Raffaello Matarazzo: Ashton propásla příležitost posílit EU ve světě

Raffaello Matarazzo, Istituto Affari Internazionali, Řím.

„Vysoké představitelce EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Catherine Ashotn se zatím příliš nedaří zvládat nástroje, které ji k posílení role EU na mezinárodní scéně poskytuje Lisabonská smlouva. Důvodem je fakt, že baronka Ashton není na této frontě příliš zkušená,“ říká v rozhovoru pro EurActiv Raffaello Matarazzo z Istituto Affari Internazionali v Římě.

  • Jedním z hlavních cílů, který si ukládá nově zřízená diplomatická služba EU (EEAS; z angl. European External Action Service), je posílení role evropské sedmadvacítky na globální scéně. Pokud přihlédneme k současné situaci, která panuje na severu Afriky, dá se vyzdvihnout nějaký rozdíl mezi zahraniční politikou EU před a po zřízení EEAS? 

Během prvního roku a půl, který uplynul od vstoupení Lisabonské smlouvy v platnost (v prosinci roku 2009 – pozn. red.), jsme žádné výrazné zlepšení, co se týče role EU na mezinárodní scéně, nezaznamenali. 

Je důležité mít na paměti, že smlouva nijak nezměnila způsob rozhodování EU v oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP), jehož základem je i nadále jednomyslnost.  

V posledním roce a půl byla mezinárodní působnost a soudržnost EU v očích ostatních aktérů silně ovlivněna několika specifickými momenty. Zaprvé se jedná o hospodářskou krizi, která se postarala o prohloubení rozporů mezi členskými státy a posílila jejich vzájemné soupeření v zahraniční politice.

Za druhé, prvních dvanáct měsíců (od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost – pozn. red.) se v podstatě vše točilo kolem implementace Lisabonu a EEAS, která začala fungovat v prosinci roku 2010. 

Za třetí se na scéně objevily nové osobnosti, které byly jmenovány do čela unijních institucí – v tomto případě mám na mysli zejména vysokou představitelku EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Catherine Ashton. „Evropské ministryni zahraničí“, jak se její funkci někdy přezdívá, se ale bohužel zatím příliš nedaří zvládat nástroje, které ji k posílení role EU na mezinárodní scéně poskytuje Lisabonská smlouva. Důvodem je fakt, že baronka Ashton není na této frontě příliš zkušená. 

Abych to tedy nějak uzavřel a odpověděl na Vaši otázku, moc rozdílů mezi zahraniční politikou EU před a po zřízení EEAS není. 

  • Mám tomu rozumět tak, že si nemyslíte, že je baronka Ashton dobrým lídrem? 

Ano, to si nemyslím. Podle mého názoru vysoká představitelka propásla příležitost posílit Unii na mezinárodní scéně, protože se jí nepodařilo plně využít všechny nové nástroje.  

  • S tím trochu souvisí má další otázka. Evropská unie si na začátku nepokojů, které koncem roku zachvátily některé arabské země na severu Afriky, vysloužila poměrně silnou kritiku za to, že na tuto situaci zareagovala pomalu a nedostatečným způsobem. Souhlasíte s tím, že měla tato kritika své opodstatnění? 

Ano, s tím souhlasím. Myslím si totiž, že celá situace poukázala na základní a velmi hluboký problém unijní zahraniční politiky, který je zároveň problémem, s nímž se musí Catherine Ashton neustále potýkat. Jedná se o názorové rozpory mezi členskými státy EU, které stojí za neschopností Unie vytvořit silnější a koherentnější strategii v zahraniční politice – takovou, která by v sobě skloubila hodnoty a zájmy všech členských států. 

Současná krize, která má své počátky v Tunisku a Egyptě a nyní jí čelí Libye, tyto rozdílné politické a ekonomické zájmy a strategické priority většiny členských zemí ještě více akcentovala. 

Opožděná reakce Evropské unie na začátku krize byla způsobena silnou vazbou lídrů jihoevropských států, například France, Itálie a Španělska, na bývalé představitele oficiálních režimů v Egyptu, Tunisku a Libyi. Byly to členské státy EU, které mnohem více než USA váhaly s tím, zda se mají od diktátorských režimů distancovat. Jedním z důvodů bylo přesvědčení, že tyto režimy poskytují Evropě mnohem větší záruky pro její bezpečnost (v souvislosti s mezinárodním terorismem) a pomáhají ji zvládat vlny přistěhovalců, které přistávají u evropských břehů. 

K názorové jednotnosti pak nepřispělo ani to, že se Německo zdrželo hlasování v Radě bezpečnosti OSN ohledně rezoluce, jež legitimizovala vytvoření bezpečnostní zóny nad Libyí.  

  • Myslíte si, že bude Evropská unie nyní přikládat větší důraz jižní dimenzi své zahraniční politiky? 

Svým způsobem možná ano. Probíhající krize poukázala na hluboký neúspěch unijní středomořské politiky v posledních letech a potvrdila potřebu její revize.  

V každém případě je ale příliš brzy cokoliv soudit, krize a budoucí vývoj je velmi nejistý. Jediné, co je v tento moment jasné, je fakt, že Evropská unie musí přehodnotit svou strategii vůči muslimskému světu obecně – což v praxi znamená totálně přepracovat programy a plány pro oblast Středomoří. 

  • Dokážete si představit, že by cesta mohla vést skrz Unii pro Středomoří, iniciativu, která je považována za dítě francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho?

V žádném případě. Unie pro Středomoří se nacházela v obrovských problémech ještě dříve než krize na severním pobřeží Středozemního moře vůbec vypukla. Poslední summit, který byl naplánován na listopad 2010, byl zrušen a ten před ním byl odložen.  

  • Minulý měsíc proběhl v Bruselu zvláštní summit Evropské rady, který byl věnován libyjské krizi. Stojíme na prahu „nové éry“, kdy bude pořádání summitů ke krizovým situacím za hranicemi EU zcela běžnou praxí?  

Nejsem si zcela jistý, zda stojíme na začátku nové éry, protože podobné „pohotovostní“ summity u příležitosti vypuknutí nějaké krize v zahraničí tu byly vždycky. Také si nemyslím, že by se to mělo stát rutinní záležitostí. 

Ministři zahraničí a baronka Ashton mají přece zájem na tom, aby se v období nějaké krize „vypilovaly“ běžné postupy a aby se zahraničněpolitické agendě věnovala větší pozornost. Vždyť Evropská služba pro vnější akci tu je také právě z toho důvodu, aby EU pomohla lépe reagovat, když se stane něco mimořádného a neočekávaného.