi vyslanými zákonodárci mohli vyskytovat podporovatelé terorismu. Tyto incidenty o to více přesvědčily německý Bundestag, aby posádku ze základny odvolal.
  • Červen 2017:  Evropský účetní dvůr začal prověřovat evropské příspěvky na občanské a demokratické projekty v Turecku sahající až do roku 2007.
  • Rakousko nepustilo 7. července 2017 na své území tureckého ministra pro ekonomii Nihata Zeybeckiho, který se měl účastnit oslav výročí loňského nezdařilého puče. Tehdejší rakouský kancléř Christian Kern řekl, že se Turecko a jeho prezident snaží v Rakousku šířit svůj vliv a my tomu nedovolíme“. Stejně tak bývalý ministr zahraničních věcí a nynější kancléř Sebastian Kurz tehdy uvedl, že si vláda nepřeje „aby se rozčílení a represálie, které teď v Turecku po nezdařilém puči panují, přesunuly i do naší země.“
  • Srpen 2017: Angela Merkelová zkritizovala Turecko za to, že využilo mezinárodního zatykače k neopodstatněnému zatčení německého spisovatele s tureckými kořeny Doghana Akhanliho, kterého na pokyn turecké policie zadržely španělské úřady v Grenadě. Merkelová poděkovala španělské vládě, že k vydání nepřistoupila. Spisovatel byl po čtyřiceti-denním držení ve vazbě propuštěn na svobodu.
  • Září 2017: Během televizní debaty v rámci německých parlamentních voleb kancléřka Angela Merkelová i předseda sociálních demokratů a bývalý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz potvrdili, že chtějí ukončit tureckou kandidaturu na členství v EU.
  • Leden 2018: Začátek tureckých zásahů v na severozápadě Sýrie v okolí města Afrínu. Turecká operace s krycím jménem Olivová větev je zaměřena na boj s kurdskou Stranou demokratické unie a jejím ozbrojeným křídlem, Lidovými obrannými jednotkami (YPG). Turecká armáda má ale v hledáčku i milice Syrských demokratických sil (SDF).  Podle představitelů turecké armády je operace namířena i na jednotky Islámského státu, ale ty se podle mezinárodních zdrojů v oblasti nepohybují. Turecké jednotky za podpory turkmenských rebelů dobyly město historické město Afrín 18. března. Podle neziskové organizace Human Rights Watch zemřelo během prvního měsíce ofenzívy přes sto. Podle syrské organizace Syrian Observatory for Human RIghts do 18. března (tedy do okamžiku před kompletním dobytím města tureckými silami) zemřelo 245 civilistů, včetně 41 dětí. Během posledních 24 hodin před dobytím města Afrín uteklo 30 000 civilních obyvatel. Podle turecké armády bylo od začátku operace neutralizováno (zabito či zajato) 3569 nepřátelských bojovníků. Turecké zásahy poškodily mnohé archeologické památky. Mezi nejzávažnější případy se řadí zničení chetitského chrámu Ain Dara tureckými stíhačkami či zboření antické sochy perského boha Kawy turkmenskými vzbouřenci.
  • Turecké námořnictvo 11. února 2018 zastavilo plavidlo italské těžařské společnosti ENI, které mělo zkoumat naleziště plynu u severozápadní části kyperského ostrova. Podle Kypru tím Turecko porušilo mezinárodní právo, zatímco Ankara s kyperskou těžbou silně nesouhlasí. Podle Turecka náleží mořská oblast, ve které chtěla ENI těžit, právě turecké enklávě na severozápadě země, kterou od roku 1974 chrání posádka 40 000 tureckých vojáků. Kypr ale tuto enklávu neuznává, a dělá si tedy nárok na všechno nerostné bohatství u svých břehů. Evropská komise upozornila Turecko, aby zachovalo pokojné sousedské vztahy a aby vyvarovalo jakýchkoliv výhrůžek či kroků, které by mohly ohrozit členský stát EU.
  • Turecko zajalo 2. března 2018 dva řecké vojáky poté, co se omylem ocitli na tureckém území při pronásledování migrantů u regionu Edirne. Turecké úřady nařídily jejich zadržení pro podezření ze špionáže a neoprávněného překročení hranic. Turecko podle řecké vlády využívá zajaté řecké vojáky jako prostředek pro vydírání Řecka. Erdogan uvedl, že by řecké vojáky osvobodil, pokud Řecko vydá osm tureckých dezertérů, kteří tam požádali o azyl po neúspěšném puči z roku 2016. Prezident Evropské komise Jean Claude Juncker během svého projevu 26. března 2018 v řeckém parlamentu upozornil Turecko, aby řecké vojáky ihned propustilo. Řekl, že pro jeho bezpečnost nepředstavují žádné riziko. Juncker také požádal Turecko o propuštění řeckých vojáků při summitu EU-Turecko v bulharské Varně, který se konal 28. března. „Věřím, že Ankara celou věc vyřeší v nejlepším možném provedení,“ uvedl. Stejný názor vyjádřil i Evropský parlament. Předseda evropských lidovců Mans Webber označil zadržené vojáky za „politické vězně Turecka“.Během summitu v městě Varně se probírala mnohá další témata jako migrace, turecká víza, válka v Sýrii, řecko-turecké a turecko-kyperské vztahy. Obě strany ale ke shodě podle předsedy Evropské rady Donalda Tuska nedospěly: „Jestli se mne ptáte, zda jsme dosáhli kompromisu či našli nějaká řešení, moje odpověď je ne.“   Předseda Komise Jean-Claude Juncker měl ze schůzky také smíšené pocity. EU také kritizovala Turecko za výpady v Egejském moři, věznění novinářů, diskutabilní ofenzívu v Afrínu a zmíněné věznění řeckých vojáků.
  • Květen 2018: V předloženém návrhu o podobě víceletého finančního rámce EU Evropská komise vynechala Turecko. Představila pouze strategii pro rozšíření směrem na západní Balkán. Tím de facto označila Turecko za sousedskou zemi, a ne kandidátskou.
  • Od puče, který se udál 15. července 2016, bylo k červenci 2018 propuštěno 10 % z původních dvou milionů zaměstnanců státní správy.

