Tomáš Petříček: EU může hrát roli stabilizátora, v případě západního Balkánu ale selhává

© MZV

Visegrádu bude ještě chvíli trvat, než zacelí příkopy, které vykopal v posledních letech, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz ministr zahraničí Tomáš Petříček.

Tomáš Petříček je od října 2018 ministrem zahraničních věcí ČR. Předtím působil mimo jiné jako náměstek na ministerstvu práce a sociálních věcí nebo jako poradce europoslance Miroslava Pocheho. Od března 2019 je také místopředsedou ČSSD.

V mezinárodním prostředí jsme v současné době svědky celé řady krizí a konfliktů. Jakou roli v této nejisté době by měla sehrávat Evropa?

Nejprve bychom si měli odpovědět na otázku, zda je evropská „soft power“ (schopnost jednoho aktéra ovlivnit chování ostatních bez použití nátlaku – pozn. red.) stále relevantní pro vytyčení strategie, jak mají vypadat naše vztahy s jednotlivými partnery, nebo jestli v reakci na měnící se geopolitickou situaci potřebujeme jednat asertivněji, jako například Rusko nebo Čína. Evropa podle mě nemá nástroje, jak řešit konflikty silou, ani to není evropský styl. Dopad působení EU sice není tak rychlý a mediálně viditelný, ale může být dlouhodobější. Byl bych rád, kdyby EU působila jako stabilizátor a aby uklidňovala napětí. Naším zájmem je vytvářet takové mezinárodní prostředí, ve kterém se řeší konflikty dialogem, nikoli použitím síly.

A je Evropa v současné době stabilizátorem?

Má k tomu potenciál, o svých možnostech ale musí přemýšlet strategičtěji. Příkladem je západní Balkán. Pokud chceme hrát roli stabilizátora, tak v tomto případě selháváme. Nejsme schopni zajistit přístupový proces, který by byl důvěryhodný pro naše partnery.

Pomohlo by podle Vás rozhodování formou kvalifikované většiny, které by zabránilo tomu, aby některá rozhodnutí padla jen kvůli nesouhlasu jednoho nebo dvou členských států, jako to bylo právě v případě otevření přístupových rozhovorů se Severní Makedonií a Albánií?

Měli bychom otevřít debatu o tom, jak zabránit situaci, kdy jeden členský stát zablokuje možnost EU postupovat společně a prosazovat společnou vizi řešení. Přiznám se, že je značně frustrující, když vidíte, že naprostá většina států ví, kam bychom měli směřovat, ale dva státy to zablokují.

Právě tak ale vypadá současné institucionální nastavení. Nejsme nicméně moc nakloněni otevírání smluv o EU, myslím, že bychom se měli zaměřit na konsolidaci. Nyní nejsme schopni se v některých otázkách dohodnout a naše politika spíše odráží nejnižšího společného jmenovatele než ambice, které by EU měla mít.

Pokud by se tedy otevřela debata o rozhodování kvalifikovanou většinou v oblastech zahraniční a bezpečnostní politiky, jakou by ČR zaujala pozici? Už v tom máme jasno?

Naše pozice se formuje, vedeme diskusi jak s příslušnými zástupci naší země, tak i s odbornou veřejností. Může to mít zásadní dopad na další působení Evropy jakožto globálního aktéra. Když se sedmadvacítka států dohodne na jednom postoji, tak to má mnohem větší váhu, než pokud by se dohodly jen dvě třetiny členských států. Musíme ale myslet i na druhou stranu věci. Pokud zavedeme rozhodování kvalifikovanou většinou, musíme zajistit, že přijatý postup EU budou podporovat i ty státy, které pro něj nezvedly ruku. Je nutné zajistit koherenci a následnou implementaci přijatých rozhodnutí.

Co brzdí EU? Ať o zahraničních věcech rozhoduje většina, navrhují čeští europoslanci

EU nyní v otázkách společné zahraniční a bezpečnostní politiky rozhoduje ve většině případů jednomyslně. To znamená, že všechny státy se musí shodnout na jednom kroku. Podle některých českých europoslanců ale taková praxe brání v tom, aby se EU stala globálním hráčem.

Po eskalaci situace v Iráku a Íránu jsme nejprve slyšeli reakce ze strany Velké Británie, Francie a Německa, společné stanovisko všech zemí EU přišlo až pár dní poté. Nemůže v budoucnu docházet ke tříštění reakcí členských států místo toho, aby zaujímaly společné stanovisko?

Když se podíváte přímo na ta stanoviska, zjistíte, že obsahovala velmi podobné poselství. Všechny státy včetně ČR podpořily unijní pozici, že je potřeba uklidnit situaci a předejít riziku otevřeného konfliktu. V otázce Blízkého východu sledujeme stejný cíl a EU si uvědomuje, že musí být v regionu aktivnější. Jedná se o oblast, která bude mít v případě větší destabilizace přímý dopad na evropskou bezpečnost. Migrační krize nás poučila v tom, že jakýkoli konflikt na Blízkém východě může vyústit v migrační vlnu. I proto všichni ministři zahraničí chtěli, aby vysoký představitel EU Josep Borrell přišel s konkrétními návrhy a iniciativami, ať už se jedná o posílení regionálního dialogu nebo další kroky, které povedou k budování důvěry mezi znesvářenými stranami. V tomto případě se tedy domnívám, že jsme zareagovali rychle, řekli jsme si další postup a podařilo se nám zkoordinovat v otázce budoucnosti jaderné dohody s Íránem.

