Šedivý: Peněz na obranu není nikdy dost. Evropská spolupráce má slušně našlápnuto

Jiří Šedivý © EDA

Evropská unie rozjíždí obrannou spolupráci. Na období 2021 až 2027 vyčlenila osm a půl miliardy eur Evropském obranném fondu a podporuje desítky projektů, které by měly přispět k tomu, aby se EU stala globálním bezpečnostní aktérem. Klíčové jsou pro tyto snahy inovace a spolupráce i s nevojenskými subjekty, říká šéf Evropské obranné agentury (EDA) Jiří Šedivý v rozhovoru pro EURACTIV.cz, který redakce uskutečnila během jeho nedávné návštěvy v Praze.

Je nějaký potenciál pro Evropskou obrannou agenturu (EDA), co se týče aktuálního dění na ukrajinsko-ruských hranicích? Může EDA pomoci přímo na místě?

EDA není agentura, která by zprostředkovávala podpůrné služby nebo dodávky zbraní zemím mimo EU. Neexistuje proto ani poptávka ze strany Ukrajiny. Na druhou stranu Ukrajina má vztah s EDA prostřednictvím tzv. rámcové dohody z roku 2015. Ukrajinci jeví zájem o informace týkající se zlepšení organizace a digitalizace logistických systémů, možnosti výcviku, EDA totiž například organizuje vrtulníkové výcvikové centrum na letecké základně v portugalské Sintře, nebo činnosti okolo zvyšování vojenské mobility v Evropě. Zatím jsme se ale nedostali ke konkrétním projektům. Přirozený zájem Ukrajiny je momentálně co nejrychleji posílit svoji obranu všemi dostupnými vojenskými prostředky. A zde hrají roli převážně bilaterální vztahy jednotlivých členských zemí s Ukrajinou.

EDA má podporovat budování evropských obranných kapacit. Může tím EU ukázat Rusku, že není tak bezbrannou organizací? A může tím Rusko odradit od agresivnějšího chování vůči EU?

EU nemá ambici budovat kolektivní obranu. To je jasný úkol pro Severoatlantickou alianci, kde je 22 členských států zároveň členy EU. Nicméně všechny projekty a spolupráce, které vedeme či zprostředkováváme, jsou v souladu se Severoatlantickou aliancí, používáme společné standardy a automaticky se tedy mohou výsledné vojenské schopnosti použít i v rámci NATO. Posilujeme tím evropské křídlo Aliance.

Současná situace ale ukazuje, že ve světě eskaluje velmocenské soutěžení. Je evidentní, že EU by se v tomto prostředí měla daleko více profilovat jako aktér bezpečnosti a obrany. Unie by měla být schopná se lépe postarat o své sousedství. A teď nemluvím o tom východním, kde se aktivně angažuje NATO, ale spíše o oblastech severní Afriky – zejména Sahel a Středního východu.

Tady se dostáváme k ambici strategické autonomie. Ta by neměla znamenat odpojení se od Spojených států amerických či oslabení NATO. Spíše by to měla být schopnost EU samostatně ovlivňovat bezpečnostní situaci právě ve zmiňovaných regionech bez pomoci USA v situaci, kdy Američané budou vázáni jinde – nejspíše v indo-pacifické oblasti, a nebudou schopni či ochotni poskytnout podporu. Kolektivní obrana v rámci NATO přitom zůstane zachována. To, že EU by měla být schopna autonomněji nasazovat své síly a vytvářet k tomu potřebné nezávislé kapacity, dnes slyšíme i od Američanů.

Zároveň je tu problém, že oficiální a přímá spolupráce mezi NATO a EU není úplně možná, protože je zde politický blok mezi Tureckem, Řeckem a Kyprem. Obě organizace si kvůli tomu nemohou vyměňovat klasifikované dokumenty.

EDA hraje klíčovou roli v tom, že je prostředníkem ve spolupráci mezi členskými státy a jejich průmyslovými subjekty. Měla by vést v dlouhodobějším výhledu k novým strategickým schopnostem, které by podpořily tuto autonomii. My se díváme až do roku 2035 a dále.