Historie

Od založení moderního Turecka v roce 1923 je země s převážnou většinou muslimského obyvatelstva sekulární demokracií, která má blízko k západní Evropě. Turecko patří k zakládajícím státům Organizace spojených národů (OSN), od roku 1949 je členem Rady Evropy, o tři roky později vstoupilo do NATO a v roce 1961 do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

Historie vztahů mezi integrující se Evropou a Tureckem je dlouhá a její kořeny leží až v roce 1959, kdy Ankara zahájila úzkou spolupráci s tehdejším EHS. První krokem k plnému členství v EHS se stal v roce 1963 podpis Asociační dohody resp. dohody o přidružení, která se také označuje jako „ankarská“. Tato dohoda byla doplněna dodatkovým protokolem podepsaným v listopadu 1970.

Turecká invaze na Kypr v roce 1974 a vojenský převrat v roce 1980 další integraci Turecka na nějaký čas pozastavila. Až v roce 1994 byla mezi Tureckem a ES vytvořena celní unie, která významně posílila vzájemný obchod.

Na zasedání Evropské rady v roce 1999 v Helsinkách byl Turecku přisouzen status kandidátské země (oficiální přihlášku poslalo Turecko v roce 1987). Mezi lety 1999 až 2004 Ankara usilovně pracovala na splnění kodaňských kritérií, a to zejména v oblasti stabilizace státních institucí, reformě právního řádu, posilování lidských práv a ochrany menšin. Vrchol tohoto procesu představuje zákonem ukotvené zrušení trestu smrti.

V roce 2005 byla zahájena přístupová jednání v celkem 35 kapitolách (seznam všech kapitol zde). Od té doby byla prozatímně uzavřena pouze jedna vyjednávací kapitola (věda a výzkum). Jelikož Turecko odmítlo uplatňovat dodatkový protokol k ankarské dohodě o vztazích s Kyprem, Rada EU v prosinci 2006 rozhodla o zmrazení osmi kapitol (volný pohyb zboží, právo usazování a volný pohyb služeb, finanční služby, zemědělství a rozvoj venkova, rybolov, doprava, celní unie a vnější vztahy). Jednání v těchto kapitolách budou odblokovány až v momentě, kdy Turecko svůj závazek splní.

Evropská unie další pokračování přístupového procesu s Tureckem rovněž podmiňuje přijetím nezbytných reforem a předpokládá, že Ankara před vstupem do EU normalizuje vztahy se všemi sousedními zeměmi, především s Řeckem, Kyprem a Arménií.

Roku 2010 byla otevřena vyjednávání o kapitole 12 (Bezpečnost potravin, veterinární a fytosanitární politika) a bylo vyhlášeno referendum o ústavních změnách. Ty podpořilo 58 % voličů a nová ústava přinesla pozitivní změny (jako omezení pravomocí vojenských soudů, pozitivní diskriminaci žen a dětí či vytvoření právního rámec pro vznik úřadu veřejného ochránce práv). Ty Komise ve své každoroční zprávě o pokroku uvítala, ale zároveň zemi pobídla k výraznějším reformám, a to zejména v oblasti lidských práv.