Jakou roli sehrává EU v konfliktu mezi Teheránem a Washingtonem?

Evropští lídři po odstoupení Washingtonu od jaderné dohody s Teheránem opakovaně varovali před možnou eskalací napětí. Smrtí íránského generála se evropská noční můra stala skutečností. Unie nyní postupuje opatrně, ale zároveň pomalu.

Vraťme se teď k tématu rozšiřování EU. Diskutuje se o francouzském návrhu reformy přístupového procesu. Je takový návrh přijatelný?

Nečekám, že ke konečné dohodě dojde ještě před březnovým zasedáním Evropské rady, ale rád se budu v tomto ohledu plést. Debata o reformě přístupového procesu podle nás nesmí být překážkou zahájení přístupových jednání se Severní Makedonií a Albánií. Obě země podle Evropské komise splnily podmínky pro zahájení přístupových jednání a otevření dlouhodobého procesu, během kterého budou muset zlepšit fungování soudnictví nebo třeba boj s korupcí. Nikde není řečeno, že pokud nebudou plnit podmínky, tak že se musí stát členem EU. Otázka zvratitelnosti přístupových jednání je již v současné době realitou, takže si nejsem jistý, zda navrhovanou reformu vůbec potřebujeme. Už nyní platí, že když kandidátské státy neplní závazky, tak jednání o přistoupení nepokračují.

S otevřením přístupových jednání má problém zejména Francie. Nevyplývá její neochota i z problémů, které EU musí řešit v souvislosti se situací v nových členských státech EU, například v Maďarsku a Rumunsku?

Může to být součástí obav ze strany některých členských států, ale zároveň si tyto státy musí uvědomit, že právě rozšíření bylo velkým úspěchem. Nové členské státy se přiblížily nejen ekonomicky, ale i v oblastech, jako je ochrana životního prostředí.

Co se týče situace v Maďarsku a Rumunsku, tak nám spíše chybí ujasnění toho, kam mají směřovat debaty o právním státu. Vezměte si otázku aktivace článku 7 (článek Smlouvy o EU upravující postup v případě podezření, že členský stát porušuje základní hodnoty EU, např. vládu práva – pozn. red.). Debata o právním státu, kromě kritiky některých změn týkajících se například svobody akademické půdy, v nic konkrétního nevyústila. Možná by to chtělo, abychom k sobě byli v EU upřímnější. Pokud má někdo obavy, že jiný členský stát neplní své závazky vyplývající ze smluv, tak si pojďme říct, co konkrétního se má udělat. Jinak si budeme pouze přehazovat „horkou bramboru“ z ruky do ruky.

Česká justice patří k těm lepším v Evropě, říká generální advokát Soudního dvora EU

Jaké jsou příčiny a jaká řešení současné krize liberální demokracie? Jakou roli hraje Soudní dvůr EU a jak jej členské státy vnímají? Redakce EURACTIV.cz se ptala českého generálního advokáta při unijním soudu.

Strážkyní evropských smluv je Evropské komise. Měla by právě ona tu debatu posunout?

Musíme si říct, co má být výstupem v případě, že se proti některému státu aktivuje článek 7. Měly by si to mezi sebou říct členské státy. Debata o tom sice probíhá, ale moc se neposunuje. Mluví se o mechanismu, na základě kterého bychom se průběžně bavili o stavu právního státu v jednotlivých státech, ale to je vlastně všechno.

Toxický Visegrád

Když se ještě vrátíme k rozšiřování, můžeme čekat v této oblasti nějakou větší aktivitu Visegrádské skupiny? Právě tato skupina zemí je teď totiž spojována spíše s poškozováním právního státu než s nějakou pozitivní agendou.

Rozšiřování je určitě jednou z hlavních agend, ve kterých působíme konstruktivně. V blízké době proběhne setkání V4 a skupiny šesti zemí západního Balkánu, na které zveme i představitele evropských institucí. Chceme, aby Visegrád hrál konstruktivní roli při formování dalšího rozhodnutí EU o otevření přístupových rozhovorů se Severní Makedonií a Albánií. Zaměřujeme se přitom nejen na západní Balkán, ale i na státy Východního partnerství (Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán – pozn. red.). Myslím, že Visegrád by mohl pozitivně přispět do debaty.

2020: EU si v otázce západního Balkánu musí odpovědět na těžké otázky

Evropská unie musí v rámci politiky rozšíření a sousedství řešit řadu komplikovaných výzev – Turecko, Ukrajinu nebo integraci západního Balkánu. Jaký byl v tomto ohledu loňský rok a co na Unii čeká letos?

Visegrád se stal v době migrační krize „toxickou značkou“. Daří se nám zlepšovat náš obraz v Evropě?