EU chce být bezpečnostní gigant. Nejdřív se ale musí shodnout, kdo je pro ni hrozbou

Evropská unie se rozhoduje o tom, jakou roli chce do budoucna hrát na světové bezpečnostní scéně. Hrozby i rivalové se neustále vyvíjejí a dosavadní nástroje evropského bloku začínají zaostávat. Na stole proto leží tzv. Strategický kompas.

Letošní rok je pro obrannou spolupráci zlomový

Debaty o posilování evropské autonomie se rozvířily zejména s nástupem Donalda Trumpa na post amerického prezidenta v roce 2016. Už vidíme nějaké konkrétní výsledky v rozvoji evropských obranných kapacit?

Ten posun je patrný hlavně v tom, že v posledních pěti letech jsme vytvořili řadu mechanismů. Ať už je to Stálá strukturovaná spolupráce (PESCO), kde je v současnosti na 60 společných projektů, či Koordinovaný každoroční přezkum v oblasti obrany (CARD), který má za cíl mapovat, co členské státy již mají, jaké vojenské systémy plánují modernizovat nebo nakupovat a v jakých oblastech jsou ochotny při tomto spolupracovat s dalšími státy EU. V tomto roce se také poprvé naplno dostává ke slovu i Evropský obraný fond (EDF). Právě ten je velký stimul, protože má k dispozici na příštích sedm let poměrně hodně peněz, zhruba osm a půl miliardy eur.

Všechny tyto nástroje jsou, doufejme, dostatečným impulsem k tomu, aby evropské státy společně vytvářely schopnosti a překonávaly onu základní slabinu značné roztříštěnosti. Ta totiž panuje v mnoha oblastech, od plánování přes výzkum a vývoj až po konkrétní zbraňové systémy. V rámci EU máme v porovnání s USA mnohem vyšší počet jednotlivých typů zbraní, například letounů či tanků, máme stále velice individualizované síly podpory a logistiku vůbec. To je prostě neekonomické a neefektivní.

EDA má za úkol tuto roztříštěnost omezovat. Jsme ale stále na startovní čáře a zmíněné iniciativy PESCO, CARD a EDF se v současnosti začínají teprve účinněji propojovat. Letos připravujeme první balíček projektů, již bude EDF spolufinancovat ve výši 1,29 miliardy eur. Navíc, v březnu by měl být schválen také tzv. Strategický kompas, který by měl dát společným projektům politický impuls a dlouhodobější směr. Myslím si proto, že je letošní rok by mohl být pro evropskou spolupráci na poli bezpečnosti a obrany zlomový.

Zmiňoval jste, že EDA dělá průzkum schopností členských států a hledá vhodné společné projekty. Jsou některé členské státy ve vytváření obranných kapacit aktivnější a chtějí se více zapojovat?

Jsou to státy menší a střední, které nemají silný obranný průmysl, ale zato mají inovativní výzkumná pracoviště a start-upy s vysokou přidanou hodnotu. Například země Beneluxu mají dlouholetou praxi v přeshraniční obranné spolupráci a jsou zvyklé se zapojovat. Řecko a Portugalsko jsou taky velmi nakloněny spolupráci. Pak jsou tady státy s rezervovanějším postojem, protože ještě tu evropskou zkušenost nemají. Zde patří právě Česká republika. Nechci říci, že by ČR nebyla ochotna ke spolupráci, ale učí se.

Dá se říci, že je zde rozdíl mezi západními a východními státy EU?

Ten základní rozdíl spočívá v tom, že novější členské státy EU jsou mnohem silněji navázány na NATO. Je to přirozené. Pro střední a východní Evropu byl vstup do NATO  naprosto zásadní krok pro zajištění jejich obrany a bezpečnosti, který jim zároveň otevřel cestu i do EU. Všechny obranné a vojenské reformy, které v těchto státech proběhly, byly vedeny striktně požadavky NATO. EU vstupuje do oblasti obrany až později, s konkrétními iniciativami a podněty poměrně nedávno. Je proto jasné, že novějším členským státům to bude trvat ještě nějakou dobu, než začnou poznávat výhody evropské spolupráce.