Krizovým pro vztah Turecka s Unií byl bezpochyby rok 2012, kdy nesnáze v prosazování reforem v zemi a následná turecká frustrace ze stagnace přístupových rozhovorů eskalovaly v prakticky úplné zastavení přibližování země k EU na formální úrovni. S blížícím se kyperským předsednictvím turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoğlu varoval před přerušením kontaktů s Radou EU a bojkotem veškerých akcí Unie, čímž toto krizové období dosáhlo vrcholu. Komise tedy roku 2012 představila tzv. pozitivní agendu, jejímž cílem bylo pomoci Turecku s potřebnými reformami v jednotlivých kapitolách. Do unijního vztahu s Tureckem tak byl vnesen nový impuls.

V říjnu roku 2013 byla otevřena další kapitola vyjednávání – regionální politika. Bylo také podepsáno Memorandum o zahájení vízového liberalizačního procesu mezi EU a Tureckem, díky kterému by, za pozitivního vývoje tureckých reforem, mohli turečtí občané cestovat do EU bez víz.

V roce 2014 ale turecká vláda podnikla řadu opatření, která rozporovala základní evropské hodnoty, což opět zkomplikovala přístupová vyjednávání (například omezení nezávislosti soudů či policie). Další kontroverzní vládní kroky přišly i v roce 2015. Za ně je stále kritizována jak Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), tak i turecký prezident Erdoğan. Ve světle současné migrační krize je však Turecko jakožto tranzitní země pro EU klíčovým partnerem při jejím řešení. Mezi oběma stranami proto probíhají usilovná jednání, jejichž kýženým výsledkem by mělo být omezení počtu příchozích migrantů na území unijní osmadvacítky.

Turecká cesta do evropských struktur

Na základě rozhodnutí Rady EU vychází negociační rámec z návrhu Komise (29. června 2005) a je postaven na těchto předpokladech:

Základním a společným cílem přístupových rozhovorů bude vstup Turecka do EU. Rozhovory budou mít „otevřený konec“, což znamená, že jejich výsledek nelze dopředu garantovat.

Jestliže Turecko v průběhu přístupových rozhovorů nesplní všechny požadavky EU na členství tak, jak je určují kodaňská kritéria, členské státy EU i přesto zajistí, aby bylo Turecko „pevně ukotveno v evropských strukturách“.

Přístupový proces bude probíhat v rámci mezivládních konferencí za účasti Turecka a všech členských států EU. Politické otázky budou rozděleny do 35 kapitol (více, než kdykoliv předtím) a všechna rozhodnutí s nimi spojená budou přijímána jednomyslně.

EU může zvážit zavedení dlouhých přechodných období, zvláštních dohod nebo trvalých ochranných klauzulí v jednotlivých kapitolách.

Přístupové rozhovory s kandidátskými zeměmi, „jejichž vstup by mohl mít závažné finanční důsledky“ (případ Turecka), mohou být ukončeny až po roce 2014 (rok přijetí nového finančního rámce EU).

Přístupové rozhovory mohou být přerušeny v případě „vážného a trvalého porušování (…) principů demokracie, respektování lidských práv a základních svobod či vlády zákona, na kterých EU stojí.“ Toto pozastavení může navrhnout Evropská komise nebo o něj musí požádat minimálně třetina členských států. Konečné rozhodnutí (kvalifikovanou většinou) je v kompetenci Rady EU. Parlament by byl pouze informován.

Argumentů, kterých nejčastěji používají odpůrci tureckého členství, je několik – od demografických po politické.

Ten, který se dlouhodobě používá nejčastěji, se týká lidnatosti. Pokud Turecko vstoupí do Evropské unie, není pochyb o tom, že se rázem stane nejlidnatějším státem v EU. Podle údajů CIA Factbook nyní v Turecku žije 77,8 milionů obyvatel (údaj pochází z července 2010) a demografické předpovědi počítají s tím, že během dalších dvaceti let se počet obyvatel zvýší na 80-85 milionů. Dnes v nejlidnatějším státu EU, Německu, žije přibližně 82,3 milionů obyvatel (údaj pochází z července 2010), avšak jeho populace by se do roku 2020 měla snížit na 80 milionů.

Další argument vychází z odvěké debaty o vymezení geografických hranic evropského kontinentu a o tom, na jaké straně hraniční čáry Turecko leží. Velkou roli zde také hraje odlišná turecká kultura, náboženství a hodnoty. Turecko je muslimský stát (k muslimskému vyznání se hlásí na 99,8 % jeho obyvatel), zatímco státy Evropské unie se opírají o křesťanské hodnoty.

Problematika lidských práv, práv etnických a náboženských menšin, silné postavení armády a nacionalismus jsou další faktory, které hrají v přístupovém procesu s Tureckem důležitou roli.

