Východní partnerství: Cesta, jak nahlédnout postsovětským zemím „pod pokličku“

Arsène Verny, člen katedry západoevropských studií FSV UK; Martin Laryš, Asociace pro mezinárodní otázky.

Politika Východního partnerství je pro EU způsobem, jak rozšířit svůj vliv na východ a monitorovat politický vývoj v bývalé ruské mocenské sféře. Pro Rusy je však tento projekt hrou s nulovým součtem, shodli se Arsène Verny a Martin Laryš, odborníci na rozšiřování EU a východní Evropu.

Východní partnerství je původně polsko-švédská iniciativa, jíž se ujala Komise v roce 2008. Evropská rada projekt schválila v březnu 2009 během českého předsednictví. Cílem má být posílení politických a hospodářských vazeb na šest postsovětských republik – Arménii, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzii, Moldavsko a Ukrajinu. Na otázky o výsledcích a budoucnosti této spolupráce EurActivu odpovídali Arsène Verny, člen katedry západoevropských studií na FSV UK, a Martin Laryš z Asociace pro mezinárodní otázky a Masarykovy univerzity.

  • Jaký vliv na politiku Východního partnerství bude podle Vás mít zvolení proruského Janukoviče na post ukrajinského prezidenta? Pilíři spolupráce má být hospodářská a politická oblast – myslíte, že se země od Unie oddálí v obou směrech?

Martin Laryš: Je třeba poznamenat, že Janukovič není stejný proruský politik, jakého známe z dob Oranžové revoluce. Dnes ubral na proruské rétorice, naučil se ukrajinsky a na rozdíl od Tymošenko chrání ukrajinský byznys před pronikáním ruského kapitálu. Zájmům Kremlu dnes vyhovuje více Tymošenko než Janukovič, kterého navíc Moskva vnímá jako slabého politika. Janukovič je tedy proruský možná v kulturní a rétorické sféře, jelikož si to žádá jeho elektorát, ale Tymošenko se s Rusy dokáže domluvit v energetických záležitostech, což pro Putina znamená víc, než oficiální status ruštiny na Ukrajině, který Janukovič podle všeho stejně nestanoví úředním jazykem, protože k tomu nemá potřebné dvě třetiny v parlamentu.

Z toho plyne přesvědčení, že Ukrajina se ve svém strastiplném směřování k Unii nezastaví. Janukovič, stejně jako v případě svého vítězství Tymošenko, znovu zrodí Kučmovu multivektorovou politiku – celou zemi posouvat směrem k EU, ale zbytečně přitom nedráždit Moskvu. Země se tedy od EU neoddálí ani v hospodářském ani v politickém směru.

  • Balkánské země již usilují přímo o členství v Unii, Turecko taktéž. Nyní vyjadřují příklon k EU i země spolupracující na Východním partnerství. Sféra jakési evropské soft power tedy sahá až na Kavkaz. Nemůže to přispět k vyostření vztahů s Ruskem, k vytvoření bipolarity v Evropě?

Arsène Verny: Jisté vybalancování vztahů s Ruskem bude určitě nutné. Evropská unie by neměla tohoto „obra na hliněných nohách“ v žádném případě podceňovat a musí být připravena na různé alternativy, které mohou v budoucnu nastat. Já vnímám současné Rusko a jeho politiku jako vyčkávací. Světu ukazuje smířlivou a slabou tvář, avšak jde mu o získání času.

Martin Laryš: Asi bych nepoužíval natolik konfrontační rétoriku. V Evropě dnes žádné bipolární rozložení sil nevidím. Rusko samozřejmě chápe veškeré politické iniciativy, týkající se zemí SNS jako hru s nulovým součtem. To znamená, že jakmile si zde Unie vybuduje určité pozice, Rusko je tím ztratí. Na druhé straně EU není NATO a je pro Rusko coby odběratel energetických surovin natolik důležitým partnerem, že nedovolí, aby se kvůli Východnímu partnerství vzájemné vztahy citelně ochladily. Rusko navíc moc dobře ví, že tyto země chtějí být členy EU, nebo ze vztahů s ní prosperovat, jelikož v tom vidí obrovskou příležitost jak zbohatnout a modernizovat se. Moskva může jako protihodnotu nabídnout maximálně líbivé fráze. Ruská „soft power“ je v postsovětském prostoru velmi slabá.

  • Které ze zemí zapojených do projektu se podle Vás mohou reálně stát členy EU? Co si o dalším rozšiřování Unie "směrem k Asii" myslíte – jaké jsou podle Vás hlavní přínosy směřování na východ?

Arsène Verny: Pro mne dosud představovaly „žhavé kandidáty“ Ukrajina a Moldávie. U ostatních, zejména asijských kandidátů, zůstane myslím u hospodářské spolupráce.

Martin Laryš: Momentálně je myslím vstup všech těchto zemí do EU nereálný a ještě dlouho bude. Unie své úsilí o rozšiřování směřuje k zemím západního Balkánu a na další vlny rozšiřování nebude mít chuť. Země Východního partnerství mají nějakou naději na vstup snad jen v případě, že se jim podaří vyřešit své závažné problémy, což může být za 20 let, ale také se to nemusí podařit ani za 50 let. Například Moldavsko má šanci na vstup až po vyřešení podněsterského konfliktu a až jeho HDP na hlavu převýší HDP v Kazachstánu. Bělorusku zase překáží autoritativní režim a centrálně plánovaná ekonomika. Na Ukrajině panuje politický chaos a ekonomická krize. Arménie by musela vyřešit vztahy s Tureckem a katastrofální ekonomickou situaci. Gruzie se stále nevypořádala se separatistickými oblastmi. Přínosy směřování na východ vidím snad jen v podpoře ekonomických reforem. Časem v těchto zemích teoreticky může vzniknout zajímavý a relativně stabilní trh.