Jeden ze zásadních rozdílů EU oproti NATO je způsob, jakým se schopnosti rozvíjí. Aliance požaduje po svých členech rozvoj schopností tak, že každý dostane přidělený tzv. balíček schopností, které má splnit do nějaké doby. Jak jednotliví členové tyto schopnosti „vyrobí“, to je na nich. Naopak EDA a evropské iniciativy na to jdou spíše „zespoda“. Hledáme nejprve zájem o řešení konkrétních požadavků – tzv. priority rozvoje schopností, pak příležitosti a případně peníze pro podporu spolupráce a současně pomáháme vytváření průmyslových partnerství k jednotlivým projektům. Ty potom přerůstají v určité schopnosti či se vzájemně propojují k vytváření rozsáhlejších systémů. Vedlejším produktem této snahy je pak kultivace prostředí spolupráce a překonávání zmíněné fragmentace evropského obranného průmyslu. To je ta přidaná hodnota.

Co se týče samotných projektů, zde EDA spolupracuje s Evropskou komisí a pomáhá jí vybrat a hodnotit konkrétní projektové návrhy v rámci obranného fondu EDF. Základní podmínka pro financování je ta, že projekt musí být přeshraniční a musí mít minimálně tři účastnické země. Projekt začíná vždy hned z kraje s průmyslovou spoluprací, protože to je nejenom o samotných schopnostech, ale také o obranném průmyslu. Máme v tomto ohledu jasnou preferenci, aby se do projektů dostávaly i malé a střední podniky, což je zajímavé třeba pro střední a východní Evropu, kde tyto podniky převažují.

Navíc, řada projektů jsou ve fázi počátečního výzkumu. Hovoříme tedy o inovacích a výzkumu. Zde jsou zapojeny nejrůznější pracoviště a univerzity. Za ČR zde máme Univerzitu obrany, a taky ČVUT, kde je tzv. inkubátor nových materiálů. V ČR je významný potenciál pro zapojování průmyslových a výzkumných subjektů, které nejsou primárně vojenské, ale které mohou vnést do sektoru inovace.

U projektů je tedy často důležitější poptávka od místního průmyslu než zájem státu a vlády?

Ne, to my nepřipouštíme. Prvotním impulsem pro všechny projekty jsou požadavky na schopnosti stanovené státy. EDA je totiž mezivládní agentura, zřízená a dozorovaná ministerstvy obrany, sloužíme tedy členským státům. K identifikaci požadavků máme plán na rozvoj schopnosti (Capability Development Plan), který ukazuje na mezery a nedostatky. Priority vychází od členských států a od nich se odvozují projekty. Průmysl nemůže stanovovat priority, ale naopak musí navrhovat řešení k jednotlivým prioritám.

Probíhá nějaká komunikace mezi EDA, jednotlivými ministerstvy obrany a průmyslem?

V tom je EDA naprosto unikátní. Máme pravidelná jednání s různými komunitami v členských státech, například s řediteli pro vyzbrojování, pro rozvoj schopností a pro výzkum a vývoj. Z těchto jednání vznikají různé podněty.

Zároveň v rámci EDA fungují tzv. technologické pracovní skupiny (CapTechs). Těch je momentálně 14 a orientují se podle určitých oblastí – nové materiály, kybernetická bezpečnost, munice, energie apod. Scházejí se v nich dvakrát do roka zástupci obranného i civilního průmyslu, kteří se angažují v dané oblasti, nalézají zde nové partnery a vyměňují si informace, co kdo dělá.

EDA má tři tři sekce – ředitelství, zaměřující se na oblasti schopností, výzkumu a inovací a koordinačních aktivit vůči průmyslu. Chceme využít toho, že máme tohle všechno pod jednou střechou, zaměstnáváme vynikající experty, máme spoustu kontaktů na různá inovativní pracoviště. To chceme propojit a posílit, protože inovace by měly prostupovat všechny naše činnosti,. Pro mě osobně je priorita vybudovat inovační centrum, tzv. Defense Innovation Hub, které by zrychlilo inovační cyklus, od novátorské myšlenky až po zahájení projektu k jejímu uskutečnění.