O bezpečnostních aspektech tureckého členství v EU viz tato analýza: EurActiv 11.1.2010.

Neméně podstatné je urovnání vztahů mezi Ankarou a jejími sousedy. Spor s Řeckem o rozdělený ostrov Kypr je pak ze všech sporů asi tím největším, kromě něj jsou řecko-turecké vztahy zatíženy i spory o ostrovy v Egejském moři. Turecko-arménské vztahy zase trápí nedořešená minulost (více EurActiv 12.10.2009).

Výrazným handicapem je pro Turecko i trvale nízká podpora jeho členství v EU u evropské veřejnosti.

Výrazným handicapem je pro Turecko i trvale nízká podpora jeho členství v EU u evropské veřejnosti. Ovšem největší překážkou pro možné turecké členství v EU jsou aktuálně opatření, kterých Ankara využívá vůči organizátorům nevydařeného puče z července 2016, a s nimi spojené čistky. Přístupová jednání nejsou zatím oficiálně zrušena, ale instituce EU je považují za výrazně zpomalená až zastavená a tento trend se i projevuje v dlouhodobějším plánování a prioritách evropské agendy. Některé členské státy jako Rakousko chtějí tureckou kandidaturu zrušit úplně. Velkou překážkou jsou i velice špatné vztahy s Německem a Nizozemskem. Německo bylo například za vlády kancléře Gerharda Schrödera silným zastáncem tureckého členství a do jisté míry stálo za uznáním Turecka jako kandidátské země už v roce 1999 na schůzce Evropské rady v Helsinkách (i když oficiálně byla jednání zahájena 3. října 2005). Stejně tak se tureckého členství v té době zastávala labouristická vlády Tonyho Blaira a Gordona Browna a stejný zápal pro rozšíření EU směrem k Malé Asii měla i konzervativní vláda Davida Camerona. Británie byla vždy jedním z nejnadšenějších proponentů rozšíření, zejména proto, aby se co nejvíce vyvážily poměry sil uvnitř Rady EU, a tím oslabila hlasovací pozice Německa a Francie. Veřejný postoj se ale v nedávné době značně změnil a turecké členství a především projednávaný bezvízový režim pro turecké občany se staly jedním z nejprobíranějších témat brexitové kampaně.

Řecko-turecký spor o Kypr

Kypr získal nezávislost na Velké Británii v roce 1960. O tři roky později vypukly násilné spory mezi ostrovními komunitami kyperských Řeků a Turků, které v roce 1974 vyeskalovaly v Řeckem podporovaný puč a následnou vojenskou intervenci ze strany Turecka.

V roce 1983 byla na severu ostrova vyhlášena Severokyperská republika, kterou však oficiálně uznalo pouze Turecko.

Od té doby je ostrov rozdělený na dvě části – tureckou a řeckou a opětovné sjednocení se nepodařilo ani OSN. Tzv. Annanův plán (podle jména tehdejšího generálního tajemníka OSN Kofiho Annana), jehož cílem bylo sjednocení, byl v roce 2004 kyperskými Řeky smeten ze stolu, zatímco turečtí obyvatelé ostrova s ním souhlasili.

V roce 2004 se Kypr (řecká část) stal plnoprávným členem EU. Ve stejný rok členské státy EU odsouhlasily odstartování přístupových rozhovorů s Tureckem. Jako podmínku však Turecku uložily, aby asociační dohodu, kterou uzavřelo s předchůdcem Unie EHS, rozšířilo i na 10 nových členských zemí EU – včetně jižního Kypru, jenž Ankara neuznává.

V červenci 2005 Turecko podmínku splnilo, ale trvalo na tom, že tímto krokem však nebyl Kypr z jeho strany uznán. Ankara také odmítla otevřít letiště a přístavy lodím plujícím pod vlajkou jihokyperské republiky. V září 2005 členské země EU vyzvaly Ankaru, aby Kypr uznala nejpozději do konce vstupních rozhovorů. V říjnu 2005 po dlouhých diskusí pak Rada EU rozhodla o zahájení přístupových rozhovorů s Tureckem.

V prosinci 2006 Rada EU uposlechla doporučení Evropské komise a zmrazila jednání v osmi vyjednávacích kapitolách. Reagovala tak na turecké odmítání otevřít přístavy a letiště kyperským lodím a letadlům. Kapitoly jsou zablokované dodnes.

V lednu 2018 byla uspořádána mírová konference v Ženevě, kde se jednalo o osudu kyperského územního sporu, jenž byl vždy jednou z hlavních překážek pro turecké členství v EU. Obě strany se tak poprvé od turecké invaze v roce 1974 posadily ke stejnému stolu a za asistence Řecka, Turecka a Velké Británie, které bezpečnost Kypru vojensky garantují, se pokusily vyjednat mírové řešení. Obě strany dokonce předaly OSN návrhy možných změn územního plánu.