Ano, ale ještě nás čeká hodně práce. Bude ještě chvíli trvat, než se nám podaří zacelit příkopy, které jsme vykopali v posledních letech. Musíme se posunout k novému způsobu hledání řešení. V oblasti migrace stále ještě nejsme schopni dosáhnout společného řešení problémů. Teď to sice není tak aktuální, neboť počet příchozích migrantů klesl, do budoucna se ale migrace může opět vrátit na úvodní stránky novin.

Migrace bude nepochybně tématem i v nové dekádě. Už víme, jak se k jejímu řešení postavíme? Přijdeme tentokrát do debaty s konstruktivním návrhem?

Za poslední rok se téma na unijní úrovni nikam výrazně neposunulo, ale je zde celá řada dílčích otázek, ve kterých bychom jako Visegrád mohli být více aktivní. Jedná se například o téma africké strategie a její implementaci. Máme zájem na tom, aby se nová Evropská komise zasadila o investiční plán pro Afriku a strukturovanější dialog s africkými partnery včetně Africké unie. Bude to pro nás jedna z priorit. Je to cesta, jak předcházet migraci. Musíme řešit příčiny a vytvořit prostor pro řešení následků, nesmíme jít opačným směrem.

Visegrád má také potenciál být aktivnější v řešení nestability v oblastech, jako je severní Afrika a Sahel. V loňském roce se začaly rýsovat společné projekty s Německem a je to téma, kde můžeme začít dialog i s Francií, která je velice aktivní v boji proti terorismu.

Neomezuje se ČR pouze na spolupráci v rámci Visegrádu?

Ne. Dlouhodobě hledáme partnerství, kde můžeme nejlépe prosadit zájmy naší země a našich občanů. Visegrád je jen jednou z několika významných platforem. Spolupracujeme s Rakouskem a Slovenskem v rámci tzv. Slavkovského formátu, máme strategické partnerství s Německem a snažíme se otevírat nové cesty pro spolupráci i s menšími státy. Nabízí se nám i spolupráce s Chorvatskem, baltskými státy, ale třeba i Portugalskem. V rámci V4 se ne ve všem shodneme, příkladem je otázka Ukrajiny.

Visegrád má příležitost převzít otěže evropské politiky vůči Východnímu partnerství

Nezájem nové Evropské komise o Východní partnerství dává příležitost Visegrádské čtyřce, aby využila své přirozené pozice a chopila se iniciativy. Problematický vztah Maďarska s Ukrajinou však tyto šance snižuje.

Sociální demokracie na cestě z krize

Jste členem sociální demokracie, která v Česku prochází obdobím velmi nízké popularity. Zatímco v některých zemích vidíme podobný vývoj jako u nás, v jiných státech je sociální demokracie opět „na koni“. Jak to vidíte s budoucností sociální demokracie v Česku?

Jak říkáte, situace není černobílá. Jsou tu státy jako Finsko, Dánsko, Španělsko nebo Portugalsko, kde se sociální demokracii daří přesvědčit voliče, že je pro ně tou správnou volbou a že nemusejí utíkat k populistickým hnutím. Česká sociální demokracie má podobný problém jako SPD v Německu, kde se voliči přiklánějí k jiným alternativám. Náš problém spočívá v tom, že jsme se nedokázali jasně postavit k zásadním tématům. Je to právě nečitelnost, která vedla ke ztrátě důvěryhodnosti. Chceme proto po vzoru našich úspěšnějších kolegů z Finska a dalších zemí nastartovat dlouhodobější proces vnitřní programové debaty. Musíme mít jasno v tom, jak se postavíme k ochraně životního prostředí, k budoucnosti trhu práce a k dalším klíčovým otázkám. Nesmíme vysílat rozporuplné signály.

Ochrana životního prostředí a boj proti změnám klimatu patří mezi priority EU. Napříč Evropou jsme také sledovali vzestup „zelených“ stran, posílily nejen v Evropském parlamentu, ale i v sousedním Německu. Bude zelená agenda tématem i pro sociální demokraty?

Sociální demokracie se tomuto tématu již dávno věnuje. Musíme ale jasně říkat, jaká je naše politika a jaká řešení navrhujeme. Musíme dosáhnout toho, že přechod k udržitelnější a uhlíkově neutrální ekonomice vytvoří nové příležitosti a umožní lidem najít si lepší práci. Nemůžeme dopustit, aby náklady na transformaci nesli samotní lidé. Transformace musí snižovat sociální nerovnost, ne ji zvyšovat. Pomůžeme lidem, aby se zapojili do výroby energie. Budeme bojovat s energetickou chudobou. Právě v těchto oblastech vidím obrovský prostor pro sociální demokracii. Musíme to ale za naši stranu jasně zformulovat. Zelená politika je pro mě spíše sociální politikou doplněnou zelenými tématy.

Komise odhalila transformační mechanismus. Do uhelných regionů půjde minimálně 100 miliard euro

Dnes představila Evropská komise europoslancům rámec pro Mechanismus spravedlivého přechodu, jehož součástí je transformační fond. Mechanismus s balíčkem 100 miliard euro by měl pomoci regionům s přechodem na „čistou“ ekonomiku.