Štefan Füle: Jako eurokomisař si užívám každou minutu

Zdroj: Evropský parlament.

Až v roce 2014 skončí jeho funkční období, byl by český komisař pro rozšíření a politiku sousedství, rád, aby se přestalo mluvit o „únavě z rozšiřování“ a aby si občané lépe uvědomovali přínosy rozšířené Unie. O svých plánech v roli eurokomisaře se Štefan Füle podělil s portálem EurActiv.

  • Od chvíle, kdy jste se ujal postu komisaře pro rozšíření a evropskou politiku sousedství vystupujete velmi aktivně. Líbí se vám v této roli?

Užívám si každou minutu. Je třeba říci, že kombinace politiky rozšíření s politikou sousedství zahrnuje řadu zemí a představuje dost velkou výzvu. S Catherine Asthon a členskými státy navíc spolupracuji na vytváření Evropské služby pro vnější činnost (EEAS). Snažíme se zajistit, aby po té, co začala platit Lisabonská smlouva, Evropská unie skutečně navenek mluvila jedním hlasem. A to je výzva.

  • Zmiňujete Catherine Ashton, zatím ale ještě není jasné, jak budou v rámci EEAS nastaveny vaše vzájemné pracovní vztahy. Myslíte si, že lze najít uspokojivé řešení, kterým byste zároveň nepřišel o část svých kompetencí?

Ale to nastavení je jasné. Pokud jde o kompetence Komise a Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP), Lisabonská smlouva nic nemění. S Catherine Ashton pracujeme tvrdě na přípravě EEAS a naším cílem je zkombinovat evropský komunitární pilíř a SZBP tak, aby EU vystupovala jednotně.

Máme nyní konkrétní představy o tom, jak by měla vypadat EEAS, jak by měla fungovat koordinace a jak by měly být vymezeny programové povinnosti. Musím říci, že plány jak nastavit praktickou i formální spolupráci plně naplňují má očekávání a doufám, že i očekávání těch, kteří chtějí posílit společnou zahraniční politiku EU.

  • Pojďme se teď věnovat rozšiřování. Chorvatsko by během letoška mohlo dokončit svá přístupová jednání, ale některé problémy jsou stále nedořešené – jedná se například o otázku loděnic, díky níž je v současné době zablokována kapitola hospodářská soutěž. Není také jasné, jestli nebude třeba vytvořit podobný monitorovací mechanismus, jaký Unie použila v případě Bulharska a Rumunska. Co si o tom myslíte?

Zaprvé musím říci, že Chorvatsko udělalo v uplynulých měsících velký pokrok a nyní se nacházíme v závěrečné fázi přístupových jednání. Nemyslím si, že by existovalo nějaké téma nebo nějaká výzva, které by Chorvatsko s pomocí Evropské komise nebylo schopné překonat.

Zaměřujeme se na kvalitu přístupových jednání natolik, že spekulace o eventuálním vytvoření monitorovacího mechanismu nejsou na místě a já v tomto ohledu beru svou odpovědnost velice vážně. Vedu přístupový proces tak, aby zavedení podobného mechanismu nevyžadoval.

Předchozí rozšíření přinesla mnohé zkušenosti a my je všechny bereme v úvahu. Proces přístupových jednání je nyní velice efektivní a obsahuje tzv. kritéria (benchmarky) pro otevření a uzavření jednotlivých kapitol. Velkou pozornost věnujeme kvalitě a snažíme se Chorvatsko plně připravit na výhody, ale i povinnosti, které s sebou členství přináší. Rozšíření musí EU zároveň posílit.

  • Mluvíte o „zkušenostech“. Není to ale jen diplomatický způsob jak říci, že se „učíme z chyb“? Bylo přistoupení Bulharska a Rumunska v roce 2007 chybou?

Ne, celé východní rozšíření lze podle mého obecně považovat za úspěch. Každý přístupový proces má své vlastní výzvy a, řeknu to znovu – přináší zkušenosti. Chceme tyto zkušenosti využít při dalším rozšiřování a tím zjednodušit a zefektivnit přístupový proces. A přesně to teď děláme v případě Chorvatska.

  • Premiér Bývalé jugoslávské republiky Makedonie (FYROM) Nikola Gruevski při své únorové návštěvě Prahy prohlásil, že by rád, aby jeho země k Evropské unii přistoupila během příštích několika let, přesněji řečeno, během vašeho mandátu komisaře pro rozšíření. Myslíte si, že je to možné?