Diplomatická jednání také ovlivnil nedávný objev bohatých ložisek zemního plynu u východního pobřeží ostrova. Lednová jednání ztroskotala a jejich letní pokračování ve švýcarském lyžařském rezortu Crans Montana také skončilo debaklem. Navzdory tureckým námitkám, kyperští Řekové začali s mořskými vrty a dále zkoumají mořské dno pro další možná naleziště zemního plynu. Ankara nadále ponechává na severním Kypru kontingent o síle čtyřiceti tisíc mužů.

Hodnotící zpráva Evropské komise (říjen 2009)

Hodnotící zpráva Evropské komise, která vyšla 14. října 2009, konstatovala, že kontroverzní článek č. 301 trestního zákoníku, který umožňuje uložit až tříletý trest odnětí svobody za urážku „tureckosti“, se v Turecku „již systematicky nepoužívá k omezování svobody vyjadřování.“ Zpráva ovšem podotkla, že „turecké právo svobodu vyjadřování zaručuje nedostatečným způsobem, což není v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod“.

Evropská komise uvítala zlepšení vztahů s Arménií a otevření široké debaty o kulturních, politických a ekonomických aspektech kurdské otázky. Zároveň však zdůraznila, že je třeba se v této souvislosti soustředit na přijetí konkrétních opatření. Její kritika směřovala zejména na široký výklad tureckého antiteroristického zákona, na jehož základě jsou v Turecku často zatýkaní i mladiství (převážně Kurdové). Na konci července 2010 turecký parlament schválil zákon, který snižuje tresty nezletilým, jež jsou obviněni z porušení protiteroristické legislativy (EurActiv 22.7.2010).

Další problém, který v souvislosti s pokračováním přístupových rozhovorů s Tureckem Komise ve své zprávě zmínila, je permanentní prorůstání politické moci s vojenskou a neschopnost tureckých elit se s touto překážkou vypořádat.

Hodnotící zpráva Evropské komise (listopad 2015)

Zatím poslední hodnotící zpráva Evropské komise o tom, jak si Turecko vede při plnění požadavků k přijetí do EU, byla vydána 10. listopadu 2015. Turecko se však chvály nedočkalo. Velká kritika se týkala zejména dodržování lidských práv, které se podle Komise stále zhoršuje. Velkým problémem je také značné oslabení nezávislosti soudnictví či svobody projevu, jež souvisí s politickými kroky prezidenta Erdoğana. Na druhé straně však Unie ve zprávě ocenila tureckou podporu více než dvou milionů uprchlíků ze Sýrie, kteří se na území Turecka nachází.

Dále Komise apelovala na znovuobnovení mírových rozhovorů s Kurdy, které roku 2015 ztroskotaly po zapojení Turecka do leteckých útoků proti tzv. Islámskému státu, kdy také bombardovalo základny kurdských bojovníků v Iráku. „Komise doufá, že uvidí konec eskalace násilí v Turecku a návrat k rozhovorům o trvalém řešení kurdské otázky,“ uvedl při představení dokumentu komisař pro rozšíření Johannes Hahn.

Hodnotící zpráva Evropské komise (duben 2018)

EU odsoudila pokus o puč z roku 2016, podporuje turecké úsilí dopadnout viníky a uznává potřebu čelit teroristickým hrozbám. Zpráva ale uvádí, že EU znepokojují prostředky, které Turecko k těmto úkonům používá – především neodůvodněné zatýkání a propouštění. EU také žádá Turecko, aby co nejdříve zrušilo mimořádný stav. EU odsuzuje 31 legislativních změn, které vláda během tohoto krizového stavu zavedla a které omezují občanské svobody. Kvůli velkému množství procedur zahájených proti občanům podezřelým z podílu na neúspěšném převratu turecká vláda vytvořila zvláštní komisi, kde se mohou občané proti rozhodnutím vykonaných v době výjimečného stavu odvolat. Komise, která začala působit až v prosinci 2017, už k jaru 2018 dostala přes 107 000 žádostí, ale zatím jich zpracovala pouze několik.

Zpráva také uvádí, že turecké soudnictví v mnohých případech pochybilo a rozhodlo ve prospěch prominentních osob.  EU též odsuzuje rozhodnutí z května 2016, které zrušilo parlamentní imunitu pro turecké poslance. Kvůli tomu bylo několik zákonodárců z opoziční strany HDP zatknuto. EU odsuzuje i přehnanou centralizaci státní správy a pokračující potlačování občanských organizací. EU uznává snahy turecké vlády potlačit hrozby, které představují kurdské jednotky na jihozápadě země, ale vládní protiopatření musí být podle ní proporcionální. Program přesídlování vnitřně vysídlených osob je podle EU i přes ambiciózní vládní programy neefektivní.