Francie tlačí na budování evropské obrany. Chce soběstačnější EU

Evropská unie se hodlá do dvou měsíců dohodnout na své první obranné koncepci včetně vytvoření jednotek rychlé reakce. Po jednání unijních ministrů obrany to dnes řekl koordinátor zahraniční a bezpečnostní politiky EU Josep Borrell.

Podpora spolupráce průmyslu musí stát hodně peněz. Bude na to stačit ten rozpočet, co má teď EDF?

To záleží na ambicích. V obraně není peněz nikdy dost. Ale je to nezanedbatelná částka, takže rozhodně může nastartovat evropskou obrannou spolupráci. Pokud se peníze dobře využijí, tak by mohl zhruba za pět let být viditelný pokrok. Nutno ale dodat, že je to stále doplňkový nástroj. Ta základní zodpovědnost pro rozvoj schopností spočívá na bedrech členských států.

České předsednictví začne s implementací Strategického kompasu

ČR bude tento rok předsedat Radě EU. Má Česko potenciál posunout obrannou spolupráci dále?

O tom se právě teď bavíme s českým Ministerstvem obrany. Máme s nimi už naplánované nějaké akce. Předsednictví je totiž velká příležitost, jak zviditelnit potenciál, který EU v obraně má.

V Praze budeme organizovat konzultační fórum pro udržitelnou energii v obranném a bezpečnostním sektoru, kde se budou diskutovat možnosti, jak promítnout Zelenou dohodu pro Evropu i do obranného sektoru. To je jedna oblast, kde chceme být aktivní. A dále budeme v rámci konference Future Forces Forum a pod záštitou českého předsednictví organizovat společně s NATO diskusi na téma inovací a přelomových technologií. Zde budeme prezentovat to, co se děje v této oblasti v rámci unijní obranné spolupráce. Cílem je lépe koordinovat naše aktivity s NATO a mít dobré povědomí o tom, co kdo dělá.

V březnu navíc bude schválen Strategický kompas, a do období českého předsednictví v druhé polovině roku budou spadat první kroky implementace tohoto dokumentu.

Co obecně může ČR nabídnout svým evropským partnerům? V čem jsme dobří?

ČR je v projektech poměrně aktivní. V rámci naší agentury se účastní 23 projektů a jeden vede. Jedná se o tzv. Multinational Modular Medical Unit, tedy budování modulární vojenské nemocnice, která by byla k dispozici pro zahraniční nasazení v rámci společné evropské obranné politiky někdy kolem roku 2025. Zároveň se účastní osmi projektů v rámci PESCO a jeden vede. Zde se jedná o studii, která má zmapovat, jaké mají jednotlivé členské státy schopnosti na poli elektronického boje, identifikovat nedostatky a navrhovat zlepšení. Výsledkem bude schopnost využít slabin protivníka a narušit jeho elektronické komunikační sítě.

Obecně má ČR špičková pracoviště a schopnosti např. co se týče ochrany proti chemickým, biologickým a jaderným zbraním. Zde ČR má silnou specializaci jak v NATO, tak v EU. Tradiční je též oblast výroby munice a výbušných materiálů. České firmy též mají unikátní know-how a vyrábějí jedinečné systémy v oblasti pasivního sledování. Dále mají co nabídnout v nanotechnologiích a nanomateriálech, nebo v materiálech pro balistickou ochranu osob a techniky, využití 3D tisku pro výrobu náhradních součástek, ale také v oblasti v kosmického průmyslu.

Je zřejmé, že český průmysl a vědecko-technická komunita toho mají hodně co nabídnout. Naše agentura je připravena pomoci při orientaci v poněkud složité unijní „krajině“ příležitostí pro obrannou spolupráci a zároveň pomoci při hledání vhodných partnerů pro konkrétní záměry.