V zahraniční politice využívá veto více států, Maďarsko se ale dohodnout ani nesnaží, říká Kočí

© archiv KK

Visegrádská čtyřka má svou roli, Česko by se k ní ale nemělo tak silně upínat, a raději hledat další koalice, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz expertka z VŠE Kateřina Kočí. Potřeba jednomyslného rozhodování Unii v zahraniční politice zpomaluje, je to ale zároveň podmínka její legitimity na globální úrovni, dodává.

Kateřina Kočí působí na katedře mezinárodních studií a diplomacie na Vysoké škole ekonomické v Praze. Ve výzkumu se zabývá společnou zahraniční a bezpečnostní politikou EU, visegrádskou spoluprací nebo genderovou rovností v diplomacii.

Maďarsko v poslední době několikrát znemožnilo přijetí jednotné pozice EU v zahraničních otázkách. V dubnu zablokovalo společné prohlášení EU kritizující čínský bezpečností zákon v Hongkongu, v květnu se pak odmítlo připojit k ostatním členským zemím ve výzvě k příměří v izraelsko-palestinském konfliktu. Co za tím hledat?

Z mého pohledu jsou to jednoznačně maďarské ekonomické, politické a strategické zájmy, a netýká se to pouze těchto dvou případů v současnosti, těch vet bylo v posledních letech více. Maďarsko se v Evropské unii profiluje jako poměrně problematický stát, a to nejenom s ohledem na jeho vnitřní vývoj, ale i na spolupráci se třetími stranami jako Rusko a Čína, které řada ostatních členských států vnímá spíše negativně. Příkladem může být dlouhodobé působení Maďarska v rámci čínské iniciativy 17+1, nebo ekonomické vazby s Ruskem.

Maďarsko samozřejmě není jediným státem, který veto využívá, ale v porovnání s ostatními se chová velmi nekonstruktivně – blokuje, aniž by hledalo jinou společnou cestu k vyřešení situace. Na tento problém poukazují nejen unijní diplomaté, ale i diplomaté členských států, nedávno se vůči Maďarsku velmi ostře ohradilo Německo. Toto chování je skutečně problematické a vytváří tlak na to, aby se rozhodování Evropské unie v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky v budoucnu změnilo.

Podcast: Lidé chtějí efektivní zahraniční politiku EU, bude to ale běh na dlouhou trať, říká expertka Kočí

Jak si stojí zahraniční politika EU? Jakou roli v ní hraje Česká republika nebo Maďarsko? A přetrvá v zahraničně-bezpečnostních otázkách jednomyslné rozhodování? Poslechněte si podcast s expertkou Kateřinou Kočí.

K tomu se určitě ještě dostaneme. Zmiňujete, že to není poprvé, co se něco takového děje. Dá se ale říct, že se toto odmítavé chování ze strany Maďarska v poslední době stupňuje?

Určitě. Přijde mi, že v posledních několika letech se ta situace opravdu stupňuje. Zablokovaných společných prohlášení bylo ze strany Maďarska za sebou více, čemuž odpovídá i reakce diplomatů, jak už jsem zmiňovala.

Jak může EU v tomto případě postupovat? Podle serveru EURACTIV.com si jeden z unijních diplomatů myslí, že přijímat prohlášení pouze ve formátu 26 států, tedy bez Maďarska, by pozici EU příliš neoslabovalo. Máte stejný názor?

Do jisté míry ano. Mohla by to být jedna z nabízených cest, nicméně si myslím, že by to mělo vliv na celkovou legitimitu Evropské unie jako globálního aktéra. V dlouhodobém horizontu by ji to oslabovalo. Dává to smysl v tuto chvíli, kdy těch vet přichází více. Měly by se ale hledat jiné cesty. Některé už existují, ale používají se velmi málo.

Můžete být konkrétní? Jak jinak se dá Maďarsko „obejít“?

Některá opatření jsou zakotvená v současných smlouvách, ať už je to konstruktivní abstence, nebo zmocnění Evropskou radou k hlasování kvalifikovanou většinou. Tato opatření se využívají, ale spíše okrajově.