Reforma státní správy je zatím úspěšná, ale to samé se nedá říci o tureckém soudnictví, které se teprve rozvíjí. Země se výrazně zlepšila v boji s organizovaným zločinem a stejně tak se zlepšila kvalita její migrační a azylové politiky. Turecko ale prý vůbec nepokročilo v boji s korupcí. EU apeluje na Turecko, aby respektovalo mezinárodní právo a nenarušovalo ekonomické aktivity a svrchovanost členských států. Turecko podle EU nadále brání volnému pohybu osob a zboží na Kypru. Podmínky kandidatury z roku 2005 přitom jasně stanoví, že osm článků kandidatury zůstane uzavřeno, dokud Turecko neodstraní všechna omezení, která na Kypr doposud uvaluje.

EU oceňuje stav turecké ekonomiky a dodržování zásad volného trhu. Turecko si ale podle zprávy musí dát pozor na vysokou míru šedé ekonomiky a inflace. Celkově se Turecko snaží splňovat acquis communautaire, tempo je ale podle EU příliš pomalé

Poslední politický vývoj – rok 2015 

V roce 2015 Turecko ovládly hned dvoje parlamentní volby. A v obou zvítězila Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) nynějšího tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Červnové volby však pro AKP nakonec znamenaly fiasko, jelikož strana přišla o nadpoloviční většinu hlasů a nedokázala se dohodnout na podobě koalice. Její zakladatel a prezident Erdogan proto vypsal nové volby na listopad, po kterých již získala absolutní většinu. Do zákonodárného sboru se nakonec dostala také sekulární a hlavní opoziční Lidová republikánská strana (CHP), dále pak nacionalisté a jen těsně Kurdové.

Kroky nové turecké vlády jsou však čím dál více pod palbou kritiků. Přijetí klíčových zákonů v oblasti vlády práva, svobody vyjadřování a shromažďování je dle mnohých hlasů v rozporu s evropskými standardy. Sílící tlak a zastrašování novinářů a médií či změny v zákonech, které umožňují blokovat obsah na internetu, jsou dalším předmětem kritiky nejen ze strany EU.

Turecko a migrační krize

S náporem uprchlíků se Turecko potýká již od roku 2011, kdy začala syrská občanská válka a zejména v loňském roce jejich počet výrazně narostl. Evropská komise v říjnu s Ankarou vyjednala Akční plán, který stanovil společný postup při řešení migrační krize a jehož cílem je omezit vysoký počet příchozích migrantů, kteří přes Turecko směřují do Evropy. Dohoda byla stvrzena lídry EU a Turecka na prvním společném summitu po 11 letech, který se uskutečnil 29. listopadu v Bruselu. Unie také Turecku přislíbila 3 miliardy eur, které mají zlepšit podmínky uprchlíků na tureckém území.

O současné migrační krizi probíhají mezi Bruselem a Ankarou rozsáhlá jednání. Klíčovým momentem k zastavení uprchlické vlny mířící přes Turecko do Evropy se stala dohoda mezi Bruselem a Ankarou, o níž se začalo jednat na summitu začátkem března 2016. Jádrem řešení je navracení všech migrantů, kteří od pondělí 4. dubna nově dorazili na řecké ostrovy právě z Turecka. Unie za každého takto vráceného syrského uprchlíka naopak přesídlí do EU jiného Syřana s právem na azyl přímo z tureckého území. Tato opatření však mají být dočasným řešením, ale především jasným vzkazem migrantům, že nemá smysl se pokoušet o překonání moře na vlastní pěst. Skončit by tak měl i převaděčský byznys.

Turci však s návrhem také spojili požadavky na otevření nových kapitol přístupových rozhovorů, které byly mezi Ankarou a Bruselem započaty již roku 2005. Turecko zároveň požaduje, aby již od června jeho občané mohli do EU cestovat na dobu 90 dnů bez víz. Komise sice doporučila vízovou povinnost pro Turky zrušit, avšak za předpokladu, že splní všech 72 podmínek, které tento krok podmiňují. Jednou z nich je změna protiteroristických zákonů, k tomu však Ankara přistoupit nehodlá. Situaci zkomplikovalo také prohlášení předsedy Evropského parlamentu z poloviny května. Ten uvedl, že zrušení víz v takto krátkém čase považuje za nereálné. Odmítl totiž, že by o tom Parlament vůbec jednal, když zatím všech 72 podmínek splněno není.

