Tomáš Weiss: Geopolitická Komise? Na zahraniční politiku EU kvůli krizi nebude čas

© Facebook IMS FSV UK

Snahy změnit pracně budovanou zahraniční politiku EU vůči Číně nebo Rusku se nevyplácí, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz expert na EU Tomáš Weiss. Evropská komise je podle něj při řešení řady problémů nucena balancovat na hraně svých pravomocí.

Tomáš Weiss vystudoval evropská studia v Hamburku a v Praze. Doktorský titul z mezinárodních teritoriálních studií získal na Fakultě sociálních věd UK, kde v současné době působí na Katedře evropských studií. Zabývá se mimo jiné zahraniční a bezpečnostní politikou EU a České republiky.

V nedávném komentáři jste napsal, že evropské instituce postupují v koronavirové krizi v rámci svých omezených pravomocí relativně rychle, flexibilně a účinně. Jak si podle Vás vede Evropská komise od svého prosincového nástupu obecně?

Zaprvé si myslím, že je obtížné hodnotit Komisi jako celek, protože její působnost je neuvěřitelně široká. V každé z oblastí její efektivita závisí na spoustě různých faktorů – nejen na tom, kdo tam sedí, ale i jaké má pravomoci, a jaký je kontext. Na hodnocení celé Komise si proto netroufám.

Zadruhé si nejsem úplně jistý, jak moc můžeme plnění povinností ze strany Komise a jednotlivých komisařů hodnotit vzhledem k nestandardní situaci, ve které jsme. Agenda sice běží, poslední minimálně dva měsíce je ale vše v mediálním i politickém prostoru upozaděno kvůli koronavirové krizi.

Koronavirus ohrožuje Evropu. Jak EU bojuje s pandemií?

Pomalá a nedostatečně koordinovaná. Právě taková byla podle české vlády odpověď Evropské unie na šířící se nákazu novým koronavirem. Je to skutečně tak? Server EURACTIV.cz připravil aktualizovaný přehled opatření, které EU v boji proti nebezpečnému onemocnění přijala.

Zajímala by mě konkrétně společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP). Předsedkyně Ursula von der Leyenová při nástupu proklamovala, že její Komise bude „geopolitická“. Vidíte nějakou snahu eurokomisařů skutečně hrát v tomto ohledu aktivnější roli?

Otázkou je, co to znamená „geopolitická“. Určitě se však dá říct, že speciálně předsedkyně von der Leyenová určitě nějakou představu o zahraniční a bezpečnostní politice má, což je myslím velké plus. Zatím jí na to úplně nezbývá čas, stejně jako celé Komisi.

Část zahraniční politiky je samozřejmě o kontinuitě, například ve vztahu k Rusku. Mám pocit, že v otázce Afriky je Josep Borrell (vysoký představitel EU pro SZBP – pozn. red.) podstatně aktivnější. Při schvalování Komise se objevovaly obavy, jak bude Borrell jako bývalý španělský ministr zahraničí a také Katalánec zacházet s tématem Srbska a Kosova. Podle mě se mu podařilo tyto obavy potlačit, koneckonců se jedná o zkušeného politika.

Představa, že by Komise sama o sobě dokázala najednou pozdvihnout EU na úroveň Spojených států nebo Číny, byla od začátku lichá. Komise to sama udělat nemůže, a jestli se EU jako celku něco takového povede, tak to bude chtít velké strukturální změny, které nenastanou ze dne na den nebo s příchodem nové Komise.

Koronavirová krize do značné míry překryla jakoukoliv jinou agendu. Obávám se, že v následujících měsících bude Komise obrácená pohledem dovnitř, a to na úkor zejména právě zahraničněpolitické agendy. Teď se řeší pandemie, pak přijde na řadu ekonomika, a nebude dost politického kapitálu na to, aby se na globální úrovni dělo něco víc než pouhé udržování současného stavu.

Ještě k té „geopolitické Komisi“, podle pracovních metod EK to znamená, že chce například pravidelně projednávat aktuální mezinárodní otázky. Viděl jste při formování nového kabinetu nějaký impuls ze strany členských států, že právě tuto ambici po Komisi chtějí?

Program Evropské komise je primárně o debatě mezi ní a Evropským parlamentem. Státy si směřování této instituce „ošetří“ tím, že Evropská rada nominuje předsedkyni, a vlády potom jednotlivé komisaře a komisařky. Program Komise je ve skutečnosti směřovaný k Parlamentu, protože ten ji musí dát mandát. Členské státy toto už moc nezajímá.