Myslím si, že nejprve musíme přístupová jednání zahájit. Několik uplynulých let, zejména rok 2009, byl na reformy ve FYROM velice dobrý, dokonce natolik, že Komise Evropské radě doporučila zahájit se zemí přístupová jednání. Nyní je tedy míček na straně Rady.

Naši kolegové z FYROM vědí, jaké výzvy před nimi ještě stojí – v první řadě je ve spolupráci s Řeckem třeba vyřešit otázku názvu země. Doufám, že k tomu dojde velice brzy, myslím že do červnového summitu Evropské rady by k tomu byla vhodná příležitost. Je také nezbytně nutné, aby se reformní proces nezastavil a země v něm mohla pokračovat a naplňovat tak své evropské aspirace.

  • Dalším z nedořešených témat na Balkáně je Srbsko, které u Mezinárodního soudního dvora (ICJ) žaluje Kosovo za jednostranné vyhlášení nezávislosti. Zdá se, že do doby než soud rozhodne, zůstanou vzájemné vztahy těchto dvou zemí paralyzovány. Toho jsme ostatně byli svědky na nedávném setkání ve slovinském Brdu. Co si o tomto patu myslíte? Čekáte také na rozsudek ICJ nebo jste požádal Bělehrad a Prištinu o neodkladné řešení celého problému?

Obě mají podle nás jasnou evropskou perspektivu. Srbsko požádalo o členství v EU na konci loňského roku a Komise čeká, až jí dá Evropská rada zelenou k zahájení procesu formování oficiálního názoru.

S kosovskými představiteli zatím spolupracujeme na třech specifických oblastech a snažíme se tím podporovat jejich evropské aspirace, neboť z pohledu Komise je velice důležité, aby žádná z těchto zemí nezůstala stát mimo.

Spolupráce v rámci regionu a vztahy mezi Srbskem a Kosovem jsou nesmírně důležité. Regionální spolupráce je klíčovou součástí Stabilizačního a asociačního procesu (SAP) a měla by být proto všem přístupná a efektivní. Konference v Brdu podle mého byla úspěchem, protože se vrcholní představitelé zemí vůbec poprvé zavázali, že si budou při naplňování svých evropských aspirací pomáhat.

Na konferenci v Brdu jsem zdůraznil, že je třeba udělat vše proto, aby k regionální spolupráci měly přístup všechny země a aby se na ní mohli podílet všichni relevantní hráči. Podotkl jsem také, že k regionální spolupráci je třeba přistupovat pragmaticky a že by měla sloužit k vyřešení zbývajících bilaterálních problémů. Na straně balkánských politiků vidím vůli řešit tyto problémy paralelně s přístupovými jednáními. Bylo by velice nešťastné, kdyby se přístupové rozhovory staly rukojmím probíhajících bilaterálních sporů.

  • Myslíte si, že Rada pro regionální spolupráci (RCC) je pro tento účel vhodná? Nepředpokládám, že by jí na politické úrovni někdo požádal, aby řešila nevyřízené spory.

Přestože odráží to nejlepší z Paktu stability a představuje dobrý nástroj pro spolupráci v regionu, k posílení důvěry mezi zeměmi Balkánu je možné udělat mnohem víc na vrcholné úrovni. Organizace jako RCC ale nutně potřebujeme jako doplněk k přístupovým rozhovorům, které lze využít k oddělenému řešení bilaterálních sporů.

  • Starosti diplomatů vyvolává také situace v další balkánské zemi – Bosně a Hercegovině. Tři tamní politické celky se stále nemohou shodnout jak by měla vypadat společná budoucnost v rámci daytonského modelu. Pokud bude tento model zpochybněn, mohlo by to vyvolat závažný mezinárodní problém. Jaká budoucnost podle vás Bosnu a Hercegovinu čeká?

Mezinárodní společenství a Evropská rada zdůrazňují nutnost územní integrity a jednoty Bosny a Hercegoviny. Evropská rada navíc říká, že Bosna a Hercegovina má evropskou perspektivu a že EU chce fungující stabilní zemi s funkční vládou. Je velmi důležité, aby se země posunula z post-daytonské do pro-evropské éry a doufám proto, že volby, které se mají konat letos v říjnu, budou znamenat krok tímto směrem.