Poslední politický vývoj – rok 2016

V noci z pátku na sobotu 15. června 2016 se část turecké armády pokusila pomocí vojenského převratu sesadit prezidenta Erdoğana. Při tomto nezdařeném puči bylo zraněno přes 2000 civilistů a 241 jich přišlo o život. Části turecké armády se nelíbila vzrůstající autokratičnost režimu, narušení vlády sekulárního práva a rostoucí hrozba terorismu. V sobotu již turecká vláda tvrdila, že má situaci pod kontrolou a začala provádět personální čistky ve státních institucích. Ty se dotkly více než 50 tisíc vojáků, policistů, soudců, prokurátorů nebo učitelů. Prezident rovněž vydal dekret, kterým nechal uzavřít přes tisíc soukromých škol, spolků či 15 univerzit nebo 35 zdravotnických zařízení. Vláda také uvažovala o znovuzavedení trestu smrti.

V reakci na personální čistky a požadavek znovuzavedení trestu smrti se vztahy Unie a Turecka staly napjatými kvůli obavám o stav demokracie v zemi. Vlády některých zemí dokonce požadovali vymazáni Turecka ze seznamu kandidátských zemí. Unie je rovněž skeptická k zavedení vízové liberalizace, kterou přislíbila za plnění březnové dohody o řešení migrační krize, kterou uzavřela s Tureckem. Uvolnění vízového režimu stále podmiňuje splněním 72 podmínek potřebných pro jeho udělení. Naopak Rusko po převratu vyzvalo k podpoře Erdoganovy vlády. Prosincovou vraždu ruského velvyslance v Ankaře, kterou spáchal turecký policista v civilu, ruský prezident Vladimír Putin označil jako provokaci, která má zabránit urovnání vztahů s Tureckem a dosažení míru v Sýrii.

Poslední politický vývoj – rok 2017

Další ranou pro vztahy mezi EU a Tureckem byl mezinárodní incident v Nizozemsku, který proběhl během přípravné kampaně na referendum o reformě turecké ústavy. Turecko 6. března 2017 vyhostilo nizozemského velvyslance Cornelia van Rije poté, co Nizozemsko odmítlo vpustit letadlo tureckého ministra zahraničí Mevlüta Çavuşoğlu na své území a také vyhostilo tureckou ministryni pro sociální a rodinné záležitostí Fatmu Betül Sayan Kayu, kterou prý nizozemská policie odmítla pustit na turecký konzulát v Rotterdamu. Oba ministři se snažili na veřejných shromážděních organizovaných na podporu nové turecké ústavy promluvit k místní turecké menšině. Nová ústava, která dubnovým referendem prošla, tak přeměnila zemi na prezidentský systém. Právě vládní strana nynějšího prezidenta AKP těží z vysoké podpory evropských Turků, kterých podle mnohých odhadů žije v Evropě pět až deset milionů. V reakci na to, jak nizozemské úřady zacházely s tureckou ministryní, se více než tisíc tureckých demonstrantů přesunulo před turecký konzulát v Rotterdamu, kde museli silné nepokoje uklidňovat těžkooděnci.

Nizozemská vláda samotná se právě nacházela uprostřed klíčových a v Evropě ostře sledovaných parlamentních voleb, ve kterých měla podle dlouhodobých průzkumů zvítězit krajně pravicová Strana svobody vedená Geertem Wildersem. Ta nejvíce těžila z obav holandské veřejnosti ohledně migrace a islámu. Prezident Erdogan po zakročení proti tureckým ministrům označil nizozemskou vládu za „fašisty“ a za přežitek nacismu. Turecké úřady vzápětí uzavřely nizozemskou ambasádu, konzulát a rezidence nejvyšších představitelů diplomatické mise. Erdogan ve svém projevu také připomněl etnický masakr v Srebrenici, ze kterého viní právě Holandsko, jehož modré přilby bosenskou vesnici tehdy střežily. Erdogan také uvedl, že pokud budou evropské státy nadále omezovat pohyb tureckých ministrů, „evropští občané nebudou ve svých ulicích v bezpečí“. Turecký prezident se také ohradil vůči německé kancléřce Angele Merkelové a přirovnal její výroky o Turecku k „útokům nizozemských psů a vodních děl na turecké demonstranty“ a řekl, že Merkelová není o nic lepší než Nizozemci. Následně nabádal, aby němečtí Turci nevolili její vládní stranu a „další rasisty“, jelikož Německo také čekaly stejně rozhodující volby v září. Evropská komise v čele s místopředsedou Fransem Timmermansem označila Erdoganovy výroky za nepřijatelné a vyzvala Turecko, aby ustoupilo od příliš silných prohlášení.