Jedná se o součást problému, někdy se tomu říká demokratická legitimita, je to i problém komunikace. Komise má určité povinnosti vůči Parlamentu, nějakým způsobem musí také komunikovat se členskými státy, ale s těmi nemá žádný formální kanál, aby jim mohla předložit program ke schválení a udělení mandátu. Zde je dialog kontinuální a Komise dlouhodobě tahá za kratší konec, protože členské státy si ten systém nastavují podle sebe, a aby si udržely co možná největší autonomii.

EU jako bezzubý bojovník proti koronaviru? Komise může dělat jen to, co jí státy dovolí

Státy EU hledají odpověď na to, jak co nejlépe zvládnout současnou krizi okolo koronaviru. Evropská komise nedisponuje dostatečnými pravomocemi, aby na sebe mohla převzít kompletní zodpovědnost. Svoji podpůrnou roli však podle odborníka zvládá dobře.

Vysoký představitel obětí hledání rovnováhy

Když se podíváme zpětně na nominaci Josepa Borrella, měl kompromis mezi státy za následek dosazení slabého nebo silného hráče do pozice vysokého představitele?

To je věc, která se teprve uvidí. Josep Borrell rozhodně není žádná muší váha. Je to bývalý ministr zahraničí Španělska, tedy jednoho z větších států Unie, předtím byl také předseda Evropského parlamentu. Co se týče globální úrovně, nedokážu posoudit, na evropské je to ale těžká váha, určitě těžší než byly při svém jmenování [Catherine] Ashtonová nebo [Federica] Mogheriniová. Jako těžší váha by se možná dal chápat Javier Solana, ale ten zase neměl současné formální pravomoci.

Problém leží v tom, že jeho nominace nevznikla kvůli potřebě silného hráče na pozici vysokého představitele, ale jako výsledek hledání rovnováhy mezi nominacemi – do hry vstupují otázky politické příslušnosti, velikosti státu, genderu a všeho možného, kompetencí samozřejmě také.

Myslím si, že od vysokých představitelek a představitelů nelze moc očekávat. Dá se samozřejmě zpětně hodnotit, jak si poradili s různými situacemi. Víme, že Ashtonová byla poměrně slabá, na druhou stranu se jí podařilo postavit Evropskou službu pro vnější činnost, což není úplně málo. Mogheriniová byla podstatně aktivnější, a má pár jednoznačných úspěchů, jako jsou globální strategie nebo dokončení jednání s Íránem.

Hodnotit Borrella si teď netroufám, v konečném důsledku bude nejvíce záležet na kontextu jeho mandátu.

O Federice Mogheriniové se obecně říkalo, že byla méně razantní vůči Rusku. Rozumím, že zatím nechcete hodnotit, dá se však u unijní diplomacie pod Borellem sledovat nějaký nárůst asertivity vůči tomuto gigantovi?

Tradičně ve vztahu s těmi skutečně silnými a důležitými aktéry na mezinárodní scéně, primárně tedy USA, Rusko a Čína, a do budoucna pravděpodobně i Velká Británie, tahají evropské instituce za daleko, daleko kratší provaz. To, kde si Mogheriniová mohla dovolit mít alespoň nějakým způsobem autonomní politiku, byla například otázka Kosova a Srbska. Ve vztahu s velkými aktéry toto není možné, tam členským státům skutečně jde o jednotlivá slovíčka ve všech prohlášeních, a nikdy nenechají vysokého představitele nebo představitelku vést vlastní politiku, kterou by jen tak zdálky pozorovaly.

Jestli měla Mogheriniová slabou politiku vůči Rusku, tak to podle mě není důsledek toho, že ona sama by chtěla mít slabou politiku vůči Rusům, ale toho, že členské státy nemají úplně jasno v této politice, což zužuje manévrovací prostor. Úplně identická situace probíhá s Čínou nebo Spojenými státy. Nemůžeme očekávat, že by Borrell bouchl pěstí do stolu a rozhodl, protože na to prostě nemá mandát.

Petříček: Zahraniční politika EU by měla být efektivnější

Podle českého ministra zahraničí Tomáše Petříčka by měly unijní státy aktivněji a účinněji používat společnou zahraniční politiku. Řekl to novinářům po jednání Rady pro zahraniční záležitosti, kterou poprvé vedl nový vysoký představitel Josep Borrell.