Další možnost je zefektivnit samotné jednání v rámci Rady pro zahraniční věci, využívat daleko více neformálních jednání, což v pandemické situaci není jednoduché. Snaha více zapojovat Maďarsko na neformální úrovni by možná přispěla k tomu, aby bylo konstruktivnější a nevyčleňovalo se.

Kde hledat partnery?

Podobnou strategii Maďarsko, zdá se, uplatňuje i uvnitř Visegrádské čtyřky – nedávno odmítlo podpořit ostřeji znějící deklaraci namířenou proti Rusku a podporující ČR. Ukazuje to podle Vás, že partnerství uvnitř V4 není tak silné, jak se lídři těchto čtyř zemí snaží dlouhodobě tvrdit?

Myslím si, že tato platforma silná je, a stále plní svůj účel, kvůli kterému vznikla – země se při prosazování zájmů navzájem posilují. Například v případě Vrbětic se Polsko a Slovensko velmi dobře postavily za Českou republiku.

Na druhou stranu, vnitřní vývoj v Maďarsku, ale i v Polsku, spěje k tomu, že v některých oblastech tyto čtyři země už stejné zájmy nemají, a postrádají jasný společný směr a cíl.

Myslím si, že kdyby se Česká republika dlouhodobě k V4 upínala stejně silně, jako v současné době, může to na ni mít negativní vliv. Osobně bych volila raději to, aby Česko hledalo i jiné koaliční partnery, a bylo v tomto ohledu flexibilnější.

V4 tedy má svoje opodstatnění, ale je stále pouze jednou z platforem, které by se Česká republika měla do budoucna věnovat.

Visegrád podpořil Česko ve sporu s Ruskem, ostřejší vyjádření Orbán zablokoval

Maďarský premiér Viktor Orbán odmítl přijmout deklaraci z pera polské vlády, která volala po ukončení projektu Nord Stream 2 a silně podporovala Ukrajinu a Bělorusko. 

Můžete zmínit konkrétní státy, kde by Češi mohli hledat podporu pro některé své partikulární zájmy?

Mohlo by jít o řadu menších států, jako jsou Švédsko, Nizozemí nebo například Slovinsko.

V4 je stále často spojována s nedostatečnou solidaritou v migračních otázkách, či zhoršujícím se stavem právního státu, což zkrátka ovlivňuje to, jak nás vnímá řada západních zemí. Mohli bychom se tedy snažit profilovat v jiných oblastech, jako jsou vnitřní trh nebo energetika, a získat postupně i jiné partnery.

Jednotný postoj naráží na národní zájmy

Zmínila jste Vrbětice. Vypadá to, že Česká republika vůbec nezvládla zajistit si od celé EU silnou a jasnou podporu ve svém sporu s Kremlem. Objevilo se sice vyjádření solidarity, ale k systematickému vyhošťování diplomatů nedošlo. Je to podle Vás skutečně tak, že to Česká republika nezvládla, nebo nebylo reálné chtít od západoevropských států víc, vzhledem k tomu, že asi není v jejich zájmu dál vztah s Ruskem vyhrocovat?

Řekla bych, že je to spíše ta druhá varianta, i když to jde asi ruku v ruce. Jedná se o dlouhodobější tendenci uvnitř Evropské unie – čím více postupujeme na západ, tím je postoj k Rusku  benevolentnější. To je prostě fakt, se kterým je nutné pracovat a během jednání si jej uvědomovat.

Západoevropské státy myslí na své zájmy, Německo dokončuje Nord Stream 2, i Francie má své dlouhodobé ekonomické zájmy. Potřebují s Ruskem komunikovat a zachovat alespoň status quo. Nedá se tedy očekávat, že by se za nás nějak zásadně postavily. Nemyslím si ale, že by reakce těchto států byla zcela špatná, EU jako celek vyjádřila solidaritu.

Myslím si, že baltské státy si tuto situaci dobře uvědomují, že Rusko Unii dlouhodobě rozděluje, a proto se tak silně vážou na Spojené státy a na NATO. Vědí, že vyjednávat si podporu individuálně je komplikované.

Když bych ještě zůstal na východě, tak jak hodnotíte společnou reakci EU na vynucené přistání civilního letadla v Bělorusku? Vyslala dostatečně důrazný signál, mohla vyslat silnější? Samozřejmě víme, že se chystají další sankce, ale jde mi o tu prvotní reakci.