  • Jaký si myslíte, že má rozšiřování vlivové sféry EU dopad na evropskou energetickou bezpečnost? Pro EU jsou dané oblasti (Gruzie, Azerbajdžán, Bělorusko) sice velice důležité, ale těžko zásadnější než ruské dodávky. Ukázaly to lednové energetické krize.

Arsène Verny: Unie se již delší dobu zabývá hledáním alternativních zdrojů energie, čímž nemyslím jen ty populární obnovitelné, ale třeba i využití vodíkového pohonu. Poučili jsme se z plynové krize, že jakákoliv jednostranná závislost není dobrá, ať už na Rusku či na Kavkazu. Dopravu ropy a plynu do EU však nemusí zajišťovat jen ropovody a plynovody, tyto cenné suroviny je možné transportovat i po vodních cestách – tak by bylo možné flexibilně reagovat a nakupovat je i ze zemí, kde jsme plynovody ještě nezbudovali a třeba ani nepůjde jejich vybudování politicky prosadit.

Martin Laryš: Já si nedokážu si představit, jaký dopad by to mohlo mít pro energetiku. Na druhou stranu nelze rozšiřování vlivové sféry EU do postsovětského prostoru nijak přeceňovat. Vezměme v potaz, že EU sice zemím zapojeným do projektu nabízí hospodářskou a politickou součinnost, ale na finanční spolupráci vyčlenila pro každou zemi zhruba 100 milionů dolarů. To v postsovětských podmínkách stačí tak na výstavbu několika kilometrů dálnice.

  • Jedním z cílů ze strany EU je v zemích zapojených do projektu podpora demokracie, zlepšení vládnutí a usilování o mezinárodní stabilitu. Čím si myslíte, že je například nedemokratické Bělorusko, jehož režim je terčem kritiky evropských politiků již léta, motivováno připojit se k takovému projektu?

Arsène Verny: Vysvětlil bych to převážně hospodářskými a tržními motivy. Unii by zase měla motivovat snaha po alespoň částečné demokratizaci těchto států. Myslíte, že kdyby ve 20. a 30. letech minulého století existovala funkční obdoba EU, došlo by k nástupu Hitlera a propuknutí druhé světové války? Myslím, že by se situace v Německu spíše podobala stavu v heiderovském Rakousku v 90. letech.

Martin Laryš: Konkrétně Bělorusko je motivováno zcela jednoduchou úvahou hrát na obě strany, tedy lavírovat mezi Evropou a Ruskem, získávat od obou výhody, finanční půjčky a postupné investice tak, aby se to příliš nedotklo osobní moci Alexandra Lukašenka. Jak vidíme, prozatím se mu tato politika daří. V jednu chvíli vyvolá konflikt s Ruskem, vymůže si na něm ústupky a finanční úlevy, aby pak podobnou politiku zkusil vůči evropským zemím. Samozřejmě na Rusko má Lukašenko silnější „páky“, už jen díky statusu tranzitní země, než na EU.

  • Má Unie šanci iniciovat v daných zemích institucionální reformy nebo je "prohlubovaní politické spolupráce", k níž se obě strany zavázaly, pouhou frází?

Arsène Verny: Přínos a smysl Východního partnerství v politické oblasti vidím především v tom, že bude možné včas reagovat na případné extrémistické politické nálady ve zúčastněných zemích, vidět jim „pod pokličku“. Umožňuje to i lépe monitorovat pseudodemokratické Rusko. Myslím tedy, že celý projekt směřuje především k získání jisté kontroly a vlivu. Pro velké evropské koncerny je pak primární zisk dalších odbytišť, kde mají alespoň částečnou garanci svých investic. Toho dosahuje EU takzvaným sbližováním práva, kde se podmínky pro investory a právní řád sjednocují tak, aby byly odstraněny největší rozdíly a dosáhlo se právní transparentnosti. .

Martin Laryš: Podle mě jde o pouhou frázi a, jak jsem naznačil výše, země Východního partnerství usilují spíše o zlepšení ekonomické situace a moc nehodlají přejímat hodnoty evropské liberální demokracie. Vždyť ve čtyřech ze šesti zemí vládnou autoritativní režimy a zbylé dvě, Moldavsko a Ukrajinu, nelze označit za konsolidované demokracie. Přínos v politické oblasti nastane pouze v případě jasné garance budoucího vstupu do EU a zvýšení finančních prostředků na spolupráci.

  • To, že se Štefan Füle stal komisařem pro rozšíření je pro projekt Východního partnerství nejspíš dobrá zpráva, protože země západní Evropy nepovažují podobné kontakty za natolik stěžejní a spíše se soustředí na spolupráci se Středozemím. Který z těchto regionů považujete Vy v současnosti, vzhledem k aktuálním hrozbám, ze strategicky důležitější pro bezpečnost EU?

Arsène Verny: Takto bych to nesrovnával. Středozemí patří již od středověku k regionům, které jsou s Evropou úzce hospodářsky a geopoliticky svázány. Tato spolupráce je víceméně bezproblémová. Avšak rozšiřování vlivu EU směrem do zemí, které spadají do sféry Ruska, může budit jisté obavy. Rusko by se mohlo cítit ohroženo a reagovat nepřiměřeně. Pro EU však nedemokratičtí sousedé představují určité nebezpečí. Přijmeme-li nevyzpytatelného člena mezi sebe, známe lépe jeho plány a můžeme na ně účinněji reagovat, než když ho ze spolupráce vyloučíme.