Měnit politiku vůči mocnostem se nevyplácí

Komise, zdá se, bere poměrně vážně dezinformační kampaně z Ruska a Číny v kontextu koronavirové krize. Informace z minulého týdne však naznačují, že unijní diplomacie po čínském tlaku zmírnila svoji kritiku vůči této zemi v jedné ze svých zpráv. Borrell se pak nechal slyšet, že podobný tlak je běžný, stejně jako rozdíly mezi interními dokumenty a konečnými zprávami pro veřejnost. Zkritizoval pracovníky Komise, kteří utajený dokument poslali médiím. Jak se na tuto „kauzu“ díváte?

Upřímně řečeno nemám pocit, že bych měl dostatek informací, abych z toho mohl cokoliv zásadnějšího usuzovat. Nějaká autocenzura v každé diplomatické službě musí nutně fungovat – vnitřní dokumenty vždy vypadají jinak než zveřejněné dokumenty. Diplomacie je založená na jazyku, a nejenom na tom, co říkáte, ale také jak to říkáte.

Na druhou stranu nepochybuji o tom, že nějaké tlaky ze strany Číny existují, ale do jaké míry korekce původního textu překročily nebo nepřekročily zdravou míru, je podle mě v tento okamžik velmi obtížné soudit.

Evropská unie je už od Mogheriniové a její politiky, kterou dokázala se členskými státy domluvit, relativně otevřeně kritická vůči Číně. Borrell tuto linku zopakoval, že Čína je partner, ale zároveň systémový rival. To se poprvé objevilo v evropských dokumentech před rokem nebo dvěma. Četl jsem, že Čína z toho byla dost nemile překvapená, jak otevřeně kritická evropská politika vůči ní je. Borrell drží stejný postoj.

To je další charakteristika evropské zahraniční politiky – pokud se vám podaří něco se všemi členskými státy dojednat, tak jste rád, že to máte, a držíte to. Na rozdíl od normální státní politiky hrozí, že jakmile nějaké téma otevřete, a zkusíte politiku reformulovat, tak výsledek bude nula, a místo posunu vpřed naopak ztratíte. Myslím si, že evropské instituce budou velmi opatrné a budou se držet zhruba v těchto konturách – Čína je partner, chceme s ní obchodovat a budovat multilaterální systém, ale na druhou stranu je systémový rival, protože její představa o uspořádání světa není zcela kompatibilní s tou naší.

Podléhá unijní diplomacie tlaku Číny? Europoslanci chtějí Borrellovo vysvětlení

Diplomacie Evropské unie čelí podezření, že po tlaku Číny upravila zprávu o působení čínské propagandy. Šéf unijní diplomacie Josep Borrell by celou záležitost měl vysvětlit Evropskému parlamentu, řekl dnes ČTK lidovecký europoslanec Tomáš Zdechovský.

Další komplikovaný diplomatický vztah má Evropská unie s Tureckem. Podpořila podle Vás Komise dostatečně Řecko v současném sporu na řecko-turecké hranici, nebo spíše opatrně našlapuje vzhledem k migrační dohodě z roku 2016?

Co jsem zaregistroval, tak podpora Řecka byla poměrně výrazná. Ursula von der Leyenová společně s Charlesem Michelem zemi navštívila a jela se podívat k hranicím. O moc víc politicky udělat nemůžete, zejména v okamžiku, kdy jste na Erdoganovi nějakým způsobem závislí.

Klíčový problém je revize celkového azylového systému EU, což visí na tom, že neexistuje shoda mezi členskými státy. Komise teď může maximálně poskytovat finanční podporu či asistenci skrze Frontex, i to ale záleží primárně na členských státech.

Řada věcí, které se v tento okamžik řeší, jsou podle mě na hraně pravomocí Unie. Nějakou kompetenci EU má, takže se vyjadřuje, ale je příliš malá na to, aby mohla skutečně rozhodovat. Ať už je to koronavirová pandemie, migrační krize, ať už to jsou svým způsobem i fiskální problémy v eurozóně. V případě Facebooku a Googlu a jejich problémů se zajišťováním ochrany osobních údajů Evropanů Komise může říct „takhle ne“, protože na to jí členské státy daly pravomoci. Ale v těch zmíněných oblastech má Unie primárně koordinační a podpůrné pravomoci, ale když státy nechtějí být podporovány a koordinovány, tak s tím Komise moc nenadělá.

Provokatér Erdogan, tvrdý Mitsotakis. Krize na řecko-turecké hranici možná opět ožije

Turecký prezident Erdogan naplnil své výhrůžky a na konci února „otevřel migrantům bránu do Evropy“. Server EURACTIV.cz přináší shrnutí relevantních události posledních měsíců, které vedly až k současné dynamické krizi na vnější hranici EU.