Německý prezident Frank Walter Steinmeier okomentoval vztahy s Tureckem následovně: „Vnímáme to celé velice úzkostlivě. Vše, co se budovalo desetiletí, se najednou hroutí.“

Poslední politický vývoj – rok 2018

V lednu 2018 zahájila turecká armáda vojenskou intervenci na severozápadě Sýrie v okolí města Afrínu. Turecká operace s krycím jménem Olivová větev je zaměřena na boj s kurdskou Stranou demokratické unie a jejím ozbrojeným křídlem, Lidovými obrannými jednotkami (YPG). Turecká armáda má ale v hledáčku i milice Syrských demokratických sil (SDF). Podle představitelů turecké armády je operace namířena i na jednotky Islámského státu, ale ty se podle mezinárodních zdrojů v oblasti nepohybují. Turecké jednotky za podpory turkmenských rebelů dobyly město historické město Afrín 18. března. Podle neziskové organizace Human Rights Watch zemřelo během prvního měsíce ofenzívy přes sto. Podle syrské organizace Syrian Observatory for Human Rights do 18. března (tedy do okamžiku před kompletním dobytím města tureckými silami) zemřelo 245 civilistů, včetně 41 dětí. Během posledních 24 hodin před dobytím města Afrín, uteklo  30 000 civilních obyvatel. Podle turecké armády bylo od začátku operace neutralizováno (zabito či zajato) 3569 nepřátelských bojovníků. Turecké zásahy poškodily mnohé archeologické památky. Mezi nejzávažnější případy se řadí zničení chetitského chrámu Ain Dara tureckými stíhačkami či zboření antické sochy perského boha Kawy turkmenskými vzbouřenci.

Turecký prezident Erdogan řekl, že oponenti operace Olivová větev za své výroky „těžce zaplatí“. Tento přístup se týká i novinářů a tiskového pokrytí událostí v Afrínu, které podle organizace Novináři bez hranic „musí sloužit vládě a jejím vojenským ambicím.“ Podlé této organizace bylo za kritiku intervence zatknuto přes sto uživatelů Twitteru, z čehož mnozí byli vysoce postavení novináři a političtí komentátoři.

Bulharské předsednictví EU, které převzalo otěže ve stejnou dobu, kdy začala operace Olivová větev, tureckou intervenci odsoudilo a navrhovalo, aby EU zasáhla. Nejsilnějším odpůrcem tohoto kroku mezi členskými státy byla Francie. Ta navrhla nouzovou schůzku Rady bezpečnosti OSN několik hodin po zahájení ofenzívy. Francouzský prezident Emmanuel Macron koncem ledna sdělil francouzskému deníku le Figaro, že „pokud se tato operace přemění v cokoliv jiného, než potírání možné teroristické hroby v blízkosti tureckých hranic a stane se z ní invaze, bude to pro nás velký problém.  Podle francouzského ministra zahraničních věcí Jean-Yves Le Driana Turecko v Afrínu porušuje mezinárodní právo. Celou záležitost okomentoval následovně: „Zajištění bezpečnosti svých hranic neznamená zabíjet civilisty. To by se mělo odsoudit.“

Německá kancléřka Angela Merkelová 21. března uvedla, že „přes odůvodnitelné bezpečnostní zájmy Turecka je dění Afrínu nepřípustné. Tisíce civilistů jsou pronásledovány, zavražděny či musí uprchnout ze svých domovů.“ Největší kritiky se ale operaci dostalo v Bundestagu, kde především strana Zelených a Die Linke volaly po ukončení vojenské spolupráce mezi Německem a Tureckem. Předseda Zelených Cem Ozdemir, který je tureckého původu a zároveň je silným kritikem AKP a turecké intervence v Sýrii, musel být kvůli výhružkám a nadávkám ze strany turecké delegace doprovázen policejní ochrankou. Ovšem nejkonkrétnější německou reakcí na tureckou ofenzívu bylo pozastavení spolupráce v obnově tureckých tanků. Turecká armáda používá již zastaralé tanky německé výroby Leopard 2, které měly německé firmy zmodernizovat. Ovšem s pokračující tureckou intervencí v Afrínu byl tento program pozastaven. Nedostatečná vybavenost tanků Leopard 2 se stala Achilovou patou turecké armády, která kvůli slabému pancéři a jiným chybám tohoto modelu utrpěla velké ztráty.

Evropský parlament vytknul Turecku zatýkání oponentů operace Olivová větev a obává se humanitárních dopadů bojů na civilní obyvatelstvo. Vysoká představitelka Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku Federica Mogheriniová řekla, že „mezinárodní úsilí v Sýrii by se mělo snažit konflikt zklidnit, a ne ho eskalovat“.