Z mého pohledu je určitě dobře, že k této reakci vůbec došlo, protože se vzhledem k předchozímu vývoji v této otázce klidně mohlo stát, že by nebyla schválena všemi státy. Taková je realita současné společné zahraniční a bezpečnostní politiky.

Tato opatření jsou spíše „zdviženým prstem“, rozhodně nemají zásadní dopad na běloruskou ekonomiku nebo na tamní režim. Uvidí se, na jakých sankcích se Evropská unie dokáže shodnout do 21. června, a jestli ke společnému postupu například Maďarsko nebo jiné země nepřistoupí odmítavě.

Podcast: Summit EU v kostce: Bělorusko, Vrbětice i klimatické cíle

Lídři zemí EU se tento týden potkali na mimořádném summitu. Řešili zejména reakci EU na únos letadla běloruským režimem a agresi Ruska. Dostalo se ale také na covidové pasy či klimatické cíle. Na čem se lídři shodli?

Na začátku jste říkala, že Maďarsko není zdaleka jedinou zemí, která nějakým způsobem blokuje společný postup EU. Můžete zmínit konkrétní státy, kterých se to dlouhodobě také týká?

Jedním z dalších takových dlouhodobě problematických států je Řecko, a to z velmi podobných důvodů jako Maďarsko. I jeho konstruktivnost při hledání společného řešení je omezenější, a to i přesto, že například v otázce rozšíření EU se situace v uplynulých měsících posunula.

Několik měsíců nazpátek se diskutovalo v této souvislosti také o Kypru, který si s sebou do EU přinesl jistou historickou zátěž (spory s Tureckem, pozn. red.). Nejedná se o vyloženě problematický stát, situace je pro něj složitá, nicméně toho veta využívá také.

Jsou to však i velké státy, například Itálie a její postoj k Venezuele, nebo Francie a její pozice k rozšíření nebo Libyi. U těchto států si ale myslím, že po jejich blokování existuje následně snaha se vzniklou situací něco dělat a najít ve finále společné řešení. To se stalo alespoň částečně například v případě Francie a otázky rozšíření.

Ještě mě k tomu napadá, není to i tak, že postoj Německa nebo Francie, zkrátka těch silných států, ovlivňuje přístup EU už apriori? Zkrátka že ten jejich nesouhlas jen není na první pohled tak vidět, jako je to u maďarského veta?

Určitě máte do jisté míry pravdu. Maďarsko je automaticky vnímáno za potížistu, na rozdíl od Francie a Německa, jejichž rozhodnutí bývá ve finále jakousi hybnou silou, která vede k dalším změnám. Velikost má pořád v rámci EU svoji váhu. Když se podíváme zejména na Francii, tak zde je pravděpodobné, že její váha po brexitu ještě stoupne. Ta výchozí pozice velkých států je jiná, a také jejich případné veto je bráno jinak.

Limity a proměna společné zahraniční politiky

Jaké má společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie limity? Vidíte v tomto ohledu nějakou změnu po nástupu Evropské komise Ursuly von der Leyenové?

Budu opakovat něco, co se řeší už několik dekád. Společná zahraniční a bezpečnostní politika byla od začátku postavena na jednomyslnosti, což způsobuje, že je velmi těžké zajistit, aby se společná prohlášení přijímala rychle a aby byla tato politika flexibilní a efektivní. Jednomyslnost jde ruku v ruce s vnitřní diferenciací v rámci Evropské unie, která způsobuje to, že se státy chovají na poli zahraniční politiky často velmi pragmaticky, zejména pokud jde o vztahy s velkými aktéry typu Ruska nebo Číny.

Na druhou stranu, jednomyslnost je podmínkou toho, aby EU mohla působit jako významný globální hráč – pokud nebude jednotná uvnitř, tak samozřejmě její legitimita jako aktéra klesá.

Současná Evropská komise si v roce 2019 vytyčila pět základních cílů, a jeden z nich je i posílení role EU ve světě. Nicméně si myslím, že v současné pandemické době tato politika skutečně prioritní není, a aktivita je nižší. EU se dostává do pozice, kdy spíše reaguje na vzniklou situaci, než že by něco proaktivně řešila. Myslím si, že ještě nějakou dobu to bohužel bude trvat, protože EU bude v důsledku pandemie muset řešit vnitřní ekonomické problémy. To bude vždy důležitější než působení EU ve světě.

Tomáš Weiss: Geopolitická Komise? Na zahraniční politiku EU kvůli krizi nebude čas

Snahy změnit pracně budovanou zahraniční politiku EU vůči Číně nebo Rusku se nevyplácí, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz expert na EU Tomáš Weiss. Evropská komise je podle něj při řešení řady problémů nucena balancovat na hraně svých pravomocí.

Takže neočekáváte, že by se společná zahraniční a bezpečnostní politika mohla v blízké budoucnosti v některých oblastech posunout od jednomyslného k většinovému hlasování? Nedávno začal také fungovat nový sankční mechanismus, takže k nějakému posunu dochází.

Já mluvím o společné zahraniční a bezpečnostní politice jako celku. Toto téma podle mě zkrátka nebude tak zásadní jako vnitřní problémy Evropské unie.

Na druhou stranu si myslím, že k posunu může dojít, zavede-li se v některých oblastech hlasování kvalifikovanou většinou, a to i s ohledem na to, že se jedná o něco, co v posledních šetřeních vnímá jako žádoucí evropská veřejnost. Ta se kloní k tomu, aby společná zahraniční a bezpečnostní politika byla efektivnější. Mohlo by to rezonovat i na Konferenci o budoucnosti Evropy jako jedno z témat, které se objeví v jejích výstupech. Navíc je pravděpodobné, že by tyto výstupy řešila Francie, která bude v době ukončení konference EU předsedat. Francie zavedení kvalifikované většiny ve společné zahraniční a bezpečnostní politice jednoznačně podporuje. Mohlo by tedy dojít k určitému zlepšení, ale také nemuselo. O těchto změnách se totiž hovoří už od roku 2018.

V současné době bohužel pořád existuje poměrně velká skupina států, která zavedení kvalifikované většiny v této oblasti nepodporuje. Dokud nebude panovat konsensus na této změně, tak k ní nedojde. Podle mě je to stále běh na relativně dlouhou trať.

Gender v diplomacii a progresivní EU

Když na závěr trochu odbočím, tak vy jste spoluautorkou publikace o genderové nerovnosti v diplomacii. Jak je na tom v tomto ohledu Evropská unie? Má progresivní přístup?

Myslím si, že přístup Evropské unie v tom, jak se snaží rovné příležitosti prosazovat, velmi přispěl k tomu, že se situace mění i uvnitř států. Byl to jeden z důvodů, proč k určitým opatřením došlo i na úrovni České republiky. Příkladem může být zákon o státní službě z roku 2014, k jehož vzniku a implementaci přispěl tlak ze strany Evropské unie. Ten zákon samotný pak vedl k tomu, že vznikl navazující zákon o zahraniční službě, který měl relativně pozitivní vliv na rovné příležitosti v české diplomacii. Například umožnil to, že ženy konečně mohou rodit na diplomatických misích, nemusí ze svých pozic odcházet a mohou kariérně postupovat.

Pokud bych se podívala specificky na současnou Evropskou službu pro vnější činnost, tak i tam je snaha výrazně zlepšit situaci žen a rovných příležitostí celkově. Vzniká zde například akční plán pro partnery a pro rodinnou politiku, takže i zde se Evropská unie snaží velmi rychle postupovat. Procentuální zastoupení žen je zde oproti severským zemím nicméně stále poměrně nízké.

Zmiňujete, že u nás došlo k posunu v návaznosti na určitý evropský tlak. V České republice samotné neexistuje snaha se v této oblasti posunout?

Bohužel, zatím k tomu naše společnost nedospěla. Tlak na rovné příležitosti se objevuje, to ano, ale není tak velký, aby vedl k potřebným opatřením.

V rovnosti žen a mužů si Česko pohoršilo, vyplývá ze studie. V rámci EU je až na 23. příčce

Vyrovnávání rozdílů mezi ženami a muži se v EU postupně zlepšuje, stále je ale co dohánět. Česko v rámci indexu Evropského institutu pro rovnost pohlaví (EIGE) obsadilo 23. příčku z 28 zemí. Nejvyrovnanější je situace v tuzemském zdravotnictví.