Kdybychom to měli tedy obecně shrnout, tak unijní diplomacie naráží na limity, které jí daly členské státy, a musí při jejich překračování opatrně našlapovat.

Přesně tak, ale tak to bylo vždycky. Celá SZBP je takto postavená, sice se to jmenuje „společná“ zahraniční a bezpečnostní politika, ale jedná se vlastně o koordinaci zahraniční a bezpečnostní politiky členských států. Pořád držíte to veto, pořád máte Maďary, kteří vetují návrhy kvůli jednotlivým slovíčkům, nebo někdy i zcela bezdůvodně. I to se už ke mně doneslo, že se v Radě děje.

Pro vysokého představitele je velice obtížné vést nějakou autonomní zahraniční politiku, k tomu nemá mandát. Všemu, co říká, předchází alespoň tiché schvalování členskými státy, nebo se musí velmi opatrně pohybovat uvnitř pozice, kterou Rada schválila. Jeho úkol představuje koordinovat a určovat agendu v Radě, a pak komunikovat její usnesení.

Částečně autonomní politiku může mít v oblastech, kde Komise kompetenci skutečně má – například rozšiřování nebo blízké sousedství.

Na okolní regiony nezbude politická kapacita

Právě v otázce rozšiřování se zdá, že se západní Balkán v posledních letech vytratil z priorit Komise. Proces se navíc kvůli patu mezi státy zasekl. Teď ovšem více věcí naznačuje, že se region do hledáčku Komise vrací. Souhlasíte?

Obávám se, že v nejbližších měsících nebude žádná zahraničněpolitická otázka úplně prioritní. Kapacita zbude pouze na řešení dopadů pandemie a ekonomické zotavení.

Nemyslím si, že by region z agendy EU úplně zmizel. Samozřejmě nic nenaznačovalo tomu, že se Unie rozšíří, ale tak to je už poměrně dlouho. Francouzi řekli vcelku jasně, že Chorvatsko je poslední země, se kterou souhlasí, a následně budou vždy chtít referendum, což automaticky znamená nic. Rozšiřovací procesy fungují, ale kam povedou, těžko říct.

Co se týká Východního partnerství, tak tam velkou část agendy zabírá krize na východě Ukrajiny, Rusko a Krym. To ostatní nějakým způsobem funguje, ale primárně se mluví o ruských sankcích.

Nemyslím si, že by tyto regiony Unie úplně ztratila z pozornosti a vůbec se jim nevěnovala, spíše zůstaly na nějaké normální pracovní úrovni – není zde nějaký významný „průšvih“, který se musí řešit, ale ani perspektiva výrazného posunu vpřed, protože EU má dost svých problémů uvnitř. Myslím si, že do budoucna to bude ještě horší, minimálně na politické úrovni nebude kapacita se tématům věnovat.

I přesto to vypadá, že k nějakému progresu dochází. Severní Makedonie a Albánie dostaly zelenou k zahájení přístupových rozhovorů, eurokomisař Olivér Várhelyi je dost aktivní, a Miroslav Lajčák se bude nově snažit z pozice zvláštního zástupce EU pomoct dialogu mezi Srbskem a Kosovem. EU také zemím západního Balkánu poskytuje rozsáhlé prostředky na boj s pandemií a jejími dopady a další slibuje.

Ano, ale koneckonců Federica Mogheriniová byla také velmi aktivní v dialogu Kosovo-Srbsko, a dokázala zprostředkovat několik průlomových dohod. Není to tedy tak, že by minulá Komise agendu úplně ignorovala.

Zaprvé, jde hodně o okna příležitostí a o to, čeho v tom regionu jde a nejde dosáhnout. Záleží na konstelaci různých politických aktérů. Zadruhé, Unie se samozřejmě snaží pomoct ve svém sousedství, protože když bude tamní populace zdecimovaná pandemií, jak budete s danými zeměmi obchodovat a jezdit tam na dovolenou? Takže ta pomoc je přirozená.

Otázka u jmenování Miroslava Lajčáka je, do jaké míry jde o snahu skutečně pohnout s tématem a věnovat mu větší pozornost, a do jaké míry snaha umístit někam zástupce menšího východoevropského státu. Vím o tom málo, abych dokázal říct, jak přesně došlo k tomuto rozhodnutí.

Západní Balkán potřebuje vědět, že je pro EU prioritou

V poslední době se zdá, že Evropská unie po několika letech váhání opět začíná přistupovat k západnímu Balkánu jednotně a uvědomuje si jeho důležitost. K dalšímu posunu by mohlo dojít na videokonferenci příští týden, která nahradí očekávaný summit v Záhřebu.