  • Během nedávné cesty po Západním Balkáně jste navštívil i Albánii – zemi, která ve světových médiích není prakticky vidět. Po loňských červnových volbách tamní opozice bojkotuje parlament, což u země zapojené do Stabilizačního a asociačního procesu (SAP) není zrovna dobré znamení. Albánie nedávno podala přihlášku ke vstupu do EU, ale Tirana se evidentně potýká s problémy. Co jste tamním představitelům vzkázal?

Mé poselství Tiraně bylo velmi jednoduché. Zaprvé, ocenil jsem pokrok, kterého země dosáhla. Albánie se stala členem NATO a Evropská rada požádala Komisi, aby připravila svůj oficiální názor na tuto zemi.

Zároveň jsem ale zdůraznil nezbytnost dodržování Kodaňských kritérií. Vyjádřil jsem obavu o stabilitu demokratických institucí a obavu z nedostatku politického dialogu v parlamentu. Zdůraznil jsem následující: toto je místo, kde schvalujete veškeré zákony a pokud vhodnou legislativu nepřijmete, žádné reformy nebudou.

Je to hlavně v rukou Albánců a já silně doufám, že udělají pokrok a dají tak najevo, že mají vyspělou demokracii. Odpovědnost mají všichni – jak vláda, tak opozice.

  • V Albánii došlo k velkým proměnám. V dobách komunismu měla země autokratickou vládu a po pádu režimu se nacházela v mnohem horší situaci než jakýkoliv jiný stát. Můžete zhodnotit roli Albánie v uplynulých 20 letech? Jugoslávie byla tehdy velice úspěšnou zemí – její občané mohli volně cestovat a miliony Jugoslávců pracovaly na Západě. Albánci si oproti tomu mohli o vycestování za hranice nechat jenom zdát…

Každá země má svou vlastní historii a Západní Balkán si s sebou nese těžké historické dědictví. Regionem velmi často zmítaly konflikty a zejména Albánie si z tohoto dědictví ukrojila velkou část. Takže souhlasím, že je zajímavé vidět pokrok, jaký tato země učinila v posledních dvaceti letech.

Skutečnost, že Evropská rada požádala Komisi o vypracování oficiálního názoru, je jeho důkazem. To ale neznamená, že je práce hotová. A to je myslím nejdůležitější vzkaz všem zemím Balkánu včetně Chorvatska, kterému stále zbývá otevřít kapitolu 23 – soudnictví a základní svobody.

Jedna ze zkušeností, které jsme získali díky předchozím rozšířením je tato: věnovat zvláštní pozornost Kodaňským kritériím – zejména těm politickým – a to od samotného počátku přístupového procesu až do úplného konce. Musíme zajistit, aby země měly nejen legislativu a instituce, ale aby za sebou měly i historii jejich implementace.

  • Pojďme k Islandu. Země je členem NATO od jeho vzniku, je to fungující demokracie a to i přes nedávný kolaps islandského bankovního sektoru a spory s Nizozemskem a Velkou Británií o úspory ztracené při krachu banky Icesave. Myslíte si, že tyto spory pro něj mohou být překážku na cestě do EU (pochopitelně za předpokladu, že Island bude do Unie chtít)?

V první řadě, nemám nejmenší pochybnosti, že se Island připojit chce. Je to vládní rozhodnutí podpořené parlamentem. A přestože jsem znepokojen možností nedostatečné podpory ze strany občanů, nevidím mezi bilaterálními jednáními o splacení půjček, která probíhají mezi islandskou vládou a Nizozemskem či Velkou Británií, a mezi doporučením Komise Evropské radě k zahájení přístupových jednání, žádnou souvislost.

Island Kodaňská kritéria naplňuje a přestože tu a tam máme některé výhrady, země má díky svému členství v Evropském hospodářském prostoru (EEA) implementovánu již velkou část evropského „acquis communautaire“.

Během případných přístupových jednání se zaměříme hlavně na jeho schopnost a vůli implementovat ty části „acquis“, které se týkají finančního sektoru.

  • V některých členských státech (například ve Francii) platí, že veřejnost není nakloněna tureckému členství v EU. Je také nepravděpodobné, že by se tento trend měl v budoucnosti změnit. Je možné, aby Turecko vstoupilo do EU i v případě, že s tím evropští občané nebudou souhlasit?

K rozšíření EU nemůže dojít bez souhlasu demokraticky zvolených vlád a poslanců. I když vaší otázce rozumím, jsem si jistý, že v momentě dokončení přístupových jednání bude Turecko novou, moderní evropskou zemí, která bude fungovat plně v souladu s našimi politikami. Jsem si také jistý, že evropští občané toto nové Turecko ocení. Zda v tu dobu bude ještě komisařem, nechávám na jiných.

  • Váš předchůdce, Olli Rehn, prohlásil, že jeho největší zklamáním bylo, že se nepodařilo dosáhnout pokroku v kyperské otázce. Na vaší první oficiální cestě v úřadu evropského komisaře, která směřovala do Turecka, Ankara dala najevo, že svou pozici nezmění a že své přístavy a letiště kyperským lodím a letadlům neotevře. Také se zdá, že rozhovory o opětovném sjednocení ostrova, která probíhají pod hlavičkou OSN, zatím příliš nepokročily. Hodlá se EU do těchto rozhovorů v budoucnosti více zapojit?

Nejsem si jistý, zda úplně sdílím názor, že rozhovory nepokročily. Jedná se o velmi komplexní otázku, která se řeší od roku 1974 a která tamní společnost hluboce rozděluje. To, čeho oba lídři dosud dosáhli, mi ale dodává odvahy. Potřebují od EU povzbuzení a to je přesně to, čeho se jim dostává.

Evropská unie nemůže OSN nahradit, ale neznamená to, že nespolupracujeme se všemi zainteresovanými stranami. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso vloni jmenoval zvláštního vyslance pro zastoupení OSN na Kypru, aby oběma stranám pomáhal s unijními záležitostmi, a myslím si, že tato podpora a pomoc bude v následujících měsících ještě posílena.

  • Přístupové rozhovory s Tureckem jsou komplikovány pozastavením jednání ve většině vyjednávacích kapitol, ať už kvůli kyperské otázce ze strany Evropské komise nebo některých členských států. Má Evropská komise nějaký záložní plán jak přístupový proces oživit?

Pevně věřím, že pokračování přístupového procesu není pouze v zájmu Turecka, ale i Evropské unie. Pro Turecko to představuje nejefektivnější způsob jak implementovat reformy a věřím, že je to zároveň nejlepší způsob, jak najít všeobecné řešení kyperské otázky. Někteří sice spekulují, že přístupové rozhovory mohou být přerušeny, ale jsem přesvědčen, že řešení, jak v jednání s touto strategicky důležitou zemí pokračovat, bude nalezeno.

  • Čas od času Turecko přijde s alternativními návrhy, aniž by ovšem vysvětlilo, o co přesně jde. Myslíte si, že se jedná o správný způsob jak vyjádřit své stanovisko?

Lze o těchto alternativních návrzích spekulovat, ale co je důležité, je, že na stole žádná taková alternativa neleží. To, co tam je, je seriózní přístupový proces.

  • Je nemožné během rozhovoru pokrýt veškerá témata a země, které spadají do vašich pravomocí, ale nemohu nevzpomenout vaši nedávnou návštěvu nově zvoleného ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, který je považován za prorusky orientovaného politika a vyhlídky na budoucnost vztahů EU s Ukrajinou nebyly z tohoto důvodu příliš optimistické. Vyjádření takové podpory proto nemohlo být ze strany Bruselu jednoduchým politickým rozhodnutím.

Co mohu říci, je, že bylo velmi důležité, aby návštěva proběhla krátce po prezidentských volbách a EU tak mohla jasně deklarovat naši vůli a odhodlání se Ukrajině věnovat a ujistit ji, že má k EU blízko.

Je velmi povzbuzující vidět, že nový ukrajinský prezident a jeho tým jsou na takový dialog připraveni. Nyní se nacházíme uprostřed velmi intenzivních jednání a příprav, jak na Ukrajině podpořit proevropskou agendu.

  • V Evropské komisi zastáváte velmi důležitý post komisaře pro rozšíření, tedy pozici, o kterou stály i některé východoevropské země. Až za pět let vaše funkční období vyprší, co byste chtěl vašemu nástupci v úřadu zanechat?

Vždycky se snažím, abych nemusel odpovídat na otázku, kolik nových členů by EU měla mít v roce 2014. Ale upřímně doufám, že na konci mého funkčního období se již nebude skloňovat sousloví „únava z rozšíření“ a evropští občané si budou mnohem lépe uvědomovat výhody, které z rozšíření vyplývají.

Rozšíření totiž nepřináší jen nové členy a vyšší čísla, ale hlavně nové země, které mohou Unii posílit. Když si vezmete výzvy, kterým EU v 21. století čelí, je nesmírně důležité dívat se ven, nikoliv dovnitř. Rozšíření je důležitou součástí tohoto